Pavel Liška: Přijde mi nepatřičný, že mi je padesát

Nic. Věděl jsem, že jsem se narodil 29. 1. 1972, tak se to dalo vypočítat. Už jsem kolem ní nějaký rok kroužil a pořád jsem byl blíž a blíž, takže to nebyl úplně blesk z čistýho nebe. Přesto mi to přijde pořád nějak nepatřičný, asi protože mám už od klukovských let vnímání času posunutý, opožděný.

Jsem zvyklý starším lidem vykat a teď zjišťuju, že vykám lidem, který jsou o deset let mladší než já. Z některých kamarádů, kluků a holek se stávají paní a pánové. Ale u sebe to nijak nepozoruju. Buďto jsem nesoudnej a jen to nevidím, anebo prostě mám ten svůj čas o něco zpožděnej.

Se vším všudy zpožděnej, taky mně nedává nic najevo. Pořád se cítím v pohodě.

Ve vlnách... no spíš vlnkách. Většinou ale mám bezvětří. Občas pocítím potřebu se víc opečovávat, aby mi fyzično spravilo duši, anebo i jen pro to tělo. Mívám občas období, kdy si víc zacvičím, nejím prasečiny..., ale jsou to fakt jen vlnky.

To asi zas jo. Už tolik neřádím, mám rád svůj klid, nebo když si můžu něco sám manuálně udělat, vyrazit na procházku do přírody.

Štve mě, že málo čtu, a už se těším, že si jednou sednu a budu číst. Ještě tam ale nejsem. Zatím mám na to málo času a trpělivosti.

Papír! Když mi posílají scénář, poprosím, aby byl na papíře. To je úplně jiný vjem, můžete si dělat poznámky tužkou... Navíc to zůstává, můžu si to dát do šuplíku, vrátit se k tomu a držet to v ruce. Jsem v zásadě staromilec.

Rozčiluje mě digitální diář, který máme s Bárou (herečkou Bárou Polákovou) už asi pět let sdílený, aby se nám líp společně plánovaly rodinné věci. Už dva roky se chystám vrátit k papírovému!

Asi funguje, já ho neumím využít naplno, na to taky nemám talent a trpělivost, ale hlavně žádný kouzlo v tom není. Starý diáře jsem si vždycky schovával, mám z nich takovou kupičku v šuplíčku.

Když je otevřu, vidím, jak jsem si tam něco zapsal, škrtal, opoznámkoval..., jsou to otisky toho, co jsem ten rok prožil. V digitálním diáři to mají všichni stejně naťukaný klávesnicí a jedním ťuknutím je všechno fuč, ztracený navždy.

No však já jsem tu otázku pochopil už napoprvé. Víte, už se nám v tom nechce nijak mediálně patlat. Proto jsme se k tomu s Bárou vyjádřili veřejně jednou provždy.

Řeknu vám jen tolik, že pořád hledáme ten nejsprávnější způsob, aby to dobře fungovalo pro děti. Nechceme, aby si odnášely i nepatrné šrámy, které jsme si odnášeli my od našich rodičů.

Jenom nevěděli o výchově tolik, kolik víme nebo tušíme my dnes. Jak se rozvíjí svět, rozvíjí se i rodičovství. I když byla láska, byla i příkoří, která si člověk nese dál. S Bárou si rozumíme v tom, že chceme dětem dát to nejlepší.

Teď jsme řešili, kam naše starší holčička půjde do první třídy. Považujeme to za hrozně důležité, protože ta škola nám naše děti bude formovat deset let. Dali jsme si velkou práci s hledáním, hlavně Bára, a jsem jí za to vděčný, já bych to asi tak důsledně do konce nedotáhl.

Zmapovali jsme v Praze školy, kde se nám líbí jejich přístup, mysleli jsme i na to, abychom to měli blízko.

Nakonec jsme vybrali školu daleko přes celou Prahu, ale stojí nám to za to. Tohle je naše sdílení s Bárou, na které se ptáte: je to povinnost, spojenectví a radost dohromady.

No jasně! Vždyť já jsem byl, paní Braunová, poslední ve třídě! Teda jestli kluci nekecali... Bylo mi skoro devatenáct.

Všechno platí. Děti mám už splněný (sedmnáctiletý Šimon s herečkou Kristýnou Bokovou, šestiletá Ronja a pětiletá Rika s Bárou Polákovou). Ty dvě holčičky krátce za sebou byl docela mazec. Ale už to jsou slečny, parťačky.

Pro nás pro rodiče to je teď snazší v tom, že si už vyhrají samy, že se už nemusíme strachovat, že sletí ze schodů, snědí hovínko...

