Petr Kolář: Občasná výměna názorů je kořením vztahu

Dopadlo výborně, jsem nadšený. Mám ale kolem něj hodně běhání, musím se starat, aby o něm lidé věděli. Na další už sice myslím, ale zatím je uložené v hlavě, tam někde vzadu, v některé hemisféře.

Mám pár kamarádů motorkářů, takže občas ano. Moc se mi to líbí. Většinou jsou to lidé, kteří už mají zázemí a tímhle způsobem relaxují. Někdo sbírá známky, jiný odpočívá u piva a další jezdí na mašině. Je to hezký koníček. Jednou bych to chtěl taky zažít. Rád bych si pořídil nějakého choppera, protože nejsem právě milovník rychlé jízdy.

Není zásadně proti, ale zatím jsme to nezkoušeli. Jenom při dovolené na Krétě jsme si půjčili skútry a zvládala to bravurně. Je dobrá řidička.

Pro mě je to velká pocta. Jsme ale každý úplně jiný. Společný máme přístup k práci, touhu něco dokázat a maximální nasazení. Zřejmě právě to Karel u mě uznává. Mohl jsem si s ním o tom promluvit a moc si toho vážím.

Zatím nic, cigarety spíš omezují kapacitu dechu. Je to zkrátka moje neřest, s níž se budu muset vyrovnat. Nedávno jsem o ní mluvil s Petrem Jandou, který přestal kouřit, ale až po čtyřiceti letech. Takže mám ještě chvilku čas.

Prakticky cokoli, dokážu se leccos rychle naučit. Už jsem byl výčepní v hospodě, zahradník, šofér z povolání, distributor reklamních letáků… Nemám s ničím pro -blém.

Rád tento žánr poslouchám, mám ale soudnost. Opernímu zpěvu se musíte věnovat léta a já zpívám úplně jinak. Asi bych to nezvládl. Třeba jednou ve Státní opeře vystoupím, ale určitě v rámci nějakého jiného projektu.

:.S koleginí z muzikálů Ilonou Czákovou.

Určitě ne. Na hodiny klasického zpěvu chodím pět let, pomáhají mi udržovat hlasovou techniku. Chodil na ně přece i Karel Gott a vzal si z toho to své.

V podstatě ano. Když mám volno, přemýšlím, co bych mohl udělat dál. Hudba je moje práce a zároveň i koníček. Když tvoříme něco nového, vždycky se snažím na tom nějak podílet.

Mám jich pár z mládí, všechny jsem poznal díky muzice. Většinou začali po revoluci podnikat, jsou úspěšní, a tudíž i velmi zaneprázdnění. Takže si hlavně telefonujeme. Občas se sejdeme a jsou to krásná setkání. Jenže je jich bohužel málo.

Zatím o nich moc nevím, rád bych si zase v něčem zahrál. V muzikálech účinkuji už třináct let a moc mě to baví. Divadlo je úplně jiné než zpívání na pódiích s kapelou a má své kouzlo.

Zřejmě mi ji dal život. Hraní po vesnicích a různých tancovačkách, kterým jsem začínal, je v podstatě také divadlo. Nejde přece jenom o text. I při zpěvu se musíte nějak tvářit a něco na diváky přenášet, aby vám uvěřili.

Jasně. Poprvé jsem stál na pódiu ve čtrnácti letech, na schůzi kubánských studentů. Tenkrát musela mít každá kapela zřizovatele, aby směla vůbec vystupovat. Podobnými akcemi jsme kompenzovali, že nás někdo zaštítil.

Změnila se snad padesátkrát. Vždycky když jsem začal mít pocit, že kapela takzvaně usnula na vavřínech, oznámil jsem odchod a hledal něco nového, co by mě naplnilo. Znám plno lidí, kteří jezdí celý život jenom po vesnicích a jsou spokojení. Taky se mi to líbilo, ale chtěl jsem víc, dotáhnout to dál. Samozřejmě aniž bych tenkrát tušil, že se to podaří.

Nevím. Pokud jde o kariéru, asi jsem nějakou zásadní chybu neudělal. Možná jsem mohl jít do Prahy mnohem dřív. Ale zase by to třeba dopadlo úplně jinak.

Školu jsem sice absolvoval, ale nikdy jsem vystudovaný obor nedělal. Do lesa chodím rád na houby a relaxovat. Dnes už to také není jako dřív. Spousta lesů je soukromých a dřevařský průmysl funguje úplně jinak. Řekl bych, že lépe, že už se lesy tak strašně neplení.

Jistě, když je to možné, protože tam mám rodiče a sestru. Ale ne moc často.

Jasně, jmenuje se Jolana, studuje v Písku a 21. května jí bylo devatenáct. Právě odmaturovala na chovatelské škole. Hudebně založená není, spíš manuálně zručná po matce keramičce. A má vztah ke zvířatům, nejvíc miluje koně. Takže si obor vybrala sama a moc ji baví.

Nehroutil jsem se, i když vše mohlo dopadnout jinak. Jenže jsme na to byli dva, a když cítím, že není něco v pořádku, volím radikální řešení. V životě stejně jako s kapelami. Nemá cenu uměle držet něco, co nefunguje.

Dokážu. Musím mít ale novou motivaci, na niž se můžu soustředit.

Určitě ne. Ale na druhou stranu nekonečné šťourání ve starých problémech nedělá dobrotu.

Máte pravdu, pár let jsem v Praze žil sám. Dokud jsem nepoznal v muzikálu Hamlet Zuzku. Zajiskřilo to mezi námi, ale oťukávali jsme se dost dlouho. Byla to hezká předehra. Pak jsme byli kolegy i v muzikálu Vlasy a ještě nás ani nenapadlo, že by to mohlo být jednou jinak.

Dá se říct, že je to individuální. Já mám rád dobře odvedenou práci, takže si nemůžu dovolit moc hýřit. Po představení chvilku posedím, dám si třeba pivo, které mám samozřejmě rád, a pak domů. Pro mě je totiž velmi důležitý spánek, s přibývajícími lety cítím jeho nedostatek stále víc. Musím spát osm hodin, jinak nemůžu pořádně fungovat.

Tam nechodím vůbec, ani na pudr. I v tom se projevuje můj syrový přístup k životu. Jako Athos jsem sám za sebe, snažím se chovat přirozeně, tak proč bych se maloval a něco předstíral.

Pro vystoupení to řeším stylem: Něco přineste, já si vyberu. O koncertních kostýmech jsem vždycky rozhodoval sám, protože potřebuji oblečení, v němž se cítím dobře. Takže jsem do toho vždycky šťoural. V divadle jsem pokornější.¨

Zkrátka citlivý člověk, duchovní záležitost. A to jsem celej já! Vnitřně takový jsem, i když to na mně není vidět.

Samozřejmě to dokážu, protože když se ve vztahu něco přihodí, mají na tom svůj podíl oba. Takže pak je namístě trocha pokory.

Skandály zásadně nevyvolávám. Vztahu to neprospívá a já potřebuji mít doma klid. Když jsem byl svobodný a jenom s někým chodil, bejvávalo leccos. Stalo se, nebudu tvrdit, že jsem svatý. Když už ale máte fungující zázemí, rodinu a děti, bylo by to hloupé.

Pomáhají nám kamarádky.

Nesnáším mazánky, takže to nedopustím. Snažím se ho vést k zodpovědnosti, aby si vážil věcí, protože nepřicházejí samy a nejsou zadarmo.

Určitě. Moje práce ho provází odmalička, vidí mě v televizi. Jen ještě nechápe, co to obnáší.

Jasně. Hraje fotbal, učí se na flétnu, chodí do keramického kroužku, velmi slušně maluje. Zatím není žádná hvězda, ale v týmu se neztratí. Snažíme se, aby si rozšiřoval obzory, a taky ho unavit. Což se nám bohužel moc nedaří.

Ještě ne, až za rok. Teď ho čeká přípravka ve školce, říká se tomu nultý ročník.

U nás to bylo v klidu, máme školku nedaleko. Péťa do ní chodí déle, už je mazák.

Jenom měsíc, pak jsem utekl kvůli zdravotním problémům. Už tenkrát jsem hrál s kapelou, takže mi armádní pauza opravdu nechyběla.

To jsem uměl i bez vojny, u nás doma panoval v tomhle směru dril. Díky tomu jsem pořádný, možná někdy až přehnaně.

Ale nechávám. Když má chlap doma manželku, tak na ni spoléhá a zleniví. Jenže vše musí mít hranice. Nechci někoho otravovat.

Ani nevím, nevážím se. Všichni to říkají, takže asi trochu ano. Samozřejmě jsem rád. Cítím se příjemně, můžu se rychleji pohybovat… a nemusím si kupovat nové kalhoty.

Asi tím, že jsem měl hodně práce. Taky jsem přestal jíst po nocích. Dřív jsem si vždycky nakrájel po vystoupení plný talíř dobrůtek, hlavně masíčko. Teď si místo nich dávám zeleninový salát.

Chodíval jsem do posilovny dvakrát týdně. Pak jsem zjistil, že svaly nejsou všechno. Teď si tu a tam zahraju kondičně fotbálek nebo si občas zaplavu. Musím se hlídat, při mé výšce je na mně každé kilo navíc znát.

Střídáme se. Když mám čas, tak vařím rád. Jen mi to trvá déle.

Snažím se po sobě i uklidit. Když máme se ženou chuť na něco dobrého a nestíháme, rádi si zajdeme někam, kde dobře vaří, a užijeme si to oba. Ale to je jednou za „uherák“.

Jasně. Máme rádi dobré filmy, do kina ale nechodíme. Děláme si filmovou pohodu doma, dáme si skleničku dobrého vína… občas se to podaří.

Určitě, vybral jsem si skvěle.

Kdepak, když ji naštvu, taky umí vystrčit růžky. Občasná výměna názorů je přece kořením vztahu. Stejně to funguje i v práci.

Přemýšlíme o tom. Na to musí být čas a podmínky, všechno by mělo být dobře zajištěné. Mám děti rád, nechci je ale přivádět na svět bezhlavě.

Nemyslím si, že se jedná o současný trend, bývalo to vždycky. Staří páni hledají mladé ženy, a ty zase touží po zázemí. Leckdy možná i proto, že jim v dětství chyběl otec.

Proč? Dát život je přece krásné.