Pavel Šimčík dal sbohem večírkům a našel boha

Ano, řekl jsem si konečně a měl jsem radost.

S panem Krobotem, který film režíroval a napsal k němu i scénář, jsem se poslední dobou stýkal spíš jako herecký kolega. Trávili jsme společný čas v hereckých šatnách a díky tomu jsme i zažili určitou renesanci našeho vztahu.

Nemohli jsme si nepovšimnout, že v útrobách šatny mezi námi vzniká něco jako druhá vlna našeho společného působení. Bylo to od různých vtípků, narážek až po volné improvizace, kterým se pan Krobot velice smál a svým způsobem je doplňoval. Tak jsme se stále udržovali ve formě.

Když mi napsal tu roli, bral jsem to jako pochvalu, jako zúročení našeho dlouhého profesního vztahu.

Moje výstupy v šatně nebyly zištné, nabídka mě překvapila a zároveň ve mně vybudila pocit zodpovědnosti, zda budu schopen dostát soustředěné existence i před filmovou kamerou.

Určitě. On je vyzobávač a pozorovatel. Dokázal si povšimnout drobných detailů a stejně tak si povšiml i mého myšlení, za což jsem byl moc rád. Uměl vnímat druh mého humoru, který je budovaný dlouhodobě. Už od let na gymnáziu, kde jsem byl známý svými improvizacemi či mystifikacemi při školních hodinách.

Pan Krobot je jeden z mála, který mému humoru dokáže naslouchat a umí vidět svět mýma očima.

Mystifikací myslím to, že vědomě měním realitu druhých lidí za účelem pobavení se. Je to princip, kdy se smrtelnou vážností říkám věci, které žádný závažný význam nemají. Tím uvádím lidi do stavu, který se dá nazvat očistnou katarzí. Tak je dokážu odstředit od závažných věcí, které se jim třeba v životě dějí, a oni se jim pak dokážou zasmát. Jako v divadle.

Mohou se díky vtípku vidět zvenčí a v tom mi mystifikace pomáhá. Prostě řeknu blbost velice vážně a čekám, jak lidi zareagují. Spousta lidí jen mávne rukou, pomyslí si, že mají před sebou blázna, ale jsou chvíle, kdy pomocí takové vážnosti dokážu lidi očistit od závažných problémů.

Samozřejmě, že ano. Tohle vidění světa, které je možná jen nějakou obranou vůči realitě, je zároveň i určitou filozofií ve smyslu specifického pohledu na svět. Můj humor není rozhodně zraňující ani nikoho nesráží. Nemám ve zvyku někoho šikanovat.

Setkal jsem se však až s překvapivě velkou řadou lidí, kteří tento očistný a občerstvující humor neberou. Považují ho za nevhodný a impertinentní. Ale jenom proto, že nejsou schopní přijmout, že realita nemusí být až tak závažná, jak se zdá.

Jsou ve svém plánu, programu, ze kterého odmítají vystoupit. Ale tím mi dávají živnou půdu pro zahájení protipalby a vyvedení z jejich domněnek.

Ano, to je určitě pravda. Humor jako kejklování, žertéřství, to je jiná disciplína. Ve svém humoru často odkazuju na vyšší principy a cíle. Humor je v mnoha lidech, ale oni to nevidí. Často je to přitom jediná zbraň, kterou máme a díky níž se můžeme ve svých úvahách dostávat dál.

Tento jev je mým výkladem slova mystifikace. Rozhodně to není jako u Orsona Wellese, který při rozhlasové hře (Válka světů) nechal zaznít informaci, která byla publikem mylně chápaná a vyvolala davovou paniku. Moje mystifikace je způsobem očistné komunikace.

Ano, on je měl. Vztah Pavla k manželce je tušeným základem celého filmu. Pavel je vlastně novodobým bojovníkem za vztah. On sice odchází režírovat z Prahy do Olomouce, ale dát si ve vztahu přestávku, pauzu, neznamená ho ukončit.

Neznamená to, že chce vztah ztratit, chce jen najít novou strategii a přehodnotit své chování. Vidět realitu z nového úhlu. Nevyřčená motivace odchodu Pavla je to, aby se mohl vrátit ke své ženě, ačkoli se zdá, že jeho kroky směřují jiným směrem.

Návštěva u psychologa, který je dost zvláštní, nabízí prostor pro humornou situaci. Myslím, že pan Krobot se musel při psaní této scény tetelit.

To jsou každodenní situace, do kterých se dostáváme a od kterých čekáme stereotypní řešení.

Myslím, že je dost lidí, kteří si prošli něčím podobným a z návštěvy manželské poradny měli stejný pocit jako Pavel. On je zajedno se svou ženou, pojmenovává věci přesně tak, jak je vidí, ale nikam to nevede.

No a nátisk? Často se do sebe lidé zamilovávají ještě kvůli banálnějším věcem. Je to i princip humoru, odpovídat jasně na otázky. Nemůžeme ale ručit za to, jak budou pochopeny odpovědi a jakou vyvolají reakci.

Mám určitý druh genetické predispozice struktury pojivové tkáně, takže dokážu různé části těla vytahovat, natahovat a hýbat s nimi zvláštním způsobem. Vyvolává to u lidí vřelou reakci, i když je to anomálie.

Takže to využívám, dávám ústa na sklo, dělám grimasy, nafukuji tváře, mohu mít velmi uvolněné prsty. Když je rozvlním při nějaké závažné situaci, lidi se smějí.

Pořád něco vzniká. Rád se projevuji tělesně, fyzicky. Grimasy mají svůj důvod. Existují proto, že se snažíme být pochopeni, chceme, aby nám někdo rozuměl.

Někdy se dostaneme do kritických situací, kdy nemáme možnost se slovně obhájit, ani reagovat vtipem. To je pak grimasa velmi osvobozující. Vnímám ji jako symbol svobody. Vyjádření protestu, nesouhlasu, pokud na nás těžce dopadá realita.

Ano. Kolikrát nám ale nic jiného nezbývalo.

Herci a umělecký svět jsou závislí na produkci a v covidových uzávěrách možnost vystupovat odpadla. S ní i večírky, kde se herec realizuje a posouvá své řemeslo do dalších vrstev a výšek. Nastal čas bez nich a vznikl tak prostor pro sebereflexi. Člověk byl jen sám se sebou.

A tak jsem si řekl, že se vrátím ke své rodině, matce a bratrovi, abych prožil renesanci našeho vztahu. Odjeli jsme na společnou dovolenou na Valašsko, kde jsme strávili čtrnáct dní. Jen ve své vzájemné společnosti a při sdílené intimitě. Tři dospělí lidé, dva synové a matka.

Jako dítě jsem maminku vnímal úplně jinak než v dospělém věku. Taky jsem si uvědomil, že mě dosavadní život, který jsem vedl, ničím neohrožoval. Z žádné strany nehrozilo žádné nebezpečí, ani to virové. Nebyl jsem tedy nucen utíkat ke své rodině. A taky mi došlo, jak cenný poklad v ní mám. Že to jsou lidé, kteří jsou schopni mi vždy a za každých okolností naslouchat.

Zařekl jsem se, že začnu cvičit, běhat a vyvaruji se dýchánků, které ve výsledku přinášely ani ne rozhled a nadhled, i když jsem to tak cítil, ale spíš sebedevastaci. Nakoplo mě to.

Když jsem z Valašska přijel do Prahy, nastala druhá vlna covidu. Vzápětí mi bylo u lékaře diagnostikované dědičné onemocnění rozšířené aorty.

Do té doby jsem si myslel, že jsem zdravý člověk, že mám věci pod kontrolou. O to víc jsem zatoužil dát věci do pořádku. Predikce nebyla moc dobrá, mělo dojít k operaci. Nevěděl jsem, co se se mnou bude dít, musel jsem omezit i běhání.

Na další lékařské prohlídce jsem dostal roční odklad operace, dost se toho srovnalo. Opravdu jsem totiž toho boha našel. Neotevřela se však nebesa a nesnesl se na mě proud světla. Uvědomil jsem si, že stačí zvednout hlavu a poděkovat. Sám sebe uvést do stavu smíření.

Probíral jsem se zápisníkem mojí mámy a z jejích zápisků jsem zjistil, že se určitá realita od dob, kdy jsem od ní odešel do své domácnosti, moc neměnila. Ačkoli já si myslel, že jsem prošel velkou proměnou.

Řekl jsem si, že skutečně změním život jak mámě, tak sobě. To už jsem věděl, že mě čeká velký úkol, natáčení filmu, o kterém jsme mluvili, takže motivace ke změně byla veliká. Zhubnul jsem šestadvacet kilo.

Diagnóza rozšířené aorty se ukázala jako méně závažná, než se původně myslelo. Vše se začalo obracet k dobrému. Stal se ze mě nový člověk. Covid mi dal poznání, že kdybych žil tak jako doposud, možná bych byl taky šťastný, ale nedožil bych se víc než deseti let. Teď tu chci být co nejdéle.

Určitě platí, že ve zdravém těle je zdravý duch. No a pokud máte 120 kilo, hrát Hamleta nebudete. Nikdo vás neobsadí. Tlak, aby herec byl fit a zdráv nejen psychicky, ale i po fyzické stránce, je enormní.

Měl jsem taky strach, jak se na mě bude moct někdo dívat hodinu a půl ve filmu na plátně, pokud se nezměním. Socializovalo mě to, protože jsem si uvědomil, kolik lidí na sobě pracuje. Kolik lidí udělá spoustu věcí předtím, než se jde ráno nasnídat.

Spousta lidí bojuje se životem, jsou stateční, a pokud jim mám na jevišti ukazovat jejich životy, musím taky bojovat za dobré věci. Musím vědět, co prožívají.

Jsou lidé, jako třeba moje maminka, která se chovala před covidem, během covidu i po něm stále stejně, co mají svoje stálé a pevné hodnoty. Staví se k realitě stále stejným způsobem. Jsme křesťanská domácnost, pěstujeme hodnoty předávané po generace. Všechno, co se děje za okny bytu nebo našich domácností, tak moc neprožíváme. Více nám jde o ten vnitřní svět. Je to způsob, jak vidět realitu, ale příliš se jí nepoddávat.

Ty pravé hodnoty jsou mnohem blíž, než si myslíme. Třeba tam, kde bychom je ani nečekali, tak je ani nevidíme. Kolik věcí nám stojí v cestě, abychom prohlédli, za co opravdu stojí bojovat a co přesunout na druhou kolej a bez výčitek to opustit?

Sám si aktivně hledám možnosti, jak si odskočit. Hostuju devět let v A studiu Rubín v inscenaci Obludov se svými dvěma kolegy Lukášem Příkazkým a Honzou Plouharem. Hraju v Shakespearovských slavnostech na Hradě, hostoval jsem v Chebu a chystáme premiéru hry Pravda o Pygmalionu s jedním divadelním spolkem v Divadle Kolowrat.

V Dejvicích jsem dlouho, ale tím, že občas hraju i jinde, zažívám občerstvující momenty, kdy potkám nové lidi, a pak se mohu vrátit s novou energií na svou domovskou scénu. Radikálně se odstřihnout jsem zvažoval několikrát, ale myslím, že se to dá řešit i těmi odskoky.

Ansámbl Dejvického divadla je pro mě důležitý. Jsou to lidi, kteří jsou pro mě inspirující a jsou mi i uměleckou oporou. Pan Krobot nás poskládal velmi dobře, jsme všichni divní. Díky tomu si rozumíme a občas i nerozumíme.

Naše přiznaná divnost nás spojuje a je věčným pramenem naší existence. V rámci souboru máme i svoje role, někdo je doyen, jiný benjamínek, někdo kominda, někdo heroina a tyto role prožíváme všichni zcela vědomě. Snažíme se mít motor naší práce nezastřen osobními půtkami ani společenskou situací. A to se daří.

Může se vám hodit na Firmy.cz: