Pavla Tomicová: Být trapná po padesátce znamená přijmout se i se svými nedostatky

Ano, vím. A pamatuji si i na svou babičku, když jí bylo tolik. Ale ty ženy nebyly staré uvnitř. Spíš jim společnost vymezovala, jak se mají chovat.

To ano, ale stejně si myslím, že to bylo tlakem společnosti. Oni si nedovolili být trapní. Překročit míru toho, jak se mají chovat či oblékat. A to je vyčleňovalo a činilo z nich kmety. Museli vzbuzovat majestát a být kmetovští. Spoustu věcí si nemohli dovolit - a je fajn, že v dnešní době se to mění.

Jasně, to ale mluvíme o něčem jiném. Tak jsem to nemyslela. Být trapná po padesátce znamená přijmout se i se svými nedostatky. V momentě, kdy to nastane, se člověk dostane do pohody. Vždy jsem si říkala, že nebudu mít problém stárnout. Že horší to mají ženy, které jsou v mládí opravdu nádherné. Pro ty je stárnout těžké, ostatně vidím to na některých kolegyních v divadle. Není snadné ztrácet kredit velké krásky. Ale takto jsem to já položeno neměla. U mě šlo vždy o sílu druhého pohledu. (směje se) A tak jsem měla za to, že stárnutí pro mě nebude problém.

Přesně v padesáti, na moje narozeniny, přišel moment, kdy jsem přestala svému věku rozumět. Přišlo mi, že všichni hrají hru, že je vše domluveno a jen předstírají, že je mi pade. A já to hraju s nimi, i když se mě to vůbec netýká, protože mně je pětatřicet. Pak jsem dlouho chodila po světě a říkala Já jsem Pavla Tomicová a je mi pade. Koukali na mě jako na blázna. Takže s tím uměním stárnout to není tak horké. Někdy se sice cítím na sedmdesát, ale většinou jsem na těch pětatřiceti, a tak se nějak zvláštně rozcházím sama se sebou. Maminka říká, že to bude ještě horší.

Úplně. Když o někom říká, že je mu osmdesát, tak se podiví a dodá, že je to požehnaný věk. A pak si vzpomene, že jí už je taky tolik.

Táhne jí na čtyřicet. (směje se) Když se rozhlédnu kolem sebe, není to žádná výjimka. Dříve člověk věděl, kam patří. Dnes pevné hranice u mnoha věcí padají.

Trapné je už to, si věk připustit. (směje se) Seriál se týká mnoha problémů, které řeší padesátky. Co si mohou dovolit a co ne a jak na ně bude koukat okolí.

V tomhle případě ne, i když v životě se to stává. V seriálu jde o to, cítit se trapně a pak to hodit za hlavu. Každá jsme představitelkou jiného typu, ale jsem přesvědčená, že všechny z nich máme v sobě něco. Mění se podle toho, jaká struna se zrovna rozehrává. A navíc s věkem se to mění.

Že se už ženy zaměřují samy na sebe. Když holky dospívají, řeší kluky a co si obléct. Později se baví hlavně o dětech. V padesáti konečně začnou mluvit o sobě. Někdy sice mluví jen o zdraví či spíš o nemocech, ale pořád je to o nich. To mi přijde dobré. Ještě lepší je přidat k tomu nadhled a humor.

A taky se spoustou dalších osudů, které jsem hrála. Což je dobré. Způsob, jakým hraju, což znamená roli si opravdu protáhnout tělem, znamená, že musím pochopit, co si postava myslí a jak se cítí. Je to velmi poučné.

Její knihy ano, ji ne. Ale velmi jsme si sedly. Scénář od ní byl skvěle napsaný. S její dcerou Berenikou jsem se potkávala při natáčení Ulice, kde hraju kadeřnici Simonu, takže jsem Irenu znala z vyprávění. Společná práce nás lidsky velmi sblížila.

Marek Holý, který v Padesátkách taky hraje, prohlásil, že když si sednou ženy v šatně, ať už v divadle, nebo na natáčení, je vyhráno. Atmosféru na place chlapi nezachrání. No a tady se to stalo. S Klárou Melíškovou i Alenkou Mihulovou jsme chodily po chodbách jako tři grácie a byly jsme dokonale sladěné. I když jsme každá jiná, máme vnitřně něco společného.

Nejen. Jsme stejné krevní skupiny a chvilkami jsme nevěděly, jestli už točíme, nebo ještě blbneme. Kláru jsem znala léta, ale nikdy jsme spolu nepracovaly. Alenku jsem osobně neznala vůbec.

Zůstanu u zaměstnání. Když mi někdo nabídne práci, neptám se jako první, o co jde, ale s kým by to bylo. To je pro mě strašně důležité. Asi neumím být zcela a pouze profesionální. Jasně že se snažím. Ale radši jdu do věci, která nemá takový předpoklad být trhák, když vím, že na ní dělají lidi, se kterými si sednu. To je pro mě důležitější.

To je pak pro mě těžší a myslím si, že to je na výsledku znát. Ale zase trochu profík jsem. Navíc o málokom mohu říct, že mi vysloveně nesedne. Dovedu se na lidi napojit a to mi dost ulehčuje komunikaci.

Já to tak necítím.

Ten jeden, ten můj. Je to asi tím, že máme vzácně harmonický vztah. A nemáme na sebe tolik času, kolik bychom chtěli. Jsme si vzácní, a tak nemáme tendenci od sebe utíkat. Takovou potřebu mají ženy, co nejsou ve vztahu úplně šťastné. Mám hodně kamarádek, ale nejsou to vztahy, které by převažovaly nad partnerstvím.

Nevím, zda je to u nás empatie, ale pro mě je důležitá tolerance, harmonie, důvěra. Empatie znamená vycítit potřeby druhého. K tomu, aby byl vztah harmonický, se to však dít nemusí. Jde o to, že ti dva spolu být chtějí, a to nejdůležitější si navzájem sdělují. V tom je blízkost. Jsem na to zvyklá, protože moji rodiče měli taky úžasný vztah. Během života poztráceli většinu kamarádů, protože se jim nevěnovali. Vystačili si. To byl můj vzor, to jsem vyhledávala a to jsem našla.

Bylo mi pomoženo. Nastartoval se mi totiž diabetes. Bylo mi zle a díky tomu jsem se začala léčit a změnila jsem životosprávu. Problém, který jsem měla, zná mnoho žen. Jedla jsem ráda tak, až jsem nejedla. Bála jsem se, že přiberu, a samozřejmě jsem velmi přibírala. Ze všeho. Navíc jsem často nejedla celé dny a pak až večer a naráz. Jakmile jsem začala jíst pravidelně, kila šla dolů. A cukr s nimi.

Je fakt, že jsem svému organismu nastolila pevný řád. Na sebe přísná být umím. Ale taky se dovedu pěkně odvázat.

Ona se stala herečkou dřív, protože je o pět let starší. Já jsem chtěla být původně učitelkou v mateřské škole, což jsem rok byla, než jsem odešla na DAMU, kam mě to táhlo. No a kde se to vzalo? Řekla bych, že u mojí maminky. Byla celý život v domácnosti, ale umělecké geny pramení z ní. Když vyprávěla příběhy, zasloužila by si ocenění coby národní umělkyně. Kdykoli se jí však ptali, po kom její děvčata mají herecké vlohy, špitla skromně, že neví. Tisíce jejích básniček a písniček by nastartovaly každého.

Je něco mezi mojí neteří a sestrou. Katuška se narodila, když mi bylo patnáct. Byla hodně u nás, protože sestra dodělávala konzervatoř. Vyrůstaly jsme spolu, máme k sobě blízko a táhne nás to k sobě. Když se u ní objeví nějaké ne zrovna pozitivní vlastnosti, sestra z legrace říká, že to má po mně. Že to šlo křížem. Jsem na Katušku nesmírně hrdá.

Dodám jen, že manželův tatínek byl slavný herec Stanislav Malý v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Zatím ne, i když v Ulici si zahráli. Syn ale zamířil na politologii a dcera se věnuje designu interiéru. Ačkoli mluví o tom, že by ji zajímal animovaný film.

Danu Medřickou nelze pominout ani se jí vyrovnat. To bych byla pošetilá. Hru v jejím podání jsem nikdy neviděla celou. A to je možná dobře. Když jsem byla holka, šli jsme na ni s rodiči do kulturního domu v Havířově, kde jsem vyrůstala. Nicméně jsem musela po patnácti minutách odejít, protože jsem měla střevní virózu, a tak mi kručelo v břiše, že ti okolo trpěli.