Petr Jákl: Jan Žižka byl muž, který bojoval za to, v co věřil

„Film jsem připravoval osm let. Napsal k němu sedm úplně jiných scénářů. Byly doby, kdy jsem jeden vzal, zahodil ho a začal psát znovu. Jen v poslední verzi scénáře jsme měli ještě šedesát podverzí…,“ líčí Petr Jákl, režisér i producent snímku. Jeho rozpočet přesáhl pro českou kinematografii neuvěřitelnou částku: čtyři sta milionů korun.

Tuhle větu neslýchám. Ti, co podobné věci tvrdí, je asi spíš někam píšou. A já podobné věci nečtu. Ani na internetu, ani jinde.

Vidím to takto: každý má na to, na co se cítí. Kdybych si na Jana Žižku nevěřil, nikdy bych ho nedělal. Do projektu bych určitě nešel před pětadvaceti lety, kdy jsem s filmařinou začínal. Navíc já ho nezachycuju jako národního hrdinu…

Nedělám husitské války, husitské hnutí, soustředím se na to, kým byl před nimi. Zachycuji mladého Žižku, zrod vojevůdce. Co ho vedlo k tomu, že se stal tím, kým se stal. Film je o člověku, který jde za svým cílem, protože k tomu nazrály jakési okolnosti uvnitř i kolem něj.

Já s vámi souhlasím. Vždyť se ani neví, zda nejdříve přišel o levé, či pravé oko. Přesto jsou nějaké skutečnosti známé, historicky podložené a já se jich pevně držím. Ve zbytku mám ale volné ruce, což mi vyhovuje.

Vytvářím lidský příběh, o němž jsem přesvědčený, že by divácky fungoval i tehdy, kdyby nebyl hlavním hrdinou Žižka. Co si budeme nalhávat, v zahraničí nikdo neví, kdo to je, což chci změnit.

I ten jsem točil s tím, že není o konkrétním člověku, což v cizině naprosto pochopili. Neměli českou informační „zátěž“.

Můj Kajínek je o systému, zachycuje události, které mohou nastat, když justice, policie, podsvětí, politici – a to se stalo v mnoha kauzách – selžou…

Podobné to bude podle mě s Žižkou. Češi ho přijmou jinak než cizinci, protože každý z nás o něm něco ví, každý z nás má k němu nějaký vztah, nějak si ho představuje. Hodně lidí si ho spojuje s filmem Otakara Vávry, kde tuhle roli hrál rozložitý Zdeněk Štěpánek.

Podívejte se na to jinak. Nikdo dnes neví, jak byl Žižka vysoký. Vycházíme-li z předpokladu, že lidé ve středověku byli menšího vzrůstu než my, také on byl asi menší než vy a Ben.

Vždyť i Vávra si jeho podobu vymyslel. Jen díky němu je pro nás, Čechy, často Jan Žižka „ten rozložitý pán“.

Zvažoval jsem to, hodně. Byly šité před více než šedesáti lety. Říkal jsem si, že budou mít tu správnou patinu. Nakonec jsme je nepoužili. Na mě byly moc barevné, což odpovídalo pozdnějším fázím husitství, období, o němž jsem netočil. Chtěl jsem oděvy zašedlejší.

Jde určitě o tisíce nejrůznějších kousků oblečení.

Na svém pohledu na něj jsem spolupracoval s vyhlášenými odborníky, českými historiky. Ptal jsem se jich, jak vidí Jana Žižku oni. Nejvíc jsem naslouchal profesorovi Jaroslavu Čechurovi…

Snažil jsem se Žižkův obraz zachytit tak, aby co nejvíc odpovídal době, o níž jsem točil. A jelikož byl tehdy námezdní žoldák, lapka pracující v nějaké formě pro krále, je pro mě Jan Žižka námezdní žoldák.

Že byl i lapkou? Ano, to ale historici vysvětlují tím, že škodil mocnému rodu Rožmberků, hlavně Jindřichovi. Nikdy neokrádal „chudé pocestné“, okrádal konkrétní konvoje, konkrétního člověka. To jsou ty dějinné střípky, jichž se držím.

Jo, on je chápavý. Ví, že film musí mít v sobě nějakou fikci, aby fungoval.

Složitě, ale – jak vidíte – jde to. Právě on říkává: nejlepší film podle skutečnosti je fikce. V tom si rozumíme. Nedělám dokument o Žižkovi, neskládám jeho životopis, nepopisuju bod po bodu události. Kdo tohle ode mě čeká, bude zklamaný.

