Článek
Z toho, že má narozeniny právě na Silvestra, ale nadšený není.
„Jednak nedostanu pod stromeček všechny dárky. Jednak je všude kolem hrozně hluku. A to nejhorší, přijde Nový rok, první leden, esence všech pondělků celého roku. Nebo vy máte ráda pondělky? Já už od školy ne. Když se kterékoli ráno probudíte, restartujete se do nového dne. Jaký bude? Když se probudíte do pondělí, restartujete se do nového týdne. Jaký bude? A když se probudíte do Nového roku, srdce se tak trochu sevře... Jaký bude?
Nedávám si předsevzetí, protože cítím, že na mně až tak moc nezáleží. Jak ke mně bude osud vlídný tentokrát? A bude vůbec? Starý rok odešel, jako by se nechumelilo. A nový přijde jen tak, jako by mu na nějaké chumelenici vůbec nezáleželo. No, není to na mrtvici?”
Ve studiu OneHotBook při načítání knihy Tvář vody, kde vystupuje jako psychopatický vládní agent, humanoidní tvor z Amazonie či stárnoucí homosexuální malíř.
Před třemi lety měl opravdu namále. Praskl mu žaludeční vřed a následně mu lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Jak tvrdí, zpátky do života se vrátil pokornější a snaží se v něm stihnout, co se dá. „Času už jsem po špitálech promarnil dost.”
Lákalo by vás v dnešní době věnovat se novinařině, kterou jste také vystudoval?
Upřímně řečeno, nelákalo. Já se tenkrát rozhodl prostoduchou dedukcí mezi tím, co nechci. Bravurně jsem psal deseti poslepu na psacím stroji, a v soutěži v těsnopise jsem dokonce porazil třicet sekretářek a dostal za odměnu knihu Oty Pavla Plná bedna šampaňského, což bylo opravdu cenné. Ale hlavně se mi nechtělo na vojnu. Zariskoval jsem a vyšlo to. Neznám totiž nic krásnějšího než být mladý a studovat.
Dnes je internet nabitý informacemi k prasknutí a já už nemám plavky na to, abych se do toho proudu ponořil. Oceňuju třeba důvtip a úsilí novinářů Slonkové a Kubíka, kteří pomohli dobré věci. Ale obávám se, že jejich nadání spláchne marnost reality.
Dělat žurnalistiku musí být dneska záživnější než dřív, ne?
Nemusí, ale může. Když jsme jako studenti žurnalistiky na Karlově Univerzitě sami kolportovali v pražských pasážích to, co jsme napsali, neměli jsme o styk s realitou nouzi. Jenže to se psal rok 1969, lidi nám fandili a dávali dýška.
Jen pár let předtím, když jsem si přivydělával jako průvodčí ve staré dřevěné tramvaji, řidič na moji adresu utrousil: „Novinář? Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, co, mladej?”
V seriálu Cesty domů, kde ztvárnil policistu Roberta Vejnara, se potkal s Miroslavem Etzlerem coby svým kolegou Janem Maškem.
Tvrdíte o sobě, že jste zakřiknutý introvert. Proč jste si vybral dva obory, které v podstatě vyžadují opak?
Ale já si je nevybral. Ony si vybraly mě. A já se provinil jedině tím, že jsem se nebránil. Představte si korkovou zátku plovoucí po hladině. Tak to jsem já.
Neříkejte, že se jen tak necháváte unášet osudem?
Ne. Párkrát jsem se vzepřel. Doma. Ve škole. Na univerzitě. Na DAMU. V divadlech. Když cítím, že něco není v souladu s mým pocitem, smýšlením, názorem, tak reaguju. Někdy se jen bráním, někdy zaútočím. Nejsem typ, který by před pochybnou autoritou zcepeněl.
Vryly se vám do paměti nějaké konkrétní případy?
Tak třeba na DAMU při hodinách „čtectví před mikrofonem”, které přišla vyučovat z vinohradského divadla Světla Amortová, sveřepá normalizátorka. V podstatě nás „jenom” kádrovala.
Do rozhlasu jsem chodil celkem vzácně, většinou k režiséru Josefu Schwarzi-Červinkovi. A jednou, točili jsme pozdě večer pětiminutovku poezie, mi povídá: „Co jste na škole provedl, že jste u nás na černé listině? Nesmíme vás obsazovat.” A bylo to!
Pavel Soukup byl několikrát oceněn za výkon v dabingu - v roce 2004 mu cenu předala Pavlína Filipovská.
Před sovětskými džípy jsem si zásadně odplivoval. A okupační noviny jsem vzal a roztrhal. Jednou mě za to vojáci vtáhli na „stanici” a začali mě mlátit. Zachránil mě sovětský důstojník.
Když jsem při studiu brigádničil na hlavním nádraží a ve Washingtonově ulici zrovna vyvěsili sovětskou vlajku, seběhla se skupina protestujících, pískalo se. Šel jsem tam ze zvědavosti a přirozeně jsem začal pískat taky. Přivezli na nás venkovské esenbáky s obušky. Schytal jsem to jako mnoho jiných a noc strávil na policejní stanici v Krakovské. Tam bylo tenkrát narváno! Později jsem si našel „svého sadistu” a chtěl se soudit, jenže vyšetřovatel mi řekl: „Radím vám, zapomeňte na to!”
A jak je to s přibývajícím věkem, nemá člověk tendenci „vyměknout”?
S přibývajícím věkem mám spoustu jiných starostí než sledovat svoje „měknutí”. Po operacích mám zakázané kaskadérské kousky a rvačky. A už nemám chuť se hádat. Škoda času!
Přitahovalo vás v životě i něco jiného, než co jste vystudoval?
Ano. Sport. Ale na to jsem nebyl dost vybavenej. Mrňavej, hubenej, tak co s tím? Malování! Ale na to jsem nebyl dost talentovanej. Obdivuju obor architektury. Kdyby mi kdysi někdo našeptal, že budu muset počítat, rýsovat a pak projekt „okecat”, tak to by asi byla alternativa k tomu, čemu jsem se celej život věnoval.
Je tato vaše záliba poznat u vás doma nebo na chalupě?
Chalupu jsme měli krásnou, přesně podle našeho vkusu. Postavili jsme ji novou jako repliku roubenky a vybavili veškerým komfortem. Těšil jsem se, že tam „doklidním” svůj život, ale pak nám ji, na návsi, za okenní účasti části vesnice, totálně vykradli. Na Kutnohorsko už nikdy nevkročím, i když Kutnou Horu miluju.
S Miroslavem Vladykou v televizním filmu Ale je ženatý z roku 1982, v němž si Soukup zahrál nevěrného Jindřicha.
Co teď ve volnu děláte, když vás nezaměstnává práce kolem chalupy?
Pracuju. Točím. Teď se můžete podívat třeba na dokumentární cyklus Boží dar - příběhy českých potravin na ČT 2. A možná se ještě jednou vrátím na jeviště.
Proč jste si tak oblíbil práci s mikrofonem, před nímž asi nejvíc vynikne vaše mistrovství?
Víte, před mikrofon můžete přijít umolousaní, neupravení, ušmudlaní, ale mozek musíte mít jako z cukru. Bystrý. Skromný. Vždyť mluvíte k tisícům lidí! A mikrofon vás prověří víc než detektor lži. Zkrátka, před ním se nemusíte starat o to, jak vypadáte, ale co říkáte. Protože posluchač má svou vlastní představivost a už se bez vás obejde.
V posledních letech jste dost aktivní v načítání audioknih, z nichž mnohé obsahují silný příběh. Vzpomenete si, jestli vás někdy emoce při práci paralyzovaly?
Nevzpomenu. Za své chyby a slabosti se stydím a snažím se je odstranit.
Dá se v tomto případě mluvit o slabosti?
Ne, ne, myslím to v nadsázce. Ale je fakt, že mě občas na jevišti, před kamerou nebo i před mikrofonem něco tak zasáhne, že polykám andělíčky a chvíli nemůžu promluvit. Zrovna nedávno jsem měl zajímavou práci, načítal jsem knihu Dva Jana Saudka. Autor je v ní ostře upřímný, sám v sobě konfliktní a strhující. A strhl i mě. Jde v podstatě o herecký monolog. Žádný div, že jsem se málem dostal do transu.
Jednou jste zavzpomínal, že v dětství vám maminka pravidelně dávala jídlo, když jste poslouchal pohádku. Tak jste si na to zvykl, že jste dlouho nemohl číst bez toho, aniž byste jedl. Neobjevil se znovu tento reflex v souvislosti s prací na audioknihách?
Cha cha! To máte pravdu. Já měl závislost na zelené vazbě knížky Zajíček Hrdopýšek a hrachové polévce. Nebo Třech mušketýrech a slaných burácích a tatrance. Ale to už je minulost.
Dnes, když mě knížka pohltí, potřebuju jenom lampu, abych viděl na stránky. A co se týká audioknih, ve studiu většiny společností je k dispozici maximálně voda.
Herec si nejvíc považuje role ve filmu Bosé nohy v parku, kde propůjčil hlas Robertu Redfordovi (na snímku s Jane Fondovou).
Váš hlas je obecně chválen jako podmanivý, sametový, krásně znělý baryton bez známek vyšeptalosti. Setkal jste se ale někdy s opakem, tedy s jeho kritikou?
Jo, tak já vám něco povím. Tuhle se ploncám po Můstku a skoro vrazím do chlapíka. „Pardon!” A von vyjekne: „Ste to vy?!” A já už tuším trapas, ale odpovím: „Jo, jsem to já!” - „No, vy ste přece ten herec, ten- ten-” - „Jasně, nashle!” - „Ne, počkejte, já sem z Litoměřic. Už vím! Soukup! Já sem z Litoměřic a mám strašně rád váš hlas, víte. Ty dokumenty a dabingy, Švarcíka (Arnold Schwarzenegger) a tak. A mám tam kamaráda, von je asi stejně starej jako vy, a představte si, von má stejnej hlas jako vy!” No, nedala byste mu hubičku?
Další vaší silnou disciplínou je právě dabing. Jaký máte názor na to, že by se měly filmy méně dabovat a víc titulkovat?
Kdybychom více titulkovali, znali bychom více jazyků. Kdybychom nedabovali, spousta lidí by měla z filmů pendrek. Příklad? Dvanáct rozhněvaných mužů, zkuste si u tohohle filmu stihnout číst titulky!
Jaké dabingové práce si nejvíc považujete?
Filmu Neila Simona Bosé nohy v parku, kde mi režisér Elmar Klos dal krásnou šanci dabovat Roberta Redforda.
Jakým způsobem jste se před časem dostal k muzikálům jako Klec bláznů nebo Pokrevní bratři?
Úplnou náhodou. Život přece sestává z náhod a nápadů.
A je to váš oblíbený žánr?
Jo, když se muzikál povede, je to velkej svátek. Ale abyste v Čechách zpychla, nesmíte se dívat na kolegy v Londýně a New Yorku.
Litoval jste někdy, že jste odešel na volnou nohu?
Nejdřív jsem si myslel, že umřu! A představte si, druhej den ráno jsem se probudil a byl živej. (smích)
No, vždycky jsem byl v angažmá. Vždycky jsem někam patřil. A najednou vzduchoprázdno. Co když už nikdo nezavolá? Nenajme mě? Jsem přece dostihový kůň. To mám třeba zapřaženej vozit turisty na Staromáku? To byla velká nejistota. Ale zvrátila se ve velkou osobní svobodu.
S dcerami Pamelou (vlevo) a Patricií, synem Pavlem a manželkou Isabelou.
Vaše dcery Patricie a Pamela se také vydaly na hereckou dráhu. Bylo něco, před čím jste je varoval?
Ne. Nikdy jsem je neovlivňoval. Ani učit bych je nedokázal. Ony jsou asi trochu po mně. Svéhlavé a rozhodné.
Vaše manželka Isabela je také herečka. Máte v rodině podobný vkus, líbí se vám stejné filmy a představení?
Jistěže si rozumíme. A pak už stačí jen echo: „Na tohle nechoď!” Anebo já řeknu: „Na tohle půjdu dvakrát - poprvé a naposled.” Ale pamatuju si, jak jedno dítě řeklo natěšeně: „Jé, večer jde českej film! Budem se dívat a budem pomlouvat, jo?”
Podle věku už byste mohl být několik let v důchodu. Co vás motivuje k tomu, abyste pořád pracoval?
To, že nicnedělání je strašná dřina.
Neříkejte, že neumíte odpočívat?
Už jsem si odpočinul. Po špitálech. Ale i tak ztracený čas mě poučil. A dotlačil k pokoře.
Když jsme se domlouvali na rozhovoru, psal jste mi, že váš čas se krátí a musíte stihnout dokončit spoustu věcí. Jak jste to myslel?
Tak, jak jsem to řekl.
