Petr Rychlý: Potíže se srdcem se u každého projevují úplně jinak

Písničky Po starých zámeckých schodech nebo Ta naše písnička česká jsem samozřejmě znal, ale díky hře jsem se ke svému překvapení dozvěděl, že Karel Hašler je autorem i některých dalších, které jsem do té doby považoval za lidové - například Pětatřicátníků nebo Já jsem si ten kvíteček za čepici dal. V představení zazní asi patnáct „hašlerek“ a některé i v plné verzi. Učil jsem se je i na kytaru a moc jsem si to užil. Opravdu to považuju za svou přelomovou, zásadní a tím i osudovou roli. Anebo písnička Kampak na nás, bolševici. Znáte ji?

Zpívá se tam Kampak na nás bolševici, copak vás to napadá, vás si každý koupí, na nás jste však hloupí, kampak na nás bolševici, copak vás to napadá, víme, jak ta vaše volnost vypadá. Takže se to vědělo už tenkrát.

Osudové je to pro mě hlavně v tom, že v roce 1992 jsem nastupoval do angažmá Divadla na Vinohradech dramatizací hry Pavla Kohouta Ubohý vrah a po dvaceti letech se sem vracím s jeho další vynikající hrou. Příběh je to velmi dojemný, protože Karel Hašler zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Texty svých písniček totiž při vystoupeních během druhé světové války na místě předělával a mířil jimi proti gestapu a protektorátu, až ho někdo udal. Zatkli ho při natáčení filmu Městečko na dlani. Zemřel za otřesných podmínek ve svých dvaašedesáti letech. Moji ženu Zdenu hraje Kateřina Brožová.

Přesně tak, divák zažije všechny emoce. Určitě se zasměje, poslechne si krásné písničky, ale také se dojme. Ze stejného důvodu jsem měl rád i muzikál Šumař na střeše, který jsme hráli v Divadle na Fidlovačce. Byla tam láska, smích i pláč, a to je i tady.

Navíc mám s Karlem Hašlerem nejméně dvě věci společné - neměl umělecké vzdělání, což já taky nemám, a pak by nás snad mohla spojovat i touha, aby se lidi naším přičiněním bavili, smáli a bylo jim dobře. A pozor - ke každému programu bude jako dárek hašlerka.

Jediné, co mi lékaři zakázali, je posilovna. Zvedat padesátikilové činky už nikdy nebudu. Jinak se zase tolik nezměnilo, člověk tomu nesmí podlehnout. Pohyb je pro srdíčko důležitý, horší je stres. Proto když jsem unaven například po moderování plesu v Ostravě, už tam i přespím, zatímco nedávno jsem pak ještě sedl za volant a jel do Prahy. To už nedělám.

Myslel jsem si, že tělo vydrží úplně všechno, ale nevydrží. Jinak mě ale moje srdeční příhoda v ničem neovlivnila, tedy kromě toho, že užívám léky.

Na procházky jsem začal chodit hned pro propuštění z nemocnice. Když se tomu někdo poddá, může to být problém. Tím to ale vůbec nechci zlehčovat. Prodělal jsem angioplastiku a nijak zvlášť příjemný zážitek to nebyl. Na naše zdravotnictví jsem však od té doby hrdý, konkrétně kardiochirurgie je u nás špičková. Operovali mě v IKEM a všem jim děkuju.

Úplně v pohodě to nebylo, to se přiznám. Nejdřív jsem čekal a díval se do tváře sestry a lékaře, jestli to půjde operovat tou nejjednodušší cestou, až mi řekli, že ano. V oblasti třísel mi do těla zavedli katetr a cévami dopravili až k srdci dva stenty čili kovové pružinky, které teď moje srdeční cévy udržují průchodné.

Ano, cévy měly malou průchodnost kvůli tzv. aterosklerotickým plátům, což souvisí s cholesterolem. Už nějakou dobu předtím jsem měl pocit, že jsem si natáhl mezižeberní svaly a zablokoval lopatku a chodil jsem si to rovnat k chiropraktikovi. Nejsem bolestínek, a tak jsem v běžném životě fungoval i přes bolest. Byly to však příznaky mého nemocného srdce. Pak jsem se dozvěděl, že potíže se srdcem se u každého projevují úplně jinak.

Na place se to nestalo, to jsou jen kecy bulváru. Byl jsem doma, a protože mi bylo opravdu špatně, moje žena mě odvezla do nemocnice. Řekli mi, že jsem přijel za pět minut dvanáct, a po pár minutách na příjmu jsem šel rovnou na sál.

S povahou, co mám, se to moc nedá, protože moje jméno je můj osud. Vždycky jsem byl spíš akční a energický typ a to už tak asi i zůstane.

Jako kluk jsem byl třídní šašek, který rád napodoboval spolužáky i učitele. Zůstalo mi to a dneska mě baví napodobovat třeba kolegy. Nejspíš jsem to zdědil po tátovi, který byl vyhledávaným vypravěčem anekdot a také imitátorem - nejlíp mu šel Gustáv Husák.

Vyrůstal jsem v Nejdku u Karlových Varů a od deseti let jsem hrál v dětském divadelním souboru. Po maturitě mě třikrát za sebou nevzali na DAMU, takže do herectví jsem pronikal za pochodu v mém prvním angažmá v divadle v Mostě.

Vzpomínám na to moc rád. Prožíval jsem euforii, protože můj koníček se stal mým zaměstnáním. Do Mostu mě doporučila režisérka našeho souboru Dagmar Víchová a mně řekla, že tam hledají mladé kluky. Nastoupil jsem tam v osmnácti letech bez hereckého vzdělání a vyškolili mě moji kolegové a kolegyně. Přijali mě úžasně a už po třech měsících jsem dostal hlavní roli v Ostře sledovaných vlacích.

Pak jsem šel na dva roky na vojnu a poté jsem v Mostě pobyl ještě dalších pět sezón. A potom přišla jako zázrakem nabídka do Prahy na Vinohrady.

Praha je pro každého herce výjimečná, protože tady je práce pestrá a je tu víc příležitostí. Také tu je hlavní sídlo České televize, Českého rozhlasu, máte možnost dabingu, moderování akcí atd. Je to, jako když se hokejista dostane do té nejvyšší soutěže. V mosteckém divadle jsem se seznámil s divadelním režisérem Lubošem Pistoriusem, který byl v Mostě v normalizačním vyhnanství, a ten mě pak doporučil do Prahy na Vinohrady.

A tak se stalo, že mi jednoho rána v šatně zazvonil telefon, v němž se noblesním hlasem ozvalo: „Dobré ráno, mluvím s panem Petrem Rychlým? Tady Jiřina Jirásková.“ Nejprve jsem ale přišel na hostování.

Asi máte na mysli tehdy oblíbené pořady Ptákoviny a Natoč to. Ve své době to bylo fajn, ale přiznám se, že nálepka baviče mi po čase byla dost těsná. Nejméně půlka lidí vás nesnáší, ale když hrajete doktora, nikomu to nevadí.

Pro mě určitě. Při dělání zábavy se hodně naučíte, ale pak logicky zatoužíte i po těch vážnějších rolích. Ordinace v růžové zahradě je pro mě stabilita a jistota už osm let. Herec, který není vidět, je mrtvý herec. Po seriálu jsem toužil a jsem za to rád. Chtěl jsem lidem dokázat, že jsem hlavně herec, a ne jen bavič.

K roli Čestmíra Mázla mi koneckonců právě pomohlo i divadlo. Na Fidlovačce mě viděl režisér Ján Sebechlebský a pak si mě na tu roli vybral. Zatím nesplněným hereckým snem je pro mě už jen natočení nějakého dobrého filmu.

Na Vinohradech jsem se po několika letech začal herecky trápit a v tu chvíli mě oslovil Tomáš Töpfer, který zakládal nadaci Fidlovačka, abych se stal nejen členem nadace, ale i divadelního souboru. Členů nadace nás bylo celkem dvanáct a každý do toho dal deset tisíc, takže náš vstupní kapitál bylo sto dvacet tisíc korun.

Lidé ze všech koutů republiky pak na rekonstrukci divadla na Fidlovačce posílali různé příspěvky a díky tomu nadšení, jaké jsme tenkrát měli my i oni, se to opravdu povedlo. Dnes je v Nuslích nejen krásně opravené divadlo, které nabízí pestrý repertoár, ale také hezký parčík a fontána. Z toho, že jsme to dokázali, mám dodnes radost.

Uvidí! Dohrávám Proutníka pod pantoflem, Lucernu, Divotvorný hrnec a také roli v nové komedii Techtle mechtle. Dvě hry jsem v Nuslích i režíroval.

Ano, když o tom tak přemýšlím, Tomáš mě inspiruje v mnoha věcech a vlastně nasměroval můj herecký i osobní život. Když mě Tomáš pozval na první návštěvu, řekl jsem si, že kdybych někdy stavěl, chtěl bych také něco takového. Tak jsem se do toho pustil. Náš dům za Prahou stojí už deset let a pořád tam je cítit příjemná vůně dřeva.

Není nízkoenergetický, ale stavba je ekologická, protože to je jen základová betonová deska a pak už hlavně dřevo. Odpad i znečištění byly při výstavbě minimální. Mimo jiné jsem do toho tenkrát šel také proto, že moji kluci byli alergici.

S Ondrou, který studuje na konzervatoři v pátém ročníku, jsem si zahrál i v Ordinaci. Teď hraje pro změnu v seriálu Gympl. Jestli z toho mám radost? Věděl jsem, do čeho se pouští a že to je běh na dlouhou trať, který navíc nemusí vyjít. Zároveň jsem ale viděl, že má k herectví předpoklady. Je pohybově nadaný, má hudební sluch a také je cílevědomý. Sleduju ho a mám z něj radost.

Ale abych byl spravedlivý, radost mám i z nejstaršího syna Matěje. Vystudoval gymnázium a pak se rozhodl pro studium publicistiky na vyšší odborné škole. Nasměroval se na novinařinu, dnes je reportérem v televizi Nova a moc ho to baví. Vážím si toho, že oba pracují, a užívám si každého našeho setkání. A také jsem si u nich všiml, že malinko změnili svůj pohled na mě, protože zjistili, co to obnáší, když je někdo mediálně známý.

Tomu je osm let a asi se to v něm bude prát. Moje současná žena je bývalá profesionální tenistka, tak uvidíme. Také jsem vyženil dceru Denisku, která je sportovně nadaná a chtěla by jít v maminčiných šlépějích.

Tenista jsem zapálený, nicméně amatérský. Stačí mi, když se vyběhám, vyřvu a v rámci možností se snažím mít tenis jako pravidelnou aktivitu. V minulosti jsem ještě dělal potápění a celkem jsem podnikl tři potápěčské výpravy, ale pak mi pod vodou už najednou nebylo dobře. Sen jsem si splnil a to stačilo.

Sečetli jsme plusy a minusy a po roce jsme butik zavřeli. Prostě to nešlo. Musím říct, že je opravdu těžká doba, nicméně člověk si musí projít lecčíms, i kdyby tím měl poznat jen to, že už to dělat nemá. A důležitá je schopnost odhadnout to včas.

Ano, líbí se mi jako žena i jako herečka. Na film Základní instinkt se můžu dívat kdykoliv, protože Sharon mi tam přijde opravdu úžasná. Hlavně tím, jak si v sobě jakoby drží tajné dveře. Nikdy se neotevřou, ale vy víte, že tam jsou.