To je naprostá alchymie! A matematika! Je nás na týhle planetě tolik, že je strašně malá pravděpodobnost potkat toho nejpravějšího. I někteří ti šťastní, kteří potkali někoho, s kým jim je dobře, mohli třeba potkat ještě někoho opravdovějšího. A moc často se potkají ti, kteří časem zjistí, že si jsou ve svých podstatách tak vzdálení, že bude lepší spolu nebýt.

Ale někdy je třeba jen na tom vztahu víc zapracovat, učit se být spolu. A někdy hledáme tu správnou odpověď, zda učit se spolu žít má ještě nějaký smysl. No je to prostě alchymie.

Já to sám nevím, člověk se to asi musí chtít dozvědět.

Často říkáme, že něco děláme kvůli dětem, ale setrvávat v něčem, co nefunguje, může být na úkor dětí. Jsou ale vztahy, kdy hledat cestu k sobě, snažit se o větší pochopení, toleranci, něco si odepřít, má obrovský smysl.

Víte, je padesát na padesát, že až umřeme, tak všechno skončí. A padesát procent, že po smrti není nic, je obrovský číslo! Člověk by se tedy měl snažit prožít svůj život co nejnaplněněji.

Myslím, že jsem vám už odpověděl.

Nejenom srdci.

Účast byla hojná. Přihlásilo se hodně slečen i paní, ale ono to vůbec nebylo takhle myšleno. Chtěl jsem si z té situace udělat srandu a tohle mi nahrálo na lopatu.

Byl jsem zrovna v období, kdy jsem se nechtěl nechat naočkovat. Chtěl jsem dát na svoji intuici, ta mě nikdy nezradila. Raději bych si byl tou nemocí přirozeně prošel. Nebyl jsem přitom žádný antivaxer, vadila mi ta hysterie a nátlak, který nás všechny jen víc rozděloval.

No a v tom jsem chytnul covid, za pět minut dvanáct, postupně celá rodina jsme covidem prošli. A vytrhlo nám to trn z paty.

Bylo to zrovna v době, kdy vláda zpřísňovala opatření. Mně vůbec nevadilo, že si nebudu moct jako neočkovaný zajít do restaurace na oběd, ale bál jsem se, že bych zkomplikoval život jiným, například provoz v divadle a tak dále.

Když jsem si nemocí sám prošel a získal tak přirozené protilátky, dostal jsem na půl roku propustku do normálního života a nikdo se kvůli mně nemusel omezovat.

No a jak jsem se tak válel s covidem v posteli, napadlo mě, že podobně jako já musí myslet spousta dalších lidí. A protože mám rád humor na hraně, tak jsem napsal na svůj Instagram tu výzvu, že daruju zadarmo protilátky krásným ženám se zájmem o zahradničení do 42 let.

Pokud se nepletu, tak nejúčinnější přenosy jsou přes sliznici, ale poeticky jsem si to zaostřil na líbání. Aby humor fungoval, musí se podat opravdově.

Opravdu jsem ale myslel jen na to, že mě štve ten nátlak státu a rozdělená společnost, hysterie a nevyvážená diskuse. Když už se ve veřejnoprávních médiích objevil někdo, kdo očkování zpochybňoval nebo byl proti, tak to byli vždy nějací extremisti nebo lidi, jejichž názory mně přišly omezený, s těmi jsem se neztotožňoval.

Ti kultivovaní, kdo kladli otázky a zároveň předkládali argumenty, kterými stálo za to se zabývat, prostor nedostali.

Nabídek jsem dostal hodně, nevyužil jsem bohužel ani jednu.

Z hlediska financí i z hlediska tvůrčího můžu. Naštěstí nejsem ve finanční tísni, která by mně ten proces rozhodování ztížila, protože peníze na to, abych peníze nepotřeboval, jsem si vydělal jinde.

A dovolit si to můžu i z hlediska tvůrčích ambic: nejsem herec, který potřebuje dostávat ty velké „úkoly“ a nechávat velké „otisky“. Jsem za to rád o to víc, že těch tvůrčích a zajímavých příležitostí už nemám tolik, jako jsem měl dřív.

I přesto mi stojí za to nevstupovat do projektů, které mi přijdou laciné nebo kde nevidím nějaký potenciál a smysl.

S vlastním patentovaným vynálezem pro cestovatele zvaným hajzlišák. „Člověk se pokaždé ocitne v jiné ,místnosti‘ a může se kochat krásou okolo sebe,“ dělí se se zájemci o své zkušenosti ze Střední Ameriky.