Snažím se zachytit jeho povahu. Můj film v sobě nese poselství: je to muž, který bojoval za to, v co věřil, za lidi utlačované ať králem, či církví. Proto ho davy následovaly, ač byl chudý, bez majetku. To je podle mě přínos Jana Žižky.

Všechno ostatní se může zapomenout. Bojovat za to, v co věříte, vždycky stojí za to, a to jakkoli. Nemusíte nutně sekat někomu hlavy, můžete „jen“ psát.

Hrozně blbě, proto jsem věděl, že ho chci tady. V USA stříhal měsíc, pak se stal zázrak a teď byl do začátku září v Praze. Většinu času trávil na Barrandově. Teď bude ještě stříhat dva tři měsíce v Americe. To je neskutečné!

Sbalil jen sám sebe. Ubytoval se v bytě v centru Prahy a sem tam za ním přijela manželka a dcera, které tu pobyly tak čtrnáct dnů, pak se vrátily do USA…

Steven je úžasný člověk, padli jsme si do noty. Oba si práci na Janu Žižkovi užíváme. A já se při našem tlachání jen mimochodem dozvídám, že odmítl velké hollywoodské projekty, třeba Piráty z Karibiku.

To víte, že jsem ten dotaz Ty vole, proč jsi to vzal? položil.

Že si přečetl scénář a zjistil, že je o tématu, které ho baví, zajímá. Pak dodal: „Jen jsem si přečetl jméno režiséra a řekl si: Ty vole, kdo to je?“

Je prostě zvyklý dostávat nabídky od lidí typu Mel Gibson, Steven Spielberg, od oscarových tvůrců. Něco mu prý ovšem tehdy, jak tvrdí, ještě řeklo: Udělej to, no, a když to bude velký průs…, utečeš.

Díkybohu! Máme teď asi přes tři tisíce střihů, což on, špičkový střihač, naštěstí chápe. Mimo jiné stříhal Statečné srdce, Posledního samuraje, rovněž historické, bojové snímky s akcí.

Ví, že proces skládání záběrů prostě trvá. Zkoušíme dávat k sobě to a to, chvíli přemýšlíme….

Bude, což jsem předpokládal, ovšem – jak se ukázalo – částečně. Může jich být až tisíc… S tím souvisí rozpočet.

Původní, opravdu dávný, počítal s částkou kolem devadesáti milionů korun. Pak jsme ho zvýšili na 275 milionů. Teď činí přes čtyři sta milionů. Doufám, že dále moc neporoste, protože by to bylo opravdu nebezpečné vůči produkci i vůči tomu, co máme.

Nějaké ústupky dělám pořád. Zároveň vím, že právě triky film, jako je Jan Žižka, dělají. Vezměte si, že musíme mít starou Prahu, tu ze 14. století. Děláme ji celou, hlavně kvůli záběru na Karlův most…

Můj film je určený pro celý svět. Vy víte, jak Karlův most vypadá, cizinci často ne. A já chci ukázat Českou republiku tak hezky, jak ji vnímám. Jsem na to, že jsem Čech, pyšný. Proto chci ty naše krásy ukázat nejlíp, jak to jde.

Byla to drsná doba, ale příroda, hrady jsou přece krásné pořád. Prostě v těch nádherných kulisách probíhají různé nepokoje, hodně se v nich bojuje a také zabíjí.

Rozpočet. Částka přesahující čtyři sta milionů. Musím mít stále na paměti, že je to hodně.

(Smích) Romana mi dává naprostou svobodu. Je úžasná. Nikdy moje rozhodnutí, co se týká pracovních věcí, nezpochybňovala. Nikdy neřekla: Tohle by mohlo být finančně nebezpečné. V životě! A to jsem dělal ještě horší rozhodnutí než kvůli Žižkovi.

Posunul jsem se do čísel, kde jsem nikdy nebyl. Rizikovost ovšem nemusí být nutně vyšší než u předešlých filmů. Vysvětlím vám to.

Je rozdíl, zda riskujete třeba deset milionů korun, což mohou být všechny vaše peníze, či prostředky, které nejsou tak úplně vaše, čímž někdo s vámi ta rizika sdílí.

Ale pozor! Žádné svěřené prostředky nerozhazuju. I ty vnímám jako své, proto dělám maximum pro to, aby Žižka uspěl. A troufám si říci, že jsem na projekt připravený. Prošel jsem si všemi stupínky zodpovědnosti, od statisíců po miliony. Teď jsou to prostě stamiliony. Odpovědnost zůstává stále stejná. Musím počítat, nesmím prodělat.

Mám společnosti, které se zabývají marketingem, PR, produkcí, vyrábějí klipy, reklamy, zajišťují firemní akce a podobně. Shrnu-li to, tyhle příjmy stačí na pokrytí rodinných nákladů. Příjmy z filmů také mám, jen je to s nimi složitější. Zpočátku do nich investuji vlastní čas, peníze. Zisky přicházejí s odstupem.

