Pavel Nedvěd: Nikdy jsem neměl žádné zahraniční vzory

Jak McDonald Cup, tak Tango Squad jsou skvělé akce pro mladé lidi, které je dokázaly zvednout od počítačů, playstationů a dalších moderních hraček. Umožňují jim tak udělat něco pro sebe, zahrát si fotbal a přitom se pobavit. V dnešní době totiž přemluvit jakékoliv dítě ke sportu a pohybu, není vůbec jednoduché.

Ne. Myslím si, že zásadní rozdíl zde opravdu není. V Itálii se možná kladou větší nároky na trénink. Děti zde trénují více.

Myslím si, že by tréninky pro ty úplně nejmenší měly být podobné těm našim. Kluci by se tam měli chodit především bavit. Tréninky by tak neměly být postaveny na tom, že něco musí, ale že to sami chtějí dělat, protože je to jednoduše baví a těší se na další tréninky.

Bohužel na to se dneska trošku zapomíná. Dětem se od útlého dětství vštěpuje, že něco musí, klade se důraz na taktiku, ale na to je času dost. V první fázi je ten fotbal především o zábavě.

Ano. Většinou jsem se nemohl tréninku dočkat a chodil jsem tam i hodinu předem. Ale to bylo i tou dobou. Tehdy to pro nás byla jediná zábava, v té době nebylo nic, co by odvádělo naši pozornost ...

Žádné playstationy, mobily a zajímavé televizní programy. Do tréninků mě tedy nikdy nikdo nemusel honit, ani jsem nezažil moment, kdy bych chtěl fotbalu nechat, a to ani v okamžiku, kdy se mi nedařilo, nebo jsem byl unavený.

Určitě. Po celou svou kariéru jsem měl opravdové štěstí na vynikající trenéry. Byly to velké osobnosti, které měly fotbal rády a dokázaly nám to své nadšení předat.

Kolem devátého desátého roku to byl určitě Honza Berger, který tenkrát hrával za Spartu a později to byl Jirka Němec také ze Sparty. Nikdy jsem neměl žádné zahraniční vzory, vždy to byli kluci, co hráli fotbal v Čechách.

Tohle srovnání pro mne není jednoduché, protože v Itálii žiju už 20 let. Život v Itálii mi ale přijde určitě pohodovější, není tam tolik stresu a lidi nejsou tak negativističtí a naštvaní. Když přijedu sem, tak strašně moc cítím, že lidé si život moc neužívají a jsou na něj dost naštvaní, což je škoda.

Přesto mi Česko hodně chybí. Když přijedu, jsem jak utržený vagon. Chtěl bych stihnout úplně všechno – rodinu, přátele, ale to moc nejde, protože toho času je strašně málo.

Děti jsou doma v Itálii, ale do Čech jezdí moc rády. Mají zde i kamarády a vždy se sem opravdu těší. Pro mne a manželku je ale domov i po těch letech stále v Čechách.

Kávu, jídlo .. Ale také opravdu krásné oblasti jako Sicílii, Sardinii či Alpy. Výhodou Italů je, že mají moře i hory a nemusí jezdit do Karibiku.

Asi třikrát čtyřikrát do roka, jednak kvůli různým aktivitám a pak také stále jezdíme na chatu k rodičům, kde se nám všem moc líbí. Bohužel víc toho volného času nemáme.

Ne, nehraje fotbal profesionálně, ale pro radost, což mi vůbec nevadí. Jsem rád, že ho fotbal baví a chodí si ho se mnou zahrát každý čtvrtek.

Ne, nedělá. Učí se velmi dobře ve škole a je moc fajn, takže mi vůbec nevadí, že jí sport neláká. I když trošku pohybu by jí neuškodilo (smích).

Své děti jsem ale nikdy do ničeho netlačil. Když byl syn malý a viděl míč, vždycky ho překročil, zájem o fotbal projevil až v okamžiku, kdy jsem ukončil aktivní kariéru. Dřív mu fotbal vadil, protože s ním měl spojené, že se mnou nemůže nikam jít bez toho, aby se k nám nepřihrnuli fanoušci. Byl z toho nešťastný a vinil z toho fotbal. Dnes se všechno otočilo. Fotbal ho moc baví.

Už to není pohárové, ale stále toho dost naběhám. Mám za sebou tady v Praze tři půlmaratóny, maratón, noční běhy …k tomu si chodím každý čtvrtek zahrát fotbal v Turíně a jen tak si zaběhat. Třikrát čtyřikrát v týdnu se určitě hýbu. Nemohl bych bez toho být.

Jelikož jsem si ho dvacet let opravdu hlídal, tak nyní už ne. Když jsem například teď přijel do Čech, tak můj první oběd byla jitrnice, na to jsem si dal smažák a završil to tlačenkou s cibulí. (smích)

V Itálii je to mozzarella s rajčaty a tady doma smažáček a kuře na paprice.

Volného času mám strašně málo. Když už tedy nějaký mám a s rodinou se všichni sejdeme, tak jezdíme na výlety, hodně na hory. Mám moc rád okamžiky, když jsme všichni spolu.

Naštvat mě dokáže syn, když mi odmlouvá nebo když mu něco řeknu a on nereaguje. Naopak mě vždycky potěší, když můžu někomu udělat radost.

Dvaadvacet let, vlastně třiadvacet let, protože jsme spolu rok chodili a pak se vzali. Recept? Myslím, že je to o vzájemném respektu, ale my si s manželkou byli vždy vzácní, protože já jsem doma moc kvůli fotbalu nebyl. Neustále jsem někde hrál nebo byl na soustředění. I nyní, kdy jsem se k fotbalu vrátil a snažím se tomu naplno věnovat, volný čas chybí a je to tedy podobné. Možná i proto nám to spolu už vydrží.

Už dlouhá léta v Itálii na horách. Je to už taková naše tradice, 24. prosince jsme doma u stromečku a 25. odjíždíme na hory, kde se nám moc líbí a společný čas si opravdu užíváme. Všichni ho máme tak málo, jsme si tolik vzácní, že se na tyhle naše společné okamžiky vždy moc těšíme.

Typicky české. Naše Vánoce nemají žádné prvky těch italských. Vánoce tak prožíváme úplně stejně jako každá česká domácnost. Nechybí ani tradiční smažená ryba a bramborový salát.