Článek
Rolí na divadle a v televizi máte za sebou bezpočet. S filmem jste se ale nějak minuli. Proč? Nemáte ho rád?
Kdepak, naopak! Velmi jsem si s ním rozuměl. Ale pro mě byla vždy priorita divadlo. Když přišla nabídka na nějaký zajímavý filmový projekt, vždy to dopadlo tak, že jsem se nemohl vyvázat z divadla. Z toho důvodu mi utíkaly doopravdy krásné filmové role u výtečných režisérů. Byla to vždy shoda náhod a časově to nešlo skloubit. Jestli je to škoda? Možná, nicméně stojím si za tím, co jsem odehrál v divadle.
Televizních rolí jste odehrál také mnoho. V současné době jste na obrazovce v seriálu Ohnivý kuře dokonce jako pradědeček!
A vůbec mi to nevadí. Však ono je to věkově možné.
Doma kolem vás ale pravnoučata neběhají. Jak se vám líbí scény s těmi před kamerou?
Moc. Seriál je velice příjemně psaný, je v něm inteligentní humor, který se bohužel poslední dobou z médií dost vytrácí. Podařilo se pěkné obsazení a je to příjemná práce. A že kolem mě běhá pravnučka? Je to legrace! Rozhodně mi to nevadí, nejsem subreta a nikdy nebudu.
Jaký máte vztah k dětem, když své vlastní nemáte?
Nemám, ale v druhém manželství (s režisérkou Vlastou Janečkovou, zemřela 2012 – pozn. red.) jsem vyženil dceru. Ta pak měla děti, takže já si vnoučat docela užil a k dětem mám vřelý vztah.
Díky svojí herecké práci jste se seznámil se všemi svými manželkami, Reginou Rázlovou, Vlastou Janečkovou i Zlatou Adamovskou. Jsou to podle vás stejné typy?
Ne, to vůbec. Každá byla jiná osobnost. Sice se říká, že muži hledají vždycky ten jeden stejný typ, ale to se mi opravdu nezdá. Alespoň mně se to nestalo.
Myslel jsem si, že budu sentimentální, ale spíš se mi ulevilo, říká herec poté, co po padesáti letech opustil dům na Malé straně
Ano, jeden typ a ještě podle svojí maminky.
No, tak to už vůbec není můj případ! I když na mámu vzpomínám strašně rád.
Jaká byla? Vašeho tatínka si díky mnoha filmům, kde hrál, pamatujeme, ale o mamince se ví méně.
Máma byla krásná, inteligentní žena. Podle mě měla mít svatozář, protože mít doma nejen umělce, ale i rychle po sobě tolik dětí a ještě k tomu mě, hyperaktivního kluka, vyžadovalo velkou dávku trpělivosti a síly. Že to přežila, musel být zázrak. (směje se)
Byla skvělá, byla to prostě rodinná kotva nás všech. Samozřejmě že byla laskavá, ale i vychovávala, přesně v takovém poměru, jak to u maminky má být.
Přesto jste typ, jako byla vaše maminka, nehledal?
Myslím, že to je utopie. Aby dospělý muž hledal ve své partnerce mámu, je absurdní. To by nikdy nemohlo fungovat jako rovnoprávný vztah, který jsem vždycky považoval za ideální.
Se svojí třetí manželkou Zlatou Adamovskou se sblížil při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě II.
Před třemi lety jste měl svatbu s herečkou Zlatou Adamovskou. Ne každý dnes volí sňatek, lidé spolu žijí často bez něj. Proč jste se tak rozhodl?
Stručně řečeno, protože jsem chtěl. Byl jsem tak vychován a takhle se stavím k životu. Je to vstřícný krok především k partnerovi, to na prvním místě. Mně připadá správné uzákonit svůj vztah. Dát všem najevo, že k sobě patříme. V dobrém i zlém. Kdybych to tak nechtěl nebo měl nějaké pochyby, tak bych to neudělal.
Jak jste snášel změny, které obnáší nejen sňatek, ale ve vašem případě i stěhování?
Na Malé Straně jsme bydleli padesát let! Za padesát let života se člověk například obklopí různými věcmi. Při stěhování pak zjistí, že spoustu z nich vůbec nepotřebuje, a taky si uvědomí, kolik zbytečností za tu dlouhou dobu nashromáždil.
Kupříkladu kdysi mi dali někde na Ostravsku kahan. Svítil, tak jsem si ho schoval. Ale já ho přece nepotřebuju! Fárat nehodlám. Myslel jsem si, že budu sentimentální, že se budu vracet na Malou Stranu a nostalgicky se procházet ulicemi. Opak je pravdou!
Jsem šťastný, že jsem ten krok dokázal udělat. Spousta mých kamarádů mi tohle moje rozhodnutí schválila, sami přemýšlejí o tom, že je ještě čas něco takového v životě udělat. Nějakou zásadní změnu.
V seriálu Ohnivý kuře hraje postavu pradědečka Trébla, který vede nóbl hotel. V pozadí stojí vnučka (Kristýna Leichtová). Jeho konkurenti – kuchaři v podání Jakuba Prachaře a Jana Dolanského jej osvobozují z hotelu, kam ho zavřela snacha.
Něco jako restart?
Ano, restart. A přiznám se, že jsem moc rád, že jsem našel sílu ho udělat. Najednou totiž člověk uvažuje jinak, možná se i trochu jinak chová. Jsem rád, že jsem se dokázal oprostit od minulosti. Teď žiju jinak a jsem tomu moc rád.
Bydlení v centru bývalo pro mnoho lidí sen, ale dnes je to spíš noční můra, ne?
Dříve bývala Malá Strana nerudovská. Dnes je to skanzen. Jen obchody pro turisty, žádné služby pro lidi, kteří tam žijí ve velmi omezeném počtu. Každému doporučuju, aby se večer prošel po Malé Straně a díval se nejen do přízemí, kde bývají hospody, ale i do vyšších pater. A tam uvidíte buď zářivky, to jsou kanceláře, nebo tmu. To je dnes Malá Strana.
A dávám k lepšímu, že při minulých volbách k nám na Praze 1 přidali administrativně jinou část Prahy, abychom vůbec mohli volit. Tak málo nás bylo. O tom se moc nemluví. A taky nechápu, proč sídlo parlamentu musí být na nejlukrativnějším místě Prahy. I spousta dalších úřadů by mohla sídlit mimo centrum.
V dramatu Hodina před svatbou se coby otec rodiny dostává do střetu mezi obchodními zájmy a vztahy mezi nejbližšími. Na snímku s Barborou Valentovou.
Na Praze 6, kam jste se přistěhoval za svojí manželkou Zlatou, jste spokojenější?
Ano, protože tam se mluví hlavně česky, na rozdíl od centra, kde víc slyšíte angličtinu nebo ruštinu. A lidé se zdraví. Často se i znají. Víte, že já jsem se tam dokonce narodil? V Rooseveltově ulici byla slavná porodnice z první republiky. A tam jsem přišel na svět. Takže jsem se vlastně vrátil, jak se říká, na místo činu.
Takže nejste žádná náplava.
To rozhodně ne. Jsem rodilý Pražák a jsem na to pyšný. Život v Praze dnes obnáší spíš nevýhody než výhody. Placené parkování před vlastním domem, vyšší daně, a tak dále.
Jaké je soužití dvou hereckých hvězd? Co přináší, kromě násobené ztráty soukromí?
Toleranci. Máme tu výhodu, že oba víme, co naše povolání obnáší, a navíc jsme oba pracovně doopravdy velmi časově vytížení, takže společný čas je vzácný. Ten už si v podstatě musíme plánovat dopředu.
Ve slavném muzikálu Producenti, který uvádělo Hudební divadlo Karlín, skvěle ztvárnil hlavní postavu Maxe Bialystocka.
Takže diář do ruky a…
Ano, plánujeme dovolené běžně s půlročním, i ročním předstihem. Jinak by se nám volné časové skuliny rychle zaplnily prací.
Management vztahu obvykle drží v rukou ženy. Je to tak i u vás?
Plánujeme společně. Jak říkám, o všem se i dohadujeme společně. Ještě se nám nikdy nestalo, že bychom se v něčem neshodli. Nemám důvod si stěžovat.
A když už ta volná chvíle nastane, co vás potěší?
Mě? Všechno. Jsem v tomto ohledu opravdu skromný. Nepotřebuju velké věci. Když se nám podaří někam si zajít na večeři, to je skvělé. Ale mě potěší i to, když si máme možnost po představení popovídat. Oceňuju, že si máme pořád co říct a názory toho druhého nás stále zajímají. To je absolutně skvělé.
Seriál Ohnivý kuře se týká gastronomie a dobrého jídla, dokážete ho ocenit?
Samozřejmě! Nechápu lidi, které nezajímá, co jedí. Když si můžu dát něco dobrého, v hezkém prostředí a s dobrým vínem a nespěchat, to je pro mě pořád svátek. V tom se se Zlatou taky shodneme. Že se dnes proměnila společnost, a její vztah ke gastronomii, beru s povděkem.
Když jsem byl dítě, tak se do restaurace chodilo jednou, maximálně dvakrát do roka. Byl to velký svátek. A věřte, že ten pocit mám v sobě pořád. To mi nikdo nevezme. Dnes se chodí do restaurací, když se vám nechce vařit nebo na to nemáte čas. Nabídka restaurací je třeba u nás na Praze 6 tak rozmanitá, že si vždycky vybereme a užíváme si ten sváteční pocit.
Ve hře Úsměv Dafné se objevil v roli uznávaného profesora botaniky, o něhož pečuje sestra (Dana Syslová). Uvádělo ji Divadlo Rokoko.
A co vy, vaříte rád?
Když je na to čas a chuť, to pak vařím opravdu rád. Pokud bych vařit musel, tak by mě to asi moc nebavilo. Jsou jídla, která patří k chlapům, jako je steak nebo rychlá asijská kuchyně. Tam jsem doma.
Ve vašem případě se spojily dvě rozvětvené rodiny, scházíte se?
Naposledy to bylo na naší svatbě. Máme takové malé tradice. Například když má naše sestra Jana narozeniny, svolává nás její syn Honza na brunch (angl. označení pro pozdní snídani – pozn. red.), kde se sejde nejužší část rodiny, protože kdybychom s sebou vzali všechny potomky a prapotomky, tak bychom potřebovali opravdu velký sál. Takže se scházíme jen my, sourozenci se svými partnery.
A ze strany Zlaty to není tak složité, s jejími dětmi a maminkou se sejdeme vždy při nějaké slavnostní příležitosti.
Máte zrovna po divadelní premiéře. Je to pro vás ještě pořád úleva?
Určitě. Vždycky, když mám po premiéře, spadne mi kámen ze srdce. Čím je člověk starší, tím je zodpovědnější, takže k práci přistupuju jinak, než když mi bylo dvacet.
Neříkejte, že tehdy jste byl lehkomyslný!
Musíte si uvědomit, kolik bylo tehdy příležitostí, protože se chrlila jedna premiéra za druhou. Dnes v divadle zkouším jednu dvě věci ročně. To mi bohatě stačí.
Říkal jste, že máte štěstí na divadelní role. Platí to i v případě té poslední v Divadle Rokoko?
Bezesporu. Je to překrásná španělská současná hra, jmenuje se Hodina před svatbou. Drama, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkal. Tématem je rodina, děti, svatba, majetek. Je to tak současná problematika a tak syrová!
Hra začíná jako mýdlová opera, ale během deseti minut je vše jinak. Lidi sedí v hledišti jako opaření. Moje figura je bravurně napsaná a mnozí ji přirovnávají ke Králi Learovi.