Věřím si natolik, že ty peníze seženu? Odpovím-li si ano, jdu do toho. Velká část filmů se totiž nikdy nezrodí. Nenajdou se lidi ochotní do nich investovat, nespojí se s těmi, kteří jsou schopní je natočit, s dalšími, co diváky dotáhnou do kin. Mně toto zatím vychází. Každý projekt mi navíc přináší další možnosti. Například Ghoul a teď Žižka mě dostaly do amerických produkcí.

Produkuju americké filmy, což poněkud upozadilo mé české aktivity. Hned po Žižkovi jsem spoluprodukoval film s Alem Pacinem v Portoriku Axis Sally inspirovaný příběhem americké špionky, která za druhé světové války dělala propagandu pro Hitlera.

I tenhle snímek je právě ve střižně. A s Michaelem Cainem, s nímž jsme se sblížili během natáčení Žižky, na podzim točím v Kanadě. Další projekty jsou v jednání.

Asi osobním kouzlem. (smích) Teď vážně. Budu k vám upřímný, až při obsazování Žižky jsem zjistil, že když máte v Americe peníze na film, tak to nic neznamená. Tam to není jako v Česku, kde dáte herci jistou sumu a on jde točit.

Že máte prachy? Ale to má dalších deset producentů, kteří ho nebo ji chtějí obsadit v ten samý čas, nabízí jim podobné peníze. Je na herci, co si vybere. Hlavními kritérii v těchhle úvahách bývají režisér a kvalita scénáře.

Ano, Jákl neoslnil. Nicméně evropští režiséři jsou v Americe v kurzu… Dodám k tomu, že i scénář může být kvalitní, ale k herci se nemusí vůbec dostat. Jisté je, že v jednu chvíli na něj musí najednou tlačit více lidí, jimž věří, aby textu věnoval čas.

Přesný princip jsem však ještě nerozklíčoval. Tedy, zda někdo za něj dělá jakýsi předvýběr, posouvá mu jen něco, či herci čtou všechno. Možná je to kus od kusu.

Agenti, manažeři v tomhle dost mlží, šponují možné honoráře. U mě zafungovalo to, že do projektu vstoupil respektovaný britský producent Cassian Elwes. Produkoval mimo jiné Klub poslední naděje, který získal tři Oscary. Právě s ním dělám ten film s Cainem v Kanadě.

A ještě něco podstatnějšího. Vždy snil o tom, že bude spolupracovat s Michaelem Cainem. Vnímá ho jako legendu. Poslal mi jednou fotku, jak vedle něj stojí jako malý kluk a on ho objímá. Přesto mi říkal, že nemá ani cenu to zkoušet, že to nevezme. A vidíte, vyšlo to. Jemu se jedním ano splnil životní sen. A já mám Caina v Žižkovi.

Přečte-li si herec scénář, je ochotný s režisérem mluvit o roli, je – jak jste řekla – nalomený. Podobné rozhovory jsou přesto pro mě velmi náročné.

Představte si situaci: někoho opravdu, opravdu chcete, přemlouváte ho, ale zároveň na něj nesmíte tlačit moc, abyste ho neotrávila.

(Smích) V něčem se to může podobat. Jenže u velkých filmů jde ještě o velké peníze. Dnes se chodí do kin na herce, pak na sebe nabalují distributory.

(Smích) Možná se všem tak zdám. Opakoval jsem si spíš stále větu: V klidu, to dopadne.

Rozhodně ne, musel jsem se jím ale na čas stát, v čemž mě vycvičilo soužití s milovanou manželkou. Vždy, když jsem říkával: Tohle je vážně v pytli…, ona reagovala: Všechno je tak, jak má být, přijmi to, ono to nějak dopadne.

Zjistil jsem, že když ideu vezmu za svou, žije se mi líp. Jinak bych nemohl přípravy, natáčení přežít. Po jeho skončení jsem si to shrnul: Tohle byla jízda. Teď běží postprodukce, pak mě čekají premiéry. I to dám.

Jsem hodně soutěživý, bojovný člověk, dotahuji věci do konce. Tohle mám ze sportu. Pravda, někdy to rvu přes sílu. V tom se však snažím zlepšovat.

Nejspíš v létě 2020. Těch premiér bude asi ještě víc, ovšem zmíněné dvě jsou základní i zásadní. Na tu českou chci k nám dostat co nejvíc lidí z projektu. Snad se to podaří.

Může se vám hodit na Zboží.cz: