Pavel Trávníček: Do manželství jsem vždy vstupoval opravdově a věřil, že vydrží

Padesátka, šedesátka je takový věk, kdy by se člověk měl hluboce zamyslet nad tím, co udělal, co pokazil, co se mu podařilo. Ale já si myslím, že normální chlap si ten věk moc nebere. Pro ženský je stárnutí asi horší, protože chtějí být pořád hezké.

Ano. Když je muž spokojený jako já, stárne v klidu. Ale někdy přijde moment, a u každého to je individuální, kdy si uvědomíte, že vše má své meze, hranice. A to je definitivní bod dospívání člověka. Dojde vám, že všechno jednou končí, takže se trochu leknete. Někdo to ustojí a jde dál, někdo se vyděsí natolik, že se najednou obrátí k víře, najde v náboženství sílu k životu.

Já si myslím, že motor života je v člověku samotném, v tom, co je mu dáno shůry.

To je právě to! Ve dvaceti jsem spoustu věcí nevnímal. Ale pak jsem si začal všímat, že dělám stejné věci jako můj otec. A navíc takové, které se mi ke všemu u něj nelíbily! (smích) Začal se ze mě stávat podivný pedant. Každý předmět musí být na svém místě, musí být položený tak, a ne jinak. Tohle mi bylo dřív úplně jedno. (smích) Najednou musím mít všechno v pořádku a nalajnované.

To máte pravdu. Doma nám visel ferman, kde bylo přesně na minuty rozepsané: škola, zábava, sport… A nebylo úniku. A teď vidím, že se tomu začínám strašně podobat, a hrozně jsem se toho vyděsil. Jako kdyby mě opustil ten bohémský život.

Dělal jsem si všechno podle sebe, co chci, jak to chci. Řídil jsem se svou cestou, kterou jsem pro sebe považoval za nejvýhodnější.

Kdybych to měl vzít od začátku, tak musím říct, že mě od dětství obklopovali kvalitní a vzdělaní lidé. A to má v dospívání velký vliv. Takže jsem byl zvyklý poslouchat, učit se, škola mě bavila, i když jsem zlobil. Pak jsem si vybral JAMU, divadelní školu, která je nevázaná. Herci můžou všechno, vše jim je dovoleno. Každému se tohle zalíbí. Ale pak jsem zjistil, že naše profese obnáší neustálé učení a nutnost být vždycky připraven a fit. Takže ona to zase taková sranda není.

(přemýšlí) Jednou, když mi bylo čtrnáct a šli jsme se školou na plavání. Tenkrát mi na záda skočil nějaký kluk a já se začal topit. Hrozně jsem se napil vody a šel jsem ke dnu. Slyšel jsem, jak všichni kolem jsou veselí a juchají. Já se odrazil ode dna, ale neměl jsem sílu se dostat na hladinu. Tak jsem zase pomalu padal. To jsem poprvé zažil okamžik, kdy víte, že umřete. A napadla mě absurdní myšlenka: Ježiš, co řeknu doma? Nakonec mě vytáhl jeden kluk, který se tam potápěl s brýlemi.

Než jsem si všechno v hlavě seřadil, byl jsem dlouho zaražený a nechtěl jsem plavat. Ale na mládí je dobré to, že se všechno překoná a zapomene. Síla života je veliká. Musí se jít dál.

Jsem hodně volný člověk. Stejně jsem i žil. Pořád jsem někde byl, což působilo velmi nespolehlivě. Proto jsem si neudržel žádnou rodinu.

(podívá se na svou přítelkyni Moniku Fialkovou) Myslím, že teď už jo. (smích) Asi jsem se už unavil.

Jak by řekl pan doktor Plzák: Mít mladou ženu je afrodiziakum. Takže to určitě prodlouží chlapovi mládí. A i když svět očima mladých je mnohdy rozdílný, my máme zase jiné kvality.

Třeba jsme zkušenější. A to je taky výhoda přibývajících let. Že v jistém okamžiku jako kdyby se to bláznivé tvořivé období utlumilo a člověk najednou začne čerpat ze zkušeností.

Kdo ví. (smích) Já jsem si to tenkrát dobře promyslel. Do třiceti jsem byl svobodný. Všichni kolem mě byli ženatí nebo rozvedení, trápili se, a já si žil. Chodil jsem hrát tenis, byl jsem svobodný člověk. Pak jsem to nějak zkazil a oženil se.

Vůbec ne. Myslím, že to byla součást mého života. Do manželství jsem vždycky vstupoval opravdově a pokaždé jsem věřil, že vydrží… Možná jsem pro jejich udržení mohl dělat víc. Ale asi mi to moc nešlo. Tak nějak se mi to rozpadlo pod rukama.

Těžko říct. Žena má asi trochu jiné představy o manželském životě a já měl taky jiné. Nešlo to skloubit.

Že bude všechno tak jako předtím.

(smích) Ano, že budu svobodně žít, že se mě žena nebude ptát, kam jdu a kdy přijdu. Ale teď bez legrace. Opravdu jsem do každého manželství vstupoval s tím, že bude šťastné. Těžko říct, kde je vždycky ta vina.

Už asi ne. Možná se to tehdy pro Simonu jevilo náročné. Naše manželství vydrželo pět let. Docela dlouho. Pak se to zkazilo. Asi mojí vinou. Ale bylo to hezké období a nelituju toho.

Většinou je nevidím. Ale Simonu občas potkám. Ona je bezvadná. A když se vidíme, tak, nevím proč, dostane záchvat smíchu. Ve mně tak vyvolává představu, že naše soužití asi nebylo zas tak špatné.

Nevím! Šlo to tak nějak samo. Spontánně, přirozeně. Mám pocit, že jsem ani nic výjimečného neudělal. Ale víte, co se říká? Že žena si muže vybere dávno předtím než on ji. A jen chlap si myslí, že ji sbalil. Takže to je taky jedna z variant.

Byl jsem vychován tak, že peníze nejsou. Kdysi měli herci v divadlech plat dva a půl tisíce hrubého, nic moc. Takže hodnoty lidi hledali v něčem jiném. Najednou se všechno ale tak nějak zvrtlo, a teď jsou finance na prvním místě. Revoluce v devětaosmdesátém byla ekonomická. Všichni se potřebovali dostat ke svým restitucím, penězům. Ale u mě nikdy nebyly ústředním tématem života.

Ano, nejprve jsem založil agenturu a potom divadlo Skelet. V té době na to byla příhodná doba. Všechno se po revoluci změnilo a nám to začalo docela jít. Tehdy společnost ještě nebyla tak upnutá na peníze a zdá se mi, že byla vlídnější. Ani bulvár nebyl tak agresivní. Časem se všechno vyhranilo do tak tak únosných mezí. Ale když jsem založil Skelet, pochopil jsem, že mít soukromé divadlo nikomu nemůžu doporučit.

Stojí to strašně peněz, námahy, úsilí. A hlavně inkubační doba, než si k vám lidi zvyknou chodit, je neuvěřitelně dlouhá. Ale nám se to podařilo. Druhý rok nám bylo o chlup lépe a třetí už jsme byli veselí. Přesto jsem neustále říkal: Představení umíme, večer ho zahrajeme, ale támhle teče voda, tam zase něco prasklo… To je na tom to komplikované. Potom volba repertoáru. Co hrát? Není to tak, jak se nám říkalo, že divák se musí vychovávat. On prostě jde do divadla nebo na fotbal a dělá si, co chce. A taky se chce dívat na něco, co ho baví. Takže vám tak trochu diktuje dramaturgii.

Jednoznačně komedii.

Pídím se, hodně čtu. Taky musím myslet na to, aby se všechno zaplatilo, aby se představení hrálo co nejdéle. Protože podstatný rozdíl mezi dotovaným a soukromým divadlem je ten, že nám záleží na tom, kolik sedí lidí v hledišti. Protože od toho se odvíjejí naše peníze. Kdežto dotovanému divadlu je jedno, jestli mají tři nebo tři sta diváků.

Krizi jsem měl zpočátku, v tom osmadevadesátém, než se na nás diváci naučili chodit. Říkal jsem si: Sedí tam jen osmdesát lidí. Někde je chyba. Bral jsem to jako osobní neúspěch. Naštěstí kolegové ze souboru byli bezvadní a utěšovali mě, že se to zlomí. A zlomilo. Jsem rád, že to moje malé divadélko hraje, i když zrovna nemáme stálou budovu. Ale k tomu se taky zase dopracujeme.

Jako Moliére? Není to špatné řešení. Poznal jsem, že když některý herec z nějakého důvodu skončí, cítí pak velkou prázdnotu. My jsme totiž na exhibici zvyklí a je pro nás potřebná. Jeden kolega mi říkal: Zahrádka mi to nenahradí. Okopávat mrkev? To ne. Ale situace s herci v České republice je velice závažná. Nedávno jsem slyšel vtip: Přijde herec k doktorovi, který ho prohlédne a říká: Mám pro vás špatnou, velmi špatnou zprávu. Budete žít měsíc dva. On se vyděsí a vykřikne. Dva měsíce? A z čeho? Prostě je nás moc a všichni chtějí být hvězdy, něco točit.

Rodinný seriál? Vždyť to je jen žvanění a tlachání. To mít nemusím.

Ale pozor, my jsme si slávu budovali o něco déle než herci dnes. Vždyť za nás jsme neměli ani fotky na rozdávání!

Měl jsem období, kdy jsem na něj alergický byl. Ale teď už ne.

Okamžitě se mi vybaví Libuška Šafránková. Pak strašlivá zima, která tam byla, a dlouhé únavné cestování do Německa. Ale dnes se na to dívám shovívavě a sentimentálně.

Vždycky přemýšlím, čím to je, když se něco stane trvalkou. Tady to bylo asi tím, že pohádka je velice vděčný žánr, dívají se na ni jak děti, tak dospělí. Musí být ale průzračně jednoduchá. Žádné filozofování. A Popelka není přetrikovaná. Jak mi povídal jeden můj známý: Když se vždycky na tuhle pohádku dívám, tak ty tam pořád jezdíš na koni a hledáš botu.

To už tak je. Dávno jsem dal za pravdu Vladimíru Rážovi, který mi říkal: Když natočíš prince v pohádce a podaří se, tak jsi ztracen. Už pak můžeš zahrát, co chceš, a nic ti nepomůže. Znal to z vlastní zkušenosti. Já jsem si naštěstí v divadle zahrál žánrově jiné role, takže se mi to kompenzovalo. Ale určitě mi je líto, že při obsazování do filmů si režiséři kolikrát řekli, že mě ne, protože jsem ten princ. Že potřebují jiný typ. Takže jsem i o hodně rolí přišel.

(bez rozmýšlení) Je. Štrosmajera v Nemocnici na kraji města. Nebo zase Mildu Kopeckého v muzikálu Limonádový Joe. Tam se mi moc líbil.

On byl úžasný a zvláštní člověk. A jeho brilantní herecká technika je nedostižná. Uměl hrát famózním způsobem. Jak se pohyboval, všechno, co dělal, měl dokonale promyšlené. A měl to, co já mám rád – nadsázku při hraní.