Pavel Šporcl: Jsem hrdý Čech

Prakticky žádná. (smích) Cesta tramvají měla vyjádřit moji podporu Ukrajincům a jejich snaze dostat se ještě víc k Evropě a později do Evropské unie.

Díky poslankyni Kristýně Zelienkové jsem získal kontakt na jejich velmi známého poslance Alexeje Gončarenka, který mi hodně pomohl tamním pobytem. Sjednal mi schůzky kvůli chystanému dokumentu o slavných českých houslistech, takže nás pustili do různých archívů. A on také zprostředkoval setkání s ukrajinskými novináři v tramvaji. Jel jsem asi dvacetiminutovou trasu z první zastávky na konečnou a hrál Bacha, Paganiniho a hymnu Evropské unie, tedy Beethovenovu Ódu na radost.

Třeba několikrát v jeskyních, například v Mladečských u Olomouce. Ale neuvědomil jsem si, že tam je i v létě chladno. Asi 10 °C, možná i míň. Měl jsem pocit, že to v té zimě nezahraju. Jenže začaly přijíždět autobusy z okolních vesnic plné lidí. Na sobě jsem měl jen košili, a tak mi půjčili bundu. Byl to nakonec krásný koncert. Kolem lítali netopýři, vystoupení mělo působivou atmosféru.

Pak jsem hrál třeba na vysokozdvižném vozíku na návsi obce Úsilné u Českých Budějovic, kde slavili, že získali titul Vesnice roku. Deset metrů nad lidmi, aby mě všichni viděli. Snažím se přilákat ke klasické hudbě nové posluchače. Několikrát jsem vystupoval na nádražích i v bývalých továrních halách.

Ano, hraní na 54. ulici byla existenční potřeba. Po maturitě jsem od roku 1991 procházel pět let americkými školami, z toho dva roky v New Yorku, a absolvoval jsem je s různými hudebními certifikáty. Nedělal jsem tedy pouze jednu vysokou školu s klasickými přednáškami.

Já jsem měl obrovské štěstí. Hned po revoluci jsem začal studovat v Dallasu. Na Jižní metodistickou univerzitu hledali talentované studenty, protože chtěli zvýšit úroveň hudebního oboru. Jejich příchod podporovali právě stipendii, nejen na školné, ale i na žití. Tehdy tam studovalo mnoho Evropanů, ale i parta Čechů. Prožíval jsem krásné období.

Život v Dallasu byl daleko jednodušší než později v New Yorku, kde mi sice dali školní stipendium, ale na živobytí už jsem musel nějakým způsobem získat finance. Neuvěřitelně jsem se uskromnil, bydlel v nejlevnějším možném podnájmu, mezi 20 nekastrovanými kočkami, občas jsem si vydělával v metru, příležitostně vypomáhal v orchestru. Jenže já se chtěl především věnovat cvičení na housle.

Rodiče posílali, co ušetřili, což nebylo mnoho. Tehdy jsem se rozhodl, že budu vegetarián, protože na maso mi už nezbývalo. Jezdil jsem na kole místo metrem, prostě jsem šetřil, jak to šlo. Dalo mi to neuvěřitelně mnoho. Za každou cenu jsem chtěl na studiích v Americe vydržet.

Jde o nějakou životní zkušenost, etapu. Přece jen už je mi přes čtyřicet, mám něco odžito. Mohl jsem zůstat v Americe, já měl ale vizi, že bude dobré po revoluci vyjet ven, hodně se naučit. A potom, společně s dalšími navrátilci, doma budovat a vylepšovat. Asi je to idealistické, ale stále si tu představu ponechávám.

Už tehdy jsem měl pocit češství, tady je přece můj domov. My jsme národ, který hrdostí nikdy v minulosti nevynikal. I nedávno jsme opět ukázali, že ji nemáme, když jsme se shrbili před Čínou… Myslím si, že třeba Švýcarsko by to neudělalo, Izrael také ne, i když jsou to malé státy.

