Pavlína Němcová: Zralé modelky jsou teď neuvěřitelně žádané

Je to tak, i když to zní opravdu bláznivě. Už delší čas si chci zahrát v dobrém filmu, ale žádné herecké příležitosti nepřicházejí. Alespoň ne takové, které by stály za to.

Zřejmě to bude tím, že jsem původní profesí modelka, na což se spousta lidí z hereckého světa kouká skrz prsty - modelky vidí jako objekty s hezkou tváří, ale prázdnou hlavou. A tak jsem si řekla: Když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A rozhodla jsem se, že si svou hereckou příležitost vytvořím sama.

Zahraju si osudem zkoušenou Michelle Fléchardovou z historického románu Devadesát tři od Victora Huga.

Protože je to něco, co může obstát. Víte, když jsem nad tím přemýšlela, musela jsem se na to podívat očima producenta. Musela jsem si pragmaticky říct: abych sehnala peníze na film, který se bude točit v angličtině, musím si vybrat látku od světoznámého autora.

Současně to musí být příběh, který už nebyl tisíckrát filmově zpracovaný a který bude stát na mužských hlavních postavách. Do těch samozřejmě musím obsadit známé herce, kteří budou atraktivní pro sponzory.

Hlavní ženskou postavu totiž ztvárním já, což pro nikoho, kdo by chtěl do filmu vložit peníze, zajímavé nebude.

Jeden můj známý mi proto doporučil román Devadesát tři od Victora Huga. Tento román jsem nikdy předtím nečetla, i když jsem jinak znala skoro celé autorovo dílo, takže jsem to napravila.

Seznámila jsem se jak s francouzskou verzí, tak s českým překladem. A bylo rozhodnuto.

Ale ano, to také sehrálo svou roli. Mám ráda francouzskou historii. Děj daného románu přitom popisuje rok 1793, což byl údajně nejhorší rok celé Francouzské revoluce. Myslím, že dnešní doba je podobně turbulentní.

Nejprve nás přidusila pandemie, teď probíhá válka na Ukrajině. Jen pár set kilometrů od nás umírají nevinní lidé. Hrozí silná ekonomická krize. Dalo by se říct, že svět je nemocný a potřeboval by nějakou změnu.

Ten film by proto mohl nést jasný vzkaz. Mohl by lidem ukázat, že by nám radikální změna prospěla. Samozřejmě nemyslím změnu krvavou - stále doufám, že společnost se vyvinula a konflikty už je v jednadvacátém století schopná řešit jinak než válečně.

Mám koupená autorská práva a připravený scénář. Ten mi napsal Jean-Claud Carrière.

Ano, proto jsem si ho také vybrala. Já totiž nemám malé cíle. Když už se o něco snažím, tak pořádně.

Jean-Claud Carrière psal pro Miloše Formana, dostal čestného Oscara, nominovaný byl i za Nesnesitelnou lehkost bytí. Jsem ráda, že jsem pro ten film ulovila právě jeho.

Některé. Oslovila jsem několik slavných herců - například Jacka Nicholsona, Juda Lawa nebo Johna Malkoviche. No a Johnu Malkovichovi se ten scénář skutečně líbil. Předběžně mi slíbil svou účast.

Část filmu určitě. Pro historický román se pražské kulisy rozhodně hodí. Zdejší filmové štáby jsou navíc na vysoké profesionální úrovni a zahraniční produkce jejich služeb často využívají. Takže proč bych toho nevyužila i já.

Já jsem vlastně o filmu a herectví snila už jako malá holčička, ten svět mě hrozně moc lákal.

Maminka mě od toho odrazovala. Říkala, že jsem stydlivá. A protože má maminka vždycky pravdu, zamířila jsem na gymnázium.

Když jsem se pak rozhodovala, jaký obor si zvolím ke studiu na vysoké škole, zvítězila práva. A to ze dvou důvodů. První byl ten, že už jsem se v té době naplno věnovala modelingu a spoustu času jsem trávila v letadle.

Potřebovala jsem tedy obor, který bych mohla pohodlně vystudovat během svých dlouhých přeletů z jednoho místa na druhé.

