Petr Nečas: Pravidelnou stravu večer doháním bílým ledničkovým sexem

Pro mě jako novinářku je důležitá věc, ve které zůstává stejný. Přestože ho jako každého předsedu vlády obklopila hradba úředníků, sekretářek a pracovníků tiskového oddělení, dokáže se stále dohodnout operativně přes SMS a slíbený čas navzdory připomínkám zaměstnanců svého úřadu věnovat.

Paradoxní je pak situace, kdy proti mluvčímu, který si s přísným výrazem ťuká na hodinky, sedí usměvavý premiér a dává mladíkovi najevo, aby svou funkci tolik neprožíval.

Samozřejmě, vždyť takové situace jsou úplně přirozené. Každý střet, který za to nestojí, mi připadá jako nadarmo vyplýtvaný čas a energie. Týká se to některých koaličních přestřelek. Kvůli tomu ale nepropadám hysterii nebo obavě, protože to k fungování koaličních vlád patří.

Ty jsou a zřejmě už i zůstanou součástí folklóru české politiky.

(záchvat smíchu) To už by bylo opravdu moc. My jsme se přece nepřišli do vlády kamarádit. Pracujeme a výsledky máme pozitivní.

Myslím si, že vláda drží při sobě, a když se podíváte zpětně, vždycky dokázala nalézt nějakou shodu. Některé ministry znám strašně dlouho, třeba Alexandra Vondru osmnáct let, a hned za ním je právě Miroslav Kalousek.

Určitě všichni, kdo jsou v politice úplnými nováčky, a je na nich vidět, že se snaží. Není mezi nimi žádný salámista, který si to přišel jenom odsedět, aby mohl mít v životopise, že byl ministr. Je pravda, že jsou méně zběhlí v rutině a někdy si zbytečně vytvářejí nepříjemné situace třeba tím, že řeknou něco, na co by vzápětí raději zapomněli.

Všechno, co se děje, jsem svým způsobem očekával, včetně výrazně většího náporu odpovědnosti. Tím, že jste na vrcholu politické hory, na vás logicky nejvíce fouká.

(smích) Pevně doufám, že ne, kromě toho, že se mi za posledního půl roku, který byl dost hektický, trochu rozhodila životospráva a začíná to na mně být vidět. Mám méně času na tělovýchovné aktivity, a to budu muset změnit, protože v mém věku už musí člověk o sebe trošku pečovat.

(smích) Trošku jsem i přibral. Je to dané spíš tím, že nemám čas na pravidelnou stravu a pak to večer doháním bílým ledničkovým sexem, jak se tomu říká. Otevřu dveře a jedu systematicky shora dolů. Nevynechám nic, co je poživatelné. (smích) Začnu samozřejmě disciplinovaně zeleninou, ale přes sýry se bohužel dostanu i k více sytým jídlům.

Ne, ne. Já jsem sova, takže s večerem ožívám. Ještě studuju materiály a dostávám se k přehledu tisku. Když se mě přes den novináři ptají, co říkám různým článkům, s čistým svědomím můžu říct, že nevím, protože jsem to ještě nečetl. Vzhledem k tomu, že navíc ráno vstávám kolem půl sedmé, abych ještě stihl dcery u snídaně, jsem momentálně spíš genetický hybrid sovy a skřivana.

Hodně intenzívně, protože nejmladší holčičku mám přibližně ve stejném věku. Něco podobného si ani nedokážu představit, tu míru bolesti, kterou musí pociťovat její rodiče. Stačí, aby mělo dítě čtyřicítku horečku, a člověk začne mít obavy. Není přece nic, na čem by vám záleželo víc.

Je pravda, že na ně už moc nemůžu. (smích) Starší syn dva roky bydlí s přítelkyní a mladší je ještě o půl hlavy vyšší než já, takže na toho si taky nemůžu moc vyskakovat. Vždycky jim ale říkám, že i když jim bude sedmdesát, tak tatínka budou poslouchat. Někdy si myslím, že takové mírné mluvení do života vůbec neškodí.

Jako všichni jejich vrstevníci mají větší možnosti a nejsem si jist, že si toho úplně váží. To je ale přirozený pohled o generaci staršího škarohlída, který vzpomíná na dobu, kdy byl v jejich věku. Byli jsme třeba daleko motivovanější v tom, abychom se dostali na vysokou a dodělali ji, jinak nám hrozily dva roky vojny. Zatímco oni mají možnost studovat několik vysokých škol a plynule mezi nimi přecházet.

To z vás mluví velký optimismus, že je se staršími lepší domluva. (smích) Poněkud ironické pořekadlo, že čím větší děti, tím větší starosti, někdy opravdu platí. Vždycky říkám, že díky svým dětem jsem perfektní znalec českého školství, protože v určitém okamžiku mi pokrývaly školku, základní školu, gymnázium a vysokou školu. Chtěli jsme mít více dětí a to, že mám i ve středním věku malé dítě, mě omlazuje. Nutí mě to být aktivnější, naučit dcerku lyžovat, jezdit na kole…

Je to na úvaze rodičů a umím si představit, že to někdo považuje za užitečné, ale rozhodně bych to nezaváděl jako povinnost. O Marušku se zatím dokážeme postarat tak, že ji někdo ze sourozenců nebo z rodičů vždycky doprovází. Větší město je něco jiného než obec typu Rožnova, kde k tomu člověk přistupuje benevolentněji.

