Pavla Gajdošíková: Každý někdy uděláme volovinu. Je dobré si z toho vzít poučení

Jaký máte dnes vztah k folkloru?

Stále velmi kladný. Dokonce se mi stalo, že jsem se málem potkala se svou mámou v televizním pořadu o folkloru. Ona tam vystupovala s folklorním souborem Vonica, kde hrála na housle kontrášky, a já shodou okolností měla být také hostem. Mohla jsem se tam s maminkou potkat, ale bohužel to nevyšlo. Zrovna jsme uváděli film Chyby v Malaze. Musela jsem účast odřeknout. Ale mohla to být hezká náhoda.

Chodila jste v dětství v kroji?

Ano, mám doma hned dva. Jeden je valašský a druhý z Malenovic, což je část Zlína, kde jsem chodila do základní školy s rozšířenou hudební výchovou. Ale běžně je nenosím.

Už je nenavlečete?

Vejdu se do nich, zas tak moc jsem nevyrostla. Ale běžně se do nich neoblékám. (směje se)

V dětství to asi bylo jinak. Jaké bylo?

Bylo to strašně skvělé, ráda na něj vzpomínám. Vyrůstala jsem v Otrokovicích na sídlišti a s kamarády jsme hráli fotbal. Nepotřebovali jsme být skoro vůbec doma, furt jsme lítali venku. Kombinovala jsem to s vesnicí, kde žili prarodiče a kde teď žije máma. Je to tuze maličká vesnička Bělov. Tam byl klid a domácí zvířata. Idyla.

Nechybí vám ten klid?

Každou volnou chvíli, co mám, beru auto a jedu do lesa. Stačí mi vyjet z Prahy, ocitnout se na vesnici a tam se projít. Musím to dělat v rámci duševní hygieny. To množství lidí v Praze na mě dost působí, a když je ještě k tomu hodně práce, potřebuji si nutně někde odpočinout.

Jak jste se z tak idylického dětství dostala na jeviště?

Zpívala jsem na pěvecké soutěži ve Zlíně, kde si mě všimli a pozvali na konkurz do Městského divadla ve Zlíně na Šumaře na střeše. Muzikál režíroval Dodo Gombár a vybral si mě. Bylo mi dvanáct a byla jsem tam nejmladší.

Režisér mi pak řekl, že existuje něco jako konzervatoř v Ostravě, i když já vůbec netušila, o co jde. Do divadla jsem nechodila, byla jsem hudební typ. Ale konzervatoř jsem zkusila a ono to vyšlo. Bylo to trochu na punk a napoprvé.

A kdyby to nevyšlo?

To bych byla vyšetřovatelka nebo právnička. Chtěla jsem na gympl, ale konzervatoř zvítězila. Pro mě to bylo dobrodružství i v tom, že jsem odešla do Ostravy, kde se mi otevřel nový svět. V šestnácti pro mě bylo všechno nové strašně lákavé. Jsem ráda, že mě rodiče pustili, i pro ně bylo dost těžké nechat mě vyletět. Setkat se jen jednou za týden o víkendu, kdy jsem ještě navíc mívala brigádu, takže jsem rodinu stejně moc neviděla.

Jsem dost rodinný typ, takže to pro nás všechny byla velká zkouška. Ale jsem vděčná, že rodiče tu zkoušku zvládli. Že jsme ji všichni zvládli.

Jaký svět se vám v Ostravě otevřel?

Dalo by se říct, že trošku divoký. Ale začala jsem i dost číst, měla jsem totiž skvělou profesorku Evu Polcerovou, která mě zahltila literaturou a dalšími podněty. Na písemky jsem se učila tak, že jsem si všechno psala na taháky, tím jsem si látku víc zapamatovala a taháky samotné jsem pak rozdala spolužákům. Oni je využili a já měla dobrý pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Takže já se i dost učila.

Pak přišlo divočejší období, kdy jsem začala chodit do kaváren a jiných podniků. Ale pro mě to bylo velmi skvělé, ráda na to vzpomínám a na Ostravu nedám dopustit. Je tam na spoustu věcí čas a divadlo se dělá velice poctivě.

Co vás přiválo do Prahy?

Byla jsem deset let v angažmá u Bezručů a už to chtělo změnu. Už to bylo na hraně toho, že bych tam zůstala navždy. A celý život bych si vyčítala, že jsem nezkusila něco nového a nešla jinam.

Prahu jsem chtěla zkusit vždy. Pro mnoho herců je to dobrá volba, protože tady je opravdu více možností práce. Když mě oslovil náš současný ředitel divadla a umělecký šéf Divadla pod Palmovkou Michal Lang, vyřešilo se to pro mě. Jsem ráda, že mi zavolal.

Českého lva jste dostala vloni, hned za první film, co jste natočila.

Ano, to bylo velké překvapení.

Kde stojí vaše soška?

Na poličce. Není moc vidět a dívá se na balkon, na slunce.

Přibude k ní další?

Kdyby bylo za co, tak bych se toho nebála. Muselo by ale být opravdu za co.

Ten film se jmenoval Chyby a vy v něm hrajete dívku, která v mladické nerozvážnosti natočí porno. Jak jste k postavě Emy přistoupila?

Docela ji obdivuju, protože po tom všem, co si kvůli své chybě zkusila, zůstala silná. Dobře, udělala nějakou blbost. Chyby děláme všichni a víme, že je dobré se jich vyvarovat. Ale někdy nás okolnosti semelou a ona měla problematickou matku. Ema se s tím, co se jí stalo, dobře vyrovnala.

Nevím, zda bych to všechno dokázala skousnout a jít dál. Dělat, že se nic neděje, dál bojovat a zvládnout to. Každý někdy uděláme volovinu. Je dobré si z nich vzít poučení. Ale nemůžeme o sobě říkat, že jsme dokonalí, protože kdo to o sobě říká, prozrazuje tím, že to není pravda.

Ve filmu Chyby jsou scény, kde se objevujete nahá. Jak se vám točily?

Musím říct, že jsem byla hodně nervózní. Jsem extrémně stydlivá, nesvlékla bych se ani ve veřejné sauně. Řeknu vám jednu věc, trošku se stydím, před natáčením filmu Chyby jsem porno neviděla. Jsem to nějak nestihla.

Pak jsme to točili a už mi přišlo zbytečné na to koukat. Beru ho tak, že každý máme nějakou fantazii. Ale vzala jsem to tak, že to je role, nic víc. Za tu jsem se mohla schovat. Díky tomu jsem tyhle scény zvládla.

Zaznamenala jste nějaké reakce na tyhle scény?

Pokud mi lidé psali, reagovali jen na celý film. A ten byl podle mě skvělý, zejména díky panu Prušinovskému. Žádné hejty ani nic jiného jsem nezaznamenala. Ani ve svém okolí, ani jinde.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Prušinovským?

Úžasně, to byla jedna z nejhezčích dosavadních pracovních zkušeností. Jsem ráda, že se nadále potkáváme, občas ho pozvu do divadla. On přesně ví, co od herce chce, kam ho chce nasměrovat a co tím chce říct, což je úžasné. Dělá to jen tak mimochodem.

Myslím, že ten film zdaleka není jen o pornu. Je i o tom, že je dobré si dávat pozor, jak to mají naše děti, že je třeba se o ně starat, souznít s nimi, poslouchat je, protože jinak holka nebo kluk půjde sám ven a hned může do něčeho blbě spadnout.

Snímek odkrývá i téma naší stopy ve virtuální realitě a na sociálních sítích. Jak k nim přistupujete vy?

Jsem technický antitalent, ale Facebook už mám. Kdo ho nemá, je dnes jako z pravěku. Je to pro mě pořád nové, i když pro leckoho je i ten Facebook pravěk. Na sociálních sítích mám své hranice a hlídám si soukromí. Spíš je používám na prezentaci své práce. Že bych tím žila, to ne. Vnímám to jako moderní způsob reklamy a člověk by měl vnímat, co zveřejnit a co už ne. Toto prostředí umí být velmi zlé.

Děláte si selfíčka?

Nedělám.

Opravdu?

Když jsem někde na výletě s přáteli, uděláme si selfíčka, ale ty nezveřejňuju.

Dřív se na výletě fotila krajina, teď zachycujeme sebe v krajině.

Já fotím stále krajinu. Ale moc fotit neumím, nejraději si ukládám všechno rovnou do hlavy. Vnímám a vstřebávám.

A co mobily, usnadňují komunikaci?

Jasně že jo, ale smutné je, když přijdu do hospody, tam lidi sedí u jednoho stolu, pijí pivo, víno nebo kafe a koukají do telefonů. Řekla bych, že se ve společenské místnosti budou bavit spolu. Nevím, třeba si mezi sebou dopisují. A mají něco s hlasivkami. Já se tomu snažím nepropadat. Když jsem někde s lidmi, chci se s nimi bavit.

Jste společenská?

Předpokládám, že ano. To je ale spíš otázka na mé přátele nebo okolí.

Nedávno jste byla vidět v seriálu Sedm schodů k moci. Hrála jste dívku, která na rozdíl od své kamarádky nepropadla vábení ovládat své okolí, byť za cenu ztráty materiálních výhod. Rozuměla jste jí?

Dost jsem té Hance rozuměla. Bylo mi jí líto, jak se snažila hlavní postavu, svou kamarádku, stále udržovat v módu lidskosti. I když se tím od ní vzdalovala. Ani jedna z postav není zlá, jsou to okolnosti, co člověka k podobnému chování doženou. Eva Josefíková to zahrála skvěle. Moje role je dost pochopitelná, je to holka se selským rozumem a já bych se na jejím místě zachovala stejně. Asi bych své kamarádce řekla: hej, kámo, o co tady jde?

