Peter Bažík: Rád dělám věci úplně jinak

Jako děti jsme to nevnímaly, my jsme si jen hrály a bavily se. Tím, že nás bylo tolik, bylo u nás veselo. Myslím, že to rodiče zvládali dobře.

Největší pozitivum je, že děti jsou prostě zvyklé, že musí respektovat i druhé, dokážou se podělit a umí vycítit, když druhý potřebuje pomoc a není je to zapotřebí učit.

Negativa? Nevím. Nikdy se nedalo říct, že bychom měli něčeho nedostatek či málo soukromí. Negativa jsem asi žádná nepoznal.

Ve čtrnácti, když jsem odešel studovat střední školu - konzervatoř v Žilině.

Ze sedmi sourozenců se živíme hudbou čtyři nejstarší. Monika učí na univerzitě v Žilině a diriguje univerzitní sbor Omnia, Pavol diriguje sbory a učí na základní umělecké škole, Stanislav - úžasný klavírista učí na základní umělecké škole a společně s otcem vyrábí pedály k elektronickým varhanám.

Jen málokdy. Je to opravdu těžké se sejít v kompletní sestavě. Nejmladší z nás - Anička - žije v Holandsku, Terezka studuje v Olomouci, já a další dva bratři už máme své vlastní rodiny a žijeme každý v jiném koutě Slovenska.

Je to tedy opravdová vzácnost, když se všichni potkáme. Nejčastěji se tak děje, když si někdo vyžádá naše vystoupení jako B7.

Když mi bylo pět, hrál u nás v kostele houslista a já jsem stál hned za ním. V jeden okamžik potřeboval na chvíli někam odložit smyčec a tak se podíval za sebe a dal ho do ruky mně. Když viděl, že držím smyčec správně, podíval se na mou maminku a řekl jí, že ze mne bude určitě houslista, protože držím smyčec jako profesionál.

Rodiče si to vzali k srdci a jednoho dne jsem se ocitnul na první hodině hry na housle. Přiznám se, že jsem housle nesnášel. Takže ano, rodiče mě museli do hry neustále nutit. Ale když jsem hru na housle nakonec vystudoval, byl jsem jim vděčný, jelikož mi to dalo do života opravdu mnoho.

Nejvíc jsem se trápil s tím, že jsem byl ke svým žákům příliš přátelský a tak ke mně začali i oni přistupovat jako ke kamarádovi. Pomalu jsem tak ztrácel respekt. Pořádně potrápit ale dokázali i rodiče těch dětí. Často se totiž stává, že rodiče přihlásí dítě na uměleckou školu jen proto, aby se jim nemuseli věnovat. Je jim tedy úplně jedno, zda dítě má talent či ne, nebo alespoň základní předpoklad - hudební sluch.

Ještě stále vystupuji s tímto projektem a mám v plánu jej představit i u vás v Česku. Když jsem s tím začínal, bylo to opravdu těžké. Žáci obvykle na tato vystoupení chodí jen proto, že si to přeje vedení školy. Takže jsem ze začátku zápasil s naprostým nezájmem.

Když jsem ale začal vyprávět o svém životě, čím vším jsem si prošel, tak je to začalo zajímat, jelikož zjistili, že jsem úplně normální člověk, co řeší podobné problémy jako oni sami. Zaujala je ale i samotná hudba, když jsem si nakonec vzal do rukou housle, už byla atmosféra naprosto nádherná.

Asi nejžhavějšími tématy jsou drogy, sociální sítě a šikana. Ale nejvíc je zapotřebí dětem ukázat existenci reálného života. Málo se potkávají osobně. Většinu času tráví na facebooku, u počítačových her a mobilních aplikací, což je velmi ovlivňuje.

O to víc mne vždy potěší, když mi někdo po čase napíše, že mu koncert pomohl změnit pohled na svět.

Hudbu dělám pro sebe a fanoušky. Rodina mě podporuje, respektuje a přijímá zátěž, která s touto prací souvisí. Moje kariéra se rozběhla po narození první dcery, což nebylo jednoduché, ale neustále cítím podporu a zázemí.

Po koncertech jsem nabitý pozitivní energií a tu zas na oplátku odevzdávám své rodině. (smích)

Ze začátku samozřejmě žárlila, ale už je to v pohodě. Jsou jednoduše věci, které k mojí práci patří a fanynky jsou jednou z nich.

Hodně věcí kolem péče o dítě jsem měl usnadněných tím, že jsem je již znal z domova. Bylo nás opravdu hodně a museli jsme se umět postarat o mladší sourozence.

Bál jsem se a stále bojím jedné věci, a to asi jako každý rodič - o jejich zdraví.

Hlavně bych jim přál, aby se hodně smály, byly spokojené a posléze se dobře uplatnily v životě.

Moc se nezměnil. Soutěž trvala velmi krátkou dobu a většina lidí ani nestihla postřehnout, že nějaký X-faktor vůbec byl.

Ano, splnil. Našel jsem konečně tým lidí, kterému můžu věřit, který mi vytváří pracovní zázemí a já se můžu naplno věnovat hudbě, textům, dramaturgii a můžu své hudební mety posouvat dál. Prostě konečně nejsem na vše sám.

Samozřejmě, že když se člověku podaří dosáhnout tak významného úspěchu, tak se na něj nalepí mnoho nepřejícných lidí s maskou nejlepšího kamaráda. Ale nemá cenu o negativních zkušenostech mluvit. Je dobré se z nich poučit a ponechat je v minulosti. „Čo bolo to bolo” a pokud se mám k něčemu vracet, pak jen k pěkným vzpomínkám.

Nevím, jestli už CD odzvonilo, ale já rád dělám věci úplně jinak. Nespokojím se s tím, že dělám věci tak, jako ostatní. To mě prostě nebaví a navíc stejně všechna CD si většina stahuje do mobilu, MP3, počítače anebo na USB. Ne? Tak proč nejít s dobou.

Stále jsme. Jen jsme oba dost vytížení, tudíž se spolu nevídáme u kávy tak často.

S některými texty mi pomáhal textař Jano Koráb, ale ano, je to mé autorské album.

Ze života, z pohádek, vymýšlím si příběhy ...v podstatě kdekoliv. Texty se mi v hlavě vytváří na základě momentálních pocitů. Často se mi stává, že si samotný text ani nepamatuji, když ho napíšu. Pamatuji si pocity a obrazy, které se přitom v mé mysli vynořují. Dokonce i nyní, když odpovídám na otázky, se mi v hlavě tvoří text.

Ano. Budou jak koncerty, tak nové klipy a další písničky. Stojí přede mnou mnoho projektů a cest. Je zapotřebí jen sledovat mé stránky www.peterbazik.sk či fanpage na facebooku.

Po nedávném benefičním vánočním koncertě Korunky Luhačovice v Luhačovicích jsem byl velmi nadšený z reakce českého publika, což nás povzbudilo k sérii koncertů v Čechách i na Moravě. Moc se na to těším.