Petr Fejk: Do zoo nepůjdu aspoň rok, jsem na odvykací kúře

Je to pro mě těžké. Je mi smutno čím dál tím víc a nedá se úplně říct, že bych se těšil. Rozhodnutí odejít bude vyžadovat, že budu muset překousnout překážky. Jdu do cizího prostředí a já jsem velký patriot. Nikdy jsem nepracoval v cizí zemi a beru to jako výzvu. Ale kdybych to nechtěl, tak bych to samozřejmě neudělal. Navíc to bylo celorodinné rozhodnutí.

Ano, tak dva roky. Postupně ve mně zrál stále silnější vnitřní pocit, že bych měl odejít.

Dvanáct let je dlouhá doba. Nechtěl jsem to přehnat, abych si z ní neudělal teplé místečko a nezačal se své židle držet. Pořád chci být motorem. Věděl jsem proto, že jen číhám na výzvu. A tohle nové místo je prestižní manažerská výzva, která mě chytla.

Nicméně praktická konfrontace s tím, že už se to blíží, že rozhodnutí už padlo, že opravdu odjedu, že musím zařizovat stěhování, byt, školy pro děti, ve mně vyvolává už ne krizi, ta pominula, ale minimálně nejistotu.

Ano, zúčastnil jsem se dvou výběrových řízení. Mou podmínkou bylo, že se obě funkce sjednotí.

Ano, ale já během těch dvou let dostal hodně nabídek. Jedna z nich byla generální ředitel Českých center, tady v Praze, v ústředí. To nebyl výjezd do zahraničí. A to jsem odmítl.

První reakce dětí byla ne, první reakce ženy byla ano. To nechápu, pro děti to bude cizí prostředí a pro ně to důvěrné vyhrává. A tak jim ukazujeme obrázky, jak by mohla vypadat jejich škola, jak vypadá New York. Tím se z toho stává trochu méně neznámé prostředí a obavy opadají. Ale jak se na nás valí praktické problémy, je teď pro změnu nejopatrnější a nejkonzervativnější zase moje žena.

Určitě se pokusí svůj byznys udržet a řídit ho na dálku. Jak se to ale v praxi podaří, to se teprve uvidí. Má tu ve svém oboru nějakou pozici a tu by nerada opustila. Zároveň je ale jasné, že první půlrok či rok se bude starat především o rodinu a zázemí, než se všechno usadí. Ona bude tahounem toho, aby děti neměly pocit, že jsou v cizím prostředí osamělé. Ale bylo to kolektivní rozhodnutí a já věřím, že je to dobře i pro rodinu.

A možná poslední, kterou můžeme sdílet jako rodina. Během dvanácti let v zoo jsem rodině moc nedal. Maximálně výhodu volného vstupu do ní. New York může mít naopak hmatatelný smysl pro všechny. Dceři je osm, synovi patnáct. Je to velice kosmopolitní město. Budou chodit do škol s dětmi černé pleti, s Asijci, Indy. Žít s různými kulturami je pro mladého člověka dobré, protože získá nadhled a nebude se jich bát. A představa, že si moje osmiletá dcera povídá na chodníku plynnou angličtinou s americkou holkou, ve mně prostě vyvolává orgasmus.

Je třeba mu dát jasnou dramaturgii a ekonomicky a programově ho usadit. Chci ho maximálně využít ke společensko-kulturní prezentaci České republiky v New Yorku.

To bude jedním z úkolů. Nechtít ty peníze jen od ministerstva, ale zajistit více zdrojů. Čím více peněz získáme, tím ambicióznější může být prezentace. Dům je nabitý možnostmi a je nutné zjistit, co všechno utáhne a jak náročná bude jeho obsluha. A pak se musí vytvořit tým, adekvátní ambicím. Nějaký tam je a z něho určitě vyjdu. Vše, co se tam odehraje, se bude muset umět prodat. Když to zrekapituluju, bude to podobné jako v zoo.