Že je soukromá osoba a nemá žádnou povinnost se vyskytovat v médiích. Nehodlám ji lámat k jinému postoji, přestože všichni imagemakeři mi vždycky radili, že mám rodinu víc prodávat. Jenže když se dá rozhovor jednomu médiu, tak se okamžitě objeví pět žádostí odjinud a musíte vyhovět všem. V tomhle zase máme férový přístup, že buď nikdo, nebo všichni.

Rozhodně ne. Mají úplně normální zájmy a normální kamarády. Líbí se mi na nich, že se chtějí prosadit samy, ve svých oborech, a ne tím, že jsou něčí syn nebo dcera. Starší syn studuje Vysokou školu ekonomickou a mladší Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Teď hlavně doufám, že dojdou do řádného inženýrského a magisterského stupně. Oba si navíc přivydělávají na živnostenský list, takže nežijí pasivním stylem - škola, zábava a nic jiného. Ondřej pracuje na částečný úvazek u soukromé firmy v oblasti účetnictví a Tomáš dělá návrhy počítačových grafik.

Nevím, to bych musel požádat tiskového mluvčího, aby mi zjistil, kolik mám registrovaných uživatelů. Od voleb jsem tam byl jednou nebo dvakrát. Všimněte si, že ani nepoužívám termín přátelé. Těch má člověk v životě nanejvýš pět a k tomu patnáct kamarádů. Víc než stránky občana Petra Nečase je to profil politika, předsedy ODS a vlády.

Kdysi jsem v legraci řekl, že moje paměti se budou jmenovat Introvert v politice, a od té doby mám tuto nálepku. Ale nemyslím si, že člověk, který je tak dlouho v politice, což znamená, že komunikuje s lidmi, si může dovolit být introvert. To, že si třeba chráním soukromí, dělám především proto, že mám blízké lidi, na kterých mi záleží, a nechci, aby je zasahovala moje práce víc, než je nezbytně nutné. Spíš bych to označil za přirozeně ochranářský rys své povahy.

To je také nálepka. Ten, kdo mě zná, ví, že je se mnou docela sranda.

(smích) Přiznám se, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, protože při pohledu na své děti mám stále pocit, že je vidím jako malé, byť jsou některé už dospělé. Je fakt, že v mých třiadvaceti měl Ondřej už jeden rok. Jenže my jsme se rozhodovali v jiné době, kdy možnosti cestování, pokud jste si nechtěla zadat s režimem, a profesního růstu příliš nebyly. Jedna z mála věcí, které opravdu stály za to, byla rodina. Teď je situace jiná a ne náhodou se oproti konci 80. let posunul o deset let věk, kdy se ženy vdávají a rodí první dítě.

Dovedu si v takové situaci představit maminku samoživitelku se dvěma dětmi a s jejich ne příliš kooperujícím otcem. Je ale potřeba zvážit, jestli děti někdy nepřetěžujeme. Jestli každý den nemají spoustu řízených aktivit, a pak ani nemají čas si pohrát a být s kamarády. Někdy taky můžeme prohlásit, že na kroužek nemáme, ale krabičku cigaret nebo dvě piva denně si přesto koupíme.

Vždycky jsem se snažil, aby se moje děti vyvíjely všestranně, aby se věnovaly sportu i uměleckým aktivitám. Všechny se chodily učit na hudební nástroj, do výtvarky a děvčata na balet. Vychodily celý cyklus hry na flétnu, takže to nebylo tak, že si příležitostně někde pískly, ale propracovaly se až k Bachovi. Odjakživa to mám nastavené tak, že bych si raději utrhl od svých úst, aby ony tyhle věci měly, protože to vytváří základ všeobecné vzdělanosti, kam patří kulturní i sportovní prvek.

Na nic, což bylo velké zklamání pro mého dědečka, venkovského živnostníka, který hrál na pět hudebních nástrojů, skládal hudbu a měl kapelu. Vždycky říkám, že by měl radost aspoň z pravnoučat.

(smích) To nevím, asi jo.

Já su z Moravy, že jo. Tak u toho nemůže chybět slivovice. Když je to něco typu nachlazení nebo náběhu na chřipku, tak vedle tradičních přípravků z lékárny je to štamprle tohoto univerzálního léčiva. Rozhodně ne v čaji, protože je hřích a barbarství takto kvalitní medikament ředit a chuťově deformovat. Do čaje patří rum, ne slivovice.

Podle sebe soudím, že asi tělo, přestože je to hodně sedavá funkce. Ale vypadl jsem z pravidelného rytmu tělovýchovných aktivit, kdy jsem jezdil na kole, cvičil a dělal cokoliv, při čem člověk spaluje kalorie a vyplavuje endorfiny. Přátelé trenéři mi aspoň navrhli hodinu a čtvrt dlouhou sestavu cviků, při kterých se dokážu dostatečně fyzicky vyřádit a které by se měly dělat třikrát týdně. Že to nedodržuju poznávám každé ráno při zapínání kalhot. (smích)

Není to tak, že bych si poručil, čím se budu ve spánku zabývat. Znáte ale pořekadlo Ráno moudřejší večera? Večer nad něčím přemýšlíme, aniž dojdeme k řešení, ale ráno po probuzení to během chvilky máme. Zřejmě je to opravdu tak, že nějaké úvahy běží člověku v hlavě dál, i když spí.

Řadu věcí, ale nebudu prozrazovat jakých, aby se pak neříkalo, že to řešení není kvalitní, protože přišlo v Nečasově snu. A to nemůžu připustit.