Článek
Jednou jsem u vinohradského divadla viděl stát BMW s registrační značkou na přání ve tvaru STALL0NE. Není vaše?
Ne, ne. (směje se) Takové ptákoviny nejsou v mém stylu. Mimochodem, jednou mi slibovali, že se sejdu se Stallonem, když tady měl podíl v Planet Hollywood (řetězec restaurací, který zaštiťovaly herecké hvězdy - dva roky měl pobočku i v Praze) a měl přijet, ale sešlo z toho.
Vy byste o to stál?
Vůbec ne. To jsou takové zvláštní nápady. Jako když kdysi Jirka Bartoška říkal v Karlových Varech Gregorymu Peckovi: „Já vás tady dabuju.“ A on na to: „Já vás tam u nás ne.“ Co by na to asi tak měl říct?
Stejně je to rarita, že u nás dabují špičkoví divadelní a filmoví herci.
Ale musím říct, že teď už se to i v Americe docela děje. Morgan Freeman namlouvá nějaké dokumenty a nedávno jsem mluvil v dokumentu i Stallonea. A jednou jsem ho mluvil i v nějakém dětském filmu.
Spousta herců měla kvůli pandemii přes rok vynucené prázdniny. Předpokládám ale, že dabing pokračoval dál.
Právě že několik měsíců taky ne. Všechno bylo zavřené, zabedněné a jen pomalu se to asi po třech měsících rozjíždělo.
Co jste dělal po večerech místo představení, která byste býval odehrál v divadle?
Já nemám problém zůstat doma a být tam zavřený s vlastní ženou. Stal jsem se neuvěřitelným televizním divákem, objevil jsem třeba Netflix. Dokonce jsem tam našel i věci z divadelního prostředí, třeba seriál s Michalem Douglasem a Alanem Arkinem, který se jmenuje Kominského metoda (o stárnoucím herci, který si otevře hereckou školu). Vřele doporučuju.
V Divadle na Vinohradech začínáte 25. sezonu. Jaká bude?
To sám nevím. Předevčírem (23. 8.) jsem poprvé hrál, přišlo pár lidí, ale musím říct, že to byl strašný pocit, když vlezete na jeviště a sedí před vámi lidi v rouškách. Všichni kvůli tomu vypadali stejně. Já jsem ani netušil, že se to ještě musí, takže jsem vytřeštil oči a připadal jsem si jako ve středověku za nějaké morové bouře.
Hrajeme komedii Slaměný klobouk, jinak v prvním turnusu obsazený nejsem, a jestli budu dál, to nevím.
Kromě toho mám v Divadle v Řeznické dvě představení s úžasným parťákem Martinem Fingerem. Dostali jsme tam asi před třemi lety nabídku na hru Poslední sezení u doktora Freuda, která je nádherná. Po nějaké době nám k našemu překvapení nabídli další. Byl jsem k tomu skeptický, zase my dva spolu, hra ještě o čtvrt hodiny delší. Ale povedlo se a je úžasná. Jmenuje se Falešná nota.
I v pohádkách hrál, například O království z nudlí a štěstí bez konce (2009).
A několik let hostuju v Příbrami ve hře Obsluhoval jsem anglického krále. Jednak režisér Milan Schejbal, kterého znám z mládí, je tam uměleckým šéfem, jednak můj kolega z Vinohrad Pavel Batěk hraje mladší vydání mého já, takže s nimi jsem tam chtěl být.
Mnozí převážně mladí herci si během pandemie museli najít jiné živobytí. Kdyby vás něco takového potkalo v mládí, co byste dělal?
Zamlada jsem dělal všechno možné, takže představit si tu situaci dovedu. Protože jsem byl takový „nepovedený“ mladý muž, kterého vyhazovali z různých škol, tak jsem třeba v cihelně vyráběl střešní tašky, vozil jsem je do sušárny a zase ven. Nebo jsem dělal na stavbách.
Měl jste v tom divokém dospívání nějaké reálné představy, co se životem?
Nic reálného, ale sny ano. Hrál jsem na Slovensku s klukovskou bigbeatovou kapelou a potom v Uherském Hradišti nějakou dobu s opravdovou kapelou. Živit se tím byl můj velký sen.
Byl jsem kytarista, měl to štěstí, že jsem v kapele mohl být asi dva roky, ale chybělo mi nadání a schopnost to někam povýšit, ať jsem cvičil, jak jsem cvičil, takže tím příběh skončil.
Za častým stěhováním v dětství stála profese vašeho otce - divadelního režiséra?
Ano. Projevilo se to pak na mně takovou zvláštností. Když rodiče potkali na ulici nějaké své známé, tak jsem se jich zeptal, jestli bych k nim mohl jít na návštěvu. Když souhlasili, zeptal jsem se: „A můžu u vás i spát?“ Úplně cizí lidé, které jsem nikdy neviděl, ale byli to známí mých rodičů. Tak se domluvili a já u nich přespal.
