Pavel Liška: Tu a tam ulítnu a zapomenu odejít domů

Před třinácti lety vtrhl na filmové nebe s kulichem na hlavě jako idiot s průzračně čistou duší a stal se na něm nezaměnitelnou stálicí. Po Návratu idiota pobavil diváky jako zastydlý puberťák v Divokých včelách a pak jako bájný lhář a taky trochu idiot v Pupendu.

Neokázalé a už dospělé hrdiny si zahrál ve dvou oceňovaných filmech Bohdana Slámy Štěstí a Venkovský učitel. Teď žije čtyřicetiletý herec snímkem s poněkud tajemným názvem Polski film.

Mystifikace je jedním z prvků toho filmu. Je to v první řadě autorský film. A taky experiment, ale tím se stal přirozenou cestou, ne proto, že bychom záměrně dělali něco, co tu ještě nebylo. Prostě nám to tak vyšlo.

Hrajeme v něm sami sebe. Nebylo to vůbec lehké, protože jsme tam o sobě řekli věci, které bychom jinak neventilovali. V tom nám ale pomáhá právě mystifikace, protože se za ni můžeme schovat. Nikdo vlastně nebude vědět, co je pravda, a co není. Film má několik rovin, které se proplétají, takže jsem měl občas problém hrát, že nehraju, nebo hrát, že hraju. Nebo nehrát vůbec.

S Tomášem Matonohou, Markem Danielem, Josefem Poláškem, spolužáky z JAMU, jsme společně před lety přišli do HaDivadla. Tam jsme založili vlastní divadlo Komediograf, což byl kabaret, skeče vyjadřující náš způsob humoru. Léta jsme toužili natočit film, který by vycházel z Komediografu, z toho, jak nahlížíme na gag.

Natočili jsme několik pilotních dílů pro pražskou, brněnskou i ostravskou televizi, nikdy se to ale nezačalo pravidelně vysílat. Až jsme se dali dohromady s autorskou trojicí Marek Najbrt, Ben Tuček a Robert Geisler, kteří za sebou mají celovečerní filmy Mistři a Protektor, a kluci se nás ujali. Začali jsme se scházet, vymýšlet to, ti tři to za pochodu psali.

Kluci vyhráli s Protektorem cenu v Krakově, asi šest miliónů korun, ale s podmínkou, že za ty peníze vznikne film natočený v Polsku. O tom to vlastně je: natáčíme ve filmu vlastní film o našem mládí v Brně, Janu Budařovi, který hraje režiséra, došly peníze, a tak Brno natáčíme v Krakově.

Nemám, ani jsem nikdy nemíval. U filmu už s tím člověk nic nenadělá, ve chvíli, kdy jde do kin, je hotovo. Výhoda je, že zatímco před divadelní premiérou si nemůžu dát panáka - to už by mi nebylo vůbec rozumět - před filmovou ano.

Na JAMU jsem měl od děkana nařízený předmět zvaný TMP - technika mluveného projevu - nikoli jednou týdně jako ostatní, ale každý den individuálně. Na škole se o mě říkalo, že mluvím ještě hůř než student Bolek Polívka, který s tím měl asi taky problém. On se ale uměl vyjadřovat i jinak.

Říká se, že je k tomu zapotřebí talent, píle, štěstí. Já měl hlavně štěstí. I v divadle i ve filmu. Na počátku bylo HaDivadlo, kde jsme se šťastně sešli a hodně se navzájem naučili. Hodně jsme toužili po filmu a byli jsme při tom nároční. Říkal jsem si, že když dostanu nabídku na nějakou sračku, musím to odmítnout. Jenže to bylo dilema: buď budu hrdý a nevezmu to, nebo to vezmu a konečně si to alespoň vyzkouším, ale pak mi už nikdo hodnotnou roli nenabídne.

Měl jsem obrovské štěstí, že moje první filmová příležitost byl František v Návratu idiota, kterého si Saša Gedeon vypůjčil od Dostojevského a geniálně zasadil do našeho světa.

Ono se to říká a já to jeden čas i řešil, ale nemyslím dnes, že by to tak úplně bylo. Hrál jsem sice často vyšinuté exoty, kteří vybočovali, ale pro mě byla každá ta postava úplně jiná duše. Čerpám vždycky ze sebe, mám spoustu dobrých i spoustu špatných vlastností a snad taky nějakou představivost a fantazii. Nepřemýšlel jsem, jak být za každou cenu jiný a originální. Postavy, co mě potkaly, byly takové samy o sobě. Hledal jsem si jejich duši, to, jak přemýšlejí. To mě na tom baví.

Dnes je ve filmu velká ambice se proměňovat, co to jde, i fyzicky. Já takovou ambici nemám a možná bych to ani neuměl. Pro mě je dobrodružství to hledat sám v sobě.

Vladimír Menšík, kterého mám nade všechno rád a líbil se mi snad ve všem, v čem jsem ho viděl, se tím podle mě asi taky příliš netrápil. Přišel mi pořád stejný, a přitom byl pokaždé někdo jiný. Tím se s ním proboha nechci srovnávat!

Nemyslím si o sobě, že jsem bůhvíjaký herec. Naopak o sobě často zcela racionálně pochybuju.

Byl vynikající komik, ale hlavně ve vážných rolích. Třeba v Ikarově pádu.

Ten scénář původně Jiří Hubač napsal pro pana Menšíka a pana Brodského. Po Menšíkově smrti to zůstalo ležet. Až po mnoha letech to přepsal pro Bolka a pro mne.

Jsem už přece jenom dospělejší a už mě to ani tolik nebaví. Obecně ale moc silnou vůli nemám, takže tu a tam ulítnu a zapomenu odejít domů. Jako indián.

Moderovali jsme spolu Českého lva a dlouho a poctivě jsme se na to připravovali. Oba jsme si to užili a řádně to od kritiků schytali. Dlouho jsem Bolka uháněl, abychom spolu udělali autorské divadlo, a tohle jsem bral jako dobrou příležitost, jak to uspíšit. A povedlo se. Jen jsem netušil, že to zase bude Český lev, kterého hrajeme jako divadelní představení. Přímý přenos se nám prolíná se sny.

S Martinem Zbrožkem a Josefem Poláškem hrajeme Milostný trojúhelník. To je stoprocentní improvizace. Je to někdy hodně frustrující a vyčerpávající, jindy si jen tak létáme… Když se to nepovede, jsem z toho naprosto zdrchanej. Když se to ale podaří, tak to je něco úžasného a povznášejícího. V daný okamžik vzniká představení z ničeho. Je to jako chůze po laně.

V Divadle Na zábradlí jsem strávil krásných devět let, ale teď cítím, že potřebuju svobodu. Mít víc času sám pro sebe a hlavně s tím časem svobodně zacházet.

Šimon půjde po prázdninách do první třídy a nastává nám tím pádem oběma větší řád. Koupil jsem si motorku, po které jsem toužil spoustu let, a chci se s ní trochu podívat po světě. Chci zase začít číst, naučit se trochu anglicky. K tomu potřebuju být pánem svého času.

Uvědomil jsem si jednu věc: po Venkovském učiteli jsem ještě natočil finský film Návštěvník, oba měly shodou okolností den po sobě premiéru na festivalu v Benátkách. Od té doby jsem netočil žádný celovečerní film a dlouho mi to vůbec nedošlo. Tak si říkám, že to asi se mnou nebude tak špatný. Jedna moje kolegyně a dobrá kamarádka, když dva tři měsíce netočí film, začne panikařit.

Nabídek dostávám spoustu a nemá smysl na všechno kývnout. Když je člověk všude, tak ten efekt vyšumí. Chci ale zdůraznit, že známé tváře se k tomu jenom přichomýtnou, hlavní práce a tíha spočívá na jiných. My to můžeme jen podpořit. Jsem teď patronem Čmeláka, což jsou liberečtí ochránci přírody. Budují vlastní prales nebo skupují pozemky, aby se na nich nemohly stavět všelijaké nesmysly. Je to pro mě i vítaná příležitost vracet se do rodného Liberce.

Účastním se Běhu pro život na podporu náhradní rodinné péče. Nepochopím, proč u nás je tolik malých dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech - máme v tom prvenství v Evropě - proč už nemáme zákony, které by umožnily, aby děti, o které se rodiče nestarají, šly hned do rodin. Každé dítě potřebuje kromě potravy hlavně lásku, a tu jim v ústavech dát nemohou.

Bude to, věřím, jiný seriál, než jaké se teď dělají. Doufám, že bude pokračovatelem tradice pohádkových seriálů, jako byly Arabela, Návštěvníci, Létající Čestmír. Ty jsem miloval, tenkrát se to nějak umělo. V roli taťky si připadám nepatřičně. Máme tam s Klárou Issovou osmiletého syna a třináctiletou dceru. Zároveň tam hraju puberťáka, protože nám děti vrátí čas. Přiznám se, že se mi ta puberta hrála lépe než seriózní taťka. Mentálně se pořád cítím o 10 až 15 let mladší. Se svojí opožděností, blbými vtípky, které si pořád neumím odpustit, si na čtyřicet vůbec nepřipadám.

Chodím cvičit, protože mě začala bolet páteř, potřeboval jsem posílit svaly, dát tělo dohromady. Zjistil jsem, že spolužákům z Liberce, se kterými jsem sportoval, než jsem odešel na JAMU, už v tenise nevyberu podání. Snažím se jezdit na kole a chtěl bych i zkusit běhat. A konečně jsem si, jak už jsem říkal, pořídil motorku, po které jsem toužil: BMW, osmistovku dvouválec.

Jezdím od devíti let. Táta nám pořídil moped Stadion, se kterým jsme s bráchou jezdili na chalupě. Deset let jsem taky jezdil minikáry za Svazarm Liberec. Pak jsem si udělal papíry a koupil JAWU Mustanga, protože na Simpsona, který stál za bolševika šest tisíc, a stála se na něj fronta, jsem nenašetřil. Za svůj první filmový honorář jsem si v sedmadvaceti koupil Kawasaki 250, dneska to je skoro veterán.

Pak jsem se oženil, narodil se Šimon a motorka šla stranou. Pořád jsem ale toužil po nějaké dospělé motorce. Jsem staromilec, a tak jsem uvažoval o HarleyDavidsonovi. Párkrát jsem si ho půjčil, ale zjistil jsem, že mimo silnici moc klouže a drncá a že pro mě bude nejlepší cestovní enduro.

Egon Kulhánek, který před dvěma lety pořádal na motorkách cestu do Maroka, mi nabídl, abych s nimi v srpnu jel napříč Tureckem. Jedeme ve třech, jede s námi ještě Filip Blažek a z naší cesty by měl vzniknout dokument. V březnu se snad vydám s jinou partou na cestu po Jižní Americe: Bolívie, Uruguay, Peru. Poznávat na motorce svět a lidi musí být něco úžasnýho. Potkal jsem se s Igorem Brezovarem, který na Žižkově prodává parkety. Má dvanáctistovku bavoráka, ověšenou kufry s pneumatikami, na které objel svět. Ptal jsem se ho, zda někde v Africe nebo na Balkáně nemá strach. Řekl, že ne, protože lidi i zvířata jsou dobří.

Jsem optimista. I co se týče téhle komplikované země a doby. Jen si nesmíme zvykat, že se pořád dějí nějaké nové sviňárny. Ty se nesmějí stát normou. Mám strach, že si zanadáváme a jdeme dál. Když můj tchán John Bok kandidoval ve volbách, se Šimonem jsme se angažovali v jeho kampani. Na plakátě byl Šimon a nápis: Než vyrosteme, volte mého dědu. A tak to cítím. Opravdu věřím, že až naše děti vyrostou, bude to tu lepší.

Přijde mi to přirozené. Děti považuju za velké štěstí a radost.

Umím. Jenže jsem zbrklý, neumím se vyjadřovat, když chci Šimonovi vynadat, začnu koktat, on se začne smát a já taky.

Vůbec ne. Žasnu, co jsou někteří rodiče v úsilí dát dětem to nejlepší schopní udělat. Nechceme Šimonovi nic vnucovat. Naše rodina je založená spíš umělecky, myslím, že by měl mít příležitost ke sportu. Kristýna ho vzala na nějaké tanečky, ale Šimon tam chytl nerva, protože po něm chtěli něco, co mu přišlo pitomý. On je bejk a trochu povaha po dědovi. Chodí do normální školy, kterou máme před barákem. Tedy do nultého ročníku. Do školky nechodil, máme oba nepravidelné zaměstnání a bylo nám líto být bez něj v čase, kdy by byl ve školce a my doma. Mohli jsme to vždycky zařídit, protože bydlíme na jedné ulici i s jeho dědou a bábou.

Říkal jsem mu, že to bude dárek, ze kterého se… Motorovou čtyřkolku, padesátku. Nebylo jednoduchý ji vybrat, je tady spousta čínských šuntů. Nakonec jsme ji našli v Žebráku. Bude ji mít do patnácti šestnácti. Máme chalupu na samotě, tam na tom můžeme blbnout. Možná se to někomu zdá jako rozmazlování, ale já vím, co Šimon prožívá, pamatuju si na to. A když bude třeba, tak se motorka zamkne, to si taky pamatuju.

Já bych chtěl dětí! Když mi bylo osmnáct, chtěl jsem mít děti s každou holkou, kterou jsem poznal. My máme výhodu, že můžeme plodit dlouho. Když dnes někteří starší chlapi, nebo i v mém věku, uvažujou, že už nechtějí mít děti, protože nevědí, co by s nimi bylo, kdyby třeba za deset let odešli, tak tomu moc nerozumím. To je tedy lepší se nenarodit?

Jsem z toho normálně smutnej a rozčarovanej. V mém okolí se rozpadlo několik manželství, i těch, o kterých jsem si myslel, že se jim to nemůže stát. Jenže já nevím, co je správně. Mám se na to dívat tak, že někdo zblbne, přestane si něčeho vážit a postihne to rodinu? Nebo si mám říct, že se prostě nepotkali ti praví? A že nemá smysl spolu zůstávat jenom kvůli dětem?

Člověk má právo prožít svůj život šťastně a naplněně. Zároveň má zodpovědnost vůči dítěti, které přivedl na svět, i partnerovi, kterého učinil rodičem. Cítí-li pak někdy v tom vztahu únavu, je to asi lidské a je třeba se v tom nějak zorientovat a nepanikařit. Lidé, kteří k sobě nic necítí, by ale spolu neměli být, i když mají děti.

Svou roli v tom možná hraje i rozmar naší doby. Některé rodiny tak končí jen z nedospělosti a nepokory. Ona ta nejkrásnější varianta - najít toho jediného a pravého člověka - je pro nás hrozně těžká. Je to velká alchymie a podaří se to asi jen těm vyvoleným. Jsou tu ale ještě různé jiné přijatelné varianty, dobré k životu a šťastné, jen se pak asi musí více opečovávat. No a pak je tu ještě ta poslední, kdy se sekne úplně mimo, ale život tím taky přece nekončí.

Určitě jedna z nich. Teď nevíte, že?