O konkrétní dramaturgii domu je předčasné mluvit. Určitě ale chci, aby šlo o otevřené živé centrum, kde by se pořád něco dělo. Dům by měl iniciovat velké profilové akce, které by k českému tématu přitahovaly pozornost. Vedle nich by měl žít pravidelnými oborovými cykly, ve kterých by se představovaly osobnosti či tělesa podle svých žánrů - divadlo, film, hudba, design, móda, cestování, gastronomie…

Nesmírně důležitá je spolupráce s krajany, kteří budovu českému státu věnovali a o její oživení velmi stojí. Nabízí se i spolupráce s ostatními srovnatelnými domy z jiných evropských zemí, které mají podobné ambice jako my. Rozhodně by se dramaturgie domu neměla uzavírat žádnému žánru. Šanci se tu objevit by měly dostat jak popové hvězdy typu Karla Gotta, tak třeba alternativní loutkové divadlo, čtení pro intelektuály nebo odvážné studentské prezentace. A zapomenout nelze ani na to, že budova musí sloužit i politicko- a společensko-reprezentativním účelům.

Ano, to vím. A taky vím, že Český dům teprve začíná a v konkurencí nabitém New Yorku je vlastně outsider. Takových zemí a domů s podobnými ambicemi je tam spousta.

Přesně. O to větší to může být satisfakce, když se tam Česko prosadí.

Každá ambice stojí a padá s penězi. A shánění a vydělávání peněz je v každé době boj. Jednou je to krize. Podruhé spadnou dvojčata. To taky Amerikou zahýbalo. Může se stát cokoli. Může třeba přijít takový rozpočtový škrt, že nebude ani koruna. To bych ale nesměl jít do ničeho. V Praze je krize cítit také, oslabil se turistický ruch. Ale pražské zoo pořád roste návštěvnost. Nemám důvod nevěřit, že se i v těch nejtěžších dobách nenajde skulina, jak zabojovat. Pochopitelně do toho může zasáhnout spousta okolností. A těm se budu muset - a vždycky jsem to dělal - přizpůsobit.

Tři roky. A blahořečím tomu. Protože prezentační schopnosti, které se získají ve školství, jsou k nezaplacení. Není lepší zkušenost, než když každý den stojíte před třiceti puberťáky a máte je získat pro Máchu nebo Puškina, kteří je vůbec nezajímají.

To je obrovská škola prezentačních, přesvědčovacích dovedností, které se mi nesčetněkrát zúročily jak při komunikaci se zaměstnanci nebo médii, tak při nejrůznějších příležitostech tváří v tvář návštěvníkům.

No jasně, to je osudová profese. Kdyby nepřišla revoluce, dělal bych ji doteď.

Viděl jsem v tom možnost mít vlastní zařízení, kde by se mohla odehrávat kultura, kam bych mohl zvát divadla a hudebníky. Provozní a ekonomická stránka nás dovedla k tomu, že to nakonec byla normální rocková dupárna. Ale já tam nabyl celou řadu manažerských zkušeností.

K umělecké tvorbě mám v podstatě blíž než k zoo. Vždycky mě to zajímalo, od tohoto zájmu jsem vlastně zběhl ke zvířatům a teď se vracím zpátky. Mám v tom prostředí ohromnou spoustu přátel, David Vávra nebo Křeč jsou jedni z nich. Míval jsem i vlastní divadlo. Před vstupem do zoo jsem měl stoprocentní přehled, co se kde v kultuře šustlo. V zoo už pak nebyl čas. Ale vždycky jsem byl divadelník a psavec a jednou se k tomu vrátím.

Nedůvěra. Nikdo mě neznal a věděli, že jsem přišel z rockového klubu. Takže to celkem chápu. Já se musel všechno učit, neměl jsem příslušné vzdělání ani praxi. Ve srovnání s kolegy jsem o zvířatech nevěděl nic. Byl jsem první čistě manažerský typ ředitele v dějinách pražské zoo. A ti lidé to museli nejdřív pochopit. Situaci komplikovaly i nejrůznější fámy, že mám připravit privatizaci zahrady, že ji mám rozprodat na vily nebo že z ní bude disneypark, což nedůvěru ještě zvyšovalo.

Zlomit to nešlo jinak než přes personální změny. A to bylo bolestivé. Lidi tam pracovali dvacet, třicet i čtyřicet let. Mně bylo tenkrát třicet dva a musel jsem dávat i výpovědi. Lidem, kteří byli mnohem starší než já. Jenže pokud ekonomický náměstek vůbec neumí pracovat s počítačem a odmítá dělat výkazy elektronicky, já mu nemohu dát tři roky, aby se to učil. Na to nebyl čas. Při takových začátcích se ztrácí barva vlasů.

Dvě věci. Jednak že jsem je prožil jako sled racionálních rozhodnutí, kdy nebyl vůbec čas na emoce. Ty přišly až potom. A za druhé si vybavím mezní situace, které byly šokem i pro veřejnost. Když je ředitel zoo zahnaný až do takového kouta bezmoci, ze kterého musí uvažovat o utracení zvířat, je to trauma na celý život. Pamatuju si, jak jsme utráceli slona a hrocha, a dodnes se mi o tom občas zdá. Viděl jsem, jak jsme vytahovali tělo gorilího samečka, který se utopil. Na to se nedá zapomenout.

Jasně. Tenhle problém má svůj vývoj. To, co bylo možné ve vztahu ke zvířatům před dvaceti lety, dnes už možné není. Dneska je nemožné třeba vázat slony na řetěz, což bylo dřív běžné. A za dvacet let to bude zase jiné. Myslím, že pražská zoo trochu předběhla dobu. Tím, že dala zvířatům ty nejlepší podmínky pro život, aby byla co nejblíž podmínkám přirozeným.

Jde také o to, dát najevo, že každý tvor, i v zajetí, má mít právo na plnohodnotné prožití života. A když mu to zoo nemůže dát, tak ho raději nemá chovat. I kdyby byl sebevzácnější. Ale jsem přesvědčen, že v našich zeměpisných šířkách, kde mají lidé značnou kulturu vztahu ke zvířatům, se práva lidí a zvířat budou rychle přibližovat.

U většiny zvířat stoprocentně. Nemám vůbec problém třeba s plazy, malými savci nebo ptáky, antilopami. Je ale samozřejmě stále spousta druhů, jejichž chov v lidské péči je velkým kompromisem a nelze mít s nimi v zoo čisté svědomí. Jde o tak prostorově a emočně náročná zvířata, jako jsou kočkovité šelmy nebo draví ptáci, lidoopi nebo sloni.

Sloni jsou zvířata, která potřebují žít na obrovském prostoru ve velkém stádu, kde všechno sdílejí kolektivně. Potřebují táhnout buší či savanou a ničit, co jim přijde do cesty. Ve velkém prostoru se buš se slony zregeneruje, ale v zoo žijí na pustině. A málokdo má dnes možnost chovat slony v počtu čtyřiceti jedinců. Důležité je, aby tyto věci brali lidé v zoo stále jako výzvu a krok za krokem je měnili k lepšímu.

Kupříkladu v Čechách se třeba nikdy nenarodilo slůně. Ale tak jako se podařilo v Praze postavit pavilón goril, ve kterém se narodilo první gorilí mládě, Moja, tak teď je tu připravený projekt na nový sloninec za 200 miliónů korun. A já jsem přesvědčen, že skončí taky prvním slůnětem v České republice.

Protože setkat se s nimi je velké dobrodružství. Pro mě větší než třeba s predátory. Plachost má v sobě obrovskou křehkost, něhu i důstojnost. Když v podmínkách zoo takový los nebo žirafa postupně překoná své obavy a vezme si od vás mrkev nebo rohlík, je v tom tolik vzácných, emocemi nabitých okamžiků, že je to pro mě veliký zážitek.

