Pavel Batěk: Dobrá příležitost nakonec vždycky přijde

Ono se dá říct buď že nemohl nic, anebo nemusel…

Mám malého syna, v červenci mu bylo dva a půl roku, takže jsem se věnoval jemu. Užíval jsem si ho.

U mě je to úplně stejné, možná se bojím dokonce víc než manželka. A ranní vstávání pro mě už taky není nic moc. Jenže kdybych měl dítě brzy, jak to bylo obvyklé za generace našich rodičů, asi bych nevěděl, co si počít.

Možná bych měl i dojem, že o něco v životě přicházím. Myslím, že syn přišel, jak měl. V pravý čas.

V listopadu. A bude to dcera.

Budu s rodinou, protože s malými dětmi je pořád co dělat. Ale kdyby divadla byla zavřená delší dobu, určitě bych si nějakou činnost našel.

Než jsem šel na DAMU, sedm let jsem pracoval jako prodejce motorek a pneumatik a pak jsem byl dispečerem dopravy ve vinařských závodech ve Starém Plzenci. Proto si umím představit, že bych se živil něčím jiným než herectvím. I když by mě to tolik nebavilo, to je pravda.

Já jsem to chtěl dělat už jen kvůli režisérovi Peteru Bebjakovi, protože jsem s ním už točil a líbí se mi jeho práce, například filmy Čistič nebo Čára. Mám ho taky rád jako člověka, on totiž nevnáší na plac žádné zbytečné napětí. A když někdo zrovna nemá svůj den, neotluče mu to o hlavu.

Scénář Petra Boka jsem si pak přečetl jedním dechem, on to téma nástupu totality v padesátých letech zpracoval opravdu skvěle.

Já jsem rád, že se ta doba připomíná, i když to některé lidi možná i otravuje a nechtějí o ní nic vědět. Jenže to není dobře, minulost se může kdykoli opakovat, i když třeba v trochu jiné podobě.

Byl to zločinný režim jako předtím nacismus a já jsem přesvědčený, že tady měla být po roce 1989 komunistická strana zakázaná. Jenže místo toho komunisti sedí v parlamentu a každou chvíli vystrkují růžky.

Jenže tam si žádnou totalitou neprošli, takže ji asi nevnímají jako velkou hrozbu.

Nejde jen o to, že někdo vyznává nějaké nebezpečné ideologie. Důležitý je i charakter lidí, obecně…

Vezměte si třeba, jak v posledních letech najednou přestalo vadit, že někdo v minulosti spolupracoval s StB. A nejenže mnoha lidem nevadí dávné udavačství ostatních, ono není cizí ani jim samotným. Třeba do divadla nám teď čas od času přijde mail od diváka, že v hledišti viděl během představení někoho bez roušky…

Stojí. Vypadá to jako hloupost, ale co je to jiného než udání? Kvůli rouškám se lidi na ulici dokonce už i okřikují.

Když k takovému chování ztratíte vnímavost, jste zase o krok blíž k nesvobodě. Ani si toho nevšimnete.

Hodně. To téma se mne po těch letech v divadle samozřejmě taky dotýká, i když jsem to sám nezažil. Kdysi jsem o tom občas mluvil s Jiřinkou Jiráskovou, s kterou jsme se dost sblížili. Bylo na ní vidět, že si z té doby nese nějaký křížek…

Ale i od jiných starších kolegů jsem k tomu leccos vyslechl, ať už to byli lidé, kteří tehdy v divadle začínali, nebo mi vyprávěli vzpomínky pamětníků.

Myslím, že ano, že to tam pořád bylo nějak přítomné, i když se o tom téměř nemluvilo. Ale hlavní postava minisérie je podle mě inspirovaná spíš hercem Národního divadla Vítězslavem Vejražkou, který se dobrovolně přihlásil do služeb StB a na její příkaz sváděl ženy, které chtěli tajní kompromitovat a získat je pro spolupráci, nebo zlikvidovat.

I mně se líbí, jak to hraje, i když mi z toho až tuhne krev v žilách.

Dodnes jsem šťastný, že jsem mohl stát na jevišti vedle Jiřinky Jiráskové, paní Kolářové, pana Preisse a dalších a dalších vynikajících herců, kteří byli s tímhle divadlem spojení…

Bylo opravdu dobré rozhodnutí, že jsem si po DAMU nevybral divadlo v Plzni, i když odtamtud pocházím, a byl bych tedy doma. Jeden z plzeňských kolegů mi tehdy řekl, že je lepší být hlavou kočky než ocasem lva, ale já to viděl naopak a dnes jsem za to moc rád.

Jenže poslední tři roky na Vinohradech jsem najednou moc nehrál a ti starší kolegové postupně odcházeli. Vedení mě sice pořád ujišťovalo, že se se mnou počítá, ale téměř jsem nezkoušel, nebo jsem dostával role, kdy jsem vlastně jen stál na jevišti a sledoval ostatní, jak hrajou.

Chápu, že nové vedení si přivede svoje lidi, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby řekli, že mi smlouvu už neprodlouží. Mám raději upřímnost.

Našel. Když tam nastoupil jako umělecký šéf Dan Špinar, tak se právě s některými herci rozloučil a byl z toho trochu poprask. Podle mě je to ale normální, protože každý šéf si tvoří svůj soubor. A nikde není psáno, že když třeba Batěk jednou přišel do Národního, už v něm musí zůstat. On by to totiž Batěk ani nechtěl.

Určitě. Hlavně vím, že se se mnou doopravdy počítá, že tam nejsem jen do počtu, a hraju. Někdy víc, někdy míň, ale pořád pracuju.

Moc to dohromady nejde, i když občas se to nějak domluvit dá. Například s Jirkou Strachem jsem měl před lety točit film Santiniho jazyk a zároveň přišla nabídka ještě na Piko. Jenže já jsem zrovna zkoušel v Ungeltu Origami, velkou roli s Vilmou Cibulkovou, a tak jsem ty filmy nemohl vzít. Jsem totiž zvyklý, že když něco slíbím, tak to dodržím, nemohl jsem přijít do divadla a říct, pardon, dostal jsem lepší nabídku. A následovalo pět let, kdy jsem vůbec netočil.

To ne, ale už mi to docela leželo v hlavě, že se nic neděje. Ale ono nakonec vždycky něco přijde. Hlavně člověk nesmí moc propadat špatné náladě.

Zrovna tehdy jsem na tom ale nebyl ani trochu dobře. Kvůli mojí tehdejší účtařce jsem měl i exekuci a ve vinohradském divadle to bylo pořád k ničemu. Byl jsem vnitřně takový hodně pochroumaný, přemýšlel jsem, jestli nemám jít na volnou nohu a jestli vůbec má smysl, abych se věnoval herectví…

Jednoho dne jsem se ale probudil, svítilo sluníčko a já byl najednou v naprostém klidu, což jsem nezažil už hodně dlouho.

Neuběhl ani týden a přišla nabídka právě od Jirky Stracha na první sérii Labyrintu, vzápětí další práce a za dva měsíce mi nabídl Dan Špinar angažmá v Národním divadle. Všechno se najednou vyřešilo.

Proto si od té doby myslím, že by člověk neměl na nic tlačit nebo si stěžovat, protože vždycky je všechno tak, jak má být. Jestli jsem o něco přišel, ona se místo toho objeví jiná příležitost.

To jsou. Na první sérii Labyrintu navazovala ještě druhá a třetí, ale ty už jsem bohužel nedělal. V té době jsem zkoušel Pýchu a předsudek a nebyl jsem na natáčení propuštěn.

Mrzelo mě to, ale řekl jsem si, že když už jsem od Dana tu nabídku jednou dostal a vzal, přece mu po roce neřeknu, že odcházím, protože mě nenechá točit. To by ani nebylo fér.

Koronavirus nám moc nepřeje. Doors už jsme nehráli asi rok, kvůli pandemii se ta pauza pořád natahuje. Ale máme výhodu, že po pětadvaceti letech nám stačí pár zkoušek a můžeme zase jet. Nechceme s tím udělat díru do světa, prostě hrajeme jejich písničky, protože je máme rádi. Koncerty jsou pro nás skvělá zábava.

Tak to bych si vůbec netroufl! Měl jsem problém už s Karlem Krylem, ale to byl spíš ostych. Hrajeme ho v úpravě, ale myslím, že citlivé, nejde proti němu.

Já měl ty jeho písničky rád už jako kluk, když jsem se učil hrát na kytaru. Dokonce jsem ho jednou viděl a slyšel naživo, v Plzni. Tajně jsem si tam přinesl kazeťák, že si ho nahraju. A představte si, oni pořád jen kecali! Já byl tak naštvanej, že jsem to vymazal.

Teď mě to mrzí, protože bych si ho hrozně rád poslechl. On měl totiž tehdy po sametové revoluci ve spoustě věcí pravdu, i když to byl skeptik, radikál a vztekloun a hodně lidí tím štval. Tehdy mě to bohužel moc nezajímalo.

Čtrnáct.

No jo, ale některý lidi měli ve čtrnácti letech už něco v hlavě. Já bohužel ne, a tak mi teď nezbývá nic jiného než litovat té vymazané kazety.