Pavla Beretová: Učaroval jí příběh nezdolné Amerikánky

Zpočátku byla především divadelní herečkou, poslední dobou se však Pavla Beretová čím dál častěji objevuje i před kamerou, a filmové i televizní práce má stále dost. Zatímco letos natáčí koprodukční snímek Rok vdovy, celý loňský rok věnovala filmu Amerikánka, příběhu dívky z dětského domova, který se režisér a producent Viktor Tauš rozhodl po stejnojmenném divadelním projektu zpracovat ještě pro filmové plátno. Film je nyní už ve střižně, premiéru bude mít příští rok v květnu a právě k němu vzniká ještě unikátní „živý trailer“ určený pro divadelní jeviště.

K úspěšnému příběhu inspirovanému skutečným osudem, který se od premiéry v roce 2018 stal divadelním fenoménem, si však Pavla nenašla cestu hned.

„S Amerikánkou jsem se seznámila před více než pěti lety, tehdy se teprve chystala pro jeviště. Nejdřív jsem si ten příběh držela od těla, tak moc na mě zapůsobil. Jenže on je tak silný, řekla bych až invazivní, že vás nenechá být, a z vaší komfortní zóny vás nakonec vyžene,“ vzpomíná na chvíle, kdy si poprvé přečetla text divadelní hry.

Ale dlouho se mu neubránila. Shodou okolností totiž přišla nabídka zastoupit na jevišti Terezu Rambu, která hrála hlavní roli s Eliškou Křenkovou a kvůli těhotenství už nemohla pokračovat.

Pavla ji přijala, a když pak začal Viktor Tauš připravovat ještě film, souhlasila, že v něm ztvární dospělou hlavní hrdinku.

Amerikánka vypráví příběh dívky, kterou za minulého režimu opustí maminka. Nejdřív se proto dostane do dětského domova, potom do pěstounské rodiny, načež projde ještě pasťákem a po sametové revoluci skončí na ulici. Navzdory všemu zlému, co ji v životě potkává, se však dokáže postavit na vlastní nohy – a udrží si přitom pevný charakter, což Viktora Tauše fascinuje už dvacet let.

Vyprávění ženy s přezdívkou Amerikánka si poprvé vyslechl a zapsal do deníku na přelomu tisíciletí, kdy kvůli několika osudovým okolnostem na nějakou dobu sám skončil na ulici. Od té doby mu nedá spát naléhavá otázka, která ho přiměla její osud i zfilmovat: „Jak to, že když vystavíte dva lidi stejné situaci, jeden z ní vyjde silnější, zatímco druhého zničí?“

Na jevišti se zabýval jen několikaletým výsekem ze života hlavní postavy, před kamerou se ale rozhodl obsáhnout celý její příběh. Kromě Pavly Beretové ji proto ztvárňuje ještě devítiletá a patnáctiletá dívka.

Ve filmu hraje taky více než třicet dětí od osmi do osmnácti let, z nichž většina sama pochází z dětských domovů nebo diagnostického ústavu, a osud hlavní postavy je jim tedy důvěrně známý.

„Představa opuštěného dítěte pro mě byla tak bolavá, že jsem vůbec nedokázala pochopit, jak se něco takového může stát. Zřejmě právě proto jsem se tomu příběhu zpočátku tak bránila,“ vrací se Pavla Beretová k možným důvodům, proč se v první chvíli obávala pustit si Amerikánku moc k tělu.

„Jak může někdo takhle zradit malé zranitelné dítě? Nechápu to pořád, jako bych pro takovou situaci neměla v mozku kolonku. Je to pro mě o to nepředstavitelnější, protože jsem při natáčení potkala spoustu dětí s podobným osudem – a všechny jsou tak skvělé!“

Herečka poznala více než třicítku dětí mnohem blíž, než by se za podobných okolností dalo očekávat. Vedla pro ně workshopy. Podobnou zkušenost podstoupila poprvé, a nebýt natáčení, zřejmě by ji nikdy ani nenapadlo se o něco podobného pokoušet. „Viktor mě hodil do vody, a tak jsem prostě plavala. Naštěstí jsem pochytila nějaké základy z workshopů, které jsem v minulosti sama podstoupila, a tak jsem se měla od čeho odrazit,“ vzpomíná.

Na hereckou práci připravovala děti společně s kolegyní Lucií Žáčkovou a zvaly si na pomoc i další herce, jako třeba Kláru Melíškovou nebo Vladimíra Javorského či Davida Novotného. Nepokoušely se však udělat z dětí profesionály a nesnažily se naučit je hrát.

„Všichni jsme je připravovali na to, aby uměly před kamerou společně fungovat a aby přitom dokázaly být co nejvíc autentické. Snažili jsme se je spíš jen rozvíjet tak, jak jsou. Nikam je netlačit, ale vytvořit jim bezpečné prostředí, kde budou moct samy sebe ukázat,“ vysvětluje. Jejich hlavním cílem tedy bylo, aby se děti spřátelily a sžily se jako parta. „Jsem přesvědčená, že se to povedlo a že řada z nich zaujme i další režiséry,“ doufá.

Během natáčení se pak zrodil nápad vytvořit s dětmi ještě speciální divadelní představení. Viktor Tauš mu začal říkat „živý trailer“, nicméně s filmovou Amerikánkou má nová divadelní show společné v podstatě jen téma: život v dětském domově, pasťáku, na ulici. Dostala název Snowflakes a tvoří ji směs muzikálu a činohry, v níž zaznívají autentické zpovědi ze života účinkujících dětí.

„Z filmové Amerikánky zůstala v představení v podstatě jen úvodní věta – Jsem skála, jsem útes, jsem síla, kterou nedokážete zlomit. Kromě toho, že je to upoutávka na film, chceme v ní představit publiku naše herce,“ objasňuje Pavla Beretová a dodává, že za téměř dva roky práce, která se dotýkala těžkých a smutných témat, všechny zúčastněné zaujala bojovnost, s níž se děti praly se svými problémy, a jejich živelnost.

„A to je jeden z hlavních důvodů, proč to představení vzniklo. Chtěli jsme naše natáčení završit něčím energickým a na konec i radostným a nakazit tím pocitem i diváky.“

Počátkem září se scénická upoutávka Snowflakes začne hrát v Praze na Jatkách 78, později se přesune ještě do regionů a plánují se i představení pro školy a dětské domovy. V této chvíli, kdy jsme se u známé holešovické divadelní scény s Pavlou Beretovou setkaly, se pořád ještě intenzivně zkouší.

„Některé děti byly na začátku workshopů uzavřené a nechtěly nic dělat, ale nakonec se zapojily a setkání skončilo i objetím,“ vzpomíná herečka na začátky ambiciózního projektu, a dvě dívky, které si k nám krátce před zkouškou Snowflakes přisedly, jí přisvědčí.

„My jsme se s Renčou nejdřív pořád držely spolu a vlastně jsme jen sledovaly, co se kolem nás děje,“ usmívá se patnáctiletá Anička Bílá z dětského domova v Žatci. Je trochu hovornější než její stejně stará kamarádka Renata Dunová.

Jak upozorňuje Pavla Beretová, ani jednu z nich nepřivedla na plac obyčejná touha zahrát si ve filmu, ale autentičnost scénáře. „Všechny ty příběhy, které jsem si ve scénáři četla, jsem vlastně znala. Byly hodně podobné tomu, co jsem zažívala já sama nebo moji kamarádi,“ přisvědčí Renata. A jestli by přišla točit i jiný film? Ticho. „Asi jo…,“ zazní nakonec váhavá odpověď.

Role, které děti ve filmu hrají, v mnohém vycházejí z nich samých. A tak zdrženlivá Renča představuje pozorovatele, který sice miluje bitky, ale do rvaček a konfliktů se ve skutečnosti nezapojuje. Anička, jíž kamarádky říkají Anet, zase přiznává sklony přátelit se s tím, kdo je ve skupině nejsilnější, aby získala ochranu. „Jsem tam proto i trochu za falešnici, která přebíhá od jedné strany k druhé,“ usměje se.

Jak vzápětí prozradí, Amerikánka od nich v pasťáku nejdřív dostane „pěknou čočku“. Za co? „Za to, že vůbec přišla, a ještě byla drzá!“ vysvětlí s nadsázkou. Jenže nově příchozí puberťačka, která naruší zavedené pořádky, se nedá. Podle Renči musí její vnitřní sílu cítit každý, kdo se vžije do jejího příběhu. A ta je na ní nejpřitažlivější. „Líbí se mi na ní, že nikdy neztrácí naději. Taky jsem taková, nic nevzdávám,“ přidá se Anet.

Ačkoli Viktor Tauš se osudem skutečné Amerikánky jen inspiroval, během příprav na natáčení se s ní radil a pozval ji i na setkání s dětmi, aby jim o sobě vyprávěla sama. Ve filmu zazní i písnička, kterou sama složila a zpívala si ji už v dětském domově.

„Myslím, že nás Amerikánka při osobním setkání ovlivnila všechny. Při workshopu, kde byla hostem, tekly potoky slz,“ prozrazuje Pavla Beretová. „Nejvíc mě dostalo, když mluvila o svém dlouhém pobytu na samotce, který dostala v pasťáku za trest,“ přizná Anet.

Pokud jde o divadelní představení Snowflakes, v němž budou dětští herci opravdu už jen sami za sebe, Renča svůj text určený pro jeviště teprve promýšlí. Váhá, co ze svého života divákům sdělit. Anet už má jasno. Na scéně zmíní dopis od mámy, který jí přinesl obrovské zklamání, ale ještě neví, do jakých podrobností má zajít.

Taky Pavla Beretová přiznává, že mluvit o soukromých věcech na veřejnosti není jednoduché, přestože jako herečka je na pozornost zvyklá: „Pokud člověk sdílí nějakou svoji zkušenost, něco obtížného, co prožil, může tím jiným lidem pomoct, a to je určitě dobrý důvod, proč to udělat. Ale musí zároveň dobře zvážit, jak moc je s tím vyrovnaný a jestli to zveřejnění potom unese. Může mít totiž i nečekané důsledky.“

Když se Pavly Beretové na závěr ještě zeptám, jestli během workshopů využila i svoje zkušenosti s meditacemi a práce s tělem, připustí, že některé techniky se hodily i pro děti.

„Samozřejmě jen okrajově. Šlo vlastně jen o nějaké drobné cvičení při taneční improvizaci, která pomáhá lépe vnímat tělo,“ vysvětluje herečka, která před lety začala s kontemplativními modlitbami v tichosti kolínského kláštera a od nich se pak dostala právě k meditacím.

„Pro mě je kontemplativní modlitba a zenová meditace v podstatě totéž. Dlouhé sezení v tichu mi pomáhá. Proto jsem strávila i měsíc v Indii, kde jsme takto meditovali několik hodin denně,“ líčí Pavla.

Při dlouhých meditacích reaguje každý člověk jinak, někomu se spustí bohaté a pestré vizuální fantazie, v jejím případě se začalo ozývat tělo, a to nečekanými naléhavými impulzy k pohybu. „Bylo mi jasné, že tu energii uzamčenou v těle potřebuji nějak vypustit. Během pandemie jsem pak objevila unikátní metodu somatického dialogu, který je založený vlastně na taneční improvizaci,“ pokračuje.

S jeho pomocí se člověk naučí lépe vnímat své tělo a dostat se i ke svým neuvědomovaným pocitům, které jsou s ním propojené, tedy blíž sám k sobě. „My jsme v naší společnosti zvyklí mít vše soustředěné v hlavě, ale potom žijeme v podstatě odpoutaní od těla,“ zamýšlí se.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Osada, Místo zločinu Ostrava

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo