Petr Svojtka: Táta se tam nahoře asi směje

„Maminka mi herectví vytrvale rozmlouvala a místo něj mi podsouvala jiné zájmy, třeba astronomii nebo literaturu,“ vypráví pětačtyřicetiletý režisér. Několik let studoval také žurnalistiku, srdce ho nakonec přitáhlo k divadlu. „Býval jsem dosti výbušný, ale poslední léta jsem smířlivější,“ odpovídá na otázku, zda podědil něco z pověstné choleričnosti svého dědečka. „Kolegové trochu zlomyslně říkají, že od té doby, co mám děti, jsem se zklidnil.“

V Městských divadlech pražských působí již takřka dvanáct let a nejnovější hra, kterou v Rokoku režíroval, se jmenuje Otec. „Dlouhodobě a systematicky se zabýváme tématy, jako je vážná nemoc, smrt a umírání. Jsou v naší společnosti stále tabu, i když se týkají každého.

Tragikomedie Otec od Floriana Zellera mistrně uchopuje problematiku Alzheimerovy choroby, která je epidemií dneška. Autor hru napsal z pohledu člověka, který ztrácí paměť, a diváka tak vtáhne do jeho světa, který postupně ztrácí strukturu a pravidla,“ podotýká Petr Svojtka a dodává, že nemoc se nedá vyléčit, ale její průběh se dá výrazně zmírnit.

Inscenace by mohla napomoci nebát se o nemoci hovořit. Titulní roli svěřil zkušenému Janu Vlasákovi. „I když je to hra o stáří a já svého otce v tomto věku nezažil, často jsem během práce na tátu myslel. Možná i proto, že můj kolega, herec Honza Vlasák, by byl jeho generačním vrstevníkem, dělily je jen tři roky,“ přemítá režisér.

Petru Svojtkovi jako desetiletému otec, známý a oblíbený herec (Petr Svojtka, 1946-1982 - pozn. red.), zahynul pod koly tramvaje. Rodiče již v té době byli rozvedení, nepanovaly však mezi nimi napjaté vztahy. Oba si našli nové partnery. Kateřina Macháčková žila s Ivanem Zmatlíkem a Petr Svojtka měl delší vztah s Janou Janěkovou, ze kterého se narodila dcera Jana, posléze zakotvil v manželství s Janou Bouškovou. S ní měl syna Jana, Petra si však stále pravidelně brával.

Zprávu o tatínkově smrti se dozvěděl cestou ze školy v přírodě, kam si pro něj maminka a otčím přijeli. Dodnes si pocit z té chvíle vybaví, když jede kolem benzínové pumpy, u které se o neštěstí dozvěděl. „Je to jakási topografická emoční paměť,“ zamýšlí se. „Místa, kde prožijeme něco silného, pak na nás už vždy působí ve spojení s tou událostí. Tátu jsem zažil do svých deseti let, ale mnoho věcí mi vytanulo na mysl znovu a s velkou intenzitou, když se mi narodily moje děti.“

S otcem má spojeno mnoho krásných chvil, zejména poslední dovolenou v létě roku 1981, kterou ještě s Janou Bouškovou a dvouletým nevlastním bratrem Honzíkem prožili na chorvatském ostrově Hvar.

„Bylo to velké dobrodružství. Otec získal devizový příslib do Jugoslávie, ale nejeli jsme s cestovkou. Naložil nás do auta a vyrazili jsme. Přes Maďarsko a bosenské hory. Tři týdny u moře, středomořský ráz krajiny, to jsou zážitky, z nichž vykrystalizovala moje nejkrásnější dovolená, které se pořád snažím přiblížit. S dětmi a manželkou jezdíme autem a lodí každé léto na řecký ostrov Ithaka, kde je podobná krajina a podnebí, a celkem nedávno mi vytanul na mysli jeden zábavný detail: naše auto je hnědé stejně jako to, kterým jsme kdysi docestovali na Hvar.“

Maminka v něm občas povahový rys jeho otce zahlédne. „Nejčastěji když ji něčím vyděsím,“ směje se Petr Svojtka. „Můj otec byl velmi okouzlující člověk, občas však i k nesnesení. Právě tyto momenty nakonec maminka nezvládla. Jednou například léčil její fobii z výšek výstupem na slovenské Roháče, kde stezky vedou pod vrcholy hor a turisté se přidržují bezpečnostních řetězů.“

Když bylo Petru Svojtkovi osmnáct, z domova se odstěhoval. „Tehdy náš vztah s maminkou naplno rozkvetl. Do té doby do něj vstupovali i jiní lidé, a ne vždy pozitivně. Dnes si výborně rozumíme.“

Často se schází i se svou rozvětvenou rodinou. „Mám tři nevlastní sourozence, od tatínka dva a od maminky o osm let mladší sestru Helenku. Scházíme se rádi, ale jak přibývají naše děti, je to čím dál těžší zorganizovat. Na setkáních nechybí ani moje máma nebo Jana Boušková, Vašek Vydra či Jana Janěková. Baví mě představa, že se táta tam nahoře asi podivuje a směje, jak početnou rodinu dal dohromady a kolik už má vnuků.“

Pro jeho tři děti, sedmiletou Alžbětku, pětiletého Vaška a brzy jistě i pro půlroční Viktorku, je děda Péťa záhadnou mytickou postavou, kterou znají i jako prince z pohádky Malá mořská víla. Dívají se na ni moc rádi.

Manželka Veronika je herečka a seznámil se s ní v době svého působení v kladenském divadle. Chvíle, kdy se sejde celá velká rodina, si užívá. „Zvlášť od doby, co jsme se z našeho miniaturního bytu, kde jsme fungovali pomocí sofistikované logistiky a vychytávek firmy Ikea, přestěhovali do většího. Když druhé dítě začalo chodit a spolu se psem nás v sedmatřiceti metrech čtverečních žilo pět, bylo to už nezbytné a díky tomu můžeme i širší rodinu pohostit u nás,“ pochvaluje si režisér.

Rodinné vztahy jsou i námětem další hry, kterou uvede v Městských divadlech pražských, tentokrát na scéně Divadla ABC. Je to tragikomedie od současné izraelské dramatičky Hadar Galronové I**MAMMA a zabývá se různými podobami mateřství v dnešním světě. Z odlišných úhlů pohledu a s nadsázkou se dívá na důležité mezníky v životě většiny žen - na těhotenství a mateřství - a na vztahy s dětmi všeho věku.

„To je na režijní práci úžasné, totiž že s každou další inscenací se mohu ponořit do nového tématu a důkladně ho prozkoumat,“ uzavírá režisér Petr Svojtka.