S tímhle jsem si nikdy hlavu nelámal, měl jsem od začátku štěstí na režiséry, na role, na scénáře. Pro mě je vždycky nejcennější setkání s lidmi, s těmi, kteří jsou podobně hledající jako já.

Nejsem typ herce, který všechno udělá na lusknutí, ví jak na to. Dodneška si jsem nejistý, a zjistil jsem, že se mi dobře pracuje s lidmi, kteří si taky nejsou ve všem jistí.

Děti, ale co se týče práce, tak film a divadlo, kde je čas něco objevovat. Od té doby, co jsem odešel z angažmá v Divadle Na zábradlí, se snažím zacházet s časem šetrněji a dělám divadlo už hodně málo. Za posledních pět let jsem nazkoušel jen tři představení: po 25 letech jsme si nazkoušeli druhou autorskou commedii dell’arte Mechanická žena s naším nesmrtelným Spolkem sešlých, což je parta z brněnského HaDivadla a Divadla Na Provázku, s Markem Danielem, Táňou Vilhelmovou - tenkrát ještě nebyla Dyková - a dalšíma kumpánama, je nás čím dál víc.

Pak dvě představení v Divadle Ungelt, kam jsem se po pětadvaceti letech vracel s inscenací Housle a mám k tomu divadlu srdeční vztah. Principál Milan Hein s dramaturgem Pavlem Ondruchem mě tentokrát nechali vybrat si hru. Včetně toho, s kým to budu dělat, čehož si nesmírně považuju.

To byl problém, hrozně mi to trvalo. Na každý hře se mně něco nelíbilo. Už mi přišlo blbý všechny zdržovat, zaměstnávat překladem. Nakonec jsme našli italskou komedii Edoarda Erby Pstruzi.

Když jsem ale hru dostal komplet literárně přeloženou, zase jsem na ní našel mouchy. Přišlo mně, že má úplně blbej konec, který z hrubého překladu tak úplně nevyzněl. Přišlo mi, jako by si autor na konci nevěděl rady. Nechápal jsem, proč to mělo končit v takový úzkosti a depresi.

Naštěstí to tak podobně cítila celá naše parta včetně dramaturga Pavla Ondrucha. S režisérem Jakubem Šmídem ten konec geniálně přepsali a celou hru tak neskutečně povýšili. Teď v červnu se na nás přiletí pan Erba podívat, tak se kluci trochu bojí, protože pan autor ten svůj konec hry asi nepozná. Já ale věřím, že to naopak ocení.

A kdyby ho převálcovalo vlastní ego a bouřil se, tak ho zase musí obměkčit nejkrásnější letní scéna v Praze, kterou má Ungelt na Novém Světě na Hradčanech.

To máte pravdu, Jirka je „pan herec“, já „kluk komediant“. Každý máme trošku jiný přístup, jiný pohled, ale i přesto nám to spolu funguje.

Jen si s Jiřím nemůžu dovolit tolik vycházet z momentální situace, která na jevišti vznikne. Natož tu situaci iniciovat. Když to udělám, Jirka vykulí vyděšeně oči, že je něco jinak.

Mě baví živý divadlo, kde věci vznikají za pochodu, vyvíjejí se, premiérou ten proces nekončí. Nesu si pořád v sobě HaDivadlo, kde jsem začínal, naše autorské divadlo Komediograf, které jsme si v Brně založili.

A Bolka Polívku, se kterým si v tomhle „živém“ pojímání divadla tolik rozumíme, a hodně jsem se od něj naučil. Ale na druhou stranu já bych si zas neuměl poradit s rolema, kterýma si prošel Jirka.

V čistě improvizačních představeních jsem se hodně natrápil. Nestačilo mi, že se lidi nějak baví a smějí, cítil jsem často, že část diváků poznala, že šlapeme vodu, že se nechytáme.

Totální improvizace je chůze po tenkém laně. Když se podaří, je to neskutečná radost, mnohonásobně větší, než když se povede představení klasicky nazkoušené.

Když se ale nevydaří improvizace, je to mnohonásobně větší smutek. Cítím odpovědnost vůči lidem, kteří si zaplatili lístek a nedostali to, co měli dostat. Když začal být počet povedených a nepovedených improvizací stejný, radši jsem z toho odešel.

Tohle mi nakonec říkalo hodně lidí. Vždycky jsem si dával velký pozor, do jaké reklamy vstupuju. Účinkování v reklamě vás finančně zabezpečí, dává vám právě tu tvůrčí svobodu, o které jsme mluvili, dovoluje vám nedělat práci, za kterou si nestojíte.

Mně ale vždy záleželo na tom, pro koho to dělám, jak to bude vypadat, abych si za tím mohl stát.

