Pavel Zedníček: Su eště mladý ogar

Přesto jakmile udeří zima, balí kufry a odlétá do teplých krajin. Před lety párkrát trávil část prosince a ledna v Mexiku, tentokrát na přelomu roku zamířil už po několikáté do Thajska. Měl tu i důležité poslání, neboť na svém oblíbeném thajském ostrůvku spolu s přáteli založil ambasádu Valašského království.

„Vloni jsme si to tam omrkli, a protože se nám zalíbilo v jedné hospůdce nad oceánem, domluvili jsme se, že tu při další návštěvě přimontujeme vyřezanou ceduli s emblémem našeho království. Tak to děláme na různých místech světa už řadu let,“ vysvětluje herec.

„Co nevidět umístíme další ceduli i v malebném italském městečku Montecarlo di Luca v Toskánsku, kde jsme byli vloni na sklonku léta. Je to krásné místo, kde mají výborné víno a skvělé sýry,“ slastně pomlaskává Pavel Zedníček.

V Thajsku dokonce objevil i svého dědu. „V té thajské hospůdce visel obraz chlapa v kloboučku s velkým frňousem a knírem, který vypadal přesně jako můj děda Navrátil, tatínek mojí maminky. Byl kovář a měl krásně zatočeného kníra. Naše kamarádka, která v Thajsku žije už sedm let, měla z mého objevu takovou radost, že mi dědu od majitele hospody na místě koupila za tisíc bahtů (asi 630 Kč). Odvezl jsem ho domů a děd už visí v pracovně. Moc rád se na něj dívám. Fusiska mám dnes možná právě z piety k němu. Za celý život jsem si je oholil jen dvakrát a vždycky kvůli roli.“ Po dědovi dostal herec také druhé jméno František.

S podmaňováním krásných míst v nejrůznějších koutech světa začal Pavel Zedníček se svými přáteli už před lety. „Když jsme v roce 1973 byli s dalším valašiskem Sváťou Skopalem na festivalu ve francouzském městečku Nancy, zazpívali jsme tam My jsme Valaši, jedna rodina… a Nancy je naše! Pak jsme to samé udělali i pod Eiffelovou věží v Paříži. Nikdo nám nerozuměl, a proto ani nikdo neprotestoval.“ A tak v anektování různých míst a zemí pokračovali dál.

Divadelní šminky Pavlu Zedníčkovi zavoněly už v dětství. Narodil se v Hošticích - Herolticích na Vyškovsku, ale vyrůstal ve Zlíně. Bavičem a smíškem byl od základní školy. Jeho rodiče působili jako divadelní ochotníci a Pavel s nimi hrál už jako malý kluk.

Pak však ve Zlíně vystudoval kožařskou průmyslovku, kde součástí maturitní práce bylo také ušití vlastních bot. „Byly to kotníčkové polobotky, které jsem si sám navrhl, nastříhal a pak si je na mašině ve fabrice ušil. Líbily se a pár let jsem v nich chodil. Na kvalitní boty si potrpím dodnes.“

Při střední škole dělal Pavel promítače v kině a hrál v amatérském divadle. Profesoři mu fandili a jeden známý mu pak poradil, aby si dal přihlášku na JAMU do Brna.

„Vzali mě a tatínek byl rád.“ Sám chtěl jako mladý studovat konzervatoř, ale protože na to doma neměli, musel jít do Zlína do učení k Baťovi. Obuvnický obor o něj ovšem zůstal ochuzen - do práce nastoupil ve strojírenských závodech. „Oba rodiče mi drží palce celý život a maminka dodnes shromažďuje všechny články, které o mně vyjdou. Už jich jsou dvě krabice,“ dodává herec.

Tatínkovi Pavla Zedníčka je dnes už osmdesát devět let a mamince osmdesát čtyři. „Oba se drží a z toho mám radost, ostatně moje babička se dožila devadesáti šesti let. A můj táta je dokonce takový pašák, že si dnes pouští satelit, ovládá počítač i mobil.

Jestli já budu za dvacet let schopný pracovat s nejnovější technikou, nevím. Spíš se toho pokroku děsím. Kam to ještě může jít dál? Budeme mít čipy v jazyku nebo v uchu? Nevím a radši to ani vědět nechci.“

S rodiči před dvěma lety slavil i svoje šedesátiny. Vydali se do Prahy na premiéru hry Zamilovat se v pražském divadle Kalich, kde hraje společně s Janou Paulovou.

„Jsme jako sourozenci a máme se rádi. Je to holka do nepohody a to je úžasná věc. Hodně jezdíme na zájezdová představení po republice, ale nikdy nebrblá, že je to dlouhá štreka nebo že šatna je taková nebo maková.“ Na všechno se podle Pavla dívá z té lepší stránky a maličkosti hází za hlavu. „Vážím si toho, a navíc je to skvělá kominda. Když mi před lety oznámila, že divadla nechá a bude zpívat, říkal jsem jí, že se vrátí, a naštěstí jsem měl pravdu.“

Poprvé spolu hráli před osmnácti lety ve hře Natěrač v divadle ABC a divadelní sály s ní vyprodávají dodnes. Dát právě tyto dva herce dohromady napadlo režiséra Ladislava Vymětala a o tom, že to byl dobrý nápad, svědčí i to, že v divadle Kalich, kam se s hrou přesunuli, k Natěrači přibyly další tituly jako Drahouškové, Jako jedna rodina, Bez předsudků, Záhadná Irma, Zamilovat se a Láska naruby.

Před pár lety hráli také pro krajany v New Yorku, pozvání přišlo i z Vancouveru a Toronta, ale na to zatím není čas.

„Vloni na podzim jsme ale měli krásnou divadelní šňůru na Slovensku. Hráli jsme v Bratislavě, Žilině, Trenčíně, Povážské Bystrici a dvakrát v Košicích. Bylo vyprodáno a lidi tleskali ve stoje. Moc jsme si to užili.“

Za celý rok 2011 Pavel Zedníček s Janou Paulovou odehráli kolem 170 představení. „Šéfová, což je v našem týmu Jana, to počítá a jsou to zajímavá čísla. Vyplývá z nich, že za měsíc hrajeme v průměru čtrnáctkrát. Zatím to zvládám, su eště mladý ogar.“

V televizi jsme Pavla Zedníčka mohli nedávno vidět hlavně v kriminálním seriálu Expozitura, kde hrál zkorumpovaného policistu Josefa Opavu (v seriálu přejmenovaného na Vladimíra Oravu), odsouzeného ke čtrnácti letům vězení. Příběhy byly napsány na motivy skutečných událostí spojených s nechvalně proslulým Berdychovým gangem, přezdívaným česká chobotnice.

Zatímco předtím hrál Pavel Zedníček především dobráky a sympaťáky, tady se karta obrátila. „Vypadal jsem tam jako velký dobrák, ale ve skutečnosti jsem byl padouch. Natáčeli jsme už v roce 2008 a tři roky seriál čekal někde v trezoru, možná kvůli ekonomické krizi, ale zase to tenkrát mohlo mít větší dopad.

Na natáčení vzpomínám rád, i když mě kvůli té roli někteří diváci možná nemají rádi. Často ale slýchám, že si díky tomu uvědomili, v čem vlastně žijeme, protože příběhy byly skutečné.

Když jsem je četl poprvé, šel mi mráz po zádech. Kriminalisty, kteří se jimi zabývají, obdivuju. Není to sranda a všichni víme, že se stále objevují další kauzy. Když se po nich půjde, bude to jenom dobře.“

Od loňského podzimu zaměstnává Pavla Zedníčka natáčení pokračování seriálu Sanitka, který televize plánuje uvést v roce 2013. Předcházet mu bude i první série scenáristy Jiřího Hubače a režiséra Jiřího Adamce z roku 1984. Pokračování je už dílem scenáristova syna Ivana.

„Trochu jsem se bál nastavované kaše, ale po přečtení scénáře mi bylo jasné, že Ivan Hubač odvedl výbornou práci a je důstojným následovníkem svého tatínka. Režisér Filip Renč je na každé natáčení perfektně připravený, takže jsem si jistý, že se diváci mají na co těšit.“

Kromě Pavla Zedníčka, který i v pokračování Sanitky ztvární roli nejrychlejšího řidiče záchranky Fandu Beznosku, se do něj vrátili také Zlata Adamovská, Jaromír Hanzlík, Svatopluk Skopal a Petr Kostka. „Sváťa Skopal po těch sedmadvaceti letech v seriálu povýšil a vede dispečink, ale já jsem pořád šofér. Ale pozor! Prahu projedu za dvacet minut!“

Řidiče sanitky, cholerického Písaříka, si Pavel Zedníček ostatně zahrál i ve třech filmech ze známé série o básnících. Nově se herec také objevuje coby ředitel školy v seriálu Vyprávěj.

Pavel Zedníček ale umí i žít. Společně se svou přítelkyní, scenáristkou a moderátorkou Hankou Kousalovou, si užívá především už zmíněného cestování. „Za bolševika jsme nikam nesměli. Tenkrát byl svátek, když jsme získali příslib do Rakouska a západního Německa, tak doháním, co se dá.“

V zimě to herce táhne do teplých krajů i proto, že ho baví potápění. „Ale i valašské kotáry neboli kopce jsou hezké. Jeden jsme měli hned u domu. Jako malý jsem tam sáňkoval a skákal na bobech, jenže teď mě zima už nijak neuchvacuje. Kristiánky ale umím a sjedu i sjezdovku v Alpách. Pro Valacha žádný problém.“

Do hercových zálib se řadí také zpěv a hraní na klarinet čili štěbenec. „Na klarinet jsem jako malý hrál celkem devět let v lidové škole umění a rád si na něj zahraju dodnes. Pořád mám ten samý.“ Za své vrcholné vystoupení přitom považuje předloňské hostování na maratónu Fešáků, kde si s nimi zahrál nejslavnější country instrumentálku Oranžový expres.

Před dvěma lety jsme ho na obrazovce vídali také jako parťáka Radky Fišarové v zábavním pořadu Duety. Dvojice v něm obsadila čtvrté místo. „Radce jsem říkal paní profesorko, protože jsem si jí moc vážil.“

Zpíval rád už jako malý kluk s maminkou - výbornou zpěvačkou. „Největší drzostí ale bylo, když jsem zpíval písničku na koncertu k sedmdesátinám Karla Gotta v O2 areně. Tenkrát se mi před zaplněnou arénou klepala kolena a uklidnil mě až Karel, který se na mě z první řady spokojeně usmíval, a zdálo se mi, že se baví. A to já mám rád.“

Také proto se Pavel Zedníček stal už před lety prezidentem festivalu filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu. „Začínáme připravovat letošní 34. ročník a já se těším, že i tentokrát bude Hrnec plný dobrých komedií. Není to sice tak velký festival jako ten karlovarský, ale má svoji domáckou atmosféru a je tam veselo. A smíchu přece není nikdy dost.