Kde jste se při tom častém stěhování cítil nejvíc doma?
V Přelouči u babičky a dědy. Byl jsem tam nejen o letních prázdninách. Za mého „komunistického“ dětství bývaly uhelné prázdniny a různá jiná žebrota, takže všechny tyhle chvíle jsem trávil tam. Dokonce když jsem byl nemocný, tak mě rodiče odvezli k babičce a tam jsem stonal. Ale byl jsem tam šťastný a rodiče byli šťastní, že je mi tam dobře.
V Přelouči se mimochodem udělují Ceny Františka Filipovského za nejlepší dabingové výkony (letošní vyhlášení bylo 18. září). Je to vůbec měřitelná disciplína?
Já o tom nemůžu mluvit, protože jsem nikdy žádnou cenu za dabing nedostal, takže bych nerad, aby to vyznělo jinak, než bych si přál. Ale vždycky se usmívám, když oceňují někoho, o kom vím, že daboval tři filmy a zrovna byl při tom tak „úžasný”…
Co mají společného Morgan Freeman, Sylvester Stallone, Tommy Lee Jones a pes Scooby? Přece hlas Pavla Rímského!
Vraťme se ještě k těm eskapádám, které jste v dospívání vyváděl. Byly spíš na výprask, nebo rovnou na kriminál?
Řekl bych to tak, že čemu se má člověk věnovat, to mě vůbec nebavilo. Mě bavilo žít po svém, a to velmi intenzivně. Kapely, hudba, hospody, kamarádi.
Jednou můj otec zašel za nějakým psychiatrem, jestli by mu neporadil, co s mojí nepřizpůsobivostí. Psychiatr se mu vysmál a tím to skončilo.
Na brněnskou konzervatoř vás ale vzali, takže talent jste mít musel.
Ačkoli jsem měl divadlo doma díky otci, tak jsem k němu žádný vztah neměl. Pro mě znamenalo to, že se každý pátek nebo sobotu chodilo na premiéry tam, kde zrovna otec pracoval. Když mě ale zase vyhodili z jednoho gymnázia, tak mi ukázal inzerát, že se v Brně otevírá dramatická konzervatoř. V současnosti každoročně, ale tenkrát asi jednou za dva nebo tři roky. Přihlásil jsem se a kupodivu mě vzali.
Ale i odtamtud vás po roce a půl vyhodili. Na JAMU, kam jste se dostal, už jste bral studium vážně?
Tam jsem musel, protože jinak by to dopadlo katastrofálně. V občance jsem totiž měl jako vzdělání jen základní školu. Byl jsem strašně vděčný, že mi tu šanci dali, přestože o mě byl veliký boj mezi profesory. Část byla jen kmenová na JAMU, část ale učila i na konzervatoři.
Ti první říkali, že z morálních důvodů mě nevezmou, ani kdybych zkoušky udělal dvacetkrát. A druzí říkali: „Vlezte nám na záda, on nás zajímá, tak nevíme, proč by nemohl.“ Tenkrát mě totiž mohli vzít na uměleckou školu i bez maturity.
Pražanem jste se stal po angažmá v regionálních divadlech až v polovině 80. let. Toužil jste po tom?
Ano, vždycky. Nejvíc mě to do Prahy táhlo hlavně proto, že jsem to nemohl dotáhnout dál, třeba do New Yorku nebo Paříže. Praha byla taková náhrada.
Tak nějak přirozeně se stane, že se na někoho kamera dívá a říká si, že v tom ksichtě nic moc není, ale v krku asi jo
Jaký jste měl vztah k dabingu v mládí?
Žádný. Šlo to mimo mě. Když jsem přijel do Prahy, první angažmá jsem dostal v Městských divadlech pražských. Jejich herci, v té době už slavní, skvěle dabovali - Lojza Švehlík, Boris Rösner a další.
Když mě někdo poprvé pozval do dabingu, dostal jsem za to 200 korun, což vlastně k tomu platu 3500 korun byly dobré peníze. Tak jsem prostě přišel podruhé, potřetí, popáté, role se zvětšovaly, až jsem došel k těm hlavním.
Roli rektora dostal v životopise J. A. Komenského Jako letní sníh (2021).
V jaké době se pro vás stal zásadní hereckou disciplínou?
Upřímně řečeno mám kopřivku z termínu dabér. Vždycky jsem chtěl být hercem, a tohle je jen jedna z disciplín. Tak nějak se přirozeně stane, že se na někoho kamera dívá a říká si, že v tom ksichtě nic moc není, ale v krku asi jo. A tak postupem času třeba tolik nehrajete ve filmu, byť i tam mám slušný seznam, až se někdy divím, když to někdo vytáhne, protože já nejsem žádnej „slavnej filmovej“.
