Pavel Houdek učí ženy, jak se bránit predátorům

Ne každý ví, co vlastně moderní sebeobrana je. Jak byste ji definoval?

Když se řekne sebeobrana, drtivá většina lidí si představí údery a chmaty. Situaci v tělocvičně, kdy jeden člověk druhého škrtí, ten se brání a pak jdou domů. Pojmenováním se snažíme říct, že fyzická složka je malá a až ta poslední. Žádný útok nezačíná tak, že má někdo ruce na vašem krku. Agresor si vás předtím musel vybrat. Napadení obvykle předchází dialog, který lze v určitém momentu utnout.

Po dočtení Moderní sebeobrany mě přepadl pocit, že bezpečné prostředí, zvláště pro ženy, snad neexistuje. Vnímáte to stejně?

Je to smutné, když to takhle řekneme, ale vlastně to tak je. Místa, která by ze své definice měla být bezpečná, například ordinace lékaře, nebo dokonce gynekologa, prostě nejsou. Se spoustou negativních zkušeností se nám ženy samy svěřují na našich kurzech. Pokud nám připadají šokující, anebo se opakují často, tak o nich pak se zachováním anonymity píšeme na našich sociálních sítích.

Jdou za vámi ženy s otřesnými zážitky až po absolvování kurzu, nebo jsou jejich traumata prvotním důvodem, proč se na něj přihlásí?

Obojí. Na kurzech se snažíme nastavit otevřenou a důvěrnou atmosféru. Často to pak vede k tomu, že o tom účastnice, nezřídka vůbec poprvé, začnou mluvit, a to třeba po roce, po pěti i deseti letech. Podle statistiky je takových žen dost.

V Česku každá desátá zažila znásilnění, třetina kontaktní sexualizované obtěžování. Náš tým to samozřejmě nemá nijak změřené a neřeknou nám to všechny, ale domníváme se, že jich něčím podobným prošlo víc, než kolik to reálně sdělí. Něco zkrátka zažily a nechtějí, aby se jim to stalo znovu.

Jaké různé kurzy nabízíte?

Máme smíšené večerní kurzy na zhruba dvě hodiny a také delší, trvající týden až tři měsíce. Pořádáme i speciální formáty, třeba emancipační víkendový kurz pouze pro ženy. Ten je více zaměřený na sebeobranu v situacích, ve kterých se dennodenně ocitají a během nichž se mohou cítit ohroženy. Tím myslím zdánlivě nevinné narážky, přisprostlé vtipy nebo pokřikování ze strany mužů, například na pracovišti.

Je obtížnější osvojit si principy fyzické, nebo psychické sebeobrany?

Jednoznačně psychické. Pohyby vás naučím za patnáct minut. Ale dalších zhruba osmnáct hodin vás budeme učit, jak se na ně v hlavě připravit a jak je v reálné situaci použít.

Nejdelší kurz je stejně dlouhý jako autoškola, poté si ale každý za volantem není stoprocentně jistý. Jak jsou na tom se sebejistotou vaši absolventi?

I po jediném dvouhodinovém setkání, které taky umožňujeme, základy získáte. Nejdůležitější je si dopředu nastavit odhodlání. Jasně že se vždycky budete trošku bát, ale nejde o ultimátní strach typu „on mě teď uhodí a já nevím, co mám dělat“. Víte, že už jste to zažila na kurzu a poradila si.

Když se vrátím ke smíšeným skupinám - lze naučit sebeobranu ženy i muže naráz?

Ano. Postupy fyzické sebeobrany se mezi pohlavími nijak neliší. U žen je rozdíl ve dvou věcech - dějí se jim jiné situace, které jsem zmiňoval, a navíc jsou jinak vychovávány. Z pedagogického pohledu k ženám přistupujeme malinko jinak. Namixovaná skupina má přidanou hodnotu pro oba gendery, muži vidí ženskou zkušenost a naopak.

Kurz čistě pro ženy představuje extrémně bezpečné místo už jen proto, že jej zpravidla vede dvojice instruktorek.

Účastnice pak spíše mají tendenci něco nahlas říct, protože se nemusí obávat zlehčování typu „to nic není, mávni nad tím rukou“. Velký smysl však pro ně má i trénovat s muži a být s nimi v kontaktu.

Jací muži takové kurzy navštěvují?

Nejsou to žádná „macha“ čili svalovci v tílku a černých brýlích, a jsme za to rádi. Na jazyk se mi dere problematické označení „normální“. Běžně jde o muže, kteří mají relativně odnedávna dítě a uvědomují si obrovskou zodpovědnost, kterou by za něj v případě napadení měli. Už to není tak, že prostě utečou a ono to nějak dopadne. Přicházejí také s motivací, že by rádi pomohli ostatním, když by byli svědky nestandardní události.

Kdo je nejčastějším útočníkem?

Pachatelem nebývá zakuklenec. Přes 80 procent útočníků sexualizovaného násilí je osoba, kterou oběť zná - partner, kamarád, soused… Když vás na zem povalí spolužák, s nímž se roky doučujete, asi mu rovnou nevrazíte prst do oka. Je zapotřebí umět takovou situaci dopředu vyhodnotit a zjistit si a nastavit vlastní hranici tolerance.

Násilník si oběť testuje, a pokud jde o někoho blízkého, má na to dostatek času. Když pak hranici překročí, ne vždy se ohradíte, i když cítíte, že je vám situace nepříjemná. Řeknete si, že to zřejmě tak nemyslel, a necháte to být. Míru ale možná bude dál posouvat.

Takže se nepříjemné situace dají předvídat?

To ne, ale v nepříjemné situaci se dá předejít násilí. Nevíme, kdo má jak hranici danou, a dochází k omylům. Někdo rád flirtuje a na ostatní neúmyslně sahá, jiný to mít rád nemusí. Když někdo míru přežene, typicky to vyústí v jednu ze dvou situací. Buď byla vaše intuice správná a daný člověk si vás testoval, a pak na váš protest zareaguje shazováním typu „ty naděláš, v Praze tě nakazili feminismem“. Anebo se za své chování omluví.

Spousta knižních pouček směřuje k faktu, že samy ženy nedokážou říct „ne“ bez omluvy nebo vysvětlování. Jsme vychovávané příliš slušně?

Nemyslím si, že ohradit se je neslušnost. Je to ale častá námitka a jsem rád, že se na to ptáte, protože něco podobného slýcháme pořád. Naše společnost bohužel vychovává dívky k submisivnosti. Když holčička vezme po klučičím vzoru klacek a začne s ním šermovat, rodiče ji začnou umravňovat.

V dospělosti se přechází do fráze „nebuď hysterická“. Jakmile tyto výroky uslyšíte tisíckrát za život, do značné míry si je zvnitřníte.

Při vlastní obraně podle vás děláme věci špatně - máme třeba mylně zažito, že se agresora vyplácí kopnout do rozkroku…

Ano, protože jste nad tím nikdy nepřemýšleli. Málokdo má v naší společnosti zkušenost s násilím - a to je v pořádku. Když ale takový člověk udílí rady, povětšinou šíří své domněnky bez opory v realitě. Já mám v týmu na starosti výzkum a vývoj, probírám se kriminologickými studiemi a zkoumám, jak ke zločinu dochází. Máme tedy všechno vědecky podložené.

Z analýz víme, že když začnete trénovat sebeobranu, o téměř 40 procent se snižuje šance, že si vás agresor vybere. Cvičením se změníte navenek. Podle posledních teorií se vám i lehce změní pach, pachatelé totiž oběti na nevědomé bázi doslova vyčichají. Promění se také postavení těla nebo tón řeči. Útočníci se chovají jako predátoři v přírodě, vybírají si snadný terč. Chtějí investovat co nejméně energie a neriskovat.

Podle jedné studie vychází všeobecně jako nejúčinnější strategie útěk. To je ale podle vás ošidné, proč?

Situací, ze kterých skutečně můžete utéct, je velice málo. Musíte mít vůbec možnost uprchnout a taková místa si pachatelé obvykle nevybírají. Zároveň být schopná běhat, abyste se příliš nezadýchala. Také na to být vhodně oblečená, v úzké sukni a s taškou přes rameno to jde špatně. Navíc musíte být sama, nelze opustit dítě nebo starou babičku.

Jak je tedy možné, že je to vědecky nejlepší věc, kterou můžete udělat?

Je to založené na případech, kdy k tomu oběti měly vhodné podmínky. Pokud se lidé rozhodli utéct, až v osmdesáti procentech se jim to povedlo.

Zmiňujete také využít auto jako překážku.

Auto se nabízí, protože v městském prostředí je všude. Když je agresor na druhé straně a nemůže vůz přeskočit, dává vám čas reagovat. Nemůže se moc rozeběhnout. Když kupříkladu bouchnete dlaní do kapoty, třeba se i spustí alarm, což přiláká ostatní a zvýší tlak na útočníka. Cílem je mu ukázat, že jste ochotná dělat problémy. Pachatel chce tři věci - abyste se nebránila, moc nevyváděla a nešla to oznámit na policii. Když vidí, že to s vámi nepůjde, na útok se hodně často vykašle.

Zažil jste někdy vy sám napadení?

V dětství a pubertě mě šikanovali, což mě přivedlo k sebeobraně. V dospělém věku jsem několikrát zasahoval z pozice třetí osoby, která vstupuje do konfliktu.

V knížce píšete, že byste si pro svou malou dceru přál lepší, ne tak „machistický“ svět. Po jejím narození jste se symbolicky zavázal, že v oblasti sexuálního násilí změníte svět do pěti let, zbývá vám tedy ještě rok. Dostál jste slibu?

Svět měníme už jen tím, že individuálně dáváme nástroje, jak se bránit. Vždycky ale bude část lidí, k nimž se nedostaneme, a ti by naši podporu potřebovali nejvíce. Druhá strana mince je nutnost strukturálních změn společnosti, i na nich se snažíme podílet. Například redefinice trestného činu znásilnění, obecně změny v trestní politice.

Čeho konkrétního jste dosáhli?

V legislativě zatím ničeho, zcela jasně ale na kurzech i z výsledků výzkumů pozorujeme, jak se mění postoj mladé generace k sexualizovanému násilí. Nedávno jsme si připomínali páté výročí vypuknutí hnutí MeToo, nálada je nyní diametrálně odlišná než tehdy.

Jak se vám s příchodem potomka změnil život?

Hrozně moc. Uvědomuju si, že vyrůstá ve světě, v němž má třicetiprocentní šanci, že ji někdo bude sexuálně obtěžovat do jejích dvaceti let. Do velké míry si se ženou věříme, že na to dceru zvládneme připravit. Stejně tak pochopitelně nechceme, aby se to stalo jakékoliv jiné holčičce v podobném věku. Marianka umí od svých dvou let říct ne, k čemuž ji vedeme. Samozřejmě jsou situace, kdy by byl rodič radši, aby ho dítě poslechlo.

Neobrací se to pak proti vám?

Svádělo by to k tomu, ale ve skutečnosti to tak není. Zasáhl bych fyzicky, když by sama sebe ohrozila na životě. Na případ, že by málem skočila pod auto nebo strčila prsty do zásuvky, si ale nepamatuju. Je sice v předškolním věku, neznamená to však, že je naše loutka. Třeba když si nechce uklidit pokojíček, má na to právo, je to její osobní prostor a vlastní nepořádek. Když potom chceme vyluxovat, chápe to a hračky si sebere.

Když dceři paní učitelka nakáže, aby si uklidila stůl, tak ji tedy neposlechne?

Už dvakrát se stalo, že jsme museli zajít do školky. Paní učitelka se nechovala, tak jak by měla, což v obou případech uznala. Sám jsem se vzdělávacím systémem nebyl úplně kamarád.

Míval jsem trojky z chování, ne protože bych byl sígr, ale moc jsem neuznával disciplinaci. Když nám zadali práci, na niž jsme měli půl hodiny, a já ji stihl za pět minut a ve zbytku času se nudil, a tak si pak dělal, co jsem chtěl, tak se to kantorovi nelíbilo. Dceru holt pošleme do školy, kde to bude jinak. Jdeme prostě svou cestou a považujeme ji za nejlepší.

Jak náročné zaměstnání, koníčky a navíc péči o malou dceru stíháte?

Nedívám se na televizi, od svých osmnácti let navíc nepiju alkohol. V naší společnosti vás abstinence diskvalifikuje ze spousty věcí. Je mi to ale jedno, sociální interakce si naplňuji jinak.

S přáteli sportujeme nebo jedeme na výlet, než abychom seděli v hospodě a vedli ty samé řeči pořád dokola. Nepít má jenom výhody. Už dávno jsem si dal předsevzetí, že nebudu dělat věci, které nechci, a docela se mi to daří.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Moderní sebeobrana - Pavel Houdek

Může se vám hodit na Firmy.cz: Moderní sebeobrana Pavel Houdek