Petr Vachler: Z lidí se mě zhostil pocit zmaru

Že je hrozné, jak málo v sobě máme soucitu. A naopak kolik je v nás mrazivé lhostejnosti. Taky to, jak snadno si lidé prohřešky proti zvířatům ospravedlní. Bez mrknutí oka se vymluví na to, že je zabíjení zvířat jen jejich práce. Nebo že porážet zvířata je zvyklost.

Případně se uklidní tím, že když bolest cítí zvíře, tak to nevadí, protože to není vnímající bytost. Jenomže ono to tak není.

Je vědecky prokázáno, že zvířata cítí, myslí a vnímají – stejně jako lidé. Třeba prase má inteligenci srovnatelnou s tříletým dítětem a rozpozná svůj obraz v zrcadle – na rozdíl od většiny psů, které tak milujeme. Proč nemilujeme i prasata?

Bolest, lásku a strach cítí i krávy, ovce, kozy, slepice, prostě všechny bytosti. Pokud si někdo myslí, že jsou tu zvířata jenom proto, aby lidem v potu krve sloužila, tak se mýlí.

Pro mě byl celý ten film nepříjemným překvapením. Netušil jsem, v jak strašných podmínkách tady hospodářská zvířata žijí a umírají. Pokud bych měl ale vypíchnout jeden moment, tak by to byla jedna scéna z jatek. Ukazuje se v ní, jak zaměstnanec nahání vyděšenou krávu. Ta kráva je zraněná a nemůže pořádně chodit. Cítí, že bude zabita, a pláče.

Přesto se k ní ten člověk chová neskutečně brutálně. Bije ji tyčí, vulgárně jí nadává, vysmívá se jí, že je blbá, ať jde dovnitř, kde ji čeká smrt. A to zvíře to ví.

Když jsem tohle viděl, zhostil se mě pocit totálního zmaru. Z lidí. Strašně silným momentem pro mě bylo i to, když jsem viděl jít na popravu celé zvířecí rodiny.

Stejně. Vypnul jsem to už po dvaceti minutách. Přepadla mě mdloba a říkal jsem si: tohle fakt nedám. Protože jsem ale tvůrcům slíbil, že jim s tím pomůžu, tedy že jim u nás doděláme zvuk a střih a že jim dokument namluvím, tak jsem to dokoukat musel.

Znamenalo to pro mě ale několik hodin přerušovaného utrpení. Rodina mi navíc celou dobu říkala: „Proboha, vypni ten zvuk, my to poslouchat nechceme, to nejde!“

Nebyl. Viděl jsem o nich jen několik podobných filmů ze zahraničí. Tedy jejich části. Tento film je ale něčím výjimečný – je hodně pravdivý a brutální.

Ještě víc mě utvrdil v tom, že by se na jatkách měly zavést skleněné stěny. To kdysi navrhoval Paul McCartney z Beatles. Říkal, že by si lidi díky tomu alespoň uvědomili, co se tam děje.

Kromě toho bych zavedl povinné exkurze pro děti, ať vědí, z čeho se vyrábí jejich hamburger. Jsem totiž přesvědčený, že pokud by to viděly, už by maso jíst nechtěly. Každý párek, konzerva nebo úhledně zabalený řízek by pro ně najednou získaly obličej a kontury reálného zvířete.

Nevědí. Před časem jsem četl zprávu, podle které si 41 procent amerických dětí myslí, že slanina roste na stromě. Vůbec si ji nespojí s prasetem. A třetina britských dětí zase netuší, z čeho se vyrábí sýr.

Kamarád před lety zalhal svému dítěti, když se ptalo na kuřata, která vidělo za výlohou, oškubaná a mrtvá mezi párky a salámy. Zeptalo se: „Tati, to jíme taky?“ No a ten kamarád zmateně odpověděl: „To jsou kuřata, která zemřou stářím nebo na nějakou nemoc. Neboj, zdravým kuřátkům bychom neublížili.“ Nevěděl vůbec, co má synovi říct. Žijeme ve světě polopravd a lží. Jenomže co pak můžeme čekat od svých dětí, až vyrostou?

Ano, varuje. I mě od začátku všichni zastrašovali, že když nebudu jíst maso, budu nemocný a brzo umřu. Lékaři strašili i moje děti. Bránil jsem se mimo jiné i stanoviskem, které vydala Americká dietetická asociace a kanadští dietologové. Ti považují vegetariánství i veganství za normální. A co víc, dokonce ho označují jako vhodnou prevenci proti různým nemocem.

Doba se totiž změnila a lidé mají víc informací. Počet příznivců veganství proto roste. Lidi už dnes vědí, že nejíst maso není nezdravé. A nejenom to, přejít na rostlinnou stravu je dobré i kvůli klimatickým změnám. Nebo kvůli strmě rostoucímu počtu lidí, které je třeba nakrmit.

Není možné udělat z celé zeměkoule jedno velké pole jenom proto, abychom na něm pěstovali krmivo pro hospodářská zvířata. Vždyť přes 96 procent veškeré vypěstované sóji a obilnin jde na výkrm hospodářských zvířat! Místo toho, abychom to snědli sami. Já se navíc jako vegan cítím skvěle. Jednou jsem dokonce padesát dní vůbec nejedl a nic se mi nestalo.

Ano, inspiroval mě k tomu francouzský spisovatel Henri Monfort, který už několik let nejí. A není jediný. Na světě je víc takových lidí, kteří žijí jenom z vody a ze světla. Říká se tomu žít z prány nebo čchi, což je univerzální životní energie.

Lákalo mě to, a tak jsem si to taky zkusil. Pil jsem jenom vodu. Nic víc. Jenom na začátku jsem si do ní dvakrát nakapal trochu citronové šťávy kvůli překyselení žaludku.

Bylo to skvělé. Čím déle jsem nejedl, tím víc se mi bystřily smysly – lépe jsem cítil změny v ovzduší i ve vodě. Vnímal jsem najednou, že i obyčejná voda může mít mnoho chutí. Byl jsem taky pozornější a neskutečně nabitý energií. Skoro jsem nepotřeboval spát. Pochopil jsem taky, že je obrovský rozdíl mezi energií v přírodě a ve městě. Zahodil jsem proto boty a začal chodit bez nich – to abych lépe cítil matku Zemi.

Nenazul. Už sedm let chodím bos. Chodím tak pořád – v létě, v zimě, v mrazu, ve sněhu… Mám to rád. A nikdy jsem neonemocněl. Paradigma, že nohy mají být v teple, padlo. Stejně jako to, že k životu potřebujeme maso.

Ano. Já jsem pracoval i sportoval. Hrál jsem tenis, plaval a lezl po horách. Projel jsem v tu dobu celé Španělsko a Chorvatsko. Dělal jsem všechny aktivity včetně přirozeného manželského soužití.

Rodina se sice o mě chvílemi bála, protože s tím nikdo z nás do té doby neměl zkušenosti, ale nic se nestalo. Pokud by mi nechyběl společenský život, ke kterému patří snídaně, obědy a večeře v kruhu blízkých lidí, možná bych dál pokračoval.

Nepodrobil. Proč bych to dělal, když mi bylo dobře a nic mi nechybělo?

Ne, nikam jsem nešel. Pokud bych to udělal, doktor by jen spráskl ruce a nařídil by mi jíst. Možná by mě dokonce nechal hospitalizovat. Vůbec by ho nezajímalo, jak na tom doopravdy jsem.

Ti z toho samozřejmě nadšení nejsou. Co vím, tak někteří z nich zvali producenty ze spolku Zvířata nejíme, aby se k nim podívali, že u nich to vypadá lépe. Další namítali, že dokument obsahuje nepřesné informace. Často taky komentují trailer nebo ukázky na sociálních sítích. Když jim ale tvůrci filmu opravdu zavolají a chtějí si domluvit konkrétní termín návštěvy, couvnou. Už se neozvou.

Některé případy týrání byly v průběhu natáčení opravdu nahlášeny Státní veterinární správě a chovatelé byli potrestáni. Problém je v tom, že trestem byla většinou jen pokuta, která často neodpovídala ani částce, kterou ti lidé vydělají zneužíváním zvířat za jeden den.

Veterinární správa třeba řešila týrání na jatkách ve Všeticích na Benešovsku. Tam tvůrci pořídili ty záběry, kde zaměstnanec nahání zraněné krávy. Díky medializaci případu poslala veterinární správa kontroly i na další jatka v Česku. Podle mě se ale nic zásadního nezmění. Jediné, co by pomohlo, by bylo, kdyby na správě pracovali jen vegani. To by asi chovatelé zůstali téměř bez práce.

To by mě taky zajímalo. (Směje se.) Důvody jsou asi dva. První je ten, že je to na české poměry trikově velmi náročný film. Možná je to vůbec nejnáročnější film, jaký jsem kdy dělal a jaký tady kdy vznikl.

Na filmu přitom pracovalo jen asi 40 lidí, což je dost málo. V zahraničí by k něčemu takovému povolali několik stovek animátorů a filmařů.

Spoustu času navíc zabraly rozhovory, na kterých ten film stojí. Tajemství a smysl života je totiž sice mysteriózní hraný film, ovšem důležitou roli v něm má i dokumentární rovina. Stojí proto na rozhovorech s 55 osobnostmi z celého světa, které se nějakým způsobem zabývají podstatou existence a smyslem bytí. Ty rozhovory jsme sbírali a točili léta.

