Patrik Hartl: Trapno vyhledávám

Má mě hodně ráda, to cítím, ale péčí bych to nenazval.

V práci něco vymyslím a oni pak o mě pečují. Ale doma je mojí ženě víceméně jedno, jestli něco vymyslím. Sice mi opravdu hodně fandí, ale v zásadě ode mě očekává plnění jiných mužských rolí. Nevidím důvod, proč o mě pečovat. Není normální, aby byla pořád nadšená, že něco vymýšlím. Je to moje práce. Mám rád emancipované ženy.

Genderový stereotyp, podle něhož se muž vrátí z práce domů a žena se o něj stará, mě nebaví. Žena by měla být něžná. Což ta moje je, ale nesouvisí to s péčí. Ona ke mně je něžná, když chce. Ne když si myslí, že já to potřebuju. To mě baví mnohem víc.

Jsem, protože jsem závislý na práci. Bývám taky rád v klidu, nemám nutkavou potřebu pořád něco dělat. Těší mě ale stále něco vymýšlet. To pak sám sobě nadávám, co jsem to zase vymyslel, protože to musím zrežírovat. Sám sobě generuju práci a někdy je jí až moc.

Není. Můj život je opravdu nudný. Buď jsem v práci a píšu něco do notebooku, nebo pracuju s herci, což tedy tak nudné není. Většinu času jsem ale sám a něco vymýšlím. Žiju spořádaný, jednoduchý, obyčejný život bez vzruchů, pokud na nich moje žena netrvá. Jako třeba dovolené, které nemám moc rád.

Protože nemusím dobrodružství. A manželka miluje dobrodružné dovolené. Nerad jezdím někam, kde jsem ještě nebyl. Nejraději jsem doma nebo se procházím kolem baráku. Nevyhledávám neznámo. A na dovolené nemůžu pracovat, což mě taky nervuje.

Potřebuju práci, abych nebyl nervózní. Potřebuju, aby se mi mozek zaměstnal, jsem hypersenzitivní. Když ho zaměstnám, nezlobím. Bojím se neznáma, které by nastalo, kdybych nemohl pracovat. To bych pak byl nesvůj. Ale opravdu nezažívám nic neobvyklého. Mám rád Vánoce a taky narozeniny, protože se těším, že bude dort. To jsou moje nejoblíbenější vzruchy.

To ano. To je radost, rád přebaluju. Baví mě, jak se u toho to mimino mrská. Těším se, až jí bude sedmnáct, do té doby to bude asi komplikované. Ale až vyroste, chtěl bych, aby mi vybírala oblečení. Řeknu Pojď mě obléct, dám jí peníze a ona, krásná slečna, mi poradí, co mi sluší.

Od něho neočekávám nic podobného. Ale mám s ním spojené dvě ambice. Jedna je, abych na něj mohl být hrdý a pyšný. On například sportuje a je v tom lepší než já. Každý táta si přeje, aby jeho syn byl v něčem lepší než on. Chci, aby se genetická linie zlepšovala.

Je mi jedno, čemu se bude věnovat. Jen musím mít pocit, že moje spermie neplavala zbytečně. A pak bych si hrozně přál, aby balil holky na to, že táta píše. Líbilo by se mi, kdyby mi třeba řekl o dva lístky na moje představení, protože potřebuje pozvat holku na rande. Moje ego by uspokojilo, že syn používá mou práci, aby někoho sbalil. Ale obávám se, že se to nestane. Že mě bude považovat za trapáka.

Je to dlouhý a systematický proces. Na všechno mám tabulky. Jsem vlastně něco jako vášnivý modelář. Skládám jednotlivé dílky příběhu. Vzrušuje mě, když jedna částečka dobře zapadá do další. Jsou to stovky hodin, ale nemrzí mě. Bez té dlouhodobé mravenčí práce by mě to nebavilo.

Nejprve přijde potřeba o něčem psát. Většinou jde o něco, čeho se bojím nebo co mě zneklidňuje. Pak začnu přemýšlet, jak to napsat. Vymýšlím třeba čtyři měsíce každý den několik hodin pavouka situací a jednotlivé díly, které pak propojím. Tvořím emocionální stavbu příběhu. Je to skelet, který obsahuje každou jednotlivou situaci. Pokud jde o román, mívá kolem sedmdesáti stran a mám ho rozvěšený po zdi.

Ano. Přesně vím, co se stane a jak to jde za sebou. Začnu si s tím hrát a to trvá zhruba rok. Píšu každý den, kromě víkendu, což mě štve, že psát nemůžu. V pondělí pak ale napíšu o to víc.

Intenzivně pracuju asi čtyři hodiny denně, ale rozložené do šesti hodin, protože co šest sedm minut odbíhám, protože si potřebuju oddychnout. Můj mozek je sprinterský. Nevydrží se koncentrovat dlouho.

Nijak, protože se to bojím vysvětlovat. Snažím se psát o tom, co mě vzrušuje, a zamilovávám se do svých postav. Narvu do nich hodně lásky. Je možné, že to je zakódované v knížce a čtenář tu lásku cítí.

Mám moc rád lidi, ale trpím sociální neurózou a nerad se s lidmi setkávám, protože jsem z toho nesvůj. Nechodím do společnosti, pokud nemusím. Svou lásku k lidem radši vtěsnávám do knih. Při výběru témat knížek nekalkuluju. Věřím, že s psaním knížek je to jako s milováním. Nejhezčí knížka se podaří, když se nesnažíte křečovitě zalíbit.

To bych úplně neřekl, ale zároveň nemám pocit, že jim nerozumím. Nejsem vyhraněný macho, ve mně je spousta postav. Jsem stoprocentně heterosexuální, ale v mnoha ohledech je moje myšlení i holčičí.

Odmalička mě baví si představovat, že jsem mnoho různých lidí. A mezi nimi jsou i ženy. Třeba jsem si představoval, že jsem moje učitelka. Jaký máš den, uvažoval jsem, když jsem se na ni díval. Kdy jsi vstala, co jsi dělala, kdy budeš obědvat? Chceš, abychom se ti dívali na prsa, když sis vzala do školy průhlednou halenku?

Bavilo mě uvažovat, jak ta učitelka přemýšlí. Pokud píšu o ženách, vykresluju situace, jako bych je prožíval jako žena. Jestli si ženy myslí, že je to napsané s porozuměním, mám z toho velkou radost.

To bylo velmi testosteronové. Ozval se ve mně chlap, který se vzpouzí proti scvrkávání varlat. Chce, aby měl pořád páru a byl pankáč. Moje první knížka Prvok Šampón Tečka a Karel byla hodně chlapská. Mapoval jsem v ní, zda nejsem pod tíhou civilizačních rolí vyměklý. Jestli jako chlap žiju, zda ve mně je ještě vzpoura.

Když se kluci potkají, někdy se pozdraví: Ať to stojí! Nesouvisí to jen s pinďou. Jde o to, aby byl chlap zpevněný, aby neměkl a neohýbal se. Když se usadí, ubývá mu testosteron, nemá už drajv svých sedmnácti let, kdy přeskočil zeď a jen tak šlohl banán. Nepoměřuje už tolik s ostatními svou sílu, nečepýří se. Já se potřeboval načepýřit, protože jsem zjistil, že začínám měknout.

Jo. Pokud má chlap štěstí, začne se mu po třicítce dařit. Začne být samostojný, mít sílu a sbírat společenské funkce. A taky začne plnit očekávání. Plnit role. Hravé štěně v něm zmizí. Přestane se potrhle rvát, protože má mnoho důvodů být rozumný.

A tak jsem se svlékl do naha, abych v sobě našel kluka, co nemá žádné společenské postavení. Nemá za sebou žádný úspěch a nemusí plnit žádná očekávání. Prostě běžím nahej a hotovo.

Strašná zima. Byly čtyři stupně. A rychle jsem si uvědomil, že jsem si natáhl hýžďové svaly. Netušil jsem, jak moc rychle se budu snažit dostat k autu, co na mě čekalo. Zdálo se mi daleko, a tak jsem běžel co nejrychleji, a protože jsem se nerozcvičil, natáhl jsem si svaly.

Když se na veřejnosti takhle neadekvátně svléknete do naha, garantuju vám, že se rozeběhnete hodně rychle. Jakmile jsem doběhl k autu, měl jsem euforii, že jsem se překonal. Protože svléknout se do naha je jedna z nejvíc dehonestujících věcí, o kterých míváme hrůzné sny. Člověk musí mít velkou vůli, aby to překonal, a já se přesvědčil, že ji mám. Teď už můžu všechno.

Moc ne. Myslel jsem, že se chytnou. Ale je vidět, že to pro ně je víc nenormální, než jsem předpokládal. Anebo jsou sráči. (směje se)

Trapno je existenciální moment odhalení. Je vždy komické i smutné zároveň. Odhaluje základní pravdu. Když chce člověk vymýšlet pravdivé příběhy, protože ty mám rád, trapno do nich patří. Mám rád, když se lidi smějí. A zároveň mám rád, když jsou dojatí.

Trapno se hodí jako způsob, jak se dostat do emocionality čtenáře nebo diváka. A tak trapno vyhledávám.

Vůbec. Sedím v boční pracovní lóži, aby mě nikdo neviděl. Část hry se dívám na herce a taky na lidi, jak reagují. Šmíruju. Koukám se, kdo se jak směje. A na jakých místech hry. Jakmile začnou tleskat, lezu pryč, aby mě neviděli. Jen někdy ve foyer poslouchám, jak dlouho potlesk zní.

Protože se s nimi chci setkat, nebo znovu setkat. Nebo mě baví jejich životní energie či talent. A tak se potkávám s Evou Holubovou, Ivanou Chýlkovou, Bobem Kleplem. Hledám někoho, kdo je lepší než já. Kdo má lepší nápady než já.

Mě baví, když někdo situaci, kterou napíšu, posune dál. Když ji katapultuje ještě do jiných rozměrů, je to inspirativní. Když pracuju s někým, kdo není tak dobrý, nudí mě to. Nebaví mě, když mi lidi přitakávají a plácají mě po zádech. To je hyperbolizovaná a frustrující nuda. Chci, aby někdo řekl ještě něco zajímavějšího, než co já očekávám. V tu chvíli mě ta práce začne bavit.

Kojí, a to docela intenzivně. Jinak je expertka v oblasti regionálního rozvoje. Moje žena je chytrolína, vystudovala tři univerzity tady a ve Francii. Živí se mozkem a je v mnoha ohledech inteligentnější než já. Proto s ní jsem. Vzrušuje mě, že spím se ženou, která je chytřejší než já.

Ona studovala francouzské lyceum v Olomouci, já anglické. Bylo mi čerstvě šestnáct a šel jsem na diskoprodlouženou učňáku Farmakon. Doufal jsem, že tam osahám nějakou holku. Ten den jsem si totiž plánoval koupit bicí, a ony už byly prodané, tak jsem si chtěl zlepšit náladu.

Vyhlížel jsem, která holka by byla hezká a zároveň by do toho osahávání bez velkých keců šla. Uviděl jsem svou ženu a řekl si, že ta do toho půjde. Začali jsme spolu tančit a já zjistil, že není z učňáku, ale z francouzského lycea. Vyhodnotil jsem tedy, že to bude složité. A že na to osahávání kašlu a budeme si jenom povídat.

Zaujala mě. Říkala spoustu zajímavých věcí. A tak jsme se dál scházeli a dlouho si jen povídali. Ten první večer jsem nepočítal s tím, že mě tak zaujme, o čem bude mluvit. A baví mě to doteď. Každý den, pětadvacet let.

Ne, v žádném případě. Rozumíme si a doplňujeme se. Ona ráda rozhoduje a já jsem zase holka pro všechno. Doma vařím, mám rád pořádek, a tak uklízím. A jsem spokojený. Ona všechno organizačně zařídí.

V krizové situaci sice funguju jako chlap, ale dokud nenastane, jsem za princeznu. Máme paní na úklid, protože mi bylo smutno, když jsem viděl, jak se moje žena snažila žehlit a hrozně ji to nebavilo. Ta paní chodí uklízet jednou týdně a v těch jiných dnech jsem to já, kdo rád urovnává věci.

Mám raději, když leží všechno pěkně spořádaně na svém místě. Hynek i manželka se mi smějí, že dělám povšechný úklid. Což znamená, že třeba natáčím květinu tak, aby byla dobře srovnaná s krajem zdi, což je problém, protože když si stoupnu někam jinam, musím to zase předělat.