Pavlína Pořízková: I po padesátce jsme krásné a žádoucí

Je vtipná, otevřená a pohotová. Neváhá zveřejnit své fotky s odrůstajícími šedinami, bez make-upu, a dokonce i bez šatů. Zato jindy se slzami v očích – to když jí ztroskotalo pětadvacetileté manželství, během rozvodu našla manžela v ložnici mrtvého a k tomu všemu se dozvěděla, že ji vydědil.

Na sociálních sítích, kde se většinou prezentuje ta vysněná verze života, se taková otevřenost příliš nenosí. Ona však nikdy nešla s davem. Vždy vyčnívala – výškou, krásou a koneckonců i svým nevšedním osudem.

O něm napsala i několik knih. Tu poslední s názvem No filter pokřtila v Čechách osobně. Rozdávala tu rozhovory i úsměvy, a tak by málokdo tušil, že se v knize dočte i o jejích záchvatech paniky, úzkostech, které jí bránily vyjít z domu, o šikaně, kterou si prošla jako pubescentka, nebo o tom, jak moc ji ovlivnily komplikované vztahy s rodiči a bývalým manželem, slavným americkým muzikantem Ricem Ocaskem.

Poprvé se proslavila už ve čtyřech letech. Čtyři dny po srpnové invazi roku 1968 sedli její rodiče Anna a Jiří na motorku a jen s pár osobními věcmi emigrovali do Vídně. Odtud zamířili do Švédska, kde doufali v lepší život. Svou malou dcerku nechali v Československu v naději, že se pro ni budou moci vrátit.

To se však nedařilo a místo toho byli Pořízkovi odsouzeni v nepřítomnosti za trestný čin opuštění republiky. Otec Jiří na dva a půl roku, matka Anna na osmnáct měsíců. Malá Pavlína vyrůstala v Prostějově u babičky a dědy a své rodiče vnímala jen jako hlasy v telefonu. Ti, poté co se usadili v novém domově, zahájili sérii pokusů dostat legální cestou dceru k sobě do Švédska.

Nikdo je tam neznal a oni neměli peněz nazbyt. Zato však byli fotogeničtí. Příběh mladého nešťastného páru dvou emigrantů z Východu, kteří mají dcerku za železnou oponou, plnil švédské noviny, časopisy i televizní obrazovky.

Díky tomu se u prostějovského domku Pavlíniny babičky začali poměrně často objevovat švédští novináři s fotoaparátem v ruce, lačnící po snímcích malé roztomilé holčičky, kterou u sebe nemohou rodiče mít. Pavlína si záhy zvykla na to, že je v hledáčku objektivů, a naučila se do nich smát i plakat.

Pět let trval boj rodičů Pořízkových o to, aby mohla být rodina pohromadě. Vyzkoušeli všechno, včetně sepsání petice, držení protestní hladovky před budovou československého velvyslanectví ve Stockholmu a pohovoru se švédským premiérem Olofem Palmem. Deset tisíc letáků informovalo švédskou veřejnost, že mladí manželé roky neviděli svou malou dceru.

Potýkali se i se vztahovými problémy, přesto matka Anna znovu otěhotněla. Jako by si nemohla vychutnat příchod druhého dítěte bez toho, že by u sebe měla to první, dala zelenou riskantnímu plánu. Pořízkovi se spojili s dvojicí mladých pilotů Karlem-Goranem Wickenberghem a Christerem Larssonem, kteří se nabídli, že pro Pavlínu do Československa zaletí svým malým čtyřsedadlovým letadlem.

Byli mladí, neměli rádi komunismus a toužili po dobrodružství. S předstíraným zájmem o koupi letadla značky Zlín přistáli v Brně a zamířili rovnou k Pavlíniným prarodičům. Ti však odmítli vnučku vydat. Babička to okomentovala jediným mezinárodním slovem: riziko.

Matka Anna se však nevzdávala, ačkoli byla již v sedmém měsíci těhotenství, rozhodla se přesvědčit své rodiče o vydání Pavlíny osobně. V převleku, s parukou, silnými dioptrickými brýlemi a cizím pasem usedla do malého letadla a s dvojicí pilotů zamířila do svého rodiště.

Podivné návštěvy však neušly Státní bezpečnosti. Trojčlenná posádka soukromého letadla byla krátce po přistání zatčena. Piloti byli odsouzeni na šest let, o rok později jim byl trest zmírněn a oni byli vyhoštěni do své domoviny. Anna byla vyšetřována a poté tři roky držena v domácím vězení. Ukázalo se, že odloučení matky a dcery vykonalo své. Odcizily se.

Znovu vycestovat bylo Anně umožněno v roce 1974, a to s dcerou i synem Jáchymem, který se v Československu mezitím narodil. Pavlíně bylo devět a svého otce viděla naposled jako tříletá. Ačkoli švédské novinové titulky hlásaly, že je šťastná rodina konečně pohromadě, skutečnost byla o dost jiná. Otec Jiří už měl v té době jinou známost a Pořízkovi zakrátko podali žádost o rozvod.

Devítiletá Pavlína byla vytržena z prostředí, které důvěrně znala a kde byla šťastná. Ocitla se v cizí zemi, jejíž jazyk neznala, v rodině, která se rozpadla. Otec pro ni byl cizím člověkem a s matkou si nerozuměla. Ta navíc byla po rozvodu zahlcena vlastními problémy.

Pavlína byla nucena starat se o malého bratra a čelit šikaně spolužáků, pro něž byla špatně oblečená, hubená, vytáhlá podivínka z Východu. Zažívala krušné časy.

Po letech přiznala, že dokonce uvažovala o sebevraždě, i když takové úvahy spíš byly zoufalým voláním o pomoc osamělé dospívající holky.

Naštěstí jí neobyčejná krása zděděná po matce otevřela dveře do světa modelingu. Když jí bylo čtrnáct, poslala její kamarádka z hecu pár jejich fotek do agentury. Pavlínin vzhled a štíhlá, 180 centimetrů vysoká postava módní agenty zaujaly natolik, že o rok později již fotila svou první titulku pro časopis Vingt Ans.

Brzy vydělávala tolik, že mohla dát matce peníze na koupi domu a sama se přesunout na Manhattan, kde si pronajala byt.

V osmnácti se objevila na titulce „plavkového vydání“ časopisu Sports Illustrated jako doposud nejmladší modelka v jeho historii. Šlo o jednu z nejprestižnějších zakázek, jaké mohla dostat. Toho si ale mladá kráska nebyla vědoma. Měla za to, že fotí obyčejné fotky do katalogu plavek.

Disciplína, kterou byla schopná vyvinout, jí spolu s její krásou přinášely další prestižní zakázky. V roce 1986 se objevila na obálce americké i britské verze Vogue a pro svět se stala Pauline s těžko vyslovitelným příjmením. Byla extrémně žádaná a roku 1988 podepsala s kosmetickou firmou Estée Lauder smlouvu na nejlépe placený modeling v historii. Vynesl jí šest milionů dolarů.

Její hvězda stoupala a v roce 1992 ji časopis Harper’s Bazaar zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a jiný časopis, American Photo, ji prohlásil za modelku 80. let.

The Cars byla americká rocková kapela, kde zpíval a na kytaru hrál démonický potomek českých emigrantů Ric Ocasek. Byl o jedenadvacet let starší než Pavlína a také o deset centimetrů vyšší. Když se s Pavlínou v roce 1984 potkal při natáčení svého hudebního klipu, měl už za sebou jeden rozvod a byl ženatý.

Osudové přitažlivosti se však nedalo zabránit, Ric se kvůli Pavlíně rozvedl podruhé a po pěti letech si ji vzal. Manželství obou celebrit vydrželo pětadvacet let a narodili se v něm dva synové, Jonathan a Oliver.

„Můj otec byl stejně jako můj manžel velmi vysoký, talentovaný a elegantní. Oba měli tmavé vlasy a světlé oči. Ještě jedno měli společné – celý svět se musel točit okolo nich,“ napsala později o tajemství výběru svého životního partnera Pavlína ve své životopisné knize No filter.

Až po letech pochopila, že to, co považovala za lásku, byl ve skutečnosti vztah plný ovládání a manipulace. Muzikant kontroloval její kontrakty a smlouvy, určoval, jak se má oblékat, a chtěl ji mít neustále nablízku.

„Dělala jsem vše, co si přál. A to po mnoho let. A když jsem to už nechtěla dělat, tak se náš vztah začal kazit,“ okomentovala to později.

Jenže po dobu trvání manželství tento typ vztahu mít chtěla. Toužila po takovém druhu pozornosti. Domnívala se, že je to láska. Když se vzepřela, bylo zle. Vztah se začal rozpadat a v roce 2018 pár zažádal o rozvod.

„Naše rodina je jako dobře fungující auto. Když jsme my čtyři pohromadě, můžeme jet, kamkoli nás cesty zavedou. Ale už nefungujeme jako jízdní kolo a nebudeme dál šlapat do pedálů. S Ricem jsme se během posledního roku v dobrém rozešli. A fotografie naší šťastné rodiny jsou ve skutečnosti fotografie šťastné rodiny. Jen my dva už nejsme pár. Láska, kterou k sobě navzájem chováme, je tak silná, téměř až hmatatelná, že nemůže jen tak zmizet,“ oznámila v roce 2018 na svém instagramovém profilu.

Ric Ocasek byl v té době nemocný se srdcem a podstoupil operaci, která mu měla pomoci. Místo zotavení jej však modelka jednoho rána našla v jejich luxusním newyorském domě bez známek života. Příčinou jeho smrti bylo nemocné srdce, vysoký krevní tlak a ateroskleróza, ke kterým se přidala i rozedma plic.

Šok ze ztráty manžela, který byl i nadále nejdůležitějším mužem jejího života, vystřídalo neméně šokující odhalení. Rozvodové řízení nebylo dokončeno a její stále ještě manžel ji ve své závěti vydědil.

„Pavlíně Pořízkové nenáleží nic z dědictví a nic jí neodkazuji. Jsme v rozvodovém řízení. I kdybych zemřel před jeho dokončením, manželka nic nedostane, protože mě opustila,“ stálo v rockerově závěti.

Modelku, která své prostředky nabyté modelingem ukládala do manželství, čekala nelehká a dlouhá bitva, aby je získala zpět.

Cítila se podvedená a zlomená. S úzkostmi se potýkala již delší dobu a nyní si sáhla na dno. Prošla si dlouhým obdobím, kdy se vracela ke klíčovým okamžikům svého života, přehodnocovala znovu své vztahy a zamýšlela se nad svou, v té době uvadající kariérou. I když věděla, že krása modelky je definovaná standardy mládí, odmítla vylepšení plastickou chirurgií a přiznala světu své vrásky.

Proces jejího sebepřijetí, o kterém psala na Instagramu, sice část lidí odsoudila, ale dostalo se jí i ohromné podpory. Přísnou životosprávou, přerušovaným půstem a poctivým a otevřeným přístupem se přehoupla do věku, který obvykle s ženskou krásou spojován není, ale proti tomu hlasitě protestuje. Dva roky před šedesátkou se nebojí své stále štíhlé tělo ukazovat odhalené.

„Když mi bylo dvacet třicet, byla jsem tím populárnější, čím méně jsem toho na sobě měla. Po čtyřicítce jsem mohla chodit nahá, jak jsem chtěla, a víceméně to nikdo neřešil. A teď, po padesátce? Lidé mě haní a kritizují. Něco na sebe hoď, babčo. Toužíš po pozornosti, co? Nejsi trochu zoufalá? Jsi ubohá!,“ psali Pavlíně přede dvěma lety u její nahé fotky na Instagramu.

Ona se však domnívá, že i ženy po padesátce mohou být přitažlivé. Sama je toho příkladem.

Ačkoli její úzkosti zcela nezmizely, Pavlína na život nezanevřela. Část společného manželského majetku vysoudila zpět a dva roky po smrti manžela už rozdávala úsměvy po boku producenta Aarona Sorkina.

Románek s ním sice nevyšel, modelka mu však veřejně vyjádřila vděk za jeho přítomnost v jejím životě. „Pomohl mi uzdravit se a získat samu sebe,“ napsala tehdy.

Před půlrokem se na speciální seznamce pro celebrity seznámila s Jeffem Greensteinem, producentem, scenáristou a režisérem, který má na svém kontě seriály jako Přátelé, Will a Grace nebo Zoufalé manželky.

„Tři měsíce smíchu, polibků, žertování, lásky a nefalšované praštěnosti, oslavované tím nejbláznivějším způsobem v nejromantičtějším městě na světě. Děkuji, mnohokrát vám všem děkuji za příliv lásky a podpory pro mé štěstí,“ napsala před pár měsíci zamilovaná modelka k fotkám z Paříže.

O dva roky starší producent žije v Los Angeles, a tak počátky jejich vztahu probíhaly formou videorozhovorů. Dnes již oba plánují společné bydlení. Možná tomu pomohla i jejich návštěva Česka, kam ho s sebou modelka vzala na křest své knihy No filter a také na filmový festival v Karlových Varech. Stihla mu ukázat i místa svého dětství. Rozzářený pár opět plnil stránky novin.

„Máme podobné intelektuální zájmy a smysl pro humor,“ okomentoval jejich vztah Greenstein. Šťastná modelka na Instagram pro změnu napsala, že má tolik práce, že ani nestíhá zveřejňovat příspěvky. Vzhledem k tomu, že kromě modelingu účinkovala také v několika filmech, třeba se pro zamilovaný pár rýsuje i možnost společné práce.

S Pavlínou Pořízkovou jsme si při její návštěvě Česka popovídali o stárnutí, sebepřijetí i o tom, jaké to je, zamilovat se v osmapadesáti.

Vaše knížka No filter oslovuje ženy 50+. Ty se často potýkají s tím, že jsou pro společnost neviditelné. Co si myslíte o tomto fenoménu?

Hodně o tom tématu mluvím, přemýšlím i píšu na Instagramu. Upřímně řečeno nemyslím si, že by starší žena měla být neviditelná. Proč by měla? Vždyť jsme krásné. I po padesátce. Ano, je to jiná krása. Ale já si myslím, že jsme v nejlepším věku. Péči o děti máme za sebou a plnění něčích očekávání taky. Už nemusíme tolik dělat pro druhé. Konečně máme samostatnost. Jsme fantastičtí kapitáni své vlastní lodi. A někdo by chtěl, abychom zmizely? Abychom byly neviditelné? Tak to tedy ne.

Když přijela babička Boženy Němcové na Bělidlo, bylo jí dvaapadesát. Dnešní ženy i po padesátce mohou vypadat krásně. Čím to je?

Doufám, že nejen make-upem. Babičce bylo vážně tolik? Tak to mě úplně šokuje. Měla jsem pocit, že je jí tak sedmdesát. Ale ve dvaapadesáti? To je dnes žena na vrcholu! V plné síle. Dnes žijeme déle, lépe jíme a máme k dispozici vymoženosti moderní medicíny. Celkově máme lepší životní podmínky. Když je nám padesát, možná můžeme být teprve v polovičce života. Možná máme ještě padesát let před sebou a já věřím, že je to docela možné. Polovička života, to není žádné stáří. Jsou slavné ženy, které mají padesát i víc, a jsou pořád nádherné.

Na svém vrcholu jste byla v osmdesátých letech minulého století. Byla jste obdivovaná, bohatá. A asi hodně sebevědomá.

Sebevědomí bylo nula, zato ego vylétlo na sto (směje se).

Přijela jste do Česka se svým přítelem, producentem Jeffem Greensteinem, se kterým jste půl roku. V čem je jiné randit ve dvaceti a v padesáti?

Úplně ve všem. Tedy kromě těch stále stejných motýlků v břiše. Ty se nemění. Vše ostatní je však jiné. V devatenácti, když jsem potkala manžela, jsem byla ještě nezkušená. Co jsem si myslela, že je sexy, dnes vidím jinak, a na co jsem hleděla, že je láska, tak 0 tom si dnes myslím, že to láska nebyla. Alespoň ne taková, jakou chci teď.

Taková, co trvá celý život. Taková, kde proudí komunikace a kde můžeme ukázat i svou zranitelnost. Protože na ní záleží. Pokud se tváříme, že nejsme zranitelní, skrýváme svá slabá místa, protože se bojíme, že nebudeme přijati, tak si nikdy nemůžeme úplně rozumět. To, co se naučíme v průběhu let, je důležité. Proto jsou ženy zhruba od čtyřiceti čím dál tím lepší. A jsou dnes ženy ve čtyřiceti už staré? Podle mne určitě ne.

A pro vás?

Pro mne je člověk starý, když už není zvídavý. A zvědavý taky. Když už nestojí o to, naučit se něco nového. Nebo jet někam, kde ještě nikdy nebyl.

To se vám asi neděje. Nebo ano?

To tedy ne. Mám v hlavě plno věcí, co jsem ještě nedělala, a rozhodně je chci zkusit.

Tvrdíte, že byste ráda pomohla ženám zvednout sebevědomí. Jak to děláte?

Tím, že vypadám ve svých letech tak, jak vypadám, a že to není špatné. Pokud se mnou někdo souhlasí, ať se ke mně přidá.

Některé ženy si vypomáhají plastikami či jinými estetickými zákroky, ale vy ne. Jak jste k takovému postoji dospěla?

Jasně že mě to taky napadlo. Když mi bylo padesát, rozpadalo se mi manželství, manžel mě nechtěl, neměla jsem kariéru a nikdo mě neviděl, protože jsem byla taky neviditelná. Jasně že jsem si říkala, že nejrychlejší cesta je nechat si trochu pomoct. Asi je to i tím, že jsem byla modelka. Lidi mě obdivovali, a to se velice snadno s láskou zamění.

Mám toho plné zuby, i když obdiv je prima, ale není to láska. Když si řeknu, že se budu měnit, aby mě někdo miloval, tak musím vědět, že přece chci, aby miloval mne, a ne můj obraz či iluzi. Takže ty změny budu muset dělat v souladu se sebou, abych to opravdu byla já. A abych zároveň našla člověka, který mě bude co nejvíc vidět takovou, jaká skutečně jsem.