Setkala jste se s někým, kdo se takhle změnil, koho opojil úspěch nebo moc?

Ani ne, mám kolem samé dobré lidi a ty, kterým rozumím. A nevšimla jsem si, že by se někdo obrátil o 180 stupňů. Občas má někdo myšky v hlavě, ale to přejde. To máme každý.

Hrajete v kultovním představení Žítkovské bohyně. Byla jste se podívat na Kopanicích?

Ano, byla jsem přímo na Žítkové, udělala jsem si tam výlet. S mojí mámou, která se věnuje třeba reiki. Je velmi vnímavá. Nechci, aby to vyznělo legračně, ale do jisté míry věcem mezi nebem a zemí věřím. Snažím se to nepřehánět, aby to nebylo fanatické.

Když jsme přijely na Žítkovou, přeběhla nám přes cestu černá kočka. Pověrčiví lidé by se zasekli, já si jen řekla, že jde jen o cestu a černou kočku. Nic víc. To místo je velice krásné a my tam s mamkou byly skoro samy, žádné davy turistů. Všechno kvetlo a bylo krásně. To místo má svou váhu. Navštívily jsme i chalupu bohyně Irmy Gabrhelové, kde je dnes muzeum. Bylo mi tam dobře.

Proč už tam bohyně nejsou, kam se vytratily?

To je zvláštní. My jsme tam s mámou nejely autem, ale autobusem. Je tam autobusová zastávka, která se objevuje i v knize a naší hře. Tam přišly takové tři paní, babičky. Jenom se na nás podívaly a už věděly, co prožíváme a co nás trápí. Doporučily mi byliny, které mi pomůžou. A měly pravdu! Takže na tom místě pořád ještě něco je, možná ne bohyně, ale bylinkářky…

Celé to místo má smutný nádech. Lidé na Kopanicích byli velmi chudí a kopaničářské písničky mají hrozně drsné a tklivé texty. Ten kraj byl vždy takový. Trošku mi připomíná Ostravu. Tam jsem také cítila sílu a zároveň zármutek. A i tam se děly nehezké věci - třeba v dolech.

Točíte teď seriál, Kriminálku Anděl, kde hrajete soudní lékařku. To jste chtěla kdysi dělat, nebo ne?

S mrtvolami jsem se úplně bavit nechtěla, já chtěla být vyšetřovatelka. Natočila jsem také špionážní seriál, kde hraji plukovnici české rozvědky. To bylo velmi osvěžující, točilo se i v Turecku, přesněji v Kurdistánu, a je to celé dost akční.

Co jste se musela naučit?

Aby to vypadalo, jako že umím střílet. Byla jsem jednou na střelnici a snažila se tvářit, že mi to jde. Ale pokud bych měla točit něco podobného, potřebovala bych další lekce. Bavilo mě to.

Přemítáte o rolích?

Neustále. A téměř o všech. Velmi to prožívám, je to nekončící koloběh. U natáčení je to jiné. Tam se hraní nemění, ale u divadla ano. Tam se ta postava hraje znovu a znovu a nikdy to není úplně stejné.

Je těžké naučit se hrát na cimbál?

Na cimbál hraju od dětství. A jestli je těžké se to naučit? Na váhu určitě ano. (směje se) A také má trošku více strun než jiné strunné nástroje. Ale je to nástroj, takže se na něj dá naučit tak jako na každý jiný.

Kdo vás k cimbálu přivedl?

Moje rodina, hlavně maminka. Ta se s mým tátou poznala ve folklorním souboru. Máma nás celou rodinu k folkloru odjakživa vedla. Jeden bratr hrál na kontrabas, druhý na housle. Já na ten cimbál, takže máma si z nás postupně vybudovala takovou malou cimbálovku. Realizace bohužel nakonec nevyšla, ale nějaký vztah k hudbě všichni máme. To se mámě povedlo.

Muzicírujete společně?

Improvizujeme. Ale já v posledních letech hraju spíš na kytaru a v této sestavě si občas zahrajeme.

Kdy berete do ruky kytaru nejčastěji?

Snažím se dát dohromady hudební projekt s kamarádem, který hraje na violoncello. Nedávno jsme vystoupili na festivalu v Ústí nad Labem. Je to jiné vystoupení než v divadle, protože tam se schovám za roli. S kytarou a písničkami, které si sama píšu, jdu před publikum s kůží na trh. Na jevišti jsem zatím kytaru nevyužila, ale třeba to přijde. Proti bych nebyla. No a v Ostravě mám pořád ten cimbál, tak třeba dojde na to, že si ho konečně přistěhuju.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo pod Palmovkou