Pět žen dostalo cenu za práci v sociálních službách. Některé ani po třiceti letech necítí vyhoření

„Letošní ročník je jedenáctý, už léta se snažíme zvýšit prestiž a společenské uznání pečovatelských profesí, a to jak pečovatelů v terénních službách, tak v pobytových službách a také sociálních pracovníků,“ vysvětluje ředitelka Diakonie Českobratrské církve evangelické (ČCE) Hana Sklenářová důvod, proč se podobné ocenění každoročně předává.

I když je podle ní na některé neziskové organizace poskytující péči občas pohlíženo „skrze prsty“, jsou pro společnost důležité. Finanční ohodnocení pečovatelů je však stále poměrně nízké a mnohdy se pohybuje těsně nad hranicí základu.

„Vaše práce a oddanost ve službě druhým jsou velmi náročné, jsou neocenitelné a velmi inspirativní,“ řekla na úterní akci první dáma Eva Pavlová, která převzala záštitu nad tímto ročníkem a předala i jednu z cen.

Ceny si nakonec odneslo pět žen. V kategorii pobytových služeb to byla Petra Baier, která se k práci v domově pro seniory na pražském Chodově dostala náhodou v době covidu.

„Postupem času jsem ale zjistila, že ta práce mi dává velký smysl. Už předtím jsem pracovala u nevidomých dětí, v dětském domově, ale práci u seniorů jsem si nikdy nedokázala představit. A vlastně jsem zjistila, že tam patřím, že ta práce je poslání,“ řekla Novinkám.

Sociální pracovnicí roku se stala Božena Kasíková z pražské židovské obce.

„Snaží se vycházet maximálně vstříc a pomáhá zajišťovat i věci, které nejsou ve standardní náplni sociálního pracovníka. S každým klientem buduje partnerský vztah, který je lidský a profesionální zároveň,“ prozradil na ni její zaměstnavatel.

To Drahuše Řezníčková z charity v Červeném Kostelci, vítězka v kategorii terénních služeb, ani po neuvěřitelných 30 letech práce v sociálních službách necítí vyhoření.

„Práce mě naplňuje, strašně ráda pomáhám lidem, senioři mi dávají zpětnou vazbu a cítím, že mě mají rádi, obejmou mě, mají radost. A z toho beru tu energii,“ uvádí s tím, že důležitý je pro ni i fajn kolektiv a vedoucí.

Ocenění Manažer roku připadlo ředitelce litoměřického střediska Diakonie ČCE Ireně Opočenské.

„Sílu Ireny vnímáme v ojedinělém přístupu ke každému člověku. Je empatická, nikoho neodmítá. Nebojí se nových věcí. Má odvážné vize, pro které umí nadchnout své okolí. Kde by většina řekla ‚Raději ne‘, Irena navrhne ‚Jdeme do toho‘,“ popisuje ji její zaměstnavatel.

Cenu veřejnosti získala Jana Kurková z Domácího hospicu sv. Markéty ve Strakonicích, která je v sociálních službách dvanáctým rokem.

„Moje práce zahrnuje hlavně kontakt s lidmi, kteří jsou v nouzi, kteří jsou trpící a třeba se zrovna dozvěděli, že jejich léčba byla ukončena. Takže je to práce s lidmi a s jejich rodinami na konci života. Je to práce náročná, ale pro mě osobně obohacující,“ prozrazuje Kurková.

„Ale kdybych to měla jen jako práci, tak už tam nejsem, musí to člověk mít i jako své poslání,“ dodává.

Mezi devatenácti nominovanými finalisty byli i tři muži. „Muži jsou velmi vzácní v sociálních službách, tak jsem ráda, že se tu objevuje i mužský element, protože je to potřebné,“ komentovala jejich zapojení ředitelka Sklenářová.

Jedním z nich byl třeba Jan Tichý, pracovník v Domově seniorů v Rudné a vedoucí týmu přímé péče. V oboru je sedmým rokem a byl jedním ze dvou nominovaných pánů v kategorii pobytových služeb.

„Nemyslím si, že by ta práce byla úplně oceňovaná. Myslím si ale, že si to částečně děláme i sami. Někteří se za tu práci stydí, přitom není proč. Studuji ještě sociální práci a vidím to u některých spolužáků. Naším úkolem by mělo být naopak zvyšovat prestiž této práce,“ uvedl Tichý.