Článek
Půvabná, milá, nesmělá, zajímavá. Tak na mě působila, když mi při procházce v parku u řeky Ostravice a později v jazzovém klubu vyprávěla o hudbě, divadle, ale i folkloru, ke kterému má devětadvacetiletá rodačka z Otrokovic blízko.
Však také od malička hrála na cimbál. Ten ale kdesi během dospívání ztratila, a to doslova. Jeho místo zaplnila kytara a rock. A především četné role v milovaném Divadle Petra Bezruče a seriálech (Zkáza Dejvického divadla, Místo činu Ostrava či Případy 1. oddělení).
Z České televize ji můžete znát z dětského pořadu Bajkovník, s radostí se také podílí na interaktivních koncertech pro děti s Ostravskou filharmonií.
Vynechala jsem něco?
Snad ani ne. Na koncertech s Ostravskou filharmonií pro děti spolupracuji již sedmým rokem a s kapelou Tamala jsme vydali nové EP.
Umělecká povolání to teď neměla lehké. Ovlivnila vás nějak karanténa?
Všichni jsme si asi nějakým způsobem uvědomili, co je důležité. Když to vezmu z pracovní stránky, včera jsem po třech měsících hrála představení a klepala jsem se jako osika. Korona přinesla neočekávanou pauzu a následky se asi ještě ukážou.
Jste nervák?
Velký. Před premiérou musím dodržovat všechny různé rituály. Uklidím byt, dělám zlomvazky (malé dárečky, které si herci vzájemně před premiérou rozdají, souvisí se rčením „zlom vaz“ – pozn. red.), do divadla vkráčím pravou nohou a tak. Asi je to trapné, ale jsem na to zvyklá.
Pomáhá to?
Nevím.
V divadle jste asi nejvýraznější v roli Maryši. Na mě jste v ní působila žensky a silně. Jak ji prožíváte vy?
Z představení si často odnáším úlevu. Vydám ze sebe všechny neblahé myšlenky, které se z různých důvodů v hlavě nastřádaly. Můžu skrze ni filtrovat své vlastní prožitky, trápení i radosti. Maryša je pro mě očista a mám z ní respekt. Někdy jsem nervózní už dva dny dopředu. Znamená pro mě opravdu hodně.
Vnímala jste ji tak to od začátku?
Zkoušení pro mě zas tak těžké nebylo. Vlastně jsme si hlavně povídali. Příběh je jednoduchý, tam není co nepochopit, těžší bylo si roli tzv. obhájit u režiséra a celého tvůrčího týmu.
Naši Maryšu režírovala Janka Ryšánek Schmiedtová, která byla i přes své skvělé nápady velmi otevřená i těm mým, mému náhledu na roli. Dala mi de facto volnou ruku. V tom jsem měla štěstí, ne vždy se to stává.
Máte nějakou roli, o které byste řekla, že je osudová?
Mám role, které mám ráda, dávám do nich sebe a snažím se s nimi sžít, ale o osudovosti bych nemluvila. Asi na osud moc nevěřím, myslím, že se tím vyhýbám zklamání. Čekám, co mě potká, a tím pak žiji. V tom jsem trochu volnomyšlenkář.
Jak spojujete divadlo a hudbu? Jsou to pro vás dvě různé disciplíny?
Myslím, že do sebe zapadají. V kapele skládám písničky a snažím se zpívat jen vlastní tvorbu včetně textů. Hudba tedy vychází ze mě. V divadle, pravda, člověk hraje roli, kterou už někdo napsal, jiný zrežíroval. Ale v projevu nebo prožitku je to velice podobné. Každý večer jdu s kůží na trh a uvidím, jestli to někdo přijme, nebo ne.
Kromě kytary hrajete na cimbál. To není moc obvyklé.
Je to tak. Na cimbál jsem hrála osm let, a dokonce, když jsem šla na konzervatoř, přemýšlela jsem, jestli by mým oborem neměl být právě cimbál. Nakonec to vyhrálo herectví. Teď jsem na něj asi sedm let nesáhla.
Nechybí vám?
Ano! Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že mi chybí nejen cimbál, ale vlastně i obecně lidová hudba. Přijde mi, že na folklor často zapomínáme. V pubertě pro mě zkrátka cimbál nebyl cool, lepší bylo hrát na kytaru, ale poslední dobou přicházím na to, že víc cool je možná ten cimbál.
Proč na něj tedy nehrajete? Není čas?
Přesně tak, není čas a taky jsem ho ztratila… (na chvilku se odmlčí) Někde na konzervatoři.
Prosím? Jak se ztratí cimbál? To nejsou klíče nebo kniha…
No, to je dobrá otázka… Někde se tam potuluje. Někomu jsem ho půjčila na jakési představení a doufám, že ještě někde je. Kytaru jsem ale ještě neztratila. Jenom zlomila. Omylem.
Jak vlastně skládáte? Co vzniká dřív, text, nebo hudba?
Většinou vzniká celá píseň najednou, tedy hudba i text současně.
Zkrátka takové vaše aktuální výpovědi?
Ano, ale musí mít nějaké téma. Nejhorší je rozhodnout se, o čem budu psát. Musím věci zažívat, abych měla inspiraci. Nejsem umělec, co píše písně na zakázku. To neumím.
Pojďme ještě k folkloru. Pocházíte z Otrokovic, přímo z nich?
Vyrostla jsem tam a žila jsem v Otrokovicích do šestnácti let. Pak jsem přišla do Ostravy. V Ostravě jsem dospívala a stále dospívám.
V Otrokovicích bylo asi k folkloru blíž a zřejmě i jiný přístup, než je v Ostravě, ne?
No… To ano, tady v Ostravě je úplně jiný folklor, obzvlášť v deset večer. (směje se) Odmalička jsem vyrůstala na cimbálovkách. Má máma mě k tomu dost vedla. Najednou jsem tady tuhle hudbu dělat nemohla, nejsou tu na ni muzikanti.
Vaši rodiče měli k folkloru blízko?
Taťka zpíval a tancoval ve zlínském folklorním souboru Vonica a máma tam hrála na housle v cimbálovce. Tam se taky poznali. Mamka také sama vedla folklorní soubor pro děti v Otrokovicích a doteď má muziku jako koníček. Vydala dokonce i pár zpěvníčků, do kterých sesbírala převážně neznámé lidové písničky pro nejmenší.
Takže vám hudba byla asi předurčená. V čem je ostravský folklor jiný, jaký je?
Ostřejší, razantnější, svérázný, přitom křehký a citlivý? Ostravu jsem si zamilovala. To chci zdůraznit.
Začnu třeba u vyjadřování místních. Lidi se tady s ničím moc nepářou a většinou jsou hodně upřímní. Hodně. Vím, že když budu Ostravu opouštět, dost zapláču. Vždycky budu ale asi duší Ostravák! Když si Ostraváka získáte, nikdy vám, myslím si, nevrazí kudlu do zad.
Čím to je?
Bude to asi jistým splínem a smutkem, který se tu stále drží někde při zemi. Ostrava nebyla nikdy úplně veselé město. Myslím, že i proto se tu tak dobře dělá divadlo, a proto je i tak skvělé. Máme na to asi více času, ale hlavně jsem si jistá, že tu v rolích i představeních jsou skutečná lidská srdce. To mi na Ostravě přijde skvělé.
Máte srovnání s jinými oblastními divadly? Myslím, že ostravské divadlo člověk pozná. Prostě je cítit jinak…
V angažmá jsem jinde nebyla. Od devatenácti let jsem v Divadle Petra Bezruče. Chodím se dívat na jiná představení i do jiných divadel a podle mě rozdíl mezi městy opravdu poznáte.
Může to být právě tou náturou?
Asi ano. Nedokážu to úplně popsat slovy, ale ostravské divadlo mi přijde syrovější.
Kam odcházíte?
Od září mě můžete vidět v pražském Divadle pod Palmovkou. Po deseti letech u Bezručů je čas poznat něco jiného, získat nové zkušenosti, dál se učit. Mám z této změny respekt. Připadám si jako malý člověk, který je ve velkém světě ztracený, a ještě menší a menší a menší, až je úplně nejmenší.
Čím malý?
Měřím 154 cm, ale pocitově někdy ještě míň. Jsem docela strašpytel. Každou změnu dost prožívám. Každopádně se moc těším na nové kolegy. Věřím, že budou minimálně tak skvělí jako mí dosavadní bezručáčtí. U Bezručů budu dohrávat Maryšu a do Ostravy se budu vracet za Tamalou, a ráda!
Nebude to pro vás neustálé pendlování?
Nemyslím si. S kapelou nebudeme hrát asi o moc víc, než jsme hráli doteď. Večery jsem měla dost zabrané divadlem, to se úplně nezmění. A pendlování? Cesta Praha–Ostrava už není tak krutá, jak bývala, a já se chci snažit jezdit, co nejvíc to půjde.
Vnímáte se tedy víc jako herečka, jak vás poslouchám.
Dělám to déle.
To není úplně odpověď…
To je jako s tou osudovostí. Neumím na některé věci jasně odpovědět. Když hraji, jsem herečka, a když zpívám, jsem zpěvačka.
A co jste, když neděláte ani jedno?
Tak to jsem především líný sledovač seriálů, chodič po horách a po přírodě, nejlépe mlčící, a v neposlední řadě pozorovatel.
Pozorovatel čeho?
Všeho! Lidí, přírody, věcí… Pozorováním vlastně asi nejvíc relaxuji. Občas z toho čerpám při práci na jevišti.
Jak pracujete s inspirací?
Když mě něco zasáhne, beru kytaru, protože u divadelních rolí tak rychle reagovat nejde. Je důležité nenechávat si prožitky v sobě. Měli bychom o nich mluvit nebo je jakkoliv jinak filtrovat. Tak se člověk spíš nezblázní.
A co si budeme povídat, herectví je zrovna povolání, které může jít šílenství naproti. Je tedy důležité se nějak chránit. Zároveň je taky dobré o tom uvažovat, nepropadat svým pocitům úplně.
Fungují u vás tedy nějaké kotvy, které vás drží při zemi?
Ano! Mojí největší kotvou a zároveň mým největším štěstím je můj přítel. Také moje rodina, která mě odjakživa ve všem podporuje.
Do Prahy se stěhujete společně, nebo budete dojíždět i za láskou?
Společně. Přítel je osvětlovač, tak to jde. Kotvu si beru s sebou, abych neuletěla a nezvlčila.
Můžete mi už říct něco k chystanému filmu Chyby, kde hrajete hlavní roli?
Je to film, který jsme točili minulé prázdniny, a teď v říjnu by snad měl jít do kin. Režíroval ho Jan Prušinovský, ústřední dvojici hrajeme s Janem Jankovským. Jde o příběh dvou lidí na Berounsku, kteří se mají rádi.
V takovém rozsahu šlo o mou první filmovou zkušenost. Bylo to náročné, nezapomenutelné a dost jsem se učila za pochodu. Ale věřím a doufám, že to v divácích může něco zanechat, a taky plně důvěřuji práci Honzy Prušinovského.
Chtěla byste si filmovou zkušenost zopakovat?
Ano! Teď začíná natáčení filmu Hrana zlomu. Jde o režijní debut Emila Křižky, který napsal i scénář. Bude to thriller, takže diváky čeká velké dobrodružství. Začali jsme točit v červnu v Moravskoslezském kraji a v Rožnově pod Radhoštěm.
V porovnání s divadlem nebo filmem je dětský televizní pořad Bajkovník přece jen jiná disciplína. Užívala jste si ho?
Bajkovník se vyvedl jako velmi zajímavý nápad. Chodily mi reakce i od rodičů, kteří nám děkovali, že se na tak milý pořad mohou dívat jak děti, tak i oni. Jednalo se o čtení pro děti, ale četli jsme bajky Karla Kryla i Jeana de La Fontaina. Ty umějí být i dost drsné, třeba Myš a lev.
V bajkách obvykle bývá nějaké poučení, vy sama jste říkala, že jste si v krizi uvědomila, co je důležité. Co to je?
Vnímat lidi kolem sebe. Mám ráda rčení Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Snažím se podle něj žít a jsem ráda, že se mi to vrací. Uvědomila jsem si, že mám kolem sebe skvělé lidi, výbornou práci a vlastně žiji opravdu spokojený život.