Pavla Freij: Mým druhým povoláním je vrbování neboli terapie naslouchání

„Nejsem psycholožka ani psychoterapeutka. Mým úkolem je klienty jen vnímat, dávat jim pocit bezpečí, že svůj problém mohou někomu sdělit. Vědí, že je nebudu soudit. Této profesi říkám vrbování. Podle stromku, jemuž se šeptají tajemství, a on je dál nevydává,“ popisuje mi vystudovaná pedagožka s desítkami let praxe v PR. Tedy v oboru, jehož základem je právě komunikace.

Toho, že se jí lidé rádi svěřují, si všímala odmala. Vyrůstala v krušnohorských Vejprtech, v oblasti, kterou dodnes považuje za nejkrásnější část planety. Už tam bývala osvědčenou vrbou kamarádů, spolužáků a nejednou také úplně neznámých lidí. Chvíli na to vyslechnout je si udělala téměř vždy.

„Zpočátku mě to někdy obtěžovalo. Speciálně v momentech, v nichž se mi začal svěřovat někdo neznámý, třeba ve vlakovém kupé. Také jsem s tím neuměla moc pracovat. Časem jsem ale pochopila, že mě to baví,“ zmíní.

Než ji ovšem tahle činnost začala alespoň částečně živit, dělala zcela něco jiného.

Po maturitě zamířila na pedagogickou fakultu, pár let také učila, a když se po sametové revoluci otevřely hranice, dlouho neváhala a vydala se do Velké Británie dělat au pair.

„Toužila jsem mluvit anglicky. Nechtěla jsem viset doma na krku mamince samoživitelce,“ popisuje tehdejší důvody odjezdu z vlasti. Na ostrovech strávila několik let, bydlela v různých městečkách hned u několika rodin. V polovině 90. let se pak vrátila domů. Usadila se v Praze.

S vysokou školou a dokonalou angličtinou se rozhodla splnit si jeden ze svých snů z mládí, stát se novinářkou. Slohy jí vždy šly, ještě před odjezdem do Anglie přispívala do regionálního tisku, psaní ji prostě bavilo.

„Vrátila jsem se nebojácnější. Měla jsem vyšší sebevědomí, tak jsem hned napsala do Xantypy, tehdejší šéfredaktorce Magdaleně Dietlové, že bych u ní chtěla pracovat, když vyšlo nulté číslo,“ ohlíží se.

Paní Dietlová si ji tehdy sice vyslechla, ovšem v redakci měla plný stav. Alespoň ji ale pozvala na jednu z módních přehlídek, a to se slovy: „Co víte, třeba tam potkáte někoho, kdo vám nabídne práci.“

A skutečně. Tou osobou byl Američan, jenž v Praze rozjel novou PR agenturu. Psal se rok 1995 a obor u nás teprve začínal. Paní Freij do něj naskočila a dosud v něm zůstává. Přivedl ji nejen k zajímavým lidem, ale také do kosmetické firmy Estée Lauder, do televize, kde se podílela na propagaci nejrůznějších seriálů, mimo jiné Cesty domů, Modrý kód, Ohnivý kuře...

„Tam všude jsem zase naslouchala lidem. Svěřovali se mi při nákupu kosmetických přípravků, při líčení, při čekání na ten svůj záběr. Vyslechla jsem si toho spoustu. Trpělivě a ráda,“ podotýká.

Jak šel čas, zjišťovala, že by byl mezi lidmi zájem o „vrbování“ i jako o placenou službu. Není to totéž jako objednat se k psychologovi či terapeutovi. Nejde o žádnou léčbu – a lidé, kteří se jí svěřují, ji také většinou vůbec nepotřebují. Prostě jim v konkrétních chvíli chybí někdo, komu se mohou svěřit.

„Důležité je, aby se cizí tajemství nedostala dál, s čímž nemám problém.“

Než však s vrbováním začala, stanovila si několik bodů, jež dodržuje. K nejzásadnějším patří mít maximálně dvě podobná setkání denně. Ač se to možná laikům nezdá, naslouchání druhým může značně vyčerpávat i psychické síly vrby. Zdůrazňuje zároveň, že vážně není ani psycholožka, ani psychoterapeutka, na což klienty předem upozorňuje.

„Mají-li skutečně závažné problémy, posílám je za odborníky,“ upřesní s tím, že ji si platí za něco jiného: za její uši, které jsou ochotné „jen“ naslouchat.

Typického zájemce o své služby popsat nedokáže. Stále se mění. V době pandemie koronaviru přibyli lidé sedící doma na home office. Počítače a jiná elektronická zařízení prakticky nevypínají. Často se připojují napříč světem, musejí být stále soustředění, nemají leckdy volno ani na pořádné jídlo.

„Těm při vrbování nabízím procházku, aby zkusili být alespoň na hodinu offline, v přírodě,” přiblíží jeden ze způsobů možné komunikace.

„Jiná setkání vedeme online, těch je za poslední rok výrazně víc. Lidé mají starosti, s nimiž nechtějí své blízké stresovat.“

Paní Pavla nepochybuje o tom, že už samotné „vypovídání se“ pomáhá všem. Chtějí-li po ní klienti radu, snaží se jim dát tu nejlepší, osobní. Díky své práci ví, že v podobných situacích, o nichž slýchává, je řada dalších spoluobčanů, našich sousedů a známých.

„Vidím to i na sociálních sítích, kde se obvykle svěřujeme jiným, často neznámým osobám,“ podotýká. Za další věc, jež mnohým nyní chybí, označuje „obyčejný“ fyzický kontakt: „Nehledejte v něm nic sexuálního. Když žijete sama nebo sám, někdy prostě chcete, aby vás kdosi obejmul.“

Dovysvětlí mi, že v případě vrbování, v rámci budování vzájemné důvěry, se s klienty setkává většinou pravidelně. Za hodinu si – alespoň podle webových stránek – účtuje dva a půl tisíce korun. Ale není tomu tak vždy. V době koronavirové honoráře nechává rovnou posílat potřebným, kteří přišli o všechny svoje příjmy a nemají ani na základní životní potřeby.

Jako žena, která vyrůstala v neúplné rodině, dobře ví, jak je těžké vychovávat děti tam, kde výrazně chybí jeden stálý příjem. „Díky moderátorce Noře Fridrichové jsem objevila Klub svobodných matek, který velmi výrazně samoživitelkám pomáhá, a tam také své klienty s platbami odkazuji,“ zmíní.

Nepochybuje rovněž o tom, že vedle vzájemné pomoci a vstřícného naslouchání bychom měli hledat řešení jakýchkoli problémů hlavně sami v sobě. K tomu ovšem nedílně patří i schopnost o potížích promluvit a nestydět se.

Podobnou psychohygienu považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které bychom pro sebe měli pravidelně dělat. Každý z nás by měl mít i tu svou vrbu, člověka, který mu naslouchá. Pro ni samotnou je to její manžel, Ben. Právě od něj, Holanďana, získala také nezvyklé příjmení.

Potkala ho před téměř dvanácti lety na internetové seznamce. „Hledala jsem tehdy někoho, kdo by mi vyhovoval. Souzněl se mnou. Kdo by byl ochotný mě vyslechnout, podpořit, když potřebuji, aby tedy už byl hotový člověk. Tohle vše jsem pravdivě sepsala do eseje v profilu, a jelikož jsem optimistka, věděla jsem, že ten můj muž kdesi žije,“ směje se.

Dodá, že ani Čechovi se při výběru životního partnera nebránila, ovšem po letech života v zahraničí věděla, že cizinci její generace se většinou doma chovají jinak než našinci: „Jsou to více týmoví hráči, podporují partnerku i v její kariéře a zálibách a nebojí se domácích prací.“

Na upřímný inzerát se jí ozval právě Ben. Bývalý námořní důstojník, který se po službě na moři věnoval IT a logistice v mezinárodních firmách. Své ano si řekli na jaře 2010 v pražské Vrtbovské zahradě. Sňatkem vyvdala nejen nové příjmení, ale i další kus rodiny žijící v zahraničí. Na časté cestování je tak dávno zvyklá, tedy pokud to jde:

„Mám to štěstí, že nemusíme s manželem řešit, v jaké zemi budeme bydlet. On je v penzi, žijeme tedy hlavně v Praze, kde mám práci já. Což je skvělé, protože se nemusíme obávat, zda nás momentálně pustí přes hranice.”