Petr Batěk: Snil jsem o kočovném životě v maringotce

Dobře. Ale je pravda, že to pro mě byla velká výzva. Hrál jsem totiž s takovými bardy, jako je Olda Kaiser, což nebylo vůbec jednoduché. Hodně jsem se toho naučil.

Jak lépe reagovat na všechno, co se kolem mě odehrává. Když jsem Oldu sledoval při práci, fascinovalo mě, jak rychle se dokáže přizpůsobovat situaci a partneřit.

Neuvěřitelné bylo i to, s jakým klidem do kamery sázel všechny ty životní moudrosti, které jako kdyby byly jeho. Jde z něj obrovské charisma a je za ním vidět bohatý životní příběh. Je s ním radost pracovat.

Ani nevím, já mám k cirkusu vztah odmalička. Vždycky se mi líbil seriál Cirkus Humberto, do cirkusu jsme taky hodně chodívali, hlavně s dědečkem. Jako malej kluk jsem dokonce plánoval, že s nějakým cirkusem uteču.

Ano, to bylo v době, kdy jsem hledal únik. Neměl jsem moc jednoduché dětství, můj otec byl totiž despotický. Taky nás svérázně vychovával. Třeba když mě učil plavat, vzal mě doprostřed rybníka, tam mě vypustil a nechal mě tam, ať si poradím.

Nebo když jsem si chtěl podat přihlášku na umělecký obor, zatrhl to. Nadiktoval mi, že budu strojním zámečníkem a přes to nejel vlak. Měl jsem z toho komplexy a myšlenky na ty své útěky. Snil jsem o kočovném životě v maringotce a o tom, že budu krmit tygry a dělat klauna.

Asi tak deset. Samozřejmě jsem to nakonec neudělal. Útěk jsem ale pak plánoval ještě jednou, to už jsem byl starší a nešlo ani tak o mého otce, jako spíš o život v komunistickém Československu. Chtěl jsem tehdy s kamarádem emigrovat do Holandska.

V šestnácti nebo sedmnácti letech jsem měl svou kapelu. Jmenovala se Tudor. Protože jsme ale byli mladí a neklidní a zpočátku jsme neuměli moc hrát, sázeli jsme dost na image. Byli jsme blackmetalová kapela a naše texty byly docela drsné.

Když jsem je psal, inspiroval jsem se vším, co bylo po ruce. Třeba když v kinech běžel film Jméno Růže, vypůjčil jsem si z něj kus jedné repliky: „Antikrist opět zvítězil, pomocí Satanových sil.“ Líbilo se mi, jak tajemně si to šeptají mniši v hloučku na chodbě.

Jenomže Státní bezpečnosti už se to tolik nelíbilo. Byl ještě komunismus, nějaký rok 1987 a zpívat takové věci se nesměly. Navíc my jsme tu písničku při koncertě doprovodili i pořádnou metalovou show, při které jsme na malou šibeničku pověsili plyšáka – rudého šaška. Nic zvláštního jsme tím nemysleli, bavilo nás zkrátka dělat ptákoviny a provokovat.

No, ale skončili jsme kvůli tomu všichni na výslechu. Já jako autor textů jsem tam pak musel docházet pravidelně každou středu. A protože to bylo fakt nepříjemné a spousta věcí začala být hodně podivná a těžko vysvětlitelná, rozhodl jsem se i s kapelou utéct. Respektive zůstat v Holandsku, kde jsme měli domluvené účinkování na jednom metalovém festivalu.

Třeba to, že se u StB najednou objevily kopie všech mých písničkových textů. Dodnes nechápu, jak se tam dostaly, protože jsem si je střežil jako oko v hlavě.

Buď jsem je měl v deskách přímo u sebe v tašce, nebo doma pod kobercem u radiátoru. Byly to moje poklady, dával jsem si na ně pozor.

A přesto je komisař Levý, což bylo krycí jméno, hodil při jednom z výslechů přede mě na stůl. Byl jsem v šoku. Začal jsem mít špatný pocit z toho, že nás někdo vážně sleduje – hrabe se mi v tašce nebo nám chodí tajně po bytě. Vyděsilo mě to.

Chování jsem nezměnil. Uvědomil jsem si ale, že v takové nejistotě žít nedokážu. Jakmile na sebe člověk jednou upozornil, okamžitě se na něho upřely zraky. Taková byla doba.

A protože já jsem byl jako neřízená střela, vždycky hodně divoké dítě, věděl jsem, že to nikdy nepůjde dohromady. Takže jsem si naplánoval onu cestu do Holandska.

Snad ano, měli jsme pozvání od kamaráda, který tam žil. Naštěstí ale pak přišla sametová revoluce, takže jsme od emigrace mohli upustit.

To naštěstí taky. Na začátku jsem si sice musel projít nejrůznějšími povoláními, která neměla s herectvím ani hudbou vůbec nic společného, nakonec se mi ale cestu k umění najít podařilo.

Třeba sanitačního technika, chemika v pivovaru nebo skladníka. Taky redaktora zpravodajství v plzeňském Českém rozhlase. Mezitím jsem ale psal texty k písničkám a hrál v několika kapelách: Hind Window, The End of Colours – The Doors revival, Tudor, Fatamorgana nebo v Petr Kalandra memory band. Později jsem začal hrát i divadlo.

Moc dobře. Byla to taková naivní obyčejná písnička o andělech. Ještě ji asi někde mám. Teprve pak následovaly ty tvrdší – rockové a metalové.

Ano, to je pravda. Je to pro mě očista a terapie. Pokaždé, když se něčím trápím nebo když se ve mně pocity hromadí jako v papiňáku, zkusím to popsat slovy. Pára ujde a je líp. Když se totiž snažíte věci pojmenovat, tak si je v hlavě současně i utřídíte. Najednou je vidíte jasněji a uleví se vám. Současně z toho vznikne básnička.

Dneska ráno jsem se sprchoval. (směje se) A pokud jde o duševní očistu, tak tu taky podstupuju celkem často. Co nevidět mi má díky tomu vyjít další básnická sbírka, v pořadí bude už čtvrtá. Bude se jmenovat Mezi svými víny a také jsem napsal tři básně, které krásně recituje Jan Přeučil ve svém dokumentu Vzpomínám.

Protože je zasvěcená Jihomoravskému kraji, kde jsem si nedávno pronajal penzion. Vlastně jsem se tam přestěhoval, už půl roku tam mám trvalé bydliště. Do Prahy a do Plzně už jezdím jenom na natáčení, na koncerty nebo za dětmi.

No, v době covidu… Já jsem si ho pronajal po té první krátké vlně, kdy už se všechno uvolnilo a vypadalo to dobře. Netušil jsem, co všechno nás ještě čeká a jak dlouhé to bude. Navíc to byl od začátku jenom takový pokus.

Jezdil jsem na návštěvy ke svému kamarádovi Ondrovi, který má na Moravě několik penzionů a sklípků, a hrál jsem tam na kytaru. Bavili jsme se o tom, že potřebuju nějakou změnu, a tak mi jeden z těch penzionů nabídl.

Řekl: „Vždyť se ti tu líbí, tak to zkus. Můžeš tady vybudovat třeba malé kulturní centrum.“ No tak jsem to zkusil.

Dával jsem zrovna výpověď na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kde jsem do té doby učil a šéfoval katedře. Nastaly tam nějaké neshody a já jsem za daných okolností nechtěl dál pokračovat. Žádné další plány jsem neměl.

No a tak jsem sbalil kufry a odjel na jižní Moravu do Mikulova. Strávil jsem tam pak celou následující zimu. Byl jsem sám, pil víno, chodil na Svatý Kopeček a psal poezii. Taky jsem okolním vinařům pomáhal lisovat hrozny.

Tak různě. Občas někdo přijel z Prahy a koupil si víno, kromě toho jsem moderoval různé online kulturní akce a dělal streamy. Učil jsem malé herce v ZUŠ Kladno, také online. Točil jsem taky seriály, třeba Stíny v mlze pro Českou televizi.

Když se během pandemie situace trochu uvolnila, uspořádal jsem tam i minifestival kresleného humoru, který už sedmým rokem moderuju. Obvykle se koná ve Františkových Lázních, tentokrát se ale kreslíři sjeli na jižní Moravu. Byli tam lidi z Chorvatska, Slovenska i Čech, moc se to povedlo.

Docela dobře. My jsme se s bráchou nepotkali před kamerou poprvé, už jsme spolu předtím točili dvakrát – jednou v kriminálce Anděl a podruhé ve filmu Zítra napořád. Nikdy dřív jsme ale nehráli bratry klaďasy, to je novinka. Je fajn, že to někoho napadlo.

Samozřejmě je to trochu jiné, než když hrajete s herci, které tolik neznáte. My jsme spolu vyrůstali, víme o sobě skoro všechno, a tak se jen vzájemně podíváme do očí a už víme. Někdy je to plus a může to výkonu pomoct, jindy je to na škodu. Těch prvních případů je ale víc.

Ano, byli jsme k tomu vedení. Maminka nám vždycky, když jsme se jako malí hádali nebo prali, říkávala: „Buďte na sebe hodní. Přijde doba, když už budete mít jenom jeden druhého.“ Takže to oba ctíme. A když na to náhodou jeden z nás zapomene, tak mu to ten druhý zase rychle připomene.