A když v přírodě antilopa utíká před gepardem, držím palce jí. Ostatně i ve škole jsem měl rád slabší žáky, kterým to nešlo, kteří byli outsidery. Těm jsem se věnoval víc, abych jim pomohl. Je to asi nějak ve mně.

To víte že ano. Většinou k těm, kterým se standardně dávají jména, například ke gorilám. S těmi mám spojeno nejvíc emocí. Top událostí pro moji nervovou a emoční soustavu bylo narození Moji. Do toho jsme dali tolik sil a energie! Od stavění pavilónu po záchranu zvířat před povodní. Moja a Richard, to je moje dvojka.

Richard je gorilí samec, kterého jsem osobně dovezl z Anglie. Stálo to spousty sil a vyjednávání. Richard je pro mě ztělesnění osobnosti ve zvířecím světě. Teď uhynul Šimon, náš zasloužilý žirafák. Dcera brečela dva dny. Když s těmi zvířaty trávíte tolik času, ani si neuvědomíte, že žijí 15, 20 let. Když jsem nastoupil, bylo jim pět a byla v plné síle. A najednou uhynou. A uhynou stářím. Takové chvíle, kdy si uvědomím, že my i zvířata máme vyměřený čas, na mě dost působí.

Jasně. Já se s tou zahradou plně identifikoval. A byl to můj způsob řízení, kdy každý musel vědět, že to beru naprosto vážně a dávám do toho všechno. I proto se mi možná po povodni podařilo získat cestu ke sponzorům. Zoo sice je především týmová práce, ale důvěra v ředitele je důležitá. Takže když bylo v sobotu hezky a všichni ostatní přemýšleli, jak využijí volného času, tak já přemýšlel o tom, že je zahrada plná lidí a že musím do práce.

Naštěstí po těch šílených letech po povodních, kdy jsem byl v práci pořád, jsme si to vyříkali. Zvolnil jsem, sladil jsem víc zájmy rodiny a práce. Vím, že chápala, proč jsem to dělal. A doufám, že změna práce bude víc ve prospěch společného trávení času a společné zkušenosti. Zoo moc společná nebyla. Je pravda, že od ženy to vyžadovalo velkou dávku velkorysosti a tolerance. Chtěla mít samozřejmě rodinu doma.

Pro patnáctiletého kluka určitě, i když mou práci respektuje. Všechno tam už zažil, všechno viděl. Osmiletá dcera si to pořád ještě užívá. Dokonce se před dvěma lety, kdy jsem řekl, že možná ze zoo odejdu, hystericky rozplakala.

Neuznávám mít doma exotická zvířata, jen ta domestikovaná. Bydlíme v domečku za Prahou. Malý domek, malá zahrádka, a tam je pes a kočka.

Ale ježíšmarjá, to je strašná práce! Postarat se o ta dvě stvoření tak, abychom měli čisté svědomí, není jednoduché. Pes je z útulku, kočka přišla jako zubožené kotě, které někdo vyhodil.

Beru si psa a bude to pěkná kláda. Snad to zvládneme.

Jsem patriot. Jsem rád tam, kde to dokonale znám. Nikdy jsem nebyl v cizině déle než tři týdny. Ale myslím si, že jednou za život by měl každý člověk vycestovat na delší dobu, aby pochopil, jak dobře se máme a jak jsou naše problémy malé.

A také jak je zajímavé poznávat jiné kultury a světy namísto toho, aby se jich člověk bál. Jsem přesvědčen, že stesk po domově překonám. Ostatně mou prací bude sledovat, co se děje v Čechách, a žít tím i v New Yorku. A budeme tu každé léto na prázdniny a je to jen na čtyři roky.

Ne. Možná že jsem na New York kývl právě proto, že je to úplná a totální změna prostředí, která mě psychicky odpoutá od toho, k čemu jsem byl dvanáct let fixovaný. Takže do zahrady nepůjdu nejméně rok, protože to je součást odvykací kúry.