Variace na naši hymnu jsem složil přede dvěma lety. Je pro mne důležité mluvit o národní hrdosti, apelovat na ni, hledat vůdčí osobnosti, na které bychom mohli být hrdí. Souvisí to s našimi tradicemi, na něž musíme navazovat, a možná že jako sebevědomější bychom třeba i volili jinak.

Variace hraji velmi často, mají šestnáct minut, dnes jsem zvolil kratší verzi. Na začátku roku jsem je vydal i jako singl. Protože po uvedení na koncertech za mnou lidé chodili a mnohdy se slzami v očích mě žádali, jestli si je mohou poslechnout doma.

Odjakživa jsem chtěl hrát cikánskou hudbu, protože mě fascinovala, melodiemi i virtuozitou. Jde samozřejmě o jiný typ hudby, než je klasická, ale mě moc baví. Vůbec mám krásný vztah k folklóru. Pocházím vlastně z dudácké rodiny. Můj strýc je úžasný dudák v Českých Budějovicích, maminka prakticky celý život zpívala a tančila v souboru Úsvit a já jsem v něm hrával jako kluk. Mám rád nejen jihočeský folklór, ale i moravskou cimbálovku. Odtud už je jen krůček k hudbě cikánské.

Těžko může člověk jako já, běloch a klasicky vystudovaný houslista, přijít k nějaké cikánské kapele a říct: já bych si s vámi rád zahrál a chci mít i sóla, takže ty, primáši, který jsi je hrál doteď, běž hrát druhé housle…

Navíc romská komunita je známá pospolitostí. Pomohla náhoda. Jedna cikánská kapela mě viděla v televizním pořadu s moravskou cimbálovkou a na základě toho mě pozvala na svůj benefiční koncert. Jel jsem na otočku do Bratislavy, vystoupil s nimi a řekl si, že jde o úžasnou příležitost. Tak vznikla první nahrávka Gipsy Way. Od té doby uběhlo osm let. Teď už mám vlastní cikánskou cimbálovou kapelu, což je samozřejmě velmi pikantní. Hrajeme spoustu koncertů, natočili jsme album Gipsy Fire.

Vzpomínám často. Myslím si, že jsem hrál písničku Sedí liška pod dubem na koncertě tehdejší LŠU v Českých Budějovicích. Nebyl úplně můj první, protože maminka, abych se nebál při svém prvním veřejném vystoupení, mě donutila zahrát den předem šatnářce u bazénu, kam jsem chodil trénovat plavání. A to byl pro mě, stydlivého introverta, nejhorší možný způsob.

Na druhou stranu jsem si řekl, že nic horšího už být nemůže. Od té doby hraju s klidem, bez nervů a zážitek z dětství si dobře pamatuju.

Ano. Maminka vyučovala dětské pacienty v nemocnici. Učila matematiku a hudební výchovu, což bylo obrovské štěstí. Končila dřív než učitelky ve škole, a tak se mohla mně a mému o čtyři roky staršímu bráchovi, který je úžasný violoncellista, hodně věnovat. Tatínek působil 50 let v budějovickém Jihočeském divadle jako herec. Takže kulturní prostředí mám v krvi.

Zdědily. Ještě máme šestnáctiletou dceru Lily z Bářina předchozího vztahu, která podědila výrazný výtvarný talent po předcích Kodetových. Ti byli nejenom herci, ale také úžasní sochaři, třeba Emanuel Kodet. Sophinka hraje na violoncello, Violettka na housle, a ještě zpívá.

Opravdu přes housle. První fotka ultrazvuku z bříška byla zvláštní. Když se na ni Bára s paní doktorkou podívaly, tak řekly: Ta hraje na housle. Měla ručičky přesně v houslové poloze. Já jsem si sice pomyslel, že jede na kajaku, ale ony mě přesvědčily.

Jako každý muž očekává, nebo většina, že bude mít syna, i já jsem doufal. Podle Báry jsem potom na deset minut přestal z šoku mluvit. To je asi trošku přehnané, ale možná mi to bylo v první okamžik maličko líto. A tak jsem díky tomu dostal příležitost najít dceři jméno. Přemýšlel jsem o nějakém z hudební branže. Viola mi přišlo příliš tvrdé. Violetta je vlastně malá viola, tedy housle. Ona je vlastně v češtině Housleta. A ještě ke všemu jde o slavné jméno z opery Traviata od Verdiho.

No ještě máme fenku a dvě kočky. Měli jsme chvíli králíka, ten ale po pár měsících bohužel zemřel. Takže jediná mužská podpora už tam zase není. Ony si mě holky samozřejmě hýčkají a já jsem šťastný, že je mám, že jsou zdravé a že se máme všichni tak rádi.

Já si myslím, že hodný. V rámci možností důsledný, někdy snad i nekompromisní. Ale na to by vám Bára řekla, že určitě nejsem. Ale v tomto ohledu je to složitější, protože hodně cestuji.

Samozřejmě běžné starosti jsou na Báře. Naše role máme celkem jasně rozdělené. Bez toho by to ani nešlo. Nejsme totiž typy fandící chůvám a pomocnicím. My si rádi děti vychováváme sami, občas s pomocí babiček. Ty jsou ale, jak už to v dnešní době bývá, velice aktivní.

Dětství rychle utíká a pak najednou ratolesti chtějí odejít a člověku by mohlo být líto, že něco prošvihl. A tohle přesně nechci. Proto jsem rád co nejvíc doma a vracím se z vystoupení třeba i hodně pozdě v noci, abych mohl ráno dát dcerám pusu, než jdou do školy. Je to pro mě prostě důležité.

Od dětství si musím dávat pozor na ruce a prsty. Nezměnilo se to ani teď. Jde už o podvědomé chování. Nemůžu hrát basketbal, volejbal, jinak jsem vždycky dělal v rámci možností všechno. Když mám čas, rád si zahraju tenis, ale nepřeháním to. Chráním si hlavně zápěstí. Čím víc bych se bál, tím spíš by se mi něco stalo.

Minulý rok v únoru jsem měl debut v Carnegie Hall. Kvůli kvalitní přípravě jsme snad vůbec poprvé nejeli na hory, aby se mi náhodou na lyžích něco nepřihodilo. V lednu v Praze napadl sníh. Já šel se psem do Stromovky a nakonec jsem stejně uklouzl a pořádně sebou praštil. Bylo z toho nalomené žebro. Žít ve vakuu, abych si něco neudělal s rukama, to by nebyl život.

Ne, byl vysloveně pro Američany. Nezapomenutelný zážitek, ta síň je prostě jedinečná a má neuvěřitelný genius loci. Hráli tam všichni nejlepší světoví hudebníci. Moc mě těšilo, že jsem po mnoha letech mezi sólisty zastoupil české houslisty.

Já jsem hrál s americkým orchestrem a s italským dirigentem pro americké posluchače. Hodně jsem si koncert užil. Publikum bylo nadšené, přidával jsem. Radost mi udělalo, že tak, jak jsem si to připravil, jsem to i zahrál. Na náročné vystoupení se musíte srovnat i psychicky. Přece jen v Carnegie Hall nehraje člověk každý den. Tak jsem se nechtěl rozklepat a mít trému.

Navštívil jsem divadelní představení Na miskách vah, v němž měl pan Jiří Kodet, Bářin tatínek, hlavní roli. Byl úžasný. Chtěl jsem mu poděkovat. Jenže po skončení představení se mi ho už nepodařilo zastihnout. Poslal jsem mu CD s dopisem a on mi odepsal. Na dálku jsme o sobě věděli, byli v kontaktu, ale nikdy jsme se vlastně nesetkali.

Potom, možná rok před jeho smrtí, jsem pana Kodeta pozval na koncert. Bára mi volala, že je tatínek již velmi nemocný. Nakonec přišla ona a domluvili jsme se, že ho pojedu navštívit. Takže jsem jel k nim domů s velkou kyticí a čokoládou pro malou Lily. Tak vzniklo mezi mnou a Bárou kamarádství.

Vím. To se vlastně říkalo proto, že děti pak přicházely na svět v zimě, což nebylo dobré. Já na tohle nevěřím. Horší bylo sehnat někoho, kdo nás během státního svátku oddá. Takže jsme požádali jednoho úžasného kněze, pana Makovičku. Obřad se konal v krásné dejvické vile, kde jsme měli pro přátele k dispozici i zahradu.

Vůbec ne. Je pravda, že Bára ze začátku vybuchnout uměla, ale myslím, že jsem jí dal pocit bezpečí a už nemá důvod pouštět saze. Já jsem typ, který se opravdu nerad hádá a vylítne málokdy. Doma jsme se krásně sžili a už není žádný důvod, aby kdokoli z nás vybuchoval.

Jsem člověk nesmírně činorodý, musím toho spoustu stihnout, a tak není času nazbyt. Balení je pro mě nejméně důležitá věc. Vždycky si říkám, že mám třeba do půl hodiny zabaleno. Jenže potom se ukáže, že nestíhám. Plánování balení mi úplně nejde, to přiznávám.

Ano, abych stihl let. Zatím jsem žádný nezmeškal. Samozřejmě hodinu před odletem už musím být na letišti. Balení je složitější v tom, že se vypravuji na koncerty. Ve chvíli, kdy už sedím s kufrem v taxíku nebo v letadle, nervozita opadne.

Už stejně nemám šanci jeho obsah ovlivnit. Vím, že až někam přiletím, tak si tam třeba něco dokoupím a vždy to nějak vyřeším. Asi dvakrát jsem si zapomněl koncertní oděv. Tak mi ho půjčili.

Já si myslel, že mám šaty v autě. A ony tam prostě nebyly. Takže jsem si kalhoty a košili půjčil a posluchačům v sále vše vysvětlil. Zachránil jsem to šátkem, který mám stále v houslovém futrálu. Takové věci jsou lidské a nejde o život.

Ano, toto mě nesmírně těší. Vždy mi šlo ale v prvé řadě o hudbu, o moji kvalitní interpretaci. Se šátkem hraju cikánskou hudbu a používám ho i na jiných koncertech. Lidé mě v něm rádi vidí.

Myšlenkou bylo, abych ukázal mladým a vlastně všem, že klasickou hudbu může hrát kluk v šátku a texaskách. Že to jde i jinak než ve fracích. To byl pravý důvod.

Pak jsem si říkal: nebudu přece v padesáti pořád nosit šátek jak zastydlej puberťák. Teď mám modré housle. Ty splňují to, o čem nyní přemýšlím: víc o repertoáru, pořádání výchovných koncertů, všeobecné kulturnosti.

Teď je jim dvanáct let. Vozím jenom tyto jedny.

Ano, zvuk mají krásný a jsem rád, že je mám. Jsou jedinečné nejen neobvyklou modrou barvou. Mají řadu inovací pro delší životnost a nosnější zvuk. A takto mohu také ukázat, že i housle se dají postavit trochu moderněji.

Skutečně byly víc modré. Patinu měly vždycky. Ale tím, že základní lak je žlutý, modrá barva určitě leze viditelněji dolů. U klasických žlutočervených houslí to není tolik nápadné.

Mistr houslař Jan Špidlen by je dobarvit chtěl. Já nevím, jestli je to nutné. Takhle se u nich na první pohled zrcadlí čas, který se mnou žijí. A to se mi líbí.

Úplně přesně ne. Ta nejpravděpodobnější verze je, že jsme někdy v době Napoleona přišli z Francie. A ta méně pravděpodobná zní, že bychom mohli být levobočci hraběte Šporka. To by se mi nesmírně líbilo. Údajně v té době levobočci byli oficiálně přiznaní. Aby se poznali, přidávala se ke jménu koncovka -cl. Takže ze Šporka vznikl Šporcl.

Hrabě Špork byl velký milovník umění. I Bach pro něj psal nějaké kantáty. Ale nejspíš to tak nebude. Většina mých předků byla kantory. A ti museli umět zpívat a hrát na nějaký hudební nástroj. Talent, který tak přes několik generací spadl na mě a mého bratra Petra, jsme určitě po předcích zdědili, a v důsledku toho se nám oběma hudba stala profesí.