Petr Lexa: O jediném rozchodu se dá složit celá deska

Co obnáší sláva, ví už Petr Lexa z minulosti, v roli youtubera Hoggyho jej děti a puberťáci zbožňovali. V muzice chce ale fanouškům ukázat svou vážnější tvář.

Určitě ano, vždyť já jsem se k muzice dostal úplnou náhodou. Od dětství jsem se věnoval divadlu a vydržel jsem u něj asi do dvaceti let.

Měl jsem sice v hudbě svoje idoly, hrál jsem na bicí a později začal zpívat, ale vůbec jsem neměl ambici se tím živit nebo mít kapelu. V hlavě jsem měl jenom divadlo. V době, kdy vznikala Slza, jsem studoval jazyky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

Ne, vůbec. Zaměření na jazyky jsem měl už na gymnáziu, hlavně na španělštinu, ve které jsme měli vyučování i maturitu. Směřoval jsem k tomu, že odcestuju do zahraničí nebo budu dělat překladatele.

Potom jsem šel na vysokou a okrajově se věnoval i YouTube. Nahrával jsem tam covery (předělávky známých písní) i některé vlastní písničky. Zároveň jsem začal točit komediální videa, kde jsem mohl herectví propojit se zálibou v natáčení videí, střihu a tvorbě vizuálních efektů.

Můj spoluhráč ze Slzy Lukáš Bundil chtěl před sedmi lety založit kapelu a hledal zpěváka. Snad dělal i nějaké konkurzy, ale pak náhodou narazil na jeden z mých coverů.

Pozval mě do Prahy a za týden jsme už skládali, tedy přesněji Lukáš. Rok jsem studoval a dojížděl za ním. Během té doby jsme zjistili, že další členy přibírat nepotřebujeme a vytvoříme něco, co u nás není úplně běžné – duo.

Šli jsme do toho naplno. V Česku to často funguje tak, že se sejde parta kamarádů, roky zkoušejí a hrají po klubech pro pár lidí, dokud se nevyhrají. Tuhle etapu jsme díky Lukášovým zkušenostem úplně přeskočili.

Na scéně už byl dlouho, hrál ve známých i neznámých kapelách a nelíbilo se mu, jak to u nás lidi většinou dělají. Chtěl zkusit jiný přístup k pop music. Zaměřit se na češtinu a psát melodické písničky, které si lidi můžou zabrnkat na kytaru u táboráků a které zároveň budou fungovat i s velkou produkcí. Tím mě zaujal.

Nešel jsem do toho s tím, že chci vyhrát a být slavný zpěvák. Vnímal jsem sám sebe spíše jako herce, ale zpěv mě bavil. Řekl jsem si, že to zkusím a uvidím.

Porotce v SuperStar Paľo Habera prohlásil, že teda vůbec a že mě dál nepustí. Myslím, že Ondřej Hejma mě pochválil, ale přes první kolo jsem stejně neprošel. Pak jsem zkusil Hlas, tam jsem se dostal dál.

Spousta lidí si myslí, že mě Lukáš oslovil na základě toho, ale tak to není.

Hoggy byla spíš role než přezdívka, ale ano, určitě jsem byl mezi prvními, kteří dosáhli větší sledovanosti. Bylo to v době, kdy se teprve začalo mluvit o tom, že jsou na YouTube tvůrci, kteří vytvářejí nějaký obsah.

Ne, mám na to podobný názor jako vy. Já jsem za pět, šest let na YouTube udělal snad jedinou spolupráci (zaplacenou reklamu výrobku či firmě, což je dnes častá motivace začínajících youtuberů – pozn. red.). Tehdy jsem dostal od nějaké firmy počítač, abych mohl stříhat videa.

Neurazím, ale pravda je taková, že mě v životě nenapadlo, že by moje videa mohl sledovat někdo mladší, protože humorem a tématy se to s nimi často nepotkávalo.

Odmalička jsem byl hyperaktivní, rodiče mě dali do divadla, abych ze sebe vydal energii. Vzal jsem tuto svou osobnost, svou hyperaktivitu a vložil ji do postavy Hoggyho.

Bylo mi přes dvacet, ale vypadal jsem na třináct, bylo to veselé, barevné a mladší diváci si to našli taky proto, že tenkrát ještě dospělí YouTube nesledovali.

Dneska mám osobní kanál pod svým jménem, na který točím videa z osobního života, zákulisí koncertů a natáčení klipů. O něm podle mě nikdo nemůže tvrdit, že je pro děti.

Hodně, hodně… Že mě sledují i mladší, jsem pochopil, když jsem jezdil na různé akce, pořádal autogramiády. Připadalo mi to zvláštní. Když youtuber ve videu sedí před objektivem a kouká do něj, v dítěti to evokuje, že mluví k němu.

Uvědomil jsem si to, když mě oslovovaly na ulici. Nedovedu si představit, že bych ve svých třinácti letech potkal nějakou známou osobnost, přišel k ní, objal ji nebo si s ní chtěl plácnout.

Cokoli člověk řekne, vezmou za své. Jednou jsem ve videu prohlásil, že mám rád kyselé bonbony. Doteď se mi stává, že za mnou po koncertech chodí fanoušci a dávají mi je.

Hodně, a potýkám se s tím pořád. Občas mě zaráží, že mi fanoušci prozradí i věci, které možná neříkají ani vlastním rodičům. Je to pro mě těžké, protože čekají odpověď.

Už několikrát jsem musel reagovat tak, že jsem jim poslal kontakt třeba na Linku bezpečí. Když jsem s YouTube začínal, bylo mi přes dvacet, chápal jsem situaci a věděl, jak s tím naložit, ale když takový vzkaz dostane patnáctiletý youtuber, nejspíš si neuvědomí, jakou to má váhu.

Ano. Myslím, že jsem to včas pochopil.

Ano, znám. Nebo Dáda Patrasová, k ní se taky často přirovnávám. Ne, dělám si legraci. Jak už jsem zmiňoval, videa jsem nikdy na děti necílil. Živit by se tím asi dalo, ale otázka je, jak dlouho.

Asi jo. Byla to nabídka, na kterou jsem čekal, aniž bych věděl, že na ni čekám.

Už se mě na to někdo ptal a mám pocit, že jsem ve vzpomínkách pátral stejně marně jako teď.

A víte, že v tom bude kus pravdy? Odmalička miluju pořádek. V pokojíčku jsem měl v poličkách všechno krásně vyskládané, v šuplících srovnané, na zdech jen pár obrázků. Hodně jsem se pohyboval mezi herci v divadle, to byly ikony, k nimž jsem vzhlížel, ale na zdi jsem si je nelepil.

Začal jsem mít svoje vzory až s muzikou. Na gymplu jsem poslouchal punkrock, kapely jako Blink 182, Sum 41, Green Day. Když jsem se později dostal ke zpěvu, hodně jsem pozoroval hvězdy pop music. Třeba Bruno Mars mě ovlivnil hodně.

Určitě ano. Přestože mě do toho hodili rodiče, aby se vypořádali s mojí hyperaktivitou, tak jsem se v tom našel. V divadle jsem skončil, protože nebyl čas, ale herectví jsem úplně stranou nedal.

Ambice mám, zkusil bych film nebo seriál, pokud bude příležitost. Muzika ale vždycky bude na prvním místě.

Abych to upřesnil, písniček píšu spoustu, ale tahle je první vydaná. Se třetí deskou, kterou chystáme na jaro, jsme si s Lukášem řekli, že je potřeba udělat změnu, začít trošku experimentovat.

Zeptal se mě: A proč taky nezkusíš skládat hudbu ty? Chtěli jsme se posunout ještě dál, proto jsme oslovili zahraniční producenty, což nás dostalo do Londýna a do Berlína, kam už přes rok dojíždíme.

Texty teď vznikají tak, že je napíšu, pak si na ně sedneme s Xindlem (Xindl X je od začátku textař skupiny – pozn. red.), něco poupravíme, vymažeme. Pracujeme na tom společně. O to bližší mi teď jsou. Cítím, že jsem začal zpívat i o jiných věcech než dřív.

Třeba na první album jsem čerpal inspiraci jen z jednoho vztahu a dala se na tom postavit celá deska (směje se).

Druhá deska Holomráz byla koncepční, pracovali jsme s kontrastem chladu a žáru. Samozřejmě nejsou všechny písně jen o vztahu, ale máte pravdu, nedávno jsem to řešil, když jsme hráli na jedné svatbě.

Tatínek nevěsty chtěl, abychom jí věnovali nějakou píseň, a já přemýšlel kterou. Celibát, Holomráz? Ty asi ne. Uvědomil jsem si, že jsou většinou o té formě lásky, která není moc veselá, příjemná.

To ano. Přitom jsem zažil spoustu krásného. Na ten popud jsem po svatbě přijel domů, vzal tužku a papír a napsal text o momentu, kdy vedle sebe někoho máte, vážíte si jeho přítomnosti a víte, že s ním takové chvíle chcete prožívat napořád.

Píseň vyjde na nové desce a je první, u které jsem si řekl, že je potřeba ze sebe dostat taky to hezké. Už proto, abych měl příště na svatbě co věnovat novomanželům (směje se).

Už je to dávno, ale zažil jsem rande se slečnou, která tvrdila, že mě vůbec nezná, ale já během našeho rozhovoru zjistil, že neříká pravdu. Myslela si, že když prozradí, že je fanynka, tak s ní na rande ani nepůjdu. Přitom byla milá a třeba bychom si rozuměli.

To ne, spíš mě to zaskočilo. Teď jsem šťastně zadaný a moje přítelkyně mě v době, kdy jsme se seznámili, skutečně neznala. Veškerou mou tvorbu doháněla až před tím, než jsme se měli poprvé potkat.