Pes jako lék a podpora

Viděl jsem Fanny, když vešla na lůžkovou část jedné z klinik Nemocnice na Bulovce v Praze. Na tvářích většiny sestřiček, lékařů i pacientů se objevil úsměv. Chodí sem s psycholožkou Lenkou Procházkovou. A s čím může nemocným vlastně pomoci?

Třicátníka, který ležel na jednotce intenzivní péče (JIP) interní kliniky nemocnice, tam přivezli kvůli selhání organismu. Lékařům se ho podařilo zvládnout. Aby mohli pokročit v léčbě, potřebovali muže odpojit od dýchacího přístroje. K tomu je však nutná spolupráce pacienta. Ale ten nereagoval. Ležel na posteli naprosto apaticky, bez zájmu o cokoliv, což pro něj nebylo dobré. Jeho stav se mohl snadno zkomplikovat právě kvůli příliš dlouhému ležení. Lékařům se ho ale nedařilo aktivizovat.

Zavolali proto Lence Procházkové. Přišla i s Fanynkou, která vyskočila pacientovi na postel. Muž se na ni usmíval, nic neříkal a hladil ji. Pak se ukázalo, že má doma také psa, labradora.

„Co všechno se v něm odehrálo, to úplně přesně nevím,“ řekla mi psycholožka. „Ale po naší návštěvě a rozmluvě začal spolupracovat s lékaři a znovu bojovat o svůj život. Po čtyřech měsících se nakonec vrátil domů.“

Nemocnice na Bulovce dostala Fanynku zdarma od společnosti Pomocné tlapky o. p. s., která se zabývá výcvikem canisterapeutických a asistenčních psů. Tehdy jí byly dva měsíce. Lenka Procházková se stala její vychovatelkou.

Fanny se učila poslouchat, ale zároveň tomu, čemu bychom mohli s trochou nadsázky říkat „základy společenského chování“. Psycholožka si ji brala také s sebou do práce. Díky tomu si fenka zvykla na prostředí nemocnice, na pacienty a zdravotnický personál stejně jako na nejrůznější pachy a situace.

Když byl Fanče rok, vrátila se do Pomocných tlapek. Prodělávala každodenní výcvik na terapeutického psa. Pak úspěšně složila mezinárodní zkoušky. V roce a půl začala pracovat jako canisterapeutický pes.

Canisterapie je součástí komplexní psychologické podpory. V čem vlastně spočívá, to by pochopila většina lidí, kdyby viděla Fanynku v nemocnici. I pacienti upoutaní na lůžko najednou ožijí, mluví na ni, pohladí si ji nebo se s ní pomazlí.

Kontakt se psí srstí a blízkost živého tvora, který na ně reaguje vstřícně a přátelsky, na ně příznivě působí. Dává totiž lidem pocit, že někoho zajímají a těší se na ně. Tenhle pocit jim pak pomáhá lépe překonávat každodenní problémy a mnohým dává i vůli žít dál. Navíc nemá příznivé dopady jen na psychiku, ale i na tělo.

„Často si s Fanynkou i povídají a kolikrát jí toho řeknou víc než mně, alespoň zpočátku,“ říká napůl žertem psycholožka.

„Fanny mi pomáhá v tom, abych s lidmi snáz a rychleji navázala kontakt. Aby se mi víc otevřeli, což vůbec nemusí být jednoduché hlavně u introvertů nebo starších a vážně nemocných lidí.“

Zajímavý příklad ze své praxe popsali manželé Corsonovi. Jako jedni z prvních zkusili před lety využívat v amerických nemocnicích domácí zvířata k terapii při určitých nemocích. Spolupracovali přitom s psychiatrem Borisem Levinsonem. Šlo o příběh muže, který nemohl kvůli mozkové mrtvici dvacet let mluvit. Svá první slova řekl psovi, díky canisterapii.

Dobrou zkušenost s ní má i MUDr. Karolína Petříková, vedoucí lékařka neurologické JIP Nemocnice na Bulovce. „Pomáhá nám aktivizovat pacienty. Můžeme ji využít prakticky u všech, kteří se nemohou hýbat nebo se hýbou špatně. U nás to jsou hlavně lidé po cévních mozkových mrtvicích, operacích nádorů mozku, úrazech hlavy s nejrůznějšími následky nebo v posledních fázích některých chorob.

Řada z nich trpí tzv. organickým psychosyndromem, kdy jsou buď neklidní, nebo naopak depresivně úzkostní, apatičtí, bez motivace k tomu, aby se aktivně účastnili své léčby a uzdravování. A přesně tehdy zkoušíme využít canisterapie. Každý člověk na ni reaguje jinak, ale většina z nich pozitivně. Působí na ně to, že psa vidí, mohou se ho dotýkat, hladit ho, ale často vnímají i jeho teplo a pach. V některých to vyvolává hezké vzpomínky na dobu, kdy byli ještě zdraví, a vytrhává je to do určité míry i z jejich současné situace, která pro ně bývá náročná.“

Přítomnost zvířete může na lidi působit v mnoha směrech. Většinu z nich uklidňuje, vyrovnává jejich krevní tlak a normalizuje tep srdce. Ale také snižuje hladinu jejich stresu nebo vnímání bolesti.

Třeba v Meyerově dětské nemocnici v italské Florencii zkoumali úroveň stresu a bolesti u dětí ve věku čtyř až 11 let, které šly na odběr krve. Experimentální skupina si mohla pohrát se psem před odběrem, při něm i po něm. Vykázala výrazně nižší hladinu stresového hormonu kortizolu v porovnání se skupinou, která tuto možnost neměla. Ale také samotné vnímání stresu a bolesti bylo u těchto dětí nižší.

Někteří fyzioterapeuti využívají canisterapeutické psy při rehabilitaci dětí po úraze. Když hází psovi třeba míček, aby mu ho přinesl, musí postižené dítě dělat určitý pohyb a procvičuje tím pádem určité svaly, aniž si to uvědomuje. Rehabilitace je pak pro ně zábavnější a pes ho k ní víc motivuje.

Seznam diagnóz, u kterých může mít smysl využít canisterapii, je dlouhý. Lékař ji předepisuje podle svého uvážení, v případech, kdy to má smysl. Nevyužívá se ale tak často, jak by mohla, protože ji zdravotní pojišťovny nehradí, na rozdíl třeba od hipoterapie, tedy jízdy na koních, a všechno stojí na dobrovolnících.

Pro canisterapeutický výcvik vybírají specialisté psy s klidnou, vyrovnanou povahou, kteří dobře spolupracují. To bývá důležité.

Fanynce je dnes šest a půl roku. Má před sebou ještě zhruba půl roku služby a pak půjde do canisterapeutického důchodu.

Jejím největším úkolem bude potom to, aby se naučila být doma i přes den. Tak žije většina městských psů, ale ona na to není moc zvyklá. Obvykle doprovázela Lenku Procházkovou do Nemocnice na Bulovce.

Tady vybudovali hezké canisterapeutické centrum v zámečku Rokoska. Stalo se jedním z míst, kde si Fanny může oddychnout. I když se to nezdá, blízký kontakt s neznámými lidmi, kdy pes úplně nemůže dělat to, co by třeba chtěl, a reagovat tak, jak to v dané chvíli cítí, je pro něj namáhavější, než by si lidé mysleli.

Pokud ale dokáže pomáhat pacientům podobně jako Fanny, stojí úsilí lidí, kteří se zabývají canisterapií, za to. Jde totiž o terapii bez léků a operací, postavenou jenom na šikovnosti pejska a jeho hřejivém vztahu k člověku.

O této metodě se dočtete víc v publikaci Canisterapie – Pes lékařem lidské duše (nakladatelství Portál) od MUDr. Lenky Galajdové a Zdeny Galajdové. O výcviku canisterapeutických psů najdete více informací na www.pomocnetlapky.cz.