S lidmi napříč všemi obory. Mluvili jsme s kvantovými fyziky, filozofy, autory knižních bestsellerů i šamany. Zkrátka se všemi, co mohou něco říct ke smyslu života a bytí.

Někteří jsou z Británie, další z Německa, Ruska, Itálie, Indie, Japonska, Spojených států či Jižní Ameriky. Výběr je opravdu široký a celosvětový.

Třeba to, co znamená strach, láska, humor nebo smrt. Řešili jsme, kdo jsme a proč tu jsme. Všichni ti lidé se taky snaží popsat, co je realita a co naopak jen sen. Zamýšlejí se nad tím, jestli vůbec existuje nějaká realita nebo jestli se všichni pohybujeme jen v nějakém „Matrixu“.

Ano, tu zprávu jsem taky zaznamenal. Je fantastické, že už i vědci otevřeně připouštějí, že je něco takového možné, a chtějí to zkoumat. Myslím, že to byl kvantový fyzik Amit Goswami, kdo řekl: „Tam, kde končí kvantová fyzika, začíná bůh.“

Já osobně jsem bytostně přesvědčený o tom, že tohle všechno (ukazuje na prostor kolem sebe) je jenom jeden přenádherný sen. Prostě kosmická hra. Všechno, co zažíváme, totiž všechny prvky snu obsahuje.

Ověřil jsem si to třeba při svém jedenáctidenním pobytu ve tmě. Ačkoliv jsem žil v totální tmě, oči jsem nepotřeboval, protože jsem viděl. To, že žijeme ve snu, dokládají i lidé, kteří nepotřebují jíst. To se přece taky může stát jenom ve snu.

Ano. Jsem bytostně přesvědčený o tom, že náš život je jeden nekonečný seriál, který se skládá z mnoha různých kapitol. A každá z těch kapitol patří do určité sezony – naše duše zkrátka nafasuje nové tělo a s tím pak jde nabírat nové zkušenosti.

Jednotlivé životy se přitom prolínají, různé duše, které se znají z jedné kapitoly, se spolu potkávají i v jiných, dokud si spolu vše nevyřeší.

Ačkoliv to vím, není to zas tak důležité. Mnohem důležitější je pochopit ten samotný princip. Svět díky tomu najednou vidíte úplně jinak. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak je to stejné, jako když přeladíte rádio na jinou stanici. To rádio pořád hraje, ale line se z něho trochu jiný příběh.

Já na to žádný konkrétní návod nemám. Mně se to zkrátka jednou stalo, bylo to před 11 lety při skupinovém sezení s kamarády a indiány v Mexiku v Xochitecatlu. Od té doby se mi to občas děje. Začal jsem díky tomu svět chápat jinak.

Pochopil jsem, že celý svět je jeden organismus. Včetně vesmíru. My, stejně jako zvířata, rostliny nebo věci jsme jeho součástí. Pokud vyhyne jeden druh, ovlivní to všechny.

Nic z této jednoty nelze vyčlenit, nakonec ani hrníček na čaj. Platí to i historicky, atomy tu kolují věčnost. Ve všech z nás je proto něco z Hitlera, Stalina, Gándhího i matky Terezy.

Všechno souvisí se vším, a to ve všech časových rovinách. Proto je důležité, abychom přestali bezohledně ničit přírodu a ubližovat jiným tvorům. Proto si myslím, že je veganství nezbytným krokem k harmonii.

Dokonce jsem přesvědčen o tom, že je možné, abychom se na tuto jednotu napojili a cestovali v čase.

Je to jedno z možných vysvětlení. Řada svědků, kteří o sobě tvrdí, že byli uneseni mimozemskými bytostmi, totiž popisuje ufony jako humanoidy. Tedy tvory, kteří vypadají úplně stejně jako lidé – mají hlavu, dvě ruce a dvě nohy.

Ano. Já jsem o tom přesvědčený. Jednou jsem ho dokonce na vlastní oči viděl.

Viděl jsem grafitový, asi šest metrů vysoký předmět, jak levituje ve vzduchu asi 20 metrů přede mnou. Stalo se to před pár lety kousek od Strakonic. Obloha byla jasná a modrá. Ten předmět se nejprve chvíli vznášel ve vzduchu a potom nehlučně odletěl za horizont. Žádný motor, žádný zvuk.

Nemyslím, že by to bylo něco z naší reality. I když samozřejmě nic nemůžu vyloučit, tajné armádní programy jsou prostě tajné.

Ne, bylo nás tam 12. Možná to byl mimozemský satelit nebo sonda, která pozorovala dění na Zemi.

To ne, my už jsme ho měli s kolegy částečně připravený, natáčel by se i bez toho. Tím, že jsem se stal přímým svědkem této události, jsem se na něm ale začal podílet i jako scenárista a režisér. Původně jsem chtěl být jen producentem.