Petr Hořejš: České pocity ubohosti jsou zbytečné

Toulky českou minulostí vznikají už přes třicet let, velké ohlasy sklízí i jejich rozhlasová verze, vydávaná taky na CD. V současnosti píše šestasedmdesátiletý autor čtrnáctý díl, končící po roce 1918. Boří mýty o historických osobnostech, nachází mezi nimi tuneláře, fundamentalisty, narcisy i skutečné hrdiny, dává nahlédnout pod pokličku událostí, které ovlivnily dnešní život. „Lidská paměť je krátká, setrvačná a zkreslená, a proto je třeba jistá fakta a postavy připomínat.“

Nerad bych to kritizoval, spíše je to projev české úsměvnosti a smyslu pro humor. Osobně mám tu postavu taky moc rád. A vzhledem k bídě posledních sedmdesáti let mě to ani nepřekvapuje. Je to roztomilý únik ze situace, kdy je těžké volit. Protože i reálné postavy mají vady na kráse: třeba o Lucemburkovi Karlu IV. lze těžko mluvit jako o největším Čechovi, můžeme ho považovat „jen“ za největšího českého panovníka.

V poslední době se snažím připomínat jednu figuru, kterou nám bolševici zamlčeli: filantropa a mecenáše, skvělého stavitele Josefa Hlávku. V encyklopediích z časů totality o něm jsou čtyři řádky, že byl prvním prezidentem České akademie věd a umění. Ale už tam chybí, že Akademii pracně vydupal na císaři Františku Josefovi a pak ji léta z velké části platil.

Dal velké peníze na bohulibé účely nejen skrze Akademii a Hlávkovu nadaci, která stále funguje, ale zřídil i stipendia a kolej pro studenty, podporoval kumštýře - malíře posílal do Paříže, Sládek díky němu přeložil celého Shakespeara atd. Jenže byl multimilionář čili buržoust, a tak se o něm nemluvilo.

Všichni byli jen lidi a měli kladné i záporné stránky, takže si netroufnu měřit proporce. Bohužel hrdinů, kterých si můžeme opravdu vážit, máme málo. A je typicky české, že velikány, kteří pro společnost udělali nejvíc, zpravidla objevujeme až po jejich smrti. Za svého života zpravidla iritují, či jsou dokonce zatracováni: Havlíček, Němcová, Mácha, Smetana. Nebo T. G. Masaryk, který se dnes už opět přestává připomínat a naše vrchnost se podle jeho etických norem rozhodně nechová. To, co se ozývá z Hradu, svědčí přinejmenším o ztrátě vkusu a formátu.

Kolega Standa Motl mi dal svoji novou knížku o člověku, o němž zatím takřka nikdo neví, a přitom je to údajně český Winton. Jmenuje se Antonín Kalina a prožil válku v koncentračním táboře, ze kterého zachránil skoro tisíc židovských dětí...

Jinak mě potěšilo, že se konečně při vzpomínce na 1. světovou válku neoslavují jen legionáři, ale velmi opatrně se připomínají i čeští vojáci, kterých padlo za Rakousko a císaře pána 170 tisíc. Tady vidím interpretační posun. Ve státní známkové komisi jsem teď navrhl dvě figury, s nimiž se nepočítalo: za prvé bude 250. výročí narození maršála Radeckého - skvělého válečníka, který vybojoval řadu bitev a je hlavním autorem plánu bitvy národů u Lipska. Takže svým způsobem to byl on, kdo porazil Napoleona. Byl přísný, ale milovaný - a Čech!

Letos se připravují velké oslavy mistra Jana Husa. Přitom o rok později skončil na kostnické hranici i Jeroným Pražský. Univerzitní mistr, podle svědectví ještě výřečnější než Hus. S Viklefovými spisy asi seznámil pražskou univerzitu právě on a zřejmě přivezl i myšlenku přijímání podobojí. Takže s ním souvisejí podstatné myšlenky husitské revoluce, jenže dnes se skoro neví, kdo to byl! Je to jako s Palachem a Zajícem - lidi potřebují mít hrdinu nenaředěného, a když jsou dva víceméně rovnocenní, zapíše se jim do paměti raději jen jeden.

Těch, kteří jsou oslavováni, nelze jim upřít zásluhy, a přitom to byla pěkná kvítka, je dost. V mých očích je trochu komický například Miroslav Tyrš - od narcistického zahledění do sebe až po chůzi po špičkách, kterou učil sokoly. Protože byl malý, snažil se působit větší... A výrazným příkladem člověka, u něhož minusy převažují, byl Albrecht z Valdštejna. Na jeho oslavné výstavě před pár lety se zamlčelo, že umělecké artefakty, které shromáždil, získal z vytunelovaných peněz. Byl jedním z největších tunelářů pobělohorské éry, navíc náboženský přeběhlík a kolaborant.

Ten je podobně problematický. Jeho vojenské umění bylo nesporně špičkové, jeho ideologie úděsná. Stála tisíce životů. Pokud se řeholníci či katoličtí věřící nepodvolili učení radikálů, zatloukla se vrata kostela a byl i s lidmi zapálen. Nebo se nepřátelé pravé víry naházeli do vápna. Málo naplat, Žižka byl zuřivý extremista a fundamentalista, pro něhož se reformace scvrkla na čtyři artikuly - kdo je nepřijal, měl smůlu. Což připomíná lecjaké děje dnešních dnů.

Nesouhlasím. Zdůrazňování malosti národa historicky neodpovídá pravdě. Byli jsme po staletí středoevropskou velmocí, co do počtu obyvatel srovnatelnou s Anglií. Postupně se území sice zmenšovalo, ale česká základna vždycky hrála nějakou roli - v Karlových i Komenského časech kulturní a vzdělanostní, za Rakouska-Uherska hospodářskou. Pocity ubohosti jsou zbytečné, naše osudy nebyly horší než okolních států. Vzpomeňte, co se stalo Maďarům nebo Polákům. Nemluvě o Němcích. Jsme typický středoevropský národ. Praotec Čech nás sice přivedl na místo krásné, ale velmi riskantní - ležíme na geopolitické spáře.

Je fakt, že za posledních generací nás likvidoval Hitler a pak masíroval bolševik. Ale taky jsme se masírovali sami. Jsem zástupcem generace žijící zprvu v dobré víře, později vědomě ve lži, pokud chtěla přežít. A protože jsem neuměl lhát, strávil jsem nejlepší léta jako pomocný dělník.

Máme už 25 let možnost tyhle věci napravovat, ale značná část společenství podlehla jinému klamu: slasti konzumu, jako by to byla erotika. Stará se zase jen o sebe a obecnému - často právem - nedůvěřuje. Přesto mi připadá, že jistá vrstva lidí na opětném probouzení demokratické občanské společnosti obětavě pracuje. Vidím, jak se skrze malé kolektivy vzpamatovávají. To je moc důležité. Je třeba optimismu a víry, že to jde, a vrátit se k masarykovské černé drobné práci.

Navíc vyrostla úplně jiná generace: do úžasné svobody, většího dostatku, světa zázračných technologií. Běžně jezdí do ciziny a ovládá jazyky, hlavně však žije ve virtuálním světě. Mám čtrnáctiletá dvojčata, do jejichž reálného života se čím dál víc vplétá svět na tabletu, počítači, mobilu. Komunikují na Facebooku s přáteli, které nikdy neviděli. Tohle prostředí mění společnost tak rychle, že to není schopná uvážlivě reflektovat.

Máme jistě stejné tužby jako dříve: chceme být zdraví, šťastní, mít lásku, pohodlí, jenže vše kolem letí v jakési smršti dopředu. To je vážný problém, a nejen český. A to ponechávám stranou otázky ekologické, náboženské a politické, u nichž svět nemá žádnou jasnou vizi.

Nechci pomlouvat své spoluobčany. Často si říkám, že je špatné, když se volební hlas Cyrila Höschla rovná hlasu povaleče, který ani neumí číst. To je evidentní slabina demokracie, protože vzdělaných a zároveň zodpovědných lidí je menšina. A většina, která se na výsledcích voleb vždycky projeví, se sem tam dá koupit za dvě stovky. Osobnosti, k nimž bychom mohli vzhlížet, jistě existují. Úroveň hlučné české politiky je však odrazuje a raději se věnují svým oborům v tichu pracoven...

Nestačí doba, musel bych si vybrat i rodinu. Nechtěl bych žít jako nevolník. Dovedl bych si představit, že jsem rožmberský levoboček a mám přístup k rodovému bohatství a kultuře. Ale já jsem šťastný v tom, co nabízí současnost. Vadí mi jen, že mám už svíci krátkou. Rozhodl jsem se žít tak, abych měl z věcí radost. Hodně pracuju a dělám vše, co považuju za užitečné, což se mi vrací v přátelstvích a dobrém pocitu na duši. Nedávno jsem byl na schůzce se spolužáky z gymplu - a zní to možná pyšně, ale mám oproti většině z nich víc energie i vitality.

Díky rodinnému zázemí mě lákala muzika - táta byl hudební vědec, máma učitelka klavíru, sestra zpěvačka a klavíristka. Mě bavila i astronomie a šilhal jsem po medicíně, kterou dělal bratr, což skončilo tím, že mě vzal do pitevny a já to okamžitě vzdal. A šel jsem na novinařinu. V době maďarských událostí roku 1956, za což jsem si nadával. Na druhou stranu jsme měli dobrou partu: Vláďa Jiránek, Přemek Podlaha... Já se z novinařiny rychle vyvlékl a šel dělat dětské knížky do Albatrosu. Dokud mě nevylili. Pak jsem se stal čerpačem Vodních zdrojů.

Jen chvilku. Byl jsem na vzduchu, hýbal jsem se, žil jako zálesák. Opakoval jsem si, že se starám o čistou vodu, což je taky hezké. Deset let jsem žil v maringotce a současně psal pro Mlaďák. Sloupky Péti Vařiče byly něco, jako dnes dělá Hruška. Chudinské vaření pro studenty s podtitulem Etudy pro hrnec s pokličkou a obě ruce levé. No a později v maringotce vznikaly pod pseudonymem Petr Hora Toulky. Navrhl jsem šéfce MS dvouletý cyklus o českých dějinách. Maličko se to vymklo...

Začal jsem kapitolami z nejhlubšího pravěku, jedním z prvních obrázků byl prvohorní trilobit. Konkrétní české dějiny začaly až v sedmém osmém pokračování. Nikdy by mě nenapadlo, že mě historie takhle polkne. Začínal jsem jako naprostý laik, ovšem s vizí. Tehdy se dějiny učily strašně: nesměl se zdůrazňovat lidský příběh, to byl hned kult osobnosti, vyhrazený pro klasiky marxismu-leninismu. Přitom každý panovník měl v sobě něco románového. Takže jsem se pokusil vidět minulost skrz příběh a hned první díl - 120 tisíc výtisků - se rozprodal za týden!

Končí obnovením státnosti a vznikem republiky roku 1918. Dál se už pouštět nechci. Víc než jeden díl za dva roky nejde napsat, a já bych měl předvídavě počítat s cestou za panem Alzheimerem. Rozhodl jsem se udělat definitivní tečku, jinak by po mně zůstalo torzo.

Prožil jsem za ty roky plno nejrůznějších malérů, které mi Toulky paradoxně pomáhaly překonat. Měl jsem tři ženy a s každou dvě děti - dvakrát kluka a holku a potřetí dvojčata holky. Po různých peripetiích dnes všichni žijeme v láskyplných nebo aspoň korektních vztazích. Vloni jsme s mou prostřední rodinou byli dokonce společně na Sardinii. Snažím se být na všechny slušný, ne-li hodný. A jestli jsme si ne vždycky rozuměli - naprosto ty ženy chápu. Jsem nesnesitelný! I když současná partnerka Jitka se mnou vydržela už patnáct let.

Hraju na piano, ale v maringotce mi omrzly prsty, takže si jen tak brnkám. Rád cestuju, donedávna jsme jezdili na hory, dnes děti lyžují mnohem líp a já se začínám bát. Vloni jsem si koupil elektrokolo, abych věčně neuzavíral kolonu a nepředstíral, že to je v zájmu bezpečnosti. Do toho pracuju v Lize proti rakovině a oživuju nadaci Pangea. Taky sedím v redakční radě časopisu Vital, kam píšu fiktivní rozhovory s nežijícími osobnostmi. Mám těch příběhů asi čtyřicet a chci je vydat knižně. Nedávno mi taky vyšla kniha o Jiřím z Poděbrad. A v šuplíku čekají další nápady...