Pavla Tomicová: Nikdy nekupovala ženské časopisy, zdědila sklon ke kutilství

Na první pohled máte dojem, že ji znáte ze sousedství. Chová se bezprostředně a přátelsky, mluví rychle, a přestože zrovna zápasí s virózou, často se směje. Po celodenním natáčení seriálu Krejzovi ji večer čeká trénink s tanečním partnerem Markem Dědíkem. Jako téměř každý den.

„Ale včera jsem netrénovala, protože jsem měla představení, a den předtím jsem byla na zájezdu v Olomouci. Není jednoduché to skloubit, navíc nevydržím dlouho trénovat, přece jen se na mně podepisuje věk. Škoda že ta nabídka nepřišla dřív,“ krčí rameny dáma, známá mimo jiné ze seriálů Ulice a Trapné padesátky.

Kdepak. Je to zcela prozaické. Chodila jsem na střední pedagogickou školu čili samé holky. A taneční se tenkrát pořádaly většinou v rámci gymnázií, průmyslovek atd. Pár spolužaček se takhle někam přifařilo, ale mně to přišlo divné, nikoho jsem jinde pořádně neznala a nechtěla se cpát do cizích partiček. Pak mi to ovšem bylo hodně líto.

Plesy jsem nikdy nevyhledávala a tančila jsem pouze na různých oslavách anebo v pokročilejší hodině po premiéře, ale to bylo jenom takové šlapání do rytmu. Jediný tanec – valčík – mě naučila babička.

Takže když mě oslovili ze StarDance, měla jsem pocit, že dostávám druhou šanci, a chtěla si vynahradit, co jsem v mládí zameškala. Jenže už je všechno jinak a já jsem taky jinde…

A ten valčík, co jsem si myslela, že umím, prý neumím, jak řekl můj taneční partner Marek, protože závodní verze společenského valčíku je zcela jiná.

Nádhera! Rodiče (tatínek důlní měřič a maminka v domácnosti) měli úžasný vztah, byla to láska tisíciletí. Ani starší sestra, ani já jsme nebyly určitě žádné rebelky. Jsem spíš submisivní typ a moje puberta proběhla velmi klidně a harmonicky.

Ráda jsem bavila o přestávkách spolužačky a hrála v amatérském loutkovém divadle, ale v cizím prostředí jsem se moc neprojevovala. A protože jsem milovala děti, zvolila jsem profesi učitelky v mateřské školce.

Po roce mi to ovšem nedalo a zkusila jsem přijímačky na DAMU – loutkoherectví. Na jedné divadelní přehlídce mě totiž okouzlilo geniální hradecké divadlo Drak a zatoužila jsem v něm hrát. Stalo se. Lásku k dětem jsem si později vynahradila s vlastními potomky.

Zpočátku mě činohra nelákala a ani jsem nevěděla, jestli by mi mohla jít. Brzy jsem pochopila, že se nedokážu úplně schovat za loutku, jakmile začnu hrát, vždy ji trochu upozadím. Divadlo Drak bylo naštěstí už tehdy velmi alternativní, což mi vyhovovalo.

Pak si mě náhodou vytáhl režisér Morávek z Klicperova divadla do Její pastorkyně – a já zjistila, že mě děsně baví stát se jinou postavou, převtělovat se do cizích příběhů. Po dalších dvaceti letech, kdy jsem si zahrála hodně nádherných rolí, o kterých herečky sní, včetně Julie, jsem vloni odešla na volnou nohu.

Ani ne, v Hradci Králové jsem zůstala jako čestná členka souboru a hraju tam dál, hlavně v autorských projektech Davida Drábka – Koule, Jedlíci čokolády, Velká mořská víla. A ještě v Kočičí hře. Jediná změna je, že si můžu víc řídit svůj čas.

Fakt nevím, vždycky mám asi nejblíž k té aktuální, kterou zrovna prožívám. V každé si najdu něco ze sebe, i když jsem v zásadě jiná. Ale asi nejvíc mi v životě pomohla, protože jsem si v té době něco řešila, právě Její pastorkyně. A pak Maryša.

U první jsem se potkala se svým současným mužem Ondřejem, v Maryše jsem ho otrávila – a on si mě vzápětí přesto vzal. Televizní diváci si mě spojují se seriálovými herdekbabami, ale v civilu třeba vůbec neumím křičet. Často se zaměňuje energičnost a ráznost s energií.

Já působím dost temperamentně, a tak vzniká pocit, že musím mít doma Itálii. Každému vyhovuje jiný druh ventilu, já nesnáším hádky, a než bych řvala nebo třískala nádobím, rozbrečím se.

