Petr Vágner: Skutečný zásah rychlé lékařské pomoci se odehrává v klidu

Povídali jsme si v šatně pražského Divadla Radka Brzobohatého - kolem nás visely paruky a ramínka s desítkami šatů. Petr zde hraje už několik sezón a právě toto divadlo považuje za svou domovskou scénu. Měl zrovna pauzu mezi zkoušením nové hry a představením. „Než půjdu na jeviště, musím se ještě oholit, ale na focení to snad nevadí,“ přemýšlel nahlas.

Další den ho kromě ranní show v rádiu a natáčení Ordinace čekalo zájezdové představení na Slovensku. Rozjetý vlak, z něhož se jen tak vyskočit nedá. „Když už mám něco dělat, tak tomu dám maximum. Je tedy jasné, že něco obětovat musím. Když v divadle zkoušíme, člověk si v té době pomalu nemůže dovolit ani jít neplánovaně na večírek, protože by mu to rozhodilo harmonogram. Ale i tak mám svou práci rád. Vím, že ten největší nápor trvá asi jen dva měsíce a pak už je to zase lepší,“ vysvětlil mi.

Zní to skoro jako klišé, protože vám každý řekne, že tam je výborná parta a tím pádem i atmosféra. Jenže ona je to vážně pravda. Když jsem v létě točil se Zdeňkem Troškou pohádku Čertova nevěsta, bylo to podobné. Mezi lidmi fungovalo určité souznění a to je vždycky příjemné. Vychází to ale od jednotlivce. Pokud se herci neprojevují jako bůhvíjaké hvězdy, ale chovají se normálně ke kolegům, k maskérům i lidem od cateringu, je jakékoliv natáčení pohodová věc. A režisér samozřejmě nesmí být cholerik.

Byl jsem obsazený na epizodní roli a tým autorů ji postupně rozepsal až do těch rozměrů, co jsou dneska, takže můžu být spokojený. Pamatuju si, jak jsem se před třemi lety, krátce před narozením dcery, musel učit první texty své postavy, kde byla spousta latinských slovíček. To se mi pak hodilo nejen při natáčení.

Asi před rokem a půl mě napadlo, že když hraju záchranáře, udělám si záchranářský kurz i v reálném životě. Prostě mě to začalo zajímat a taky jsem chtěl té roli dát reálný rozměr, vědět, o čem tam mluvím a jak taková situace doopravdy vypadá. Kurz jsem absolvoval, prošel přezkoušením u odborníků a ještě jsem byl na několika školeních. A letos jsem si to dokonce vyzkoušel i v praxi na pražské záchrance.

Například s dýcháním z úst do úst, uvedením do stabilizované polohy, ale třeba i se zástavou tepenného krvácení. Když teď na ulici uvidím člověka, který potřebuje rychlou lékařskou pomoc, samozřejmě zavolám záchranku, ale do té doby se mu budu snažit pomoct. Rozhodně nebudu jen koukat.

Už se mi i stalo, že jsem pomáhal cyklistce, kterou porazilo auto a ujelo. Procházela tam spousta lidí, projížděla auta, ale nikdo kromě jedné postižené paní nezastavil a nepomohl. Já jsem jel okolo s rodinou, zastavil, zjistil, co se stalo, a pak tu ženu provizorně ošetřil díky zásobě čistých plenek pro dceru. A samozřejmě zavolal sanitku.

Někdy to bylo i vtipné. Přijeli jsme třeba k případu, kdy se muž doma málem udusil kouskem masa. Otevřela nám jeho žena, koukla na mě a udiveně řekla: „Já jsem ale nevolala do Ordinace v růžové zahradě!“ A myslela to úplně vážně. Jednomu lékaři, který pracuje na záchrance a ve chvílích volna s námi točí, se to prý stává běžně.

Dala mi hodně, protože jsme vyjížděli asi k deseti případům a každý byl jiný. Zasahovali jsme třeba u Národního divadla, kde se odehrála automobilová honička a auto skončilo v troskách. Kolemjdoucí na mě koukali, ale doktor z posádky mi úplně přirozeně řekl: „Vem límec, tašku, pádla a pojď za mnou.“

Samozřejmě jsem věděl, co tím myslí, byl to jen lékařský žargon. Ten chlápek, kterého jsem ošetřoval, měl myslím lehkou mozkovou komoci neboli otřes mozku, frakturu předloktí a odřeniny na periférii ruky. Vidíte, už tu lékařskou hantýrku používám taky. Lékař úplně v klidu popsal jeho zdravotní stav a vysvětlil mi, co bude následovat a co mám udělat. Zajímavé pro mě bylo i to, že po dobu zásahu je nepsaným zákonem, že si se všemi tykáte včetně policistů a na šarže se vůbec nehraje.

Lékaři mě ale upozorňovali, že až se vrátím do civilu, musím všem, zvláště policajtům, zase vykat. Pak jsme zase přijeli někam na stavbu, kde šlo o exitus -mladý dělník, Rus, měl epileptický záchvat a krvácení do mozku. Resuscitovali jsme ho pětatřicet minut, ale marně.

Jak v čem. Zásadní rozdíl je v tom, že ve skutečnosti je zásah rychlé lékařské pomoci jakýmsi rituálem, který probíhá mnohem pomaleji, než jak to lidem předkládají filmaři. V seriálech jako Pohotovost nebo Chicago Hope všechno běží strašně rychle, aby se divákům zvedl adrenalin, ale ve skutečnosti se všechno odehrává v klidu a s rozmyslem. Přitom je ve všem dokonalá souhra.

Občas ano. Když jsme třeba jednou v Ordinaci natáčeli zástavu krvácení, říkal jsem režisérovi, aby kamery postavil jinak - tak, aby scéna víc odpovídala skutečnosti. V reálu je totiž vždycky jeden lékař ze záchranky u pacientovy hlavy a druhý z boku. Takže to praktický dopad přece jen má.

Je a není, ale taky je třeba přihlédnout k prostředí, ve kterém se seriál odehrává. Vzpomínám si na jednu statistiku, kde se ukázalo, že nejvíce promiskuitní jsou, co se týče povolání, stevardi a letušky. Následují číšnici a servírky a na třetím místě jsou lékaři. Takže v tom v Ordinaci žádná nadsázka ani být nemusí.

Ti byli na čtvrtém místě. Mě se to ale už netýká. Mám skvělou ženu a dvě úžasné děti. Ke skoro tříleté Lillince přibyl v listopadu ještě Sam a s nimi zažívám nádherné chvíle a častokrát i žasnu.

Nad malými dětmi žasnete každý den, ale krásné třeba bylo, když Lilli chtěla pořád hladit svého brášku, ještě když byl u maminky v bříšku. A nepřestala, ani když se narodil. Přímo ho zbožňuje, ukazuje mu svoje hračky, povídá si s ním, pusinkuje, pomáhá přebalovat, koupat, pohlídá ho…

Myslím, že holčičky jsou opravdu ve spoustě věcí vyspělejší a šikovnější a jsou většinou dál než stejně staří kluci. Baví mě, když za mnou třeba ráno přijde a řekne mi, že se jí nechce do školky, protože je unavená jako slunečnice. Přemýšlím, jak ji to asi napadlo. Nebo když začala mluvit, říkala, že se jmenuje Nininka Angoleta. Vůbec jsem nechápal, jak na to jméno přišla. Na internetu jsem si pak našel, že je to nějaké město ve Venezuele…

Byl jsem u obou porodů, ale pomáhat jsem ani nemusel, jak to bylo rychlé, v podstatě překotné. Když jsme s manželkou přijeli do porodnice v Podolí, hned jsem sestře hlásil jméno, ročník narození ženy, její krevní skupinu, intervaly kontrakcí, ošetřujícího lékaře atd. Sestra na mě vyvalila oči a řekla mi, že jsou zvyklí jen na ,dělejte, dělejte, rodíme!‘ Než se narodila Lilli, chodil jsem s manželkou na předporodní kurzy, napodruhé jsem už ale pupečníkovou šňůru zvládnul přestřihnout i bez toho.

S dětmi si už moc vyskakovat nemůžeme, dřív jsme cestovali častěji a dál, ale oba jsme se ženou z Moravy, takže nás to táhne tam. Já pocházím ze Studénky a bydlel jsem v Brně a ve Znojmě, moje žena pochází z Hranic na Moravě a právě tam nejčastěji jezdíme s dětmi za babičkou a dědou. Moravskou náturu mám rád a dobré víno samozřejmě taky.

Skákat s padákem jsem začal proto, že jsem to potřeboval kvůli jedné roli, a musím přiznat, že jsem se tenkrát docela bál, ale dneska mám za sebou už skoro sedm set seskoků. Taky se mi vždycky líbila atmosféra na letištích, kde se sešli lidé mnoha různorodých profesí z celé republiky a zajímalo je jenom to, že se odreagují, pořádně si zaskáčou a večer ,zapaří. A potkávám se tam třeba i s hercem Jirkou Schmitzerem, který má stejného koníčka.

Bylo mi čtyřiadvacet let a bylo to přesně v den, kdy v New Yorku spadla ,dvojčata‘. Měl jsem tři týdny do premiéry ve Stavovském divadle s představením Večer tříkrálový a místo toho, abych dopilovával roli, chodil jsem o berlích a na punkce. Samozřejmě v tom bylo selhání lidského faktoru, jinak řečeno moje blbost, ale teď už jsem poučený.

Hrál jsem třeba s Věrou Galatíkovou, Jiřím Kodetem, Borisem Rösnerem, Radovanem Lukavským, Aloisem Švehlíkem, Miroslavem Donutilem, Viktorem Preissem… Pro mě byly zážitkem už jenom zkoušky s nimi. Herecká škola vám totiž ukáže cestu, ale jít po ní musíte už sám. Jak to uděláte, je jen na vás.

Netvrdím, že jsem superherec, protože se pořád učím něčemu novému, ale pro mě bylo úžasné vidět, že ti, kteří skutečně uměli, si rozhodně nehráli na žádné hvězdy a po představení jsme všichni chodili společně na pivo. Jejich pozornost si ale nejdříve musíte zasloužit a být pokorný.

Když mě poprvé vzali na kafe do rekvizitárny, kde se ví a probírá úplně všechno, bylo to pro mě vyznamenání. Ani já bych nechtěl skončit jako primadona. A musím říct, že u některých kolegů jsem se s tím už taky setkal! Proto se třeba snažím odepsat všem svým fanouškům a příznivcům alespoň přes internet, protože mi je jasné, že svou práci mohu dělat hlavně díky nim. Myslím, že to je slušnost, a čas si na to najdu hlavně na zájezdových představeních. Přes mobil se k síti připojím prakticky kdekoliv.

V porovnání se Stavovským divadlem úplně jinak. Divadlo nemá stálý soubor a počítá se s tím, že herci jsou profíci a mají už v branži něco za sebou. Přitom tu je příjemná domácí atmosféra. Momentálně tu hraju v představeních Dvanáct rozhněvaných mužů, Klec bláznů, Lev v zimě, Jestli řekneš, kolik mi je, zabiju tě, Tančírna a Vyhazovači. Myslím, že stojí za to.

Ještě před pár desetiletími, třeba za pana Marvana, bylo herectví nedotknutelné. Dneska nějaká žena ukáže v bulváru prsa a už je to herečka nebo moderátorka. Nebo stačí mihnout se v nějaké epizodní roli v seriálu. Do téhle kategorie spadat nechci.

Dobře, ale taky musíte ukázat, že něco umíte. Jenom s vizáží daleko nedojdete. Kdybych byl jenom hezoun, některé role bych nedostal, protože jakmile jednou něco nezvládnete, už se to s vámi veze.

Vystudoval jsem polygrafickou školu a nějakou dobu pracoval v tiskárně cenin u Viktora Koženého, kde se tiskly obligace, akcie, zbrojní průkazy… Dělali jsme tam na nejnovějších strojích, o nichž jsme se ve škole učili jako o hudbě budoucnosti, a celkem slušně jsem vydělával. K tomu jsem hrál ochotnicky divadlo. A pak mě napadlo zkusit ještě studovat herectví. Na DAMU jsem se dostal do druhého kola, ale přijali mě na Vyšší odbornou školu hereckou, a tak jsem vykročil za svým snem.

Všechny moje aktivity mají společné to, že mě baví. Na Frekvenci 1 moderuju každý všední den od pěti hodin do devíti ranní show, v televizi Óčko uvádím už tři roky pořad Inbox a teď nově ještě Filmshot a k tomu samozřejmě živé moderování nejrůznějších akcí. A s tím modelingem to není zas tak žhavé, předváděl jsem občas něco na nějaké akci, ale rozhodně se za modela nepovažuju. Ale je pravda, že těch profesí mám víc, i když až takový workoholik nejsem.

Věra Galatíková mi tenkrát u zkoušek řekla: Petře, dobrý, ale přijďte příště. No a pak jsme se potkali po letech na jevišti ve Stavovském divadle, kde jsme oba hráli v Marii Stuartovně. A paní Galatíková se mě po představení zeptala, kde jsem studoval, protože to prý bylo výborný. Řekl jsem jí, co mám za školu, a ona se divila, proč jsem nešel na DAMU. Nevěřila mi, že jsem se tam nedostal.