Pepa Vojtek: Vypalování CD je neúcta k naší práci

Nemluvím o soukromí. Konec. Další otázka.

Máme se všichni skvěle. Konec. Další.

Myslím, že nebýval.

Tak to si nepamatuju. Promiňte, ale nebaví mě pořád dokola otázky, jak vycházím s bývalými partnerkami a co říkají kluci z kapely na to, že hraju v muzikálech. Častá je taky otázka: Proč se kapela jmenuje Kabát? Na to jsem odpovídal snad už tisíckrát.

Na otázky týkající se mojí práce. Málokdo třeba ví, že Kabát prodal od roku 1991 přes milión cédéček. Moc lidem v téhle zemi se to po sametové revoluci nepovedlo.

S kapelou máme letos tvůrčí klid. V létě objedeme akorát tak nějaké festivaly. Já se teď soustředím na nový muzikál Hamlet.

To se hodilo k výročí kapely. A povedlo se. Přišlo šedesát pět tisíc lidí a to bylo úžasné.

Ne. Dokonce jsme s klukama z kapely uzavírali sázky a nejblíž byl kytarista Tom. Ten tipoval, že jich přijde čtyřicet pět tisíc. My ostatní jsme hádali tak třicet tisíc. Takže po koncertě nějaká ta lahev padla. To je výhoda sázení se v kapele, ať vyhraje kdokoli, vždycky to vypijem společně. (směje se)

Zrovna včera jsem říkal Jankovi Ledeckému, se kterým opět alternuji jako před lety v roli Hamleta, proč je znovu nehrajeme? Nalíčí nás o dvacet let mladší a bude to!

Ano, cítím se duchem velice mlád, horší by to měli maskéři s úpravou mé tělesné schránky. Přece jenom od našeho hamletování uběhlo už spoustu vody. Ale aspoň bych se nemusel učit text. Byla by to jednodušší práce. Ale vážně, takhle je to zajímavější, protože Hamleta jsem hrál asi tak třistakrát, takže teď si rád střihnu roli krále Claudia.

Jasně, bejt za chytrýho. Protože padesát mi sice ještě není, ale v Rusku už jsem byl, na vojně. (směje se)

Asi je. Ale kde mají mladí lidé ukázat, co umějí? Tedy myslím tím ty, co opravdu něco umějí. Abych byl upřímný, já na tyhle televizní talentové soutěže nekoukám. Na žádné. A to z jednoduchého důvodu. Někdy na pódium vylezou „talenti“ s tak neúměrně velkým sebevědomím a neúměrně malým talentem, že je z toho musí někdo vyvést. Což je často bohužel role porotců.

Než jsem vzal místo porotce v soutěži, moje první otázka byla na režiséra Hlasu Pepeho Majeského, jestli budu muset někoho urážet a vyhazovat z pódia. Řekl mi, že ne, protože naštěstí to tady takhle není. Předvýběr soutěžících udělala produkce. Pravidla soutěže povolují účast i lidem, kteří se hudbě věnují jako profíci.

Ano, tohoto jsme byli ušetření. Nechtěl jsem nikoho shazovat a ničit mu sebevědomí. To nemám rád a nemám na to ani právo.

Díky předvýběrům jsme my jako koučové vybírali do svých týmů ze sto šedesáti zpěváků. Což byla už skoro špička ledovce a ta se dál zúžila. Někteří soutěžící jsou vážně skvělí. Několikrát jsem řekl, že pokud dotyčný půjde ke mně, budu nadšený, pokud ne, budu naštvaný, protože to bude opravdu veliký soupeř.

Těším se. Díky tomu, že se v téhle branži pohybuju dvacet čtyři let, jsem za tu dobu leccos pochytil. Zkušenosti už mám docela velké. A ty se snažím předat.

Myslím, že už bych mohl. Nejsem studovaný hudebník, ale zkušenost se z žádné knížky vyčíst nedá. Ve škole vás ji nenaučí. Moje zkušenosti jsou mým vkladem i do této soutěže. Nechápu dvacetileté, kteří najdou odvahu někoho hodnotit. Nebo kteří jdou na nějakou školu někoho učit.

Nastudovat vystoupení s týmem, což je vyústění celé soutěže Hlas, je o celkové práci s člověkem. To se týká nejen muziky, ale i oblečení, vystupování, a pak ještě začíná taková ta další práce v širším měřítku. Je v tom i kus psychologie, ale hlavně praxe a zkušeností.

To je riziko téhle soutěže. Následují ale ještě další kola, kde se počet aktérů postupně zmenšuje, až zůstane opravdu jen jeden Hlas ČeskoSlovenska.

V době, kdy jsme začínali, ještě nebyl ani internet. Takže jsem přepisoval texty pěkně na klasickém psacím stroji poválečné výroby. A za fanoušky jsme jezdili. Dneska stačí pověsit video na YouTube a už se o vás ví. My jsme každý víkend sedli do autobusu i s aparaturou a vyrazili jsme. Hráli jsme tam u nás na severu na zábavách. Pak jsme ale chtěli dál, a tak jsme udělali první kabátí demo s názvem Orgasmus.

Jistě, na kazetu. Bylo strašně zdlouhavé to rozmnožit, ale povedlo se a kazety jsme rozeslali. Už bylo po revoluci a Petr Janda tehdy začal dělat edici Rockmapa, kterou podpořil začínající kapely, co se mu líbily. Umožnil jim pak vydat singl u Supraphonu. Jednu kazetu jsme poslali i jemu a on nám pak vyprávěl, jak nás v tom množství ukázek kapel našel. Napsal nám dopis, že by nás chtěl. A tak to celé začalo. Jé, to byla doba!

Bylo to divoký (směje se). Bylo to divoké a celé to strašně rychle uteklo. Blbý období se vždycky strašně táhne, ale to pěkný je hned pryč. Byla to doba znovuzrození bigbítu a necenzurovaných textů, takže jsme se nešetřili ani po hudební stránce, ani po žádné jiné.

Byla to výhoda, protože když člověk nechtěl být k zastižení, vytrhl kabel ze zástrčky a byl pokoj. A první záznamníky… No dnes už je to skoro neuvěřitelné.

Technické pomůcky a moderní věci byly vymyšleny pro ušetření času a život by nám měly ulehčit.

U mě ano. Tenkrát, když se něco stalo, byl problém se někam dovolat. Dnes díky technice má člověk možnost rychlé pomoci. Mobil je sice čertovská skřínka, díky které může být člověk třeba i neustále sledován, odposloucháván, ale to řeší akorát tvůrci různých konspiračních teorií (směje se).

Každá práce by měla být oceněna. Peníze jsme si vymysleli my sami, takže člověk by měl být za svou práci finančně ohodnocen. Někteří naši pořád žijí v jakémsi postkomunismu a myslí si, že si mohou brát zadarmo, co zrovna potřebují. Ale pro mě je stáhnout si CD zadarmo stejné jako ukrást auto.

Jistě. Je to stejné, jako když pekař upeče chleba a někdo ho ukradne. My uděláme písničku a kdosi si ji stáhne zadarmo. Stažená písnička se neřeší, ale chleba jo? Za ukradený chleba jsem zloděj a následují problémy se zákonem. Myslím, že by internet měl být hlídaný a za stahování by měly být postihy.

Pokud se všichni budou chovat slušně a naučí se, že když něco chci, zaplatím za to, protože v takové společnosti holt žijeme, tak potom nemusí být žádné kontroly. Jenže zatím visí ve Vídni cedule Češi, nekraďte a to je vrcholně trapné. A můžeme si za to sami. Jedna skupina lidí ovlivní vidění celého národa a vysvětlujte pak někomu, že vy zrovna jste ten, co nekrade. A od toho se to odvíjí. Pokud se všichni budou chovat tak, aby to mělo úroveň, nebude problém.

Samozřejmě. Víte, mám s tím dost blbou zkušenost. Naše CD Corrida den před tím, než bylo v obchodech, někdo pověsil na internet. Buď to byl někdo z firmy, která CD distribuuje, nebo kde se lisují, nebo z vydavatelství. Nelze však jen tak někoho osočit. Nedopídíte se, kdo to byl. To mi fakt vadilo. Když prodáme sedmdesát tisíc cédéček, mávnu rukou nad tím, že si to někdo vypálí. Ale den předem, když se těším, že to bude venku, a někdo to zkazí, tak to mě fakt mrzelo.

Překvapilo mě, že sami fanoušci si tehdy na netu psali, že CD Corrida je sice ke stažení, ale ať ho nestahují. Ať si ho koupí. Že stáhnout ho není fér vůči kapele. Když za mnou přijde kluk a vidím, že na tom není finančně dobře a má naše cédéčko vypálený, držím zobák a řeknu mu: Neřeš to. A ještě mu dám originál s podpisem. Ale jinak vypalování je neúcta k naší práci.

Doma se nadrnkám dost. Říkáte rocker? Jsem zpěvák rockové kapely, ale jaký je podle vás rocker?

Jo?

Mám, ale to mají i maorští obyvatelé Austrálie a nejsou to rockeři.

To nechci. Mám rád rockovou hudbu, mám rád živé zpívání, ale mám rád i divadlo, činohru. Proto jsem začal dělat muzikály. Ať se to někomu líbí nebo ne, je to i divadlo. Stojím před lidmi, musím říkat text, který je daný, a jestli je to Shakespeare, Hilský, Borovec nebo Lou Fanánek, je jedno. Protože to stejně říct musím. A to tak, aby mi to lidi věřili.

Ale jsem!

Pokud někdo tvrdí, že trému nemá, je podle mě blázen. V té mé trémě je pořádný kus pocitu zodpovědnosti. Je mi jasné, že to nesmím zkazit. Někdo tomu říká adrenalin. Snažím se vždy hodně soustředit. Pro někoho ale může mít tréma až destruktivní účinek, protože kompletně ztuhne nebo se mu stáhne krk a nezazpívá ani „hoří“. Základ je mít dobře nastudovaný text.

Jasně.

Taky se to stane, ale není to tím, že neumím text. Mohu být unavený, nebo vás něco rozhodí, třeba kolegové vtipálkové. I to se stává.

Na divadle nevím, ale v muzice je to jednoznačné. V kapele máme sice na muziku každý trochu jiný vkus, ale já mám rád jižanský rock. Mám rád kapelu Lynyrd Skynyrd. Ti, kdyby mi nabídli hrát s nimi, tak neváhám. Ale oni ještě v Čechách nebyli. Mým snem je vidět je tady. Do Německa nebo do Ameriky si na ně můžu zajet, to není problém. Ale já bych je rád viděl tady. Fanoušků jižanského rocku a motorkářů se v téhle zemi najde dost.

Výhoda muziky a umění vůbec je, že ho děláte, dokud máte fanoušky, udržíte kytaru a vyloudíte popěvek, co se líbí. Proti sportu, kde jste v pětatřiceti buď odrovnanej, nebo tak nechutně bohatej, že pracovat nepotřebujete. Jsem pořád ještě na trati. Ceduli cíl nikde zatím nevidím.