Spíš mám tu odvahu. Maminku stříhám celý život a nestěžuje si. Před kamerou jsem měla ostříhat komparsistku, která poprosila, když už tam je, abych jí zkrátila ofinku. Mně nedošlo, že pokud pojedeme obraz podruhé, budou jí muset vlasy zase přilepit.

Míša Maurerová, s níž jsem vedla dialog, přestala leknutím mluvit, a když to režisér stopnul, vyhrkla: Tomicová se zbláznila, stříhá doopravdy! Ale té paní se to zřejmě líbilo, protože za měsíc přišla, jestli bych ji znovu neostříhala. Řekla jsem, že máme bohužel hrát, jako že ji barvím, a tak navrhla, abych ji ostříhala o pauze. Takže jsem měla úplně regulérní zákaznici!

I když v Ulici už dva roky nehraju, lidi mě pořád oslovují Simono, a jedna dáma mě dokonce přesvědčovala, že se to jméno ke mně hodí víc než Pavla. Tak dlouho do mě hučela, až jsem se zeptala, jestli se mám jít přejmenovat na matriku.

Je to hlavně šíleně zajímavé, potkávám se se spoustou zvířat a chovatelů, kteří o nich hodně vědí. Což je pro mě bonus. Občas zažívám vedle legrace i malá dramata.

Třeba tygří mládě – chtělo si hrát, v podstatě se jen tak ohnalo a lehce mě kouslo, udělalo mi na prsu modráka. Měla jsem zrovna mluvit s panem Postráneckým a příkaz koukat do kamery, zatímco chovatelka naléhala, ať neztratím s tygrem oční kontakt, jinak jsem pro něj králík. Děsně jsem se lekla, mohlo se stát i něco horšího, kdyby mi hrábl pazourou po obličeji…

Medvěd byl pro změnu pětiletý samec, tedy v pubertě a značně živý. Podle zadání jsem mu hodila piškot, jenže on po mně koukal dál a chovatel zpovzdálí volal, že musím házet další, jinak půjde po zdroji čili po mé ruce.

Herec, který hrál krotitele a stál za mnou, rychle vysypal na medvěda hrst piškotů a schoval se za mne. To nás asi zachránilo. Teprve zblízka si člověk uvědomí, že jde o opravdovou šelmu.

Větší problém jsem měla se sklípkanem a tarantulí, ale ujistili mě, že nevylezou z krabičky. Zato s hadem bylo vše v pořádku, je to moc příjemné zvíře na omak. Ovšem ve volné přírodě bych ho potkat nechtěla.

Dlouho jsem žádné zvíře neměla, bála jsem se momentu, kdy si na ně zvyknu a ono pak zemře. Někdo je schopný pořídit si hned další, já asi ne, jsem v tom měkká. Ale nakonec jsem podlehla dceři, která si před sedmi lety vymodlila kočičku. A stal se z ní miláček rodiny.

Naopak si to strašně pochvaluju, ze všech úhlů vidím jen plusy. Máme s mužem rozdílné povahy a koníčky, ale práce nás hodně spojuje, nebýt divadla, tak jsme se nepoznali.

Narážíte na Maryšu, ale pozor: u nás v divadle jsem Vávru otrávila polévkou! Prý to tak bylo v původní verzi. Doma vaříme kafe oba, podle chuti a potřeby. Obecně je manžel vůdčí typ, skutečný chlap.

Ale nemáme žádné pravidlo a rozpis služeb, rozdělení na mužské a ženské práce, to bychom nedali nikdy dohromady. Jsme víc improvizátoři než plánovači. Když byly děti malé, prosili jsme režiséry, aby nám dávali kvůli hlídání role na střídačku. Čímž jsme se od sebe nadlouho pracovně odřízli.

Dnes je potomkům 26 a 18, přesto jsme s Ondřejem spolu nehráli už dlouho, bohužel. Mrzí nás to. Vzali jsme kvůli tomu i seriál Četníci z Luhačovic, kde jsme ztvárnili manželský pár, ale moc společných scén nebylo, většinou jsme tam jezdili každý zvlášť.

Ne, měl sice nadání na spoustu uměleckých profesí, ale živil se jako podnikatel a manažer. To partnerství bylo velmi komplikované vzhledem k jeho orientaci, jak se později ukázalo. Nechce se mi o něm moc mluvit, protože mi zůstal hezký vztah s jeho rodiči, které by to trápilo. Nejkrásnější na tom manželství byl syn a moje tchyně, která mi nedávno přinesla po představení pečenou kachnu.

Je zlatý. Vystudoval politologii, žije v Praze a pracuje v zahraniční firmě. Takže když mám hodně natáčení a nestíhám návraty domů do Hradce, přespávám u něj. To pak zase nevidím dceru Anežku. Ta chodí v Hradci na uměleckoprůmyslovou školu, obor design interiérů. Hraje na ukulele a zpívá, dřív byla velký introvert, takže pokud si chtěla zahrát, museli jsme odejít na zahradu.

Ale nedávno už dokonce vystupovala na uličním festivalu. Jsem na ni pyšná. Herectví ji neláká. Má tajný sen dělat animovaný film, uvidíme, jestli ji to nepřejde.

Jasně. Jsem šťastná, že mi přidělili Marka Dědíka, je moc fajn a padli jsme si okamžitě do noty. A taky je asi jediný, kdo mě uzvedne. Nezatěžuje mě tolika povinnostmi, jako zvládnou mladší, respektuje moje omezení i to, že na rozdíl od něj je pro mne tanec jen momentální doplňkový zájem. Zdůrazňuje, že se nemám stresovat, ale užívat si to, což je super. Zasloužil by si vyhrát, ovšem nevím, zda má s tímhle materiálem šanci.

Po úrazu v dětství jsem absolvovala operaci kolene a nemám skoro chrupavku, což jsem v běžném životě příliš nevnímala, jenže teď mám strach, zda koleno vydrží tu zátěž. Nemůžu na levé noze ani poskočit, Marek tudíž vymýšlí speciální choreografii pro pravou. Stavějte pak jive! Jsem zkrátka nepravděpodobná paní, co chce tančit.

No, byla to dřina, v civilu nosím placatky. Vybrali jsme nejnižší možné, přesto jsem si připadala zpočátku dost divně, změní se vám těžiště. Takže můj největší cíl ve StarDance je dojít na taneční parket, ty dlouhé schody…

Nevím, jakou na to mají stopáž. S ostatními soutěžícími jsme sehraná parta a tuhle někdo navrhl, že by Marek Eben vyvolal vždycky nejprve mne – a než bych seškobrtala, nastoupili by všichni ostatní.

Ani pohybová paměť už není jako kdysi, k tomu se nemůžu točit, trpím na kinetózu. Doufám, že nebudu historicky první, kdo pozvrací parket v přímém přenosu. A taky není ideální vědět, že jsem naprosto nejstarší účastnicí projektu.

Soutěž StarDance miluju, ale jsem jako malé dítě – nejdřív se do něčeho vrhnu a pak zjišťuju možné dopady a souvislosti. Nevím, jestli jsem se náhodou nezbláznila.

Nevím, ale zatím to beru strašně vážně a opravdu se chci naučit tančit. Směšnost je asi v té nepatřičnosti a neohrabanosti. Je fakt, že se oba s Markem rádi smějeme a máme podobný smysl pro humor, který funguje i jako ventil, když se něco zadrhne.

V raném dětství jsem dělala sportovní gymnastiku. Sportovala jsem ráda, ovšem jen v tom, co mě bavilo, třeba mne vůbec nelákalo běhání. Měla jsem ráda kolektivní hry, vybíjenou, volejbal, jenže to už je taky dávno.

Jako malá jsem byla hyperaktivní, v pubertě jsem se hodně zklidnila, navíc docházelo k hormonálním změnám a asi i kvůli tomu mi začala naskakovat kila. Celoživotně jsem zkoušela různé diety, což byla obrovská hloupost, pokaždé se dostavil jojo efekt. Nejvíc na mě funguje pravidelná strava. A věřím, že mi pomůže i StarDance.

Zjistili mi cukrovku, což mě donutilo k řadě změn. Ubrala jsem práci (aspoň na chvíli) a měla díky tomu čas pravidelně jíst pod dohledem odborníků. A začala jsem pěkně hubnout, přestože objem jídla, které za den spořádám, je možná větší než dřívější nárazovky.

Stávalo se, že jsem si na oběd vzpomněla až ve čtyři odpoledne a vrhla se na cokoliv. Při natáčení Trapných padesátek jsem vážila přes stovku! Snažím se proto poslední rok hlídat přísun porcí po třech hodinách, ale občas se to nedaří, potřebuju, aby se mi to usadilo trvale v hlavě.

Ve StarDance to váhově nebylo zpočátku nijak dramatické, jen jsem se zpevnila. Ovšem teď si stěžují kostýmní výtvarnice, že to jde strašně rychle a nestíhají mi ani přešívat kostým. Mám z toho radost, je to takový hezký bonus k tancování.

Objevím se na plátně jen na pár minut, ale režisér mě ujišťoval, že moje vědma Zoltána je zcela zásadní figura. Způsobí totiž proměnu Jiřího Langmajera v ženu!

Ne, jsem ráda ženou. Sice to asi máme složitější, ale neměnila bych. Zažila jsem nádherné chvíle u porodů, možná jsem v tom trochu vadná, nevnímala jsem skoro žádnou bolest, zato jsem měla pocit, že v tu chvíli chápu příčinu a smysl všeho. Doslova nirvána, napojení na nějakou centrální vesmírnou stanici, kde dostáváte odpovědi na svoje otázky, zkrátka transcendentální zážitek.

Vím, že jsou ženy, které zažily těžké porody, ale mně konkrétně v tu chvíli bylo chlapů líto, že jsou o to ochuzení.

I celkově mě baví být ženská a jsem ráda, že to můj muž dokáže ocenit. Když nám řekli, že se narodí holka, byl zklamaný a spustil monolog na téma, oč to mají ženské těžší, protože chlapi jsou grázlové: Já tu holčičku vypiplám a pak přijde nějakej vousatej debil a o…de mi ji!

Ne. Setkali jsme se totiž ve správný čas. Bylo dobře, že jsme spolu nejdřív kamarádili a pak teprve vznikl vztah. Zjistila jsem, že Ondřej je velmi vzácný člověk, charakterní, zodpovědný, prostě skvělý, říkám mu malý velký muž. Zvlášť po předchozích zkušenostech jsem byla schopná si jeho kvality uvědomit a docenit. Ve dvaceti bych to neuměla.

Základní životní hodnoty jsme si srovnali stejně a vůbec nevadí, že máme každý trochu jiné představy třeba o dovolené – on miluje hory, já moře a teplo. Tak jsme si to rozfázovali. Baví ho sportovní aktivity s kamarády, z dlouhých jízd na kole se vrací šťastný a nabitý endorfiny.

Já dřív zůstávala s dětmi, ale dnes jsem čerstvá majitelka elektrokola, takže vyjíždíme občas spolu a je to moc hezké. Ondřej je samozřejmě pořád rychlejší, ale to mi nevadí, připadám si jako v ráji.

Ráj jsem měla napsaný i velkými písmeny v občance, jenže v nové už mi ho neuvedli, že mají krátké kolonky. Úředníci mi vzali Ráj, což mě naštvalo. Nejblíž k ráji jsem byla celé dětství, takovou kolébku lásky bych přála každému. Těžká období jsem měla, jako každý, ale těžko říct, které nejvíc.

Díky rodičům je moje dno, kam člověk může spadnout, hodně vysoko, i v nejhorších chvílích věřím, že existuje absolutní láska, totální štěstí, harmonie, to mě vždycky drželo a postrkovalo dál životem. Proto jsem chtěla, aby moje děti zažily stejně krásné zázemí. Že se to poprvé nepovedlo, mě mrzelo velmi. Moc těžká byla i smrt tatínka, navíc na Štědrý den, což je rozjitřený čas. Každé Vánoce mi to znovu připomínají…

Žiju v Hradci Králové moc ráda, já ani můj muž nechceme nic měnit. Bydlíme ve starém domě, kde dřív byly podnikové byty divadla Drak, a dodnes jsou všechny partaje divadelníci – kamarádi.

Vždycky mě nejvíc nabíjely děti, s nimi jsem se skutečně odreagovala. Ráda jsem zvala domů i jejich spolužáky, úplně jsem milovala, když to tam hučelo. Manžel popadl helmu a zmizel, já byla šťastná. To mi teď trochu chybí, už se nemůžu dočkat vnoučat!

Když o tom přemýšlím, asi nejvíc si odpočinu u vody, kdekoliv, kolem Hradce Králové je spousta rybníků, možná víc než v jižních Čechách. Jsem schopná tam vlézt i v prosinci, pokud není zamrzlý. Bába z ledu ale nejsem, tedy žádný otužilec.

Taky jsem po otci zdědila sklon ke kutilství, baví mě zkoušet opravit si něco, o čem druzí tvrdí, že to nejde. Můj sen je mít jednou truhlářskou dílničku, kde bych se to naučila pořádně a vyráběla i větší kousky než třeba poličku. Je pravda, že jsem nikdy nekupovala ženské časopisy, ale Urob si sám.

S mužem jsme se dohodli, že po Novém roce pojedeme někam do tepla, k moři. Tentokrát se těší dokonce i on!

Může se Vám hodit na službě Firmy.cz: