Pavel Horváth: Všichni vědí, že rád zpívám

„Nevím, jestli se vůbec odvážím přijít na premiéru,“ pochyboval nad svým výkonem před kamerou, ze kterého viděl po natáčení všeho všudy dvě scény.

„Připadalo mi to srandovní a i ostatní kolem se smáli, i když to vůbec nemá být komedie. Nebudu se pouštět do hodnocení, jestli jsem byl skvělý, nebo zoufalý. Důležité je, že mě to bavilo,“ říká někdejší špílmachr a bavič týmu, který se jako hráč rozloučil s fotbalem loni v červnu.

Když si tehdy na plzeňském stadiónu s Petrem Jandou notoval Skončili jsme, jasná zpráva, ještě netušil, že ho záhy angažují do filmu, kde bude nejenom dělat srandičky, jak má ve zvyku, ale taky zazpívá jeden z mnoha hitů Michala Davida Čuměj, čuměj, nekoukaj. Na pozdvižení, které vzbudil jako herec v centru Plzně, hned tak nezapomene.

Když jsem vyšel v popelářské vestě, dva lidi mě pozdravili a spousta dalších jenom koukala. Nejdřív asi v duchu přemítali, jestli jsem to vůbec já, a pak si říkali, co mě to zase napadlo, že se po městě producíruju v oranžové vestě a nastupuju do popelářského auta.

Neuvědomuju si, že bych chtěl být někdy popelářem. Nedávno jsem vyjížděl v půl sedmé ráno z domova, zrovna napadl čerstvý sníh, a přede mnou jelo popelářské auto. Dva kluci stáli vzadu a já si říkal, že jsem to měl při natáčení ještě dobré, protože jsem dělal v létě, ale pro ně je to opravdová šichta.

Když jsem poprvé sedl za volant popelářského auta, které jsem nikdy předtím neřídil, neměl jsem z toho dobrý pocit, protože před prvním záběrem jsem si to ani nestihl vyzkoušet, ale potom jsem i couval a otáčel se, když bylo potřeba natočit scénu znovu.

Měl jsem vjet do celkem frekventované jednosměrky, kde se za mnou hned začala štosovat auta, musel jsem ujet asi sto metrů a zaparkovat mezi kameny na pěší zóně.

Jen tak tak jsem se vyhnul pánovi s pejskem a dívce, která motor auta kvůli sluchátkům na uších neslyšela. Když se konečně otočila, mohutně jsem na ni gestikuloval, ať uhne. Všichni si pochvalovali, že se to do záběru skvěle hodilo.

Soustředit se na čtyři pět věcí najednou, což v běžném životě není úplně obvyklé. V případě role jsem musel řídit auto, ve správný čas ho zastavit, začít mluvit, vystoupit, znovu říkat text a přestat, kdy bylo třeba.

Scéna v baru, při které jsem jenom seděl a mluvil, tak pro mě naopak byla nejjednodušší, protože jinak jsem musel být většinou i v pohybu.

Jakmile je kolem třicet lidí ze štábu a všichni na vás koukají, připadalo by vám trapné jim to pokazit, i když přiznávám, že jsem trénoval nanejvýš v obědové pauze, která je v den zápasu delší, a scénář jsem dokonce dvakrát ztratil. Vždycky jsem ale přišel na plac s dobrou náladou, se kterou jsem i odcházel.

Básničky se mi ve škole učily dobře a teď jsem měl navíc dohodu s režisérem, že spoustu věcí si můžu říct podle sebe, jak mi půjdou z pusy. Třeba i míň spisovně, pokud nezměním obsah.

Je to takový fenomén, obzvlášť v naší trenérské šatně, kde je nám všem nad pětatřicet. Jeho písničky jsou tak známé a s odpuštěním tak staré, že je většina mé generace zná. Od teenagerovského věku mě provázely na táborových diskotékách, při poslechu rádia nebo na různých oslavách.

Pravidelně si je pouštím i zpívám v autě, kde jich mám staženo víc než stovku. Syn mi vždycky v autě říká: Pusť mi tu písničku z filmu. Refrén je chytlavý, zvlášť pro děti, a jak už je u Michala zvykem, je skladba snadno zapamatovatelná a má šanci, aby si ji lidi oblíbili.

Když dojíždím z Prahy, hodina dvě, kdy si v autě zpívám, mi úplně stačí. Kotník mě u toho nebolí, prostě pohodička.

Spíš v pozitivním smyslu. Všichni o mně vědí, že rád zpívám a byl jsem vždycky bavič kolektivu. Když přišla nabídka do filmu, nejdřív jsem myslel, že je to sranda, a pak už z toho nešlo vycouvat. Ale jsem tomu rád.

Pobavil jsem se a viděl, jak se film dělá, což je úplně jiná zkušenost než z pozice diváka. Už vím, že to není žádná legrace, i když sám jsem neměl velkou roli.

Když hrají v rádiu Slzy tvý mámy šedivý, svým dětem vždycky říkám, že jsem s touhle písní vyhrál soutěž Pražské vajíčko. Před několika lety jsem veřejně s Petrem Jandou zazpíval Otázky v přímém televizním přenosu z fotbalového galavečera. Dodneška nechápu, jak jsem mohl na pódium vlézt, vždyť to mohl být propadák jako kráva.

Písničku jsme zkoušeli jednou a Petr řekl: Je to dobrý, to umíš. Po měsíci jsme to dali znovu, kdy jsem oba ze dvou pokusů zkazil, a večer jsme to naostro rozjeli v televizi.

Kdybych tady dělal ve fabrice, tak bych o tom uvažoval, ale vím, že ve fotbale se nemusí něco povést a vyhlídky na dlouhodobou spolupráci se rázem změní. V Portugalsku jsem podepsal smlouvu na pět let a po roce a půl jsem se stěhoval do Turecka, kde jsem měl zůstat čtyři roky, jenže po třech měsících jsem odešel.

Celou kariéru mě provází to, že jsem si něco naplánoval a najednou jsem byl o tisíce kilometrů jinde. Zatím mi stačí, že jsem si v Plzni pořídil byt.

Mám stejný pocit, jako když jsem hrál. Pokud je soupeř v zápase lepší a my na něho z různých důvodů nebudeme mít, tak se nedá nic dělat, ale jestli něco podceníme, tak jsem naštvaný. Je obvyklé, že stačí dva centimetry a zápas dopadne úplně jinak.

Nejsem výjimka, kdo říká, že někdy štěstí musíte mít na svojí straně, aby se vyvážený souboj přiklonil k vám. Ale zároveň je pravda, že štěstí přeje připraveným.

Občas si zanadávám, ale spíš fandím a hráče povzbuzuju, aby nemyslel na chybu, kterou udělal, a příště se to snažil napravit. Vím, že ne všechno se vždycky povede. Kdyby to šlo, tak všichni hrajeme v Barceloně.

Máme to hezky rozjeté, ale do konce sezóny zbývá ještě dost zápasů. Teď se musíme pořádně připravit, abychom jaro zvládli a udrželi nadšení i v období, kdy se hlavně hodně trénuje, udělali hráčům servis, aby z toho měli dobrý pocit a především se nezranili.

Když někdo z kluků chybí, tak na půl hodiny až čtyřicet minut nastoupím do počtu a trénuju s nimi, abych z toho nevypadl. Spíš ale hraju hokej, kde kotník tolik nebolí. Za dobu, co nenastupuju jako hráč, jsem ochabl, a přibral asi čtyři kila. Je totiž rozdíl, jestli každý den trénujete, anebo ne.

Já určitě ne. Naopak, chuť k jídlu mám stejnou, ne-li větší. Všichni to ale mají podobně. Kdo skončí aktivní kariéru, chvíli mu trvá, než si jeho tělo zvykne na život bez zátěže.

Musíte to umět, já jsem třeba v dětství celou zimu trávil na rybníku. Je alarmující, jak jsou dneska děti neobratné. V šesti letech neumí kotrmelec nebo hvězdu, příšerným způsobem chytají balón. To přece není normální.

Lokomoce (pohyb v prostoru pomocí svalové činnosti - pozn. red.) je výraz, který jsem se právě naučil v trenérské škole. Spousta dětí je dneska pod lokomočním prahem hodně hluboko.

Potřebuji si dodělat trenérskou A licenci, takže dva dny v měsíci budu až do srpna trávit v lavici. Pak se musím přihlásit ještě na profesionální licenci, což trvá rok a tři čtvrtě, to znamená, že mám před sebou školy až až.

Spoustu věcí o fotbale vím, ale je mi jasné, že trénovat je úplně něco jiného než hrát. Potřebuji se dozvědět něco o těle a o psychice, i když už teď je jisté, že hodně toho nevyužiji, přestože se to budu muset naučit.

Nedokážu si představit, že bych přišel za hráčem a začal mu v latinských termínech vysvětlovat, na jaké části těla má zapracovat.