Pavla Beretová: Baví mě vzít do ruky brusku a cosi pěkného stvořit

(smích) Je, protože si to každý pamatuje. Je to stejné jako se 17. listopadem, kdy se zase narodila Vlasta Chramostová. Opakovaně jsme si o výhodách narozenin v podobně význačné dny taky povídaly. Smály jsme se, že jsme republiky, narozené ve svátky, kdy je volno a je pokaždé čas na oslavu.

Poprvé? Asi se mi nejdřív vybaví filmy Pekařův císař a Císařův pekař, pak Sůl nad zlato. To byla má první setkání s Werichem. Teď s ním samozřejmě žiju daleko intenzivněji.

Od konce března jsme zkoušeli představení, které mělo premiéru v polovině června. Scházeli jsme se kvůli tomu v budově bývalého Máje na Národní třídě, v krásné, otevřené prostoře, odkud vidíte nádherně na Prahu.

Národní divadlo se během uzávěry rozhodlo, že nepůjde cestou zkoušení premiér do šuplíku. Snažilo se vymýšlet jiné akce. Kdybych je označila slovem doprovodné, asi to vyzní blbě. Jde spíš o to, že se nesnažili živou kulturu nahrazovat, hledají její jiné formy.

Ani ne, moje první spolupráce s letními scénami totiž začala až loni, kdy jsem v Sovových mlýnech hrála v představení Meda. Až do té doby jsem se práci v létě vyhýbala. Jenže poslední dva roky nejsou úplně typické.

A mně už loni došlo, že jestli chci být na jevišti, musí to být pod širým nebem, že kamenná divadla se hned neotevřou. Navíc jak Meda, tak Werich jsou představení, která připravil úžasný tým lidí. Léto s nimi trávím ráda.

První dva měsíce jsem skoro prospala, což je moje časté řešení podobných situací. Jsem zvyklá pracovat na tři sta procent: točit, hrát na divadle, mít několik projektů najednou..., a podobné změny končící nečinností snáším špatně.

Běh svého pracovního života mám zkrátka ráda, a když je v režimu nula, vnitřně mě to zneklidní. Pak jsem se dospala, uklidnila se a dovolila si odjet k moři, na Kanárské ostrovy, kam pravidelně jezdím na Vánoce.

Kapra ne, ale ryba na našem stole nechybí. Obvykle je to tuňák, který je tam velmi levný, čerstvý a výborný. K tomu přidám bramborový salát. A dělávám i polévku.

Maminka pocházela ze Slovenska, takže k našim rodinným Vánocům patří kyselica. Vždycky je sranda na Kanárech na ni sehnat kyselé zelí, čabajku a sušené hřiby, aby se vydařila. Z tradic drobet ustupujeme jen u vánočního stromečku. Místo jehličnanu zdobíme s přítelem aloe veru.

To přímo miluju. Léta jezdím na ostrov Lanzarote, který patří k těm méně navštěvovaným. Ovšem příroda je tam překrásná. Jsou tam dlouhé pláně lemující pobřeží. Jdete cestičkami dvacet kilometrů, aniž byste kohokoli potkala. Mezi skalami, v samotě si dokonale odpočinu.

Ne, to by mě nenapadlo. Vždy ji svěřím dobrým lidem na hlídání. Zájem o ni je, je to zlatá hodná holka. Jinak mě ale doprovází vážně téměř všude. Odmala se mnou chodí i do divadla, kde spí v šatně, když pracuju. Hezky tam čeká, až dohraju. A když se zatleská, ví, že se za chvíli jde domů.

Občas je netrpělivá a přiběhne si pro mě rovnou na jeviště. Jako velká milovnice zvířat jsem šťastná, že ji mám, i když jsem ji původně nechtěla.

V době, kdy jsem se o ní dozvěděla, jsem o jednoho psa přišla. Musela jsem ho utratit, z čehož jsem byla smutná. A protože zvířata vážně hodně miluju, chtěla jsem být chvíli bez nich, nechtěla jsem zase o nějaké přijít.

V tomhle rozpoložení jsem jednou přišla na divadelní zkoušku. Kamarád tam měl štěně, bratra mojí fenečky. Já jsem se nad ním rozplývala, načež on mi poslal její fotku. No a tam příběh končí. Jela jsem si pro ni hned, na Litoměřicko.

V posledním roce jsem tomu moc nedala, protože se cvičit dalo tak maximálně doma. Věnuju se tedy raději chůzi a práci na své chalupě.

Jo, nejen to. Já ho ráda i vyrábím. Teď jsem dělala lavičku. Stojí před chalupou a skvěle slouží. Nečekejte ale žádné složitosti, je z europalet. Tohle je přesně to, co mě baví. Něco si vymyslet, vzít do ruky vibrační brusku, obrousit dřevo, natřít ho a cosi pěkného stvořit.

V tomhle je nejlepší ring, který byl, jak jsem říkala, měsíce zavřený. Ovšem na vyčištění hlavy mi stačí doma jen tak skákat. Pustím si bubny a hopsám, klidně patnáct minut. No dobře, občas hodinu a emoční přetlak následně hezky sám vymizí.

Nikdy, jakoukoli agresi totiž nesnáším. Nedokážu si představit, že bych s někým skutečně bojovala, že bych do někoho udeřila, ani od někoho rány dostávala. Box vnímám jako druh pohybu, který mi připomíná milovaný tanec.

Svůj vztah k této činnosti jsem začala už před natáčením podobných seriálů. Úplně původně mě na střelnici vzal Petr Čtvrtníček, který střílet umí a střílí rád. Vysvětlil mi základy a s ním jsem taky prvně střílela berettou (italská pistole - pozn. red.). Z čehož jsem měla ohromnou radost, zážitek, protože mám pocit, že ke mně tahle zbraň nějak patří.

Pak jsem se učila střílet v rámci příprav na seriál Místo zločinu Ostrava. Jako kriminalistka jsem musela umět držet zbraň, aby to vypadalo na kameře věrohodně. Sama ale na střelnici nechodím. Zbrojní pas taky nemám, ani se ho nesnažím získat.

Rodinná historie tvrdí, že náš prapra se zatoulal za třicetileté války až k nám, na sever Moravy, kde máme kořeny, a tam se zamiloval do Polky. Proto stále doufám, že se nakonec ukáže, že jsem jedinou dědičkou slavné zbrojovky. To je moje životní naděje. (smích)

Nelákala, ale když to říkáte, možná by mě taky bavila... A k tomu Klubíčku, ani to mě vlastně k herectví přímo nenasměrovalo. Odžila jsem si s ním sice kus dětství, pak přišly pohádky, jenže po tomhle všem nastaly roky, kdy jsem dělala jiné věci. Když jsem kolem maturity na gymnáziu přemýšlela, co budu dělat, nehrála jsem v ničem skoro deset let.

Řekla, ale bez přípravy jsem na ně nevyrazila. Ujala se mě úžasná ostravská herečka Dana Fialková, kterou mi doporučil kamarád Ondřej Nosálek. S velkorysostí mi předala vše, co uměla, co nabrala za svůj život v divadle. Dodnes z toho čerpám. Vděčím jí za strašně moc.

No, nebyla. Já jsem do té Prahy sice vyrazila, prošla hladce prvním kolem přijímaček, jenže pak jsem se lekla. Tehdy to byl spíš takový můj útěk před osudem, který je těžké zpětně vysvětlit.

Abych to zjednodušila. Byla jsem z přijímaček strašně nervózní. Nepočítala jsem ani s tím, že projdu prvním kolem. Když to vyšlo, začala jsem se příšerně nervovat. Den před kolem druhým jsem v tomhle stavu přijela na pražskou kolej ke kamarádům a všechny jsem totálně zmanipulovala, abychom vyrazili na mejdan. Vědomě jsem chtěla svou akcí DAMU destruovat. Šílený večírek skončil v osm ráno a já druhé kolo přijímaček zaspala.

Cosi jako: Holčičko, jestli to myslíš s námi vážně, přijď zítra. Já jsem ji samozřejmě poslechla. Do telefonu jsem si ještě poplakala, protože už jsem nebyla ta holka, co má všechno na háku, co chce cokoli ničit. Pořád dokola jsem se jí taky omlouvala a druhou šanci využila.

Jak kdy. Nemáme klasický divadelní klub, vinárnu, prostor, kde bychom se mohli s kolegy sejít. Občas proto posedíme jinde. Ted' mě napadá, jestli tenhle rozhovor bude číst náš pan ředitel, tak mu připomínám, že by bylo dobré ho okamžitě udělat. (smích)

Spíš ale po představení jedu rovnou domů, kde si emoce ještě takzvaně větrám. Jen sedím v tichu, někdy si čtu, jindy praktikuju dechová cvičení. A když se mě takhle ptáte, dochází mi, že si podobné situace skoro nepamatuju.

Naposledy jsem stála před diváky v Národním v polovině října. Herecky pospolitý život po představení jsem si tak loni užila snad jen po Medě, Sovovy mlýny k tomu přímo vybízejí. Tam se sedávalo po každém představení.

Já se ještě vrátím s odpovědí k Medě, tam to bylo pět představení v kuse, to jsem vážně jela na dřeň. Jak to bude s Werichem, uvidíme. A čekají mě i jiné výzvy. Třeba přivyknout tomu, že mi Jan stárne a že ho hrají herci dva: Vojta Kotek a Václav Kopta. Musím si na střídání chlapů na jevišti zvyknout. (smích)

V alternaci s Berenikou Kohoutovou, ovšem na jevišti jsme každá zvlášť. Stárneme pomocí kostýmů, líčidel... Svou postavu si zatím osahávám. Na rozdíl od Wericha jsem Zdenu Werichovou neznala.

Z toho, co jsem si nastudovala, je jisté, že ho milovala, ač to s ním neměla jednoduché. On byl skutečně divoké povahy ve všech směrech. Přesto s ním zůstala celý život, na jehož konci trpěla určitými psychickými problémy.

Je jí míň, ale je. Občas něco točím, načítám audioknihy, pracuju pro rozhlas.

Je vždy zábavné, zajímavé po čase slyšet, co jsem tvrdila. (smích) A musím říct, že jsem se nad plánem B v covidovém čase skutečně zamýšlela. Takže variantu, co budu dělat, jestli nebudu v divadle, jsem si probrala.

Že divadlo přežije. Přežilo vždycky, všechno, jen to bude ještě nějakou dobu pro nás, které živí, těžké. Nemyslím si taky, že bych ho přestala úplně dělat. Nutně však nemusím být herečkou. Dokážu se v rámci divadla představit i v jiných pozicích.

A pak mám ještě jeden plán B, dlouhodobě mě zajímá lidské tělo. Začala jsem kvůli tomu studovat školu, po níž by se ze mě měl stát jakýsi facilitátor. Doprovodný člověk v psychosomatické technice, který by jiným dokázal vysvětlit propojení emocí a bolestí, propojení duše a těla.

Třeba. Neposkytnu vám sice klasickou masáž, i když tahle oblast mě taky zajímá, ale poradím vám, co s tím dělat, aby se vám ulevilo. V rámci cílených dotyků vám mohu pomoci od fyzické bolesti, již způsobuje nezřídka vaše nedobré psychické rozpoložení.

Teďka jsem v Kolíně strašně dlouho nebyla. Kněz, za nímž jsem tam jezdila, pobývá ve Vatikánu. Plus v covidové době se ani do kláštera jezdit moc nedalo. Snažím si tak prostor, který mi kdysi nabízel, udělat na chalupě na Litoměřicku.

Buduju tam vlastní místo, které mi dodává klid, k čemuž patří mimo jiné fyzická práce. Kontemplativní modlitba má probíhat po celý den, je jedno, zda u ní právě vaříte, pracujete na zahrádce či malujete. Tenhle pohled na svět se mi líbí. Navíc jsem se v klášteře naučila zacházet s různými nástroji.

Co se týká manuální práce, jsem velmi činorodá, taková kamikaze. Hned tak se neleknu. Dneska dopoledne jsme zrovna vytrhávali dlaždice. Místo nich jsme pokládali hlínu, abychom měli u chalupy zahrádku s bylinkami. Hladké to nebylo.

Občas si uprostřed podobné činnosti uvědomím: Tohle už nikdo nedá dohromady. Někdy jsem z toho i smutná, pak zavoláme někomu, kdo to spraví. Ale nevzdávám se. Mám teď víc času než obvykle.

(smích) Tohle začíná být až srandovní. Jednou jsem svůj plán zmínila v jakémsi rozhovoru, protože jsem si myslela, že brzy dojdu do cíle, jenže momentálně jsem v Moravské Třebové.

Což může vypadat divně, protože nemířím do Santiaga de Compostela, ale z města, kde bydlím, do města, kde jsem vyrůstala. I na takový výlet si ovšem musím najít čas. Hledám pokaždé pár dnů v kuse, kdy mohu vyrazit, aniž bych někde někomu chyběla.

Dá i nedá. Těch 150 kilometrů je jen jeden údaj, musela bych jít po silnicích, což nechci. Volím raději okliky. Na začátku, když jsem si tuhle cestu vytyčovala, mi to na Mapách.cz ukazovalo po turistických značkách nějakých 560 kilometrů.

Jdu přes méně frekventované komunikace, lesy, loukami. Nechci ve svém pracně vyšetřeném volnu podcházet dálnice, míjet šňůry aut. Když k tomu připočtu, že ujdu za den maximálně čtyřicet kilometrů, ještě to asi potrvá, než do Ostravy dorazím.

Já jsem taky, těch čtyřicet bylo mým maximem, druhý den jsem se nemohla hnout. (smích)