V českém dabingu se někdy přihlíželo i k fyzické podobnosti. Našel byste nějakou shodu s těmi nejznámějšími herci, které dabujete?
Tak se na mě podívejte. Ani s jedním!
Možná Tommy Lee Jones, kdyby si nechal narůst vousy.
Ten asi ano. Taky mě to napadlo, jen jsem nevěděl, jestli to mám říct. (směje se)
Herci Sylvester Stallone, Samuel L. Jackson, Morgan Freeman, Tommy Lee Jones… Je vám někdo z nich víc sympatický?
Ne, to nemůžu takhle říct. Mám je rád všechny. Spíš mě teď baví, že díky nim narazím na různé lahůdky. Morgan Freeman třeba namlouvá dlouhý seriál o kosmu, který je úžasný (Cestování červí dírou s Morganem Freemanem).
Někteří dabingoví herci mi řekli, že nesnesou se v televizi poslouchat. Pokud vy také ne, tak to znamená, že jste spoustu skvělých filmů neviděl…
Nechci, aby to znělo nějak samožerně, to chraň pánbůh, ale občas se poslouchám, řekl bych ze studijních důvodů, a trpím u toho, co všechno jsem udělal blbě. Navíc tomu stejně neujdete, protože to dávají doma a dívá se na to rodina.
Vtipné je, že mi občas příbuzenstvo říká, že v něčem mluvím, já jim tvrdím, že to rozhodně nejsem já, ale pak se po několika větách poznám.
„Upřímně řečeno mám kopřivku z termínu dabér. Vždycky jsem chtěl být hercem, a tohle je jen jedna z disciplín.“
Musím říct, že jako otec malých dětí jsem dlouho netušil, že namlouváte toho kresleného psa Scoobyho.
Cha chá! To je nejlepší dědečkovská role! Moji vnuci ten seriál mají rádi.
Scénář pro dabing psa Scoobyho vypadá jako všechny ostatní, akorát u mě tam jsou poznámky typu huhlá, směje se, olizuje se
Možná mi řeknete, že to je práce jako každá jiná, ale není kreslený pes, který dělá vystrašené skřeky, pod vaši úroveň?
Já to tak neberu. Navíc je toho tolik variant, tolik dílů. Pokaždé, když se účastním nějaké soutěže, kde můžu něco vyhrát, tak nic, ale když o něco nestojím, což byl i Scooby-Doo, tak vyhraju vždycky.
To se stalo asi před 25 lety a od té doby ho dělám. Zavolali mě tehdy na konkurz a já jsem na něj šel jen proto, že nějaká produkční prosila, že potřebuje co nejvíc lidí.
Na tu postavičku byl i konkurz?
Jo, to si vybírali Američani, kdo ho bude dělat.
Jak vypadá scénář, když jdete dabovat Scoobyho?
Jako všechny ostatní, akorát u mě tam jsou poznámky typu huhlá, směje se, olizuje se. Do toho občas něco řekne. Jak u toho pořád huhňám, tak se bojím, že jednou někdo zavolá a řekne: „Ten člověk udělal z toho psa debila!“ Ale mě to fakt baví.
Audioknihy jsou u vás už taky tradiční disciplína, že?
Už tolik ne, protože dneska je namlouvá kdekdo. Dřív jsem je dělal jednou za měsíc, teď jednou za rok. Mě to tehdy hrozně překvapilo, divil jsem se jejich smyslu a myslel jsem, že to je jenom něco na kšeft. Pak ale potkáte kamioňáka, který říká: „S tou vaší severskou detektivkou jsem dojel až do Marseille.“ To je radost slyšet. Nebo volá můj lékař a ptá se, jestli nemám další díl. Tak si říkám, že to má smysl.
Předpokládám, že větu „vás odněkud znám“ už jste musel slyšet tisíckrát.
Jo, já to miluju. Jednou jsme s mým kamarádem točili nějaké rádio, dali nám pauzu, tak jsme si šli sednout do restaurace. Byl tam takový dvoustůl, za chvilku přišli dva mladí lidé, a jestli se můžou posadit k nám. Takže jsme si povídali přes stůl, my na sebe, oni na sebe, a ten chlap vedle na mě furt koukal. Pomyslel jsem si, že se za chvilku asi na něco zeptá.
„Já vás znám,“ povídá. Odpověděl jsem, že je to možný. „No jo, ale odkud?“ Člověk nemá být pyšný, tak jsem nic neříkal. „Ale fakt vás odněkud znám. A dobře vás znám!“ A asi za deset minut povídá: „Už to mám! Vy jste prodával buřty na Václaváku!“
Může se vám hodit na Firmy.cz: