Pavel Zedníček: Jak člověk stárne, všechno daleko rychleji utíká

Asi je to normální a přirozené, že jak člověk stárne, dřív vstává, chodí dřív spát a všechno daleko rychleji utíká. Byly časy, kdy to bývalo obráceně – chodili jsme pozdě spát a pozdě jsme vstávali. Teď je to jinak, ale ani mě to moc nemrzí. Nechci mrhat časem, protože čas hoří, a tak si klidně přivstanu.

Je to krimiseriál natočený podle skutečných událostí kolem gangu, který u nás svého času působil. Seriál napsal Pepa Klíma s Jankem Kroupou a je to velmi autentické. Už je dotočeno a těším se, jak ho přijmou diváci. Na podzim mě oslovil Karel Smyczek, s nímž jsem dělal Lotranda a Zubejdu, s rolí v seriálu Špačkovi v síti času. Je to seriál pro děti a já tam hraju ducha Alberta Einsteina.

V Kalichu jsem před deseti lety začínal v muzikálu Janka Ledeckého Hamlet a teď tam hraju v pěti činoherních představeních. Vůbec první byl Natěrač režiséra Ladislava Vymětala, kterého s Janou Paulovu hrajeme celkem už šestnáctou sezónu. Teď máme v repertoáru nově hru Zamilovat se. Vznikla podle stejnojmenného filmu s Meryl Streepovou a Robertem De Niro. Premiéra byla loni 1. listopadu na moje narozeniny. Mám radost, že je pořád vyprodáno.

Jsme jako brácha se sestrou. Je to bezvadná ženská, která neprudí a vždycky je v pohodě, i když jezdíme na zájezdech dlouhý štreky. Na všechno se dokáže dívat z té lepší stránky a také to je úžasná kominda. Když jedeme na zájezdové představení, dialogy si opakujeme po cestě, a když jedeme zpátky, říkáme si, co mohlo být lepší, takže to zase uteče. Jezdíme nejen do českých divadel, ale i na Slovensko.

Za totáče to byl svátek, když se nám podařilo získat devizový příslib a někam vyjet. Tím, že jsme nemohli cestovat, jsem docela trpěl. Teď se snažím, abych si to vynahradil.

Werich říkal, že domov je tam, kde si pověsím klobouk. A ten jsem si pověsil tady. Žít venku bych určitě mohl, ale musel bych mít možnost se vracet, protože tu mám rodiče a sestru, ale to tenkrát nešlo, takže to nepřicházelo v úvahu. A hereckou práci bych tam asi také dělat nemohl tak, jak bych chtěl, takže bych musel zůstat ševcem, jímž jsem se ve Zlíně vyučil.

Než si nějaké koupím, trvá mi to mnohem déle než ostatním. Sleduju švy i všechno ostatní. Jdu po dobrých značkách, protože chci, aby něco vydržely. K maturitní práci jsme museli ušít i boty a začínali jsme vlastním návrhem. Udělal jsem kotníčkové polobotky, které se komisi líbily, a pak jsem v nich i chodil.

Předtím jsem ve Zlíně promítal v kině a měli jsme tam i malý klub, kde jsme hráli amatérské divadlo. Moji rodiče bývali ochotníci, a tak jsem k divadlu přičichl už v dětství. Prodával jsem lístky, hrál v pohádkách atd. Když jsem se dostal na JAMU, rodiče byli rádi. Naši jsou bezvadní a palce mi drží dodnes. A samozřejmě mají také archív s tím, co o mně kde napíšou.

S Hankou (hercovou přítelkyní je moderátorka Hanka Kousalová – pozn. aut.) jsme projeli kus Spojených států, byli jsme v New Yorku, Kalifornii, projeli jsme Národní parky Západu, máme rádi Floridu a taky se vracíme do Mexika a do Egypta. Miluju slunce a teplou vodu a vrchovatě jsme si obojího užili v Thajsku. Loňského Silvestra jsme strávili ve městě Phuket v thajské rodině a byl to nádherný zážitek.

Hned druhý den jsme se jeli podívat na pláž Patong, kam cestovky vozí turisty . Tam bych tedy trávit dovolenou nechtěl. Hlava na hlavě, moře nic moc, draho a z Thajska nepoznáte nic.

Přesunuli jsme se s kamarády lodí na jeden malý ostrůvek o něco níže a tam jsme si užívali ráje, procestovali loďkou okolní ostrovy a také jsem se nechal přemluvit k půldennímu kurzu na thajské kuchařské škole.

Sám jsem uvařil pět jídel a mám dokonce certifikát z praktické přípravy thajských jídel. Ještěže jsem si ho dal do příručního zavazadla, protože kufry se nám ztratily v Číně a dodnes je nemáme. Zbyl mi jen ten certifikát a vzpomínky.

V Egyptě i Mexiku jsou krásné ryby. Potápěčskou licenci mám už asi sedmý rok a nejhlouběji jsem byl pod hladinou asi ve třiceti metrech. Nejkrásnější potápění je pro mě tak kolem dvaceti metrů, kdy objevuju krásný podmořský svět. Že bych byl úplně beze strachu, to ne, ale to si odbudu ještě na břehu. Když už tam jsem, hlava musí být čistá, jinak to může být nebezpečné. Jana Paulová jezdí na hory, ale u toho se strašně nadře, kdežto já se ve vodě válím a to je nádhera.

Jsou to lidi, kteří se narodili v drsnější krajině, a možná právě proto mají, jak se říká, srdce na dlani. A jiskru tomu všemu dává slivovice, protože se tam daří trnkám, česky švestkám. Centrem jsou Vizovice, a protože odtamtud je Boleček Polívka, je ve Valašském království přirozeně králem. Zlín je na rozhraní Valašska a Slovácka, ale já se hlásím k Valachům spolu s celou řadou mých kamarádů.

Jeden z ostrůvků si koupil jeden našinec z Valašska, ale teď už ho nemá. Přesto doufám, že se tam podívám. Ten ostrov je totiž zajímavý tím, že tam kdysi žili lidojedi. Proto jsem od Bolka Polívky dostal instrukci, abych na něm vztyčil vlajku našeho království.

Kam vstoupí Valach, tam musí něco vztyčit, to je zásada. V třiasedmdesátém jsme jako studenti hráli ve Francii a společně se Sváťou Skopalem jsme všude, kam jsme přišli, zazpívali My jsme Valaši, jedna rodina… a pak jsme na to řekli třeba „a Paříž je naše“.

Takhle si postupně anektujeme celý svět a nikdo se proti tomu nebouří, protože nám nerozumí.

V Mexiku máme dokonce i ambasádu na ostrově Cozumel, kde jsme si dodatkovou cedulí zřídili svoje vlastní zastoupení na českém konzulátu. Tak kdybyste něco potřebovala…

To byla strašná drzost, ale byl to pro mě obrovský zážitek, protože nikdy předtím jsem nestál před dvacetitisícovým publikem. Znám plná divadla, ale takovou kapacitu hlediště nikoli. Opravdu jsem si to užil, i když netvrdím, že by se mi kolena trochu neklepala. Karel seděl v první řadě a zpíval se mnou, čímž mě podržel, abych písničku nepokazil víc, než je zdrávo. Bylo to vloni v červenci a o Duetech jsem v té době ještě neměl ani zdání.

Snažil jsem se. Ve škole jsem zpíval ve sboru a devět let jsem se učil na klarinet v lidušce, i když původně jsem chtěl hrát na saxofon. Když jsem byl malý, hodně jsme také zpívali doma s maminkou.

Samozřejmě ty, co jsme si zpívali, a to jsou moravské lidové. V dospělosti jsem si je pak procvičoval při vínku ve sklípcích. A k tomu jsme po našem „šroubovali žárovky“.

Slavil jsem společně s divadlem Kalich, takže kromě mojí šedesátky jsme si připili i na desáté výročí divadla. Žádná soukromá oslava neproběhla, tam by se „békání“ určitě hodilo líp. Navíc, upřímně vám řeknu, že být po mém, takové narozeniny neslavím vůbec. Radši bych býval zmizel a byl někde v teplých krajích u vody, ale to se mi nepodařilo. Jestli vydržím do sedmdesáti, udělám to tak. Teď už se dá slavit leda to, co jsme všechno přežili.

Tatínkovi je osmdesát sedm let, mamince osmdesát dva a byl jsem šťastný, že jsme moje jubileum mohli oslavit společně. Zatím jsou oba fit a to je jedna z věcí, z níž mám opravdu radost.

Od Jiřího Bartošky například koňak, od Davida Suchařípy slivovici a ještě další láhve od jiných lidí, takže co se týče dobrého pití, jsem saturovaný na hodně let dopředu. Pokud někomu dojde, stačí říct, protože sám to asi všechno vypít nezvládnu. Kristián Kodet mi dal nádherný obraz a Míra Donutil zarámovanou fotku ještě ze studentských let, na které jsem společně s ním a Sváťou Skopalem. Hezká vzpomínka. Taky jsem dostal hodinky, kravaty, golfovou hůl…

Myslím, že to má rádo i mnoho žen. Ale ještě radši do ohně koukám, když se na něm něco peče.

Asi dvakrát a pokaždé jsem se oholil jenom kvůli roli.

Tohle slovo nemám rád. Cíleně jsem si na žádné vizáži nikdy nezakládal, ale měl jsem dědu kováře, který měl knír pěkně zatočený nahoru, a tak jsem si ho nechal možná i proto. A taky jsem líný si to pořád holit. Rozhodně to ale není žádná image.