Pavel Liška o cestování na motorce, vážné hudbě a otcovství

Odešel ze stálého angažmá v Divadle Na zábradlí, protože chce být pánem svého času, aby se mohl věnovat svým dětem, nové rodině a cestování na motorce. Ač o pracovní nabídky nemá nouzi, pečlivě si vybírá a nepouští se do projektů, o nichž není přesvědčený.

Letos jsem byl na třetí cestě: první proběhla v Turecku s Egonem Kulhánkem a Filipem Blažkem, pak jsme s Egonem a Janem Révaiem jeli na Kavkaz. V letošní výpravě do Chile a Bolívie se k nám připojila ještě Hana Ptáčková, motorkářka, která žije ve Španělsku a pořádá tam motorkářské výpravy.

Egon Kulhánek (ředitel Hudebního divadla Karlín - pozn. red.), který to všechno vymyslel a organizuje, chtěl do toho projektu nějaké známé ksichty. Jednoduše proto, aby projekt prosadil a sehnal na něj peníze. Zjistil, že takových, kteří by měli svoje vlastní motorky, na kterých se dá taková cesta absolvovat, a mohli jezdit třeba v poušti, u nás zase tolik není. Tak mi zavolal těsně po tom, co jsem si takovou motorku pořídil. Sám bych se k něčemu takovému rozhoupával jen pomalu. Tak jsem si to takhle urychlil.

Od devíti let, tehdy nám s bráchou táta pořídil na chalupu moped Stadion s ručním řazením. Deset let jsem taky jezdil minikáry za Svazarm Liberec, a když jsem si ve čtrnácti udělal papíry, měl jsem JAWU Mustanga. Pak se to různě střídalo. Za svůj první filmový honorář jsem si v sedmadvaceti koupil Kawasaki 250, ale pořádnou dospělou motorku jsem si pořídil až ke čtyřicátinám.

Nejlepší zážitky mám samozřejmě z letošní Jižní Ameriky, ale i předloňského Kavkazu, tam je nádherná příroda, nádherní lidé. Třeba v Turecku byli taky fajn lidi, ale vázla komunikace. Putujeme hodně po venkově, v přírodě a mimo větší civilizace a tam prostě nikdo nemluvil anglicky ani nás tam nemohl sblížit alkohol, v Turecku pijí čajíčky.

V Gruzii se to otočilo. Komunikace byla snadná jednak díky ruštině - já ještě z ruštiny maturoval - jednak tam mají Čechy rádi, taky je okupovali Rusáci, a hlavně - čajíčky tam teda nepijí.

Chile je velmi civilizovaná země, Bolívie je úplně něco jiného. Žije tam většinou ještě původní indiánské obyvatelstvo, cítíte, že patří k dávné civilizaci. Umějí se neuvěřitelně radovat ze života, jsou šťastní i s tím málem, co mají. Nebo snad právě proto…?

A jsou tam ty nejkrásnější děti na světě! Ty jsou jistě všude krásné, ale tam je to úplné zjevení. U nás se taky všechno točí kolem dětí, obzvlášť dneska, ale pro Bolivijce jsou děti posvátné.

Jsou tam fantastické přírodní scenérie. Nezapomenu na největší solnou pláň na světě Salar de Uyuni. Obrovský zážitek byla jízda Altiplanem, což je nejvyšší a nejrozsáhlejší náhorní plošina na zemi, nebo nejsušší pouští světa Atacamou. Leží ve čtyřech tisících metrech, z jedné strany je Tichý oceán, z druhé Andy. Počasí se nám extrémně měnilo, od 39 stupňů po dva.

Stejně tak se rychle měnil terén, což bylo i kvůli až pětitisícové nadmořské výšce někdy hodně náročné: pevný povrch, kameny a pak hluboký písek, a to jedete po cestě! Takže taky občas padáte a znovu zvedáte tu těžkou motorku, těžko se dýchá a rychle se unavíte. Ale pro tyhle chvíle to člověk dělá, nebo aspoň já s Honzou Révaiem. Samota, ticho, jen vítr a neskutečná krása.

Chtěli jsme se s Honzou co nejvíc naučit. Jeli jsme pouští, mimo cestu, tu jsme si v písku hledali sami, jenže s jízdou v něm jsme neměli skoro žádné zkušenosti. Honzovi se motorka rozhoupala a místo aby přidal plyn, tak ubral a přelítl přes řídítka, což diváci uvidí. Jeli jsme dost rychle, měl velké štěstí, že na něj motorka nedopadla. Poškodila se a týden jsme ztratili v Antofagastě čekáním na náhradní díly. Každý den nám slibovali, zítra, zítra… Maňana, maňana.

Jeli jsme obávanou cestou smrti, lemující Andy a směřující do Amazonie. V každé druhé zatáčce křížky, dole v několikasetmetrovém srázu vraky aut a autobusů. Člověk se musí mít na pozoru a moc se nekochat. Což se mi jednou stalo, kochal jsem se a skončil v pralese, naštěstí jsem zajel do strany, která nevedla dolů.

Víc jsem se ale bál, když jsem jel na tenhle rozhovor. Řidiči tady nejsou na motorky ve městě moc zvyklí, jsou nervózní, že jedeme na křižovatce dopředu. Opravdové nebezpečí je spíš tady, mezi auty.

Když se naše cesta chýlila ke konci, měl jsem hnutí objet celý svět, ne tou nejkratší cestou, ale jet po těch nejzajímavějších místech. Sám si na to ještě netroufám, ale třeba ve dvou. Jenže taková cesta sežere minimálně půl roku. Říkal jsem si, že jestli to neudělám teď, tak pak už nikdy. Uvažoval jsem o tom s režisérem a kameramanem našeho dokumentu Hynkem Bernardem, který je z nás jediný opravdový motorkář a cestovatel.

Postupně jsme z toho oba vycouvali. Návrat do běžného života mě vrátil na zem: mám desetiletého Šimona, ženu, se kterou se těšíme na nové miminko (rozhovor vznikl před narozením dítěte), půl rok bych nedal. Ale nevzdávám se! Hledám v sobě nějakou alternativu, malý kompromis. Ale nechci těmi slovy doma moc provokovat.

Mám, úplně bych ji i chápal, ale chápal bych i to, kdyby mě s láskou klidně i s tou malou pochopitelnou obavou pustila. Uteče to jako voda a já pak budu strašně dlooouho doma a všechno jim to vynahradím.

Problémům, které to vyvolaly, úplně nerozumím, ale cítím, že všechny ty emoce a z toho plynoucí nesnášenlivosti jsou masírovány médii. Když se před deseti lety narodil Šimon, byli jsme s ním zrovna v Sýrii. Lidi tam byli skvělí. Nechápu, proč bychom se jich měli bát, zvlášť když utíkají před válkou, odněkud, kde se nedá žít. Oni potřebují pomoc. A my máme pocit, že nám sem přicházejí narušovat náš život, náš blahobyt, přebytek, na který jsme si zvykli.

Rozumím obavám z muslimských extremistů, ale to přece nejsou všichni muslimové, nemůže se to všechno matlat dohromady. Těm, kdo naši pomoc potřebují, bychom ji neměli odmítat. I kdyby nás to mělo stát nějaké peníze, pohodlí, ale i rizika s tím spojená. Samozřejmě se to musí provést nějak promyšleně a smysluplně. A s tím se Evropa ještě nějak pere. Prostě mi je z toho všeho smutno. I z nás.

Znám dost lidí s tímhle názorem. Já tak vůbec neuvažuju. Naopak! Když někdo váhá, zda mít další dítě, říkám, ať do toho jdou, protože si to dítě nakonec zamilují a nikdy toho nebudou litovat. Pokud si řekneme, že do tohoto světa dítě nepřivedeme, rozhodneme to za něj. Je lepší, aby ta duše nebyla? Navíc jsem velký optimista a věřím, že se poučíme a obrátí se to tady k lepšímu.

Děti. Když se mi v osmnácti narodil brácha, už jeho generace mi připadala úplně jiná. A naše děti jsou ještě jinačejší. Přijdou mi osvícenější, vnitřně moudřejší, než jsme byli my a naši rodiče. Druhý důvod je sobecký: líp se žije, když se svět vidí pozitivně než negativně.

Už nějaký čas se o to snažím a je to se mnou v tomhle ohledu mnohem lepší, ale po návratu z Jižní Ameriky se mi nakupilo hodně věcí a to mi nedělá dobře. Natáčení, hned po příletu začaly výchovné koncerty s Českou filharmonií, které mám moc rád. Mám rád to zkoumání vážné hudby. Uvádím koncerty pro první stupeň, což je pro mě adekvátní. Je obrovský rozdíl poslouchat vážnou hudbu doma z beden a živě v koncertní síni, to je nadpozemská krása.

Mám ji rád od dětství, ale vlastně ji vůbec neznám a rozumím jí spíš intuitivně. V Rudolfinu ji s těma prckama společně prozkoumáváme a tak pořád něco nového objevuju.

První skladba, která se mi vryla do paměti, byla Smetanova Vltava. Táta mi ji pustil, když mi bylo asi deset. Vyprávěl mi, jak řeka teče, jak malý pramínek naráží do kamínků, pak teče kolem vesnice, kde se slaví hody, lesem kde tančí rusalky, kolem Hradčan a nakonec se spojí v obrovské vřavě s Labem… A já to v té hudbě tenkrát uslyšel, byl to pro mě úžasný objev.

Spoustě vážné hudby ale nerozumím a nechápu ji. Třeba některé moderní skladby, které jsme s dětmi zkoumali naposledy, mi přijdou nesrozumitelné, hlavně ty neharmonické, tedy disonantní - jak už vím. Podobně to mám s moderním výtvarným uměním, kde taky mnoha výtvorům nerozumím, ale vnímám je asi taky nějak pocitově.

U mnohých abstrakcí nebo moderních děl marně hledám, kde nás to dílo něčím naplňuje, převyšuje… Kde to je? Protože já to nevidím, necítím. Mám pocit, že bych takový obraz namaloval sám za půl minuty. Nevím, zda ještě stihnu dozrát a dovzdělat se a pochopit, v čem je ta výjimečnost.

Něco pořád točím, jen s celovečerními filmy jsem otálel. S režisérem Jiřím Strachem jsme teď natáčeli štědrovečerní pohádku, kde hraju největšího zlouna, takže to bude asi i komická pohádka. Byl to moc dobře strávený čas, po delší době jsem se setkal s kamarády, s nimiž jsem se dlouho neviděl a vlastně nikdy pořádně nepracoval a kterých si vážím a mám je rád - s Jardou Pleslem, Markem Taclíkem, Ivanem Trojanem, Martinem Myšičkou…

Začali jsme taky točit film Zloději zelených koní podle románu Jiřího Hájíčka. Po dlouhé době se mi dostal do ruky úžasný poutavý scénář. Objevil pro mě úplně nový svět. Je to dobrodružný film o hledačích vltavínů, ty se nacházejí jenom u nás v jižních Čechách. Jsou to kameny patnáct miliónů let staré, pocházejí z vesmíru, z meteoritu. Sbírat je je nelegální a vlastně nebezpečné. Je to takový divoký jih…

Poslední celovečerní film jsem točil před čtyřmi lety, byl to náš autorský Polski film, to byla velká radost. Předtím jsem zase měl čtyřletou pauzu, to jsem natáčel finský film Visitor, takže to vychází dva filmy za osm let. Tak si to po letech zase užívám. Snažím se zachovat si zásadu nepouštět se do filmu, když o scénáři nejsem přesvědčený nebo mu prostě nerozumím. To si raději zase počkám.

Taky se mu snažím vyhýbat. Necítím se tam úplně dobře. Vinaři se sice na rozdíl od jiných seriálů točí aspoň trochu filmově, ale stejně se víc spěchá, než když se točí film, a to mi moc nevyhovuje. Je to seriál komediální, takže se jde do nadsázky, ale je pro mě pořád těžké odhadnout, jak daleko vlastně zajít.

Nemám rád prvoplánový humor, myslím, že komika má vycházet z nějaké pravdy a teprve pak to může být komické. Když jsem ale viděl pár sestříhaných dílů, zdálo se mi, že jsem si mohl dovolit mnohem víc. Ještě se v tom žánru hledám. A myslím, že i scenáristi. Teď mluvím obecně o tom žánru.

Vidím nedostatky pořád a nejen u sebe. Kdykoli něco dělám, bývám ze sebe skleslý. Hlavně když to je čerstvé, vidím, co všechno jsem měl dělat jinak. Někdy ale po čase s odstupem vidím, že se něco doopravdy povedlo a že ani já jsem to nepokazil.

Odešel jsem před pěti lety z angažmá v Divadle Na zábradlí, protože jsem chtěl mít víc času pro sebe a osobní věci, a hlavně s tím časem svobodně zacházet. Jsem takhle spokojený, divadla mám tolik, kolik chci. Mám tak možnost si vybírat. Netoužím po tom, mít dvacet představení za měsíc, už deset je na mě moc.

S brněnskou partou, kamarády z JAMU a HaDivadla Tomášem Matonohou, Pepou Poláškem a Markem Danielem, obnovujeme náš autorský kabaret Komediograf. Chystáme s kamarády i další autorské představení. Autorské divadlo bylo pro mě vždycky nejvíc a vlastně jsem si ho málo užil. Tak si to chci vynahradit.

No, měl jsem velkou pauzu. Šimon se narodil už před deseti lety a já těch dětí chci mít moc. Barča snad taky. Teď se hlavně těšíme na nového malého člověka.

Doufám, že mému jednou nejmladšímu potomkovi starý tatínek, kterému bude, až půjde do první třídy, třeba třiasedmdesát, vadit nebude.

Dotáčím a už nic nebudu dělat! Snažím se ten čas hlídat. Těšíme se, že si budeme v klidu užívat rodinu. Barča měla taky poslední týdny kolotoč, protože vydávala desku a natáčela k ní klip Nafrněná. Celé jsem to s ní prožíval. Ona je perfekcionalista, strašně poctivě na té desce dělala, žila tím. Mám radost, jak Nafrněná zabrala, za tři týdny se na ni podívalo milión a půl lidí. Věřím, že budou mile překvapeni i tou deskou.

Uvažujeme! Cítíme mnohé podobně a stejným věcem se i smějeme. Chtěli bychom si určitě vyzkoušet něco autorského.

To je dobrej nápad! Že bychom to nějak autorsky pojali.

Ano, považuji, ale řídím se tím, jak to žena cítí. Účast samců u porodu nijak neodsuzuju ani neoslavuju. Obojí má určitě smysl, pokud se na tom oba shodnou. Barča cítí, že by porod měl být co nejpřirozenější. A to ještě v naší republice nebývá úplná samozřejmost.

To ví jen Bůh, ale věřím, že máte pravdu.