S Markem Danielem, se kterým jsme v téhle reklamě hráli, jsme si o té společnosti zjistili, čím si vydělávají a co nabízejí lidem. Přišlo nám to v pořádku. Jen nikoho nenapadlo, že se může stát to, co se stalo.

Vždy jsem si vymiňoval, že v reklamě musím být v nějaké roli, za postavu, ne sám za sebe, za Pavla Lišku. I tady jsem byl za postavu, ale přesto mně bylo jasný, že jsem to já, kdo šel s kůží na trh, že i můj ksicht měl lidi přesvědčit, aby přešli k Bohemia Energy a platili tak za energie míň.

Když se stal ten průšvih, cítil jsem se podvedenej. Vůbec jsem neměl pocit, že se mě to netýká. Cítil jsem potřebu se k tomu vyjádřit a omluvit se. Ulevilo se mi.

Cestu na Papuu Novou Guineu plánujeme pět let a teď jsme ji už potřetí (!) odložili. Nejdřív dvakrát kvůli covidu, teď kvůli válce. Vyrážíme tedy už snad definitivně v létě 23. Bylo to těžký rozhodnutí, ale nechtěli jsme odjet na několik měsíců z Evropy, opustit naše rodiny a nevědět, co se tady stane.

Vidíme v tom ale i to pozitivní. Tentokrát nebudeme natáčet jen cestopisný dokument, ale chceme se pokusit o celovečerní film. Nějaký čas příprav navíc nám vůbec neuškodí. Taky si všechno produkujeme sami a hledat partnery v době covidu a války nebylo úplně jednoduchý.

Jo a hnedka bestseller! To si dělám samozřejmě srandu, ale v Albatrosu, kde nám knihu o naší cestě po Střední Americe vydali, tomu tak říkali. Prodalo se jí totiž skoro 30 tisíc a tomu se prý dneska už říká bestseller. Jmenuje se Sí, vole!.

Každý z nás tří (P. Liška, herec Jan Révai a kameraman Hynek Bernard) jsme si na té cestě psali deník, docela intimní. Až když jsme tu knihu autorizovali, tak jsme si poprvé přečetli, jak to viděli a prožívali ti další dva.

No a kvůli covidu vznikla i audiokniha. Jak nebylo do čeho píchnout, měli jsme čas si ji vymazlit autentickými zvuky z cesty. Díky našim kamarádům, filmovým zvukařům, to je, alespoň zvukově, krásný dílo.

S Janem Révaiem vyrazili do klatovského kina na promítání dokumentu a besedu o motorkářské výpravě do Mexika.

Z naší poslední cesty za indiány Střední Ameriky jsme zvládli dotáhnout do konce cestopisný dokument do televize a k tomu vzniklo i turné besed, se kterými jsme objeli celou republiku, přišly na ně tisíce lidí.

Promítali jsme a vyprávěli s Honzou Révaiem, co jsme za ten čtvrtrok prožili a objevili. Většinou jsme se u toho před diváky i pohádali, protože každý tu cestu viděl trochu jinak, ale to právě ty lidi asi o to víc bavilo. Nasmáli jsme se u toho všichni.

Když přede dvěma lety zemřel náš velký učitel a vzor Miloslav Stingl, cestu jsme se rozhodli věnovat jemu. Mezi Papuánci na Nové Guineji to měl jako etnolog nejraději. Mluví se tam víc než sedmi sty jazyky.

Pojímáme to jako celovečerní film, který bude částečně hraný, částečně dokumentární. Oslovili jsme režiséra Marka Najbrta a producenta Milana Kuchyňku. Vždycky jsem inklinoval k autorským věcem, je to pro mě samotnýho obrovská výzva. Baví mě domýšlet příběhy, vymýšlet jazyk, jak věci sdělovat.

Vloni jsme s Michalem Isteníkem natočili audioknihu Fichtl od třebíčského učitele a spisovatele Emana Míška (Fichtl byla přezdívka kdysi populárního motocyklu JAWA 50 Pionýr).

Budeme se snažit udělat z toho divadelní představení. Je o osmdesátých letech viděných klukovskýma očima: voňavá guma Made in China, céčka, prvomájový a lampionový průvody...

Vzpomínám na tu dobu s nostalgií, událo se v ní tolik důležitých věcí, které jsem zažíval poprvé. První lásky, první piva, první motorka, první vášeň k divadlu v Liberci. Říkám tomu „voňavý bolševik“.

Spousta lidí mé generace i starších si přitom vzpomene na svoje mládí a dospívání. A ty mladší by to mohlo bavit jako obrázek doby, kterou nepoznali. Třeba přijdou na to, že některé věci jsou pořád stejné.