Petr Stach: Vztahy mi nejdou

Patnáct let se věnoval herectví, aniž by o něm moc lidí vědělo, a najednou těsně před čtyřicítkou se všechno obrátilo. Role bratra Jana Palacha v třídílném filmu Agnieszky Hollandové Hořící keř a nominace na Českého lva, spolupráce s bratry Formanovými, populární Případy 1. oddělení a zanedlouho premiéra v divadle velkých hereckých jmen v Ungeltu. Z neznámého herce z divadla pro děti je „jó, ten“…

Asi Hořící keř. Šel jsem jako už mockrát na casting, něco s námi natočili a poslali to Agnieszce Hollandové někam do Francie. Ona pak přijela a pár si nás pozvala. Jel jsem tehdy ze zkoušky v divadle na kole, abych to stihl, byl jsem celý udýchaný, zpocený…

Když to skončilo, objala mě a řekla: Myylačku, dóbry. Sedl jsem na kolo a odjel zpátky do divadla.

Jsem dost neurotický člověk úzkostného ladění, ale snažím se tomu čelit tím, že přijímám takové výzvy. Navíc jsem nic neriskoval, protože jsem byl neznámý herec, a kdyby se to nepovedlo, byla by to chyba Agnieszky, že si to špatně obsadila. Když všechno dobře dopadlo, dodalo mi to kus hereckého sebevědomí.

Zase jsem se ocitl vedle velmi známých herců, kteří mají natočeno asi desetkrát tolik co já. Měl jsem z toho obavu, byl jsem nejmladší a nejméně zkušený. Měl jsem strach hlavně z Ondřeje Vetchého, o kterém se traduje, jaký je při práci pedant a jak je přísný.

Nakonec jsme se skamarádili, hodně mi pomohl. Zašli jsme po práci na pivo a řekli jsme si spoustu věcí, které si normálně jen tak s někým neříkáte.

Vzhlížím k Bolkovi Polívkovi. Miloval jsem jeho Manéže, ohromil mě v Zapomenutém světle, kde hrál faráře. Mirek Vladyka je taky nesmírně zkušený, má krásné historky z dřívějších natáčení.

Filipa Blažka považuju za vrstevníka. Vždycky mu připomínám, jak jsme jednou na vojně šli na vycházce do kina na Nesmrtelnou tetu, kde hrál krásného mladičkého prince. Občas mu při natáčení zanotuju písničku z té pohádky, čímž ho trochu…

Žádné nebyly, asi dvakrát jsme s Filipem přeskočili nějaký plot. Občas máme v ruce zbraň, ale nestřílíme. Josef Mareš, bývalý elitní kriminalista a spoluautor scénáře, říkal, že na výjezdech často ani pistoli nenosil. Že to většinou byla nezáživná rutinní práce.

Policajtem bych být nechtěl, musí to být psychicky strašně náročná práce, pořád se hrabete v odporných věcech. Udržovat nějakou psychickou hygienu musí být hrozně těžké. K tomu musí být vlohy.

To je protektorátní účes. Jdu z natáčení nového seriálu Bohéma, který podle krásného scénáře Terezy Brdečkové točí Robert Sedláček. Hlavními postavami tam jsou Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, Oldřich Nový. Mám tam roli prvorepublikového režiséra Martina Friče, rozsahem nevelkou, ale hrozně zajímavou postavu. Natočil bezmála sto filmů, hodně z nich i napsal. Bojoval s alkoholem, a když onemocněl, musel přestat úplně pít. Okupace v roce 1968 jím tak otřásla, že vypil lahev a zemřel. Vlastně spáchal sebevraždu.

Když jsem skončil DAMU, šel jsem hrát do Minoru, což je vlastně divadlo pro děti. Jeho synové Matěj a Petr tam inscenovali Klapzubovu jedenáctku. Padli jsme si do noty, a když později připravovali s otcem pro Národní divadlo Dobře placenou procházku, vzpomněli si na mě a nabídli mi postavu Uliho.

Jak je mým zvykem, měl jsem z Miloše Formana obavy. Ty se ale rychle rozptýlily. Je nesmírně přátelský, žádný zadumaný intelektuál. Rozhodně nechodí kolem horké kaše. Při zkouškách klidně řekne: S tímhle běž do pr…, na tohle se nebudu koukat! Tak jsem to zkusil jinak a on hned: Tak vidíš, že to jde.

Několikrát mě ještě s několika lidmi vzal po zkouškách na večeři. Je výborný společník, má rád vtipy, srandu. Musím se pochlubit, že jsem ho naučil pár vtipů, které pak vyprávěl.

V mém případě to je taková herecká exkurze do opery. Dalo mi to ale zabrat, abych před autorem hudby a dirigentem Markem Ivanovičem obstál.

Asi to je tím, že nevypadám jako kluk z reklamy na spodní prádlo. Ale mně to nevadí. Kdybych byl krásnej, tak bych možná zase byl blbej. (smích) 

Dětské publikum je přísné, a když se jim to nelíbí, tak i kruté. Za našich dob se v takových chvílích flusalo verzatilkou, teď to je sofistikovanější. Byla doba, kdy diváci měli laserová ukazovátka a těmi nás osvěcovali.

K hudbě jsem inklinoval od dětství hlavně díky dědovi, který je skvělý muzikant. Dělal truhláře, ale ovládal odmala klarinet a saxofon, vystupoval v lázeňských big bandech, měl i svoji kapelu, se kterou hrál na zábavách. Líbilo se mi to, tak jsem se do muziky nechal taky uvrtat.

Napřed jsem se učil na zobcovou, potom na příčnou flétnu a sám jsem se naučil na saxofon, na ten teď hraju nejčastěji.

Jsem z naprosto neumělecké rodiny. Maminka dělala ve fabrice, táta měl pojízdnou prodejnu, projížděl malé vesnice v Jizerských horách. Jako malý kluk jsem s ním občas jezdil a připadal jsem si hrozně důležitý.

Všichni mě od toho odrazovali, ať neblázním a co si o sobě myslím. To bylo ještě v osmdesátých letech, kdy se sebevědomí spíš sráželo.

Vyučil jsem se tedy číšníkem a dva roky jsem dělal v jedné restauraci u nás v Jablonci. To bylo na počátku devadesátých let, v době rychlokvašených podnikatelů, hrozné typy.

Pak dva roky vojny a po ní jsem si dodělal nástavbu s maturitou, abych mohl jít na přijímací zkoušky na DAMU. Na ty jsem se připravoval úplně sám.

Tak pozor, na vojně jsem si tak přivydělával! No přivydělával… Prostě jsem za panáky zpíval v hospodě Gotta. Nejoblíbenější byla: Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš.

Vybral si mě režisér Jiří Svoboda, který tam připravuje nový titul Smrt a dívka. Hrál jsem u něho v Janu Husovi jeho spojence Jindřicha z Lažan. Nabídkou do Ungeltu jsem byl překvapený, je to veliká výzva a zkouška. V tamním intimním prostoru je všechno vidět a poznat. Bude to taková herecká maturita.

Drama Smrt a dívka se odehrává v době po svržení Pinochetova režimu v Chile. Otevírá se tam otázka, nakolik má člověk právo na pomstu, nakolik je soudní spravedlnost opravdu spravedlivá. V devadesátých letech to natočil jako film režisér Roman Polanski se Sigourney Weaverovou a Benem Kingsleym. Jeho roli hraju, takže laťka je hodně vysoko.

Facebook mám, ale hodně uzavřený, ani toho moc o sobě nesděluji, nemám tu potřebu. A nerad se pouštím do facebookových diskusí. Když se něco napíše, působívá to daleko útočněji, než když se to v nějaké diskusi řekne.

Štve mě, že když někdo řekne názor, se kterým druzí nesouhlasí, hned ho musí urážet. Proto mám rád klábosení v hospodách, stejně jako pivo. Samozřejmě s mírou. Je fakt, že pivo rozváže jazyk, věci se zjednoduší.

Zkusil jsem marihuanu a musím říct, že mi v lecčem pomohla. Trpěl jsem silnými úzkostmi a drobné dávky trávy mi umožnily ji přestat dusit, začal jsem své úzkosti jakoby pozorovat zvenčí a zjišťovat, že to vlastně nic tak hrozného není.

Souhlasím, že drogy se brát nemají, ale zachází-li se s nimi rozumně, mají svoje místo. Není to přece výmysl našeho století, halucinogeny byly už ve starověku. Jsou prostě s lidstvem spojené. Je to nějaká látka, nějaký klíč, který pasuje do našeho mozku. Kdyby to k sobě nesedělo, nefungovalo by to.

Jistě, mnoho lidí je nezodpovědných, lehkomyslných, pro ně je zákaz jediným možným řešením. Některé zákazy jsou ale zbytečné. Je-li člověk dospělý a odpovědný, nemá mu co kdo zakazovat.

Nezabít, nekrást, neničit druhému jeho štěstí - to je nezpochybnitelné, ale na to člověk přijde sám, nepotřebuje, aby mu to někdo přikazoval. Proto o spoustě věcí pochybuju. Nejsem-li o nějakém tabu přesvědčený, mám s tím problém.

Nejsem jednoduchý, umím být nepříjemný a nadělal jsem ve vztazích spoustu chyb, které nechci opakovat a naopak se jim chci vyhnout. Na zakládání rodinného hnízdečka nemám talent. Vztahy mi prostě nejdou.

Jsem, protože pořád přichází něco nového, a to je pro mě důležité. Cením si to o to víc, že jsem zažil období stagnace, kdy jsem všechno viděl v černých barvách. V každém jsem viděl jen to špatné. Teď vím, že to je pitomost. Považuju za velkou výhru, že dokážu svůj život brát takový, jaký je.