Petr Šabach: Nejvíc mě bere, jak nám politici dokonale lžou, s takovou upřímností

„Mám se, jak si zasloužím. I když někdy se mi zdá, že si žijeme tak, že si to ani nezasloužíme. Stížnosti si nechám na horší časy. Nikde mě zrovna nepíchá, rodina je v pořádku, pracuju,“ uvelebí se na kanapi a přisunuje popelník.

Dodržuju stejné stereotypy, ty si nenechám vzít. Třeba sobotní hospodu. Neděli ještě trochu světím, a když počasí dovolí, bývám na zahrádce v Lysolajích. A od pondělí do čtvrtka a ještě v pátek musím psát. Ve čtvrtek máme školu - založili jsme totiž s partou kamarádů Podzemní akademii. Když jsem před časem odešel z Literární akademie Josefa Škvoreckého, řekli jsme si s doktorkou Kupcovou, že by bylo škoda, kdyby se lidi, kteří ji skončili, už nikdy neviděli. Někteří inklinovali ke sdružování i bez nás, dělali doma v obýváku různé literární salóny. Tak jsme navrhli jim, ale vlastně komukoli z ulice, že se budeme takhle scházet v Řetězové ulici. Vždycky vybereme jednoho spisovatele, který přednáší o literatuře a vede seminář.

Do jisté míry ano, v každém případě lze pomoct s technikou. Mezi studenty máme slušné talenty, třeba Míšu Kabátovou, která publikovala společně s Lustigem. Hodně hledají téma. Kolikrát jsem přečetl věci, že jsem si říkal: Ježíš, tohle kdyby viděli rodiče! Bylo to drsný, lesbický až porno. Jeden rok frčela fantasy, pak psali všichni jako Bukowski, dnes jako Larsson. Ale mě zajímá, jestli je to aspoň trošku literatura. A nechci na nich v podstatě nic jiného, než aby si přečetli Dona Quijota.

Mohl bych si z velké literatury dělat legraci, ale nedělám, protože ji moc rád čtu, je krásná. A jelikož mám hodně načteno, baví mě pozorovat odkazy a souvislosti, žádná kniha není izolovaná. Přečtu pár vět a vím, koho autor pozdravuje. Čímž chci říct, že když o něčem víte víc, je to vždycky k dobru.

Nechci moc prozrazovat. Běží téměř o současnost, odehrává se v roce 2001 jako Vesmírná Odyssea. Je o šedesátnících jako já a lidech kolem mě, o tom, co se všechno může přihodit. Hlavní problém je demografický, měla by to být spíš legrace, a místy zase ne, tak je to namíchané. Měl jsem drsný termín na odevzdání rukopisu a úplně na konec jsem si šetřil dvě velké scény. Pěkně jsem si je vychutnal… Titul zní Máslem dolů, čili že to není nic moc. Můj nakladatel chtěl, aby se to jmenovalo Pičou ke zdi, takže jsem se s ním musel docela hádat.

To by bylo smutný, kdyby nebyla. Tehdy jsem o nic neusiloval, akorát snad abych se líbil holkám. Bylo hodně zmatků… Určitě se cítím líp teď. Ale mám v malíčku, co vám k tomu kdo řekne. Jak věk přináší určitou zklidněnost, jak začíná být po padesátce úžasnej. Což všechno platí, pokud jste zdravá. Jinak na tyhle bláboly zapomeňte. Protože každý věk vás přisune blíž k rakvi, s tím nic neuděláte.

Je fakt, že čas plyne čím dál rychleji, co bylo v dětství nekonečno, je teď srandovní jednotka, která frnkne, než se ohlédneme. To všechno si samozřejmě uvědomuju. Můžu říct, že to je senzační věk, ale člověk by už měl být ve střehu.

No, když o tom uvažuju, tak jsem se zase až tak nezměnil. Baví mě pořád stejný věci. Nikdy jsem netrpěl na koníčky, ale motal jsem se ze všech stran kolem knížek, takže jsem v podobné situaci jako baletka, jen v obráceném gardu. Začínal jsem jako středoškolsky vzdělaný knihovník, ač jsem to nikdy skutečně neprovozoval. Osud mě zavál do Středočeského nakladatelství, kde jsem dělal inventurníka, jezdil po prodejnách a počítal knížky. Takže vím, jak dokážou být hnusné, jak jsou těžké. Díky téhle praxi k nim mám ambivalentní vztah, svého času jsem je i nenáviděl. Můžu se na ně dívat jako knihovník, inventurník, lovec po antikvariátech, čtenář. A teď mám to štěstí, že je píšu. I když nevím, jestli to můžu nazvat štěstím, rozhodně to nebyl můj životní sen.

Začal jsem opravdu pozdě, když jsem dělal nočního hlídače, někdy po třicítce. Měl jsem kamaráda v novinách, ten mi otiskl fejeton, pak další, pak povídku… První knížka mi vyšla roku 1986, dusili ji dva roky, než ji prokádrovali. A pak už to šlo přes Hřebejky a Jarchovské… Doufám, že si nebudeme povídat o filmech!

Tím vždycky začínám. Následuje fáze, kdy to sázím do počítače. Z kuchyně jsem se přesunul do pokoje, na místě už tak nelpím. Kdysi jsem plácnul, že kde začnu psát, tam taky skončím, což sice zní zajímavě, ale ne vždycky to dodržím. Žádné denní normy si nedávám, když mi to jde, napíšu pět stránek, víc nejsem schopný. Jedná se o rychlé psaní, u kterého se nezdržuju vůbec ničím, ani gramatikou. Protože vím, že na to budu mít čas při přepisování.

Párkrát už mě rozesmálo, že jsem nemohl svůj škrabopis přečíst, někdy tam vidím lepší slovo, než bylo původně. Neplatí to ale o celé povídce - že bych ji přečetl líp, než jak jsem ji napsal.

Nesnáším digitální hodinky a podobné blbosti. Potřebuju mít před sebou klasický ciferník. A ten sešit. Když jsem v polovině, mám představu, kolik mi to dá zhruba stránek na počítači. Nehledě na to, že při dlouhém sezení u bedny mám problém se zády, takže se musím válet po podlaze a dělat různé cviky. Novinky techniky mě opravdu neberou. Ale třeba bez Googlu bych se neobešel. Všechno si ověřuju, i triviální věci, mám hrůzu, že napíšu blbě cizí slovo nebo jméno. Legrační je, že když to vyjde, ta chyba tam zase je. Nemám už sílu to vysvětlovat, ale tyhle šílenosti mezi nebem a zemí se dějí. Ať píšu kdekoli, bývám večer tak utahaný, že sebou jen plácnu před televizi a pouštím si filmy. Se sportem nejde psaní dohromady. Vím, že bych se měl hejbat…

Je to trochu opičí úvaha, ale obsahuje hodně pravdy. Protože kdybychom se zbytečně nemontovali do věcí, do nichž nám nic není, udělali bychom líp. Její autor Pascal tím myslel asi i obecnější věci, chování mocností a států. Tak nějak to chápu. Ne že bych neměl rád dobrodružství, ale blahobyt má taky něco do sebe. Jsem strašný konzervativec, miluju věci jako čaj o páté, snobské rituály, byl bych moc rád členem nějakého anglického klubu jako Mick Jagger, který je v Lize vesnických gentlemanů.

Komu by se nelíbil! Je to zkrátka můj milovaný filozof, asi jeden z nejsrozumitelnějších. Úžasnej chlapík.

Asi se neliším od ostatních v běžném rozčilování nad novinami. Odmítám úplně zběsilé teorie, ale občas k nim nemám daleko. Kmitne mi hlavou, jestli není hlavním cílem dění v našem politickém rybníku tak zesložitět a znechutit, že na to všichni rezignujeme.

Osobně si myslím, že se dá pár dnů žít bez novin. Můj otec byl velký bolševik, a když jsme jeli na dovolenou, jeho největší štěstí bylo zavolat ráno do lesa, jak je šťastný, že je nemusí číst. My teď čteme zase jiné žvásty. Člověk by se jinak společensky handicapoval, protože ať přijde kamkoli, někdo stejně svede hovor na politiku. Skončíme u toho, že stojí za prd.

Netvrdím, že by všichni politici byli hajzlové a šmejdi. Ale nejsem tak naivní, abych nevěděl, že se musí dopouštět nepravostí. Můj oblíbený starosta přiznal, že samozřejmě dělá svinstva, ale co nejmenší. Vůbec když domýšlíme všechny ty kauzy, které běží kolem, měli bychom být spíš šťastní, že se nerozpletou, protože jinak nevím, co by nás čekalo. Vždyť by museli všechny zavřít! Přijdou další a budou krást taky…

Představte si tu laboratorně čistou, ideální situaci, kdy by nikdo nekradl - všichni by měli mercedesy a zlaté vany. No, nemáme. Ale fascinuje mě, že máme vůbec na ojetá auta. A nejvíc mě bere, jak nám dokonale lžou, s takovou upřímností. Já když budu lhát, začnu koktat, ráčkovat, šilhat, odkašlávat - a jasně poznáte, že kecám. To není jen u nás, vzpomenete si na Clintona, jak přísahal? To bych nedokázal. Vím, že na to mají nějaké poradce…

Je to jako ve filmu Planeta opic, kde hrdina na konci stojí před sochou Svobody a křičí: Tak se vám to, vy kurvy, přece jen podařilo! To bychom měli vzkázat politikům. Přitom jsou země, kde se o politice vůbec nediskutuje, v takové bych chtěl žít. Třeba v anglických hospodách vládne humor. Taky Amerika je hodně apolitická, o politiku se tam starají jen intelektuálové… Ale úplně nejraděj bych chtěl žít v zemi, kde se nenosí hodinky nebo kde se aspoň čas tak šíleně nesleduje. My jsme otroky času. Jenže toho se zbavím až po smrti.

Mám z ní trochu strach. Není to laskavá země, člověk holt musí mít kliku. Mám spoustu kamarádů, kteří emigrovali a hodně z nich se vrací na penzi domů. Já o emigraci uvažoval asi vteřinu - v létě roku 1969 v Anglii. Ale nesebral jsem odvahu, taky mi úplně nedocházelo, že to bude až takový průšvih. Podobně jako Židi po nástupu Hitlera nevěřili, že by Němci, tak kulturní národ, mohli být nebezpeční… Amerika není momentálně ideální destinace pro život. Třeba v obchodě stál přede mnou chlápek s bouchačkou za pasem, v pěkným pouzdru, a byl tam s dětmi. Divnej pohled. Tady ji nosí možná taky spousta lidí, jenže schovanou.

Kdyby ta možnost byla, tak bych ji bral. Jenže kdo by mě tam živil? Amerika je hrozně drahá. Mně se strašně líbí New York, syn žije v Brooklynu, a tam fakt není levno… Studoval grafický design, pak se tam přiženil, deset let tvrdě dřel - a teprve teď je na tom slušně. Jeho žena je Američanka, ovšem dobře italsko-irsky namíchaná, takové děvče do nepohody. Stavila se v 90. letech v Praze, jak sem všichni mířili, a byla z toho láska.

Pětinásobným! Ty tři americké vnuky vídám asi dvakrát do roka, mají děsně malý byt, a tak jezdí spíš oni sem. Druhý syn dělá taky grafický design, bydlí v Praze a má od listopadu dvojčata. Jako děda se tudíž realizuju docela uspokojivě.

Se starším Honzou, dva roky. S manželkou Andulou to neustále řešíme, protože já tvrdím, že čtyři roky, a ona, že rok. Čili to zprůměrujeme. Napsal jsem o tom knížku Putování mořského koně - to je v přírodě jediný samec, který rodí. Teď vyšla v Polsku. Byl to docela záhul, z dvojčat bych se asi úplně zbláznil… V New Yorku mě nadchla mateřská školka, kde si spolu hrajou zástupci všech lidských ras, což je pro děti skvělý vklad pro život. Tady když vidí černocha, vyděsí se. V Praze přišla do parku Arabka v burce - a děti se rozutekly. Tam kdyby chodil tučňák, nic zvláštního na tom neuvidí. V tomhle jsou jinde. Naše společnost je až na elity strašně rasistická.

Já bych to nepřeháněl. Prodat knížku je pořád boj. Já se tak uživím, protože nemám vysoké nároky. Připadám si bohatý, ale na vilu bych neměl. Naštěstí mě nezajímá. Ve svých relacích mám to, co potřebuju. Nebylo pro mě jednoduché odejít v padesáti letech z práce, kde mi nic nechybělo, na volnou nohu. Těžké rozhodování, skoro jako s tou emigrací. Byl jsem vedoucí referent v Domě u Kamenného zvonu, kde jsem pořádal koncerty komorní hudby. Chápete, co to bylo za senzaci? Ale zdálo se mi, že mám málo času na psaní a platím divně vysoké daně. Mě nelákalo spát do deseti, to jsem mohl i dřív. Teď už není cesta zpět.

Nojo, Peňás. Kromě něj asi lidem vyhovuje, že jde o jednoduché čtení. Já se ani nesnažím o nic jiného. Můžu mít jakýkoli plán, třeba si řeknu, že kratší věty působí dynamičtěji, mají větší spád, nebo že postava by se měla charakterizovat třemi prvky, nebo že nesmím expozici přetáhnout přes třicet stran a dialogy bych měl pálit mezi příběh, že si budu hlídat, aby se to dalo číst nahlas… Taky ne moc slangu a prvoplánovou politiku, raději ich formu…

Tohle všechno přestane platit, když napíšu první větu. Je nesmysl mi vyčítat, že píšu to, co lidi baví. Co já vím, co koho baví? Tohle baví mě. Nemůžu se při psaní ohlížet na kritiky, i když se občas trefí. A to trpíte úplně nejvíc. Jako když vám doktor řekne, že máte smrtelnou nemoc - nejdřív je vztek, pak odmítnutí… Ale nemůžete se z toho zbláznit. Jeden napíše, že jste nula, a druhý vám dá cenu Magnesia Litera.

Mně je úplně jedno, co mladí chtějí. V Sedmi statečných Calvera říká: Vesničané, ti mě pramálo zajímají. Na to bych řekl: Mladí, ti mě pramálo zajímají. Byl jsem s nimi na škole v kontaktu deset let a zdálo se mi, že uvažují skoro stejně. Nejhorší, co můžete udělat, je lézt jim do zadku, chtít být s nimi taky mladej. Ať si trhnou nohou, buď budeme kamarádi, nebo ne. Stejně tak s knížkou, když ji dám na pult, je mi jedno, jestli si ji koupíte vy, nebo támhleta paní… Ale zajímá mě, jestli se vám bude líbit. Kolik je vám let by nemělo hrát žádnou roli.

Krize je prašivá záležitost, platí, že když vám někdo ubírá z toho, co jste už měla, berete to jako strašlivou nespravedlnost. Dokud něco nemáte, většinou vám to ani nechybí. Jak vám zavedou telefon, neumíte si představit život bez něj. Nedivte se, že když si chce Nečas posvítit na důchodce, tak se bouří… Přitom by si měl posvítit na tu Nagyovou. Já osobně po starých časech neteskním, Pelíšky neměly být čistá nostalgie, ani Pupendo. Ale co mi prošlo tenkrát, to by dnes neprošlo. Poflakoval jsem se po školách, přestupoval z jedné na druhou…

Kdepak, to vůbec ne, já nebyl takový chuligán. Já byl vždycky spíš pozorovatel. Pozorovatelé píšou, aktéři jednají, ti nemají čas na psaní. Kerouacové píšou a ti ostatní jedou až na hranu. Když Kerouacovi došly prachy, zavolal tetičce a ta mu nějaké poslala.

Já nebyl přímo čundrák. Baví mě se toulat evropsky oblečený, ne v zeleném nebo s teletem. Mít opravdu jen pár korun a risknout to? To jsem neudělal hodně dlouho, dnes jezdím s kartama, nic nenechám náhodě. Když nám bylo sedmnáct, jeli jsme vlakem do Horní Dolní, tam se ožrali a utekli bez placení. Tak jsme to dělali pořád, já tak žil. Měli jsme mapu hospod, kam už nemůžeme.

Dnes jezdím s kamarády, většinou už penzisty, na výstavy po Evropě. To jsou dobré zájezdy. Se školenými průvodci, které omračuju svými amatérskými poznámkami. Ale co si budeme povídat, stejně se vždycky někde prdneme…

Teď jsem šel se synem na Joea Bonmassu, vyprodaná Fučíkárna. Taky mám rád vážnou hudbu, ale tu si raději pouštím doma. Ne že bych měl klaustrofobii, ale nevyhledávám akce, i do divadla chodím nerad. Mívám smůlu na idiotské publikum, někdo se šíleně směje jemným narážkám, další pořád kašle, všechno vrže. Tohle nemusím. Držím jen na Dejvické divadlo, mají tam samý pecky. Já vždycky divadelní hry četl, pak jsem z nich v hovoru citoval a lidi se divili, kde jsem je viděl. Je dobrý vybrat si autora, kterého nikdo nezná, a s ním odstřelit případnou debatu. Takových pár jmen mám ve všech oborech. Anebo si někoho klidně vymyslím. Takhle si vymejšlím celej život.