Pavla Gajdošíková: Když se vracím do Ostravy, cítím dojetí

No jistě. Dělám chyby a snažím se z nich učit. Hlavně nechci ničím, co udělám, ohrozit lidi ve svém okolí.

Bylo to pro mě docela těžké, hlavně po psychické stránce. Musela jsem překonávat své vlastní limity. Jsem od přírody stydlivý člověk, mám problém jít třeba i do společné sauny, takže natáčet erotické scény pro mě bylo nelehké.

Naštěstí byl celý štáb trpělivý, režisér Jan Prušinovský i kolegové se chovali velmi ohleduplně a citlivě. Díky tomu to nakonec nebylo tak strašné, jak jsem si původně představovala.

Když jsem poprvé četla scénář, cítila jsem hlavně radost a také zodpovědnost. Nervózní jsem začala být až o něco později. Nikdy předtím jsem se s takovým tématem nesetkala, takže jsem si zjišťovala, jak ženy podobné situace prožívají.

Jak se vyrovnávají s tím, že na nějakých internetových pornostránkách visí video, které natočily třeba před mnoha lety v obtížném období, a nejde to vzít zpátky.

Zasáhlo mě, jak tenhle svět může být vůči mladým, nezkušeným holkám krutý. Některé se zamilují a blízký člověk je pro své potřeby zneužije. To byl právě případ Emy, kterou jsem hrála.

Scény, v nichž se natáčejí ta videa, dělali přímo pornoherci, byla mezi nimi i moje dublérka. Bavila jsem se s nimi, ze začátku pravda s trochou ostychu. Byli otevření, upřímní, spontánní. Brali to věcně, prostě jako práci.

To je na ní obdivuhodné! Nevím, jestli bych tohle dokázala, zvednout se a jít dál. Dělá to z lásky k Tomášovi, kterého hraje Jan Jankovský. Rozhodně bych ji neodsoudila. Je to normální holka, která se v životě dopouští chyb jako každý člověk. Některá pochybení nás doženou, některá ne. Emu dohnala minulost hodně nepříjemně.

Bála, ale nakonec to bylo úplně v pohodě. Máma to viděla dvakrát. Poprvé šla dokonce tajně, abych nebyla nervózní, co ona na to. Říkala, že je to krásný, moderní film o lásce. Tak jsem si docela oddychla. Oba moji bratři mě podpořili už na premiéře. I můj druhý táta, tedy otčím, to vzal sportovně. Prvního tátu už nemám...

Ono je to už docela dlouho a člověk je naštěstí zvyklý si zvykat. Vzala jsem si z toho alespoň ponaučení, že je potřeba užívat si každý den, vážit si vztahů a lidí, které kolem sebe máme.

Proto například mámě stále opakuji, jak je úžasná a skvělá žena a jak ji mám moc ráda. Ale to říkám, protože je to absolutní pravda, ona opravdu úžasná je! Když mám těžší období, vždycky mi pomáhá.

Přišla jsem do Prahy krátce před tím, než začala druhá vlna pandemie. Divadla přestala hrát, já byla zavřená v bytě a nikoho jsem tu pořádně neznala. Přítel, který se do Prahy odstěhoval se mnou, chodil naštěstí normálně do práce, takže jsem byla hodně sama. Ale už si zvykám. Každé místo je pro mě nové. Třeba tahle kavárna...

Pocházím z malého moravského města, asi i proto mě fascinuje, jak je Praha velká a různorodá. Jsou tu místa, kde je spousta zeleně, o kousek dál je zase dobrodružně rušno. To mi docela vyhovuje. Těším se a doufám, že v letošní sezoně budu konečně chodit do divadel, na koncerty, zkrátka za kulturou, které je v Praze tolik.

Jsem docela přizpůsobivý člověk, takže lidi moc neškatulkuji na Pražáky, Moraváky ani žádné další. V Praze jsou stejně jako v jiných větších městech lidé hodně promíchaní. V souboru Divadla pod Palmovkou je nás Moraváků hodně, ale je mi fakt jedno, odkud člověk je. Se všemi novými kolegy je mi moc dobře.

V Praze to pulzuje rychlejším tempem a člověk se musí víc ohánět. Herci v Ostravě nemívají zase tolik filmových a seriálových příležitostí, nespěchají ze zkoušky na natáčení, mají víc času trávit společné chvíle.

Vyrůstala jsem nejdřív na sídlišti v Otrokovicích a potom v jedné vesničce poblíž. Ta je opravdu malinká. Je to podobná vesnice jako ve filmu Chyby, každý o každém ví a všechno se rychle rozkřikne, asi jako na každé vesnici nebo malém městě.

Ale jezdím tam ráda, mám u mamky takovou svoji zašívárnu, odpočinu si u ní, je to pro mě něco jako relaxační zóna.

Minimálně jednou za týden potřebuju vypadnout z města a být v lese. Vyrážíme takhle spolu s partnerem, máme to oba rádi. Mám úžasného přítele, který je mi velkou oporou.

Dokonce mě momentálně učí odbourat strach z výšek a lézt po skalách, což bych si před časem vůbec nedokázala představit. Lezení mě začalo bavit, i když jsem teda ultra začátečník. Přírodou čistím hlavu. Je to pro mě důležité, když jako herečka pracuji s emocemi. Vlastně pro každého je to důležité - mít možnost vypnout.

Zažila jsem období, kdy člověk jede a jede, myslí si, že to zvládne, ale pak se to nastřádá a přijde fáze, kdy to prostě bouchne. Nejsme stroje. Je jedno, v čem si ten zdravý ventil najdete, hlavně ho najít. Mimo klidu v přírodě je to pro mě třeba i hudba.

Mamka s taťkou se poznali ve folklorním souboru, v tom prostředí jsem vyrostla. Zpívala jsem pak na nějaké soutěži ve Zlíně a tam mě pozvali na konkurz muzikálu Šumař na střeše, to mi bylo třináct. Obsadili mě a později jsem se dověděla o ostravské herecké konzervatoři. Do té doby jsem ani nevěděla, co je Ostrava, natož co je konzervatoř.

Ale zkusila jsem to, byla jsem trochu takový malý pankáč, šla jsem do věcí hlava nehlava. Naštěstí to vyšlo, odstěhovala jsem se na intr a skoro denně chodila do divadel. Na konci třetího ročníku jsem dostala angažmá v Divadle Petra Bezruče, kde jsem měla možnost hrát spoustu krásných rolí.

Maminka hraje na housle a její sen byl udělat z nás tří dětí takovou malou cimbálovku, což se jí bohužel nepovedlo. Přišla puberta a s ní takové ty postoje, že cimbál není dost cool a já chci hrát v rockové kapele. A že si chci psát svoje písničky a zkrátka dělat úplný opak, než chtějí rodiče. Klasika.

Hudba mě v dětství provázela víc než divadlo a doteď je pro mě hodně důležitá. Protože jsem měla kvůli covidu víc času, začala jsem dávat dohromady hudební skupinu s pražskými kamarády. Zatím je to jen takový osobní projekt, uvidíme, kam se to vyvine, žánrově jde asi o folk.

Chci dělat muziku hlavně pro radost. Jestli se to bude líbit i někomu dalšímu, se teprve ukáže, ale bylo by to skvělé.

V sobě. Kolikrát jsem chtěla napsat něco, co se mě přímo nedotklo, ale zjistila jsem, že mi to nejde. Nejsem profesionální skladatel, nedokážu psát na povel. Všechno, co napíšu, musí aspoň nějakým procentem vycházet ze mě.

Nikdy neříkej nikdy. Teď zrovna asi máme takovou pauzu. Jezdit mezi Ostravou a Prahou pravidelně by bylo náročné. Ale vracím se ráda.

Nedávno jsem tam po delší době jela, a když jsem vystoupila na nádraží Ostrava-Svinov, vyhrkly mi slzy do očí a zároveň jsem se usmívala, musela jsem vypadat jako blázen. Každopádně té změny nelituji, myslím, že už bylo potřeba ji udělat. Vždycky se do Ostravy budu ráda vracet na návštěvu.