Druhým důvodem byl můj těžký rozvod a následné spory o syna s exmanželem. Znalost práva se mi proto náramně hodila.

Začalo to tím, že jsem se příliš brzy vdala a otěhotněla. Navíc v zahraničí. Bylo mi sedmnáct let, když jsem se během své cesty za modelingem do Francie seznámila se svým exmanželem.

Byla jsem tehdy mladá a nezkušená, v cizím prostředí jsem se navíc cítila vykořeněná. V tom se objevil princ na bílém koni a já se poprvé v životě zamilovala.

Když mě po pouhých třech měsících požádal o ruku, bylo to jako sen. Romantická pohádka s životní láskou. Šlo to velmi rychle, krátce po svatbě už jsem čekala i dítě.

Jenomže pohádka dlouho nevydržela, manželství nefungovalo. Jakmile se narodilo dítě, manžel mě chtěl zavřít doma. Byla jsem jako ve zlaté kleci. Nechtěl nic slyšet o tom, že bych ještě studovala nebo pracovala.

Nesouhlasil s tím, že bych si vydělávala vlastní peníze nebo se věnovala svým koníčkům. To neexistovalo. Takže když mi bylo dvacet, rozváděla jsem se. Bohužel francouzský soud tehdy svěřil našeho dvouletého syna do jeho péče. A svět se mi najednou zhroutil.

Důvodem byl můj mladý věk a československá národnost. Nic jiného v rozsudku nebylo.

Ve Štrasburku ne, ale o syna jsem se rvala a soudila dvanáct let. Ovšem bezvýsledně. A to přesto, že se dítě matce bere obvykle jen ze tří důvodů - buď je alkoholička, drogově závislá, nebo špatných mravů. Ani jedno u mě ale neplatilo.

Jenomže tehdy byla úplně jiná doba. Psal se začátek devadesátých let a západní Evropa se na nás dívala jako na něco podřadného. Bylo to zlé.

Soud trval na tom, že dítě bude vyrůstat u francouzského otce. Syna jsem dostala do péče až po dlouhých dvanácti letech, teprve tehdy jsme spolu mohli začít žít.

Ano, jeho tatínek je původem ze Sýrie. Vyrůstal ale ve Francii a vzal si francouzskou ženu. Jejich syn - můj bývalý manžel - se tedy narodil jako Francouz.

Určitě. Ta mentalita byla jiná. Jeho maminka nikdy nepracovala, jenom vychovávala jejich tři syny. Stejný model si představoval i můj exmanžel. Jeho láska byla navíc majetnická, byl extrémně žárlivý a výbušný.

Se svým synem Alanem

Musím ale říct, že od té doby se leccos změnilo. Dneska už je náš vztah velmi přátelský. Dozráli jsme a s postupujícím věkem se nám podařilo většinu sporů urovnat.

Oba jsme si navíc uvědomili, že chceme, aby byl náš syn v životě šťastný. Nechceme mu to kazit vzájemnými rozepřemi. Takže pokud by se cokoliv stalo, budu tu vždycky nejenom pro svého syna, ale také pro svého bývalého manžela, otce mého jediného syna.

Asi už jsem nechtěla nic podobného zažít. Měla jsem strach. Neříkám, že nebyly příležitosti, měla jsem štěstí na spoustu zajímavých a skvělých mužů, ale nikdy už to nevyšlo. To se zkrátka stává.

Ani ne, já nejsem duší právník. Pro mě bylo studium práv spíš rozšířením obzorů a vyplněním mozku během modelingu. Tím to skončilo. Nikdy jsem neplánovala budovat jakoukoliv praxi a neplánuju to ani teď.

Láká mě spíš oblast umění - jsem Vodnář, a tedy i snílek. Chci se věnovat buď zmíněnému herectví, nebo designu. Navrhuju třeba šperky, založila jsem si dokonce vlastní značku Gioia. Občas když přijde nějaká zajímavá nabídka, ráda znovu i něco nafotím. Zralé modelky jsou totiž v poslední době žádané.

Kosmetický průmysl zjevně změnil svou strategii - produkty pro zralé ženy už nechce prezentovat na dvacetiletých holčičkách, ale na opravdu zralých ženách.

Takže ačkoliv jsem si myslela, že už budu dávno v modelkovském důchodu, kariéra se mi opět nastartovala neskutečným způsobem.

Vždyť také je! Tato branže se obrovským způsobem změnila. Modeling válcují sociální média, na kterých operují různí youtubeři a influenceři - tedy lidé různého věku a vzezření. Ti se dnes zároveň pasují do role modelek a modelů.

Můžou být klidně malí a tlustí, je to úplně jedno. Používají totiž nejrůznější filtry a další nástroje k sebevylepšení, takže to, co na jejich fotkách a videích vidíte, je z většiny čirá faleš. S realitou to nemá vůbec nic společného. Ale protože se někteří z nich těší velké popularitě, řada módních značek už přes ně svoje produkty prezentuje.

Já si ještě pamatuju doby, kdy modelky žádný Photoshop nepotřebovaly. Do vrcholového modelingu se totiž dostávaly jen takové dívky, které k tomu měly dispozice - tedy patřičnou výšku a míry. Musely být zkrátka přirozeně vysoké a štíhlé.

Pokud takové dispozice neměly, modelkami se stát jednoduše nemohly. Alespoň na vrcholové úrovni ne.

Bylo to jako se sportovci - vrcholovým sportovcem, který jezdí na olympiády, se také nemůže stát úplně každý. Také k tomu musí mít určité předpoklady.

Ale to je přece jejich problém. Každá dívka by měla vědět, na co má. A pokud nemá patřičné předpoklady, neměla by se do modelingu cpát. Nikdo přece nikoho nenutí, aby hladověl...

Vy jste u toho byla, když ji agentura k něčemu takovému nutila? Já tomu zkrátka nevěřím, podle mě je to výmysl. Psychicky labilní dívka si zkrátka vykonstruuje zdůvodnění, proč v dané profesi neuspěla. To je vše. Já se v téhle branži pohybuju víc než třicet let a nikdy jsem nic takového nezažila. V životě jsem od své agentury neslyšela, že bych měla zhubnout.

Ne, ve svém okolí opravdu žádné anorektičky neznám.

To je pravda, ten zákon ve Francii skutečně platí. Ale podle mě je zbytečný, protože se opravdu nic takového nedělo a neděje.

Anorexie totiž není problém modelek, ale několika mladých slečen, které chtějí jako modelky vypadat.

Sedí nad módními časopisy a touží po něčem, čeho nikdy nemohou dosáhnout, protože k tomu zkrátka nemají předpoklady. A nikdy mít nebudou. Jsou ale schopny si kvůli tomu zničit zdraví.

Takové věci by ale neměli řešit zákonodárci, nýbrž rodina a výchova. To rodiče by měli budovat u dívek zdravé sebevědomí a vysvětlovat jim, co je reálné a co ne.

Protože je to prostě profese, která je něčím jiná. Je to, jako kdybyste chtěla, aby byli profesionálními sportovci běžní lidé a abychom my všichni sledovali jejich naprosto nezajímavé výkony. Asi by vás vrcholový sport přestal úplně bavit.

Jakýkoliv návrhář vám navíc řekne, že prezentovat oblečení na ženách, které nejsou vysoké a štíhlé, není ono. Hůř se pak prodává. A o obchod tady jde především.

Tak tomu už vůbec nerozumím. Někdy mám pocit, že se svět řítí do záhuby, je to šílené. Samozřejmě chápu, že se taková věc může týkat několika málo nešťastných jedinců, ale dneska už je to skoro jako móda. Každý druhý se chce najednou přeoperovat z holčičky na chlapečka, nebo naopak.

Najednou slyším spoustu dětí, které dospívají, že se každý den hlásí k jinému pohlaví. Mají jich prý už dvaasedmdesát! Pardon, ale tohle je ještě větší nesmysl než veškerá anorexie. Je to fantasmagorie.

Děti mají pocit, že můžou úplně všechno, nemají žádné mantinely. Přitom všichni nějaké potřebujeme. A to je celý problém dnešní doby.