Patrik Hartl: Krize středního věku mě už nečeká, už bude jen krize starobní

Přemluvila mě k tomu moje žena, já jsem film moc točit nechtěl, i když příběh Prvoka, Šampóna, Tečky a Karla jsem původně nepsal jako knížku, ale jako filmový námět. Bylo to dávno, asi před deseti lety.

Manželka mi to ale připomněla. Tvrdila, že když jsem to kdysi tak zamýšlel, tak bych se o to měl pokusit. Nelíbilo se jí, že pohodlně stárnu, nechce se mi jít do rizika a nemám chuť vystupovat z komfortní zóny. Tak do mě pořád rejpala a mezitím přicházely různé nabídky na filmovou režii.

Hučela do mě, že je nemám odmítat, ale já jich přesto několik odmítl. Až potom přišla od Bontonfilmu nabídka točit Prvok, Šampón, Tečka a Karel a byla tak dobrá, že odmítnout nešla. Bylo patrné, že je vedena snahou vytvořit výjimečný film, a já už neměl žádný argument, proč to nedělat.

Takže to byla moje žena, kdo mě dokopal k tomu, abych souhlasil. A já ji poslechl. Do práce samotné jsem se zakoukal až později.

Jsem velmi puntičkářský a lpím na své představě. Což někdy vede ke konfliktům, ve kterých jsem poměrně agresivní. Mám rád lidi ze štábu, ale nedá se nic dělat.

Když mám o něčem jasnou představu, důsledně na ní trvám. Jen s herci většinou komunikuji jinak. Ti dobří mají svérázné osobní kouzlo, intuici, charisma a inteligenci, a protože mnoho let pracuji s vynikajícími herci, tak vím, že je dobré jejich intuici poslouchat. Snažím se s nimi pracovat otevřeněji.

U všech ostatních složek trvám většinou na svém. Já si totiž celý film už před natáčením představil. Měl jsem ho natočený ve své hlavě. Celý jsem ho viděl, takže jsem přesně věděl, jak má vypadat.

Byla to vždy dost osobní volba. Martin Hofmann například ve filmu hraje proto, že je to můj nejbližší člověk a vynikající herec. Jeho postava je sice v knize tlustá, ale ve filmu není. Prostě jsem chtěl, aby ji hrál Martin, a bylo mi jedno, že vypadá jinak, než jak jsem to vymyslel v knize.

Nenutil. Chtěl jsem, aby to hrál, protože jeho charisma a talent jsou důležitější než tloušťka postavy. No a Hynka Čermáka znám roky. Je vynikající v tom, že působí jako hrubý a tvrdý, a pod tím je velmi křehký a citlivý. To je půvabné a blahodárné pro postavu Tečky.

David Švehlík je krásnej chlap, který se mi vždy líbil. Má tajemství a inteligenci, které jsou ještě větší než jeho fyzická atraktivita, což je důležité.

Když režisér hledá hezouna a jde při tom jenom po vnějšku, není to dobré. Pro ženy je vždy přitažlivější tajemství a to, co je v chlapovi uvnitř.

Když je kromě toho ještě pěkný a šarmantní, je to bonus, ale naopak to nefunguje. No a Martin Pechlát má tři dcery, ve filmu bude mít čtvrtou.

Znali jsme se pracovně z natáčení seriálu, a tak jsem věděl, že má fantastický komediální talent a je tvořivě svobodomyslný. Takový trochu smutně vypelichaný stárnoucí klaun. Prvok takový musí být.

Kostýmní výtvarnice je litovala, tak navrhla, že jim ty pytlíky ušije. Ušila jeden, Martin Hofmann si ho s ní vyzkoušel a dostal záchvat smíchu v šatně. Vylezl ven a řekl, že to vůbec nepůjde. Že bude radši točit bez pytlíku, protože s ním je to mnohem trapnější.

Takže všichni byli před kamerou nakonec úplně nazí, což je pro každého normálně uvažujícího člověka obtížná situace. Všude kolem byly desítky lidí.

David Švehlík se svlékal za plného provozu v nákupním centru Flora, Martin Hofmann měl kolem sebe čtyřicet komparzistů a komparzistek. Bylo to nepříjemné, ale kluci věděli, že to udělat chtějí, protože cítili, že to ve filmu bude dobré.

To je půvabná věc na inteligentních hercích. Ti, když cítí, že situace funguje a dává napětí, udělají téměř cokoli. Pokud je o tom ale režisér nepřesvědčí, udělat to nechtějí. V našem filmovém příběhu to naštěstí nebyl problém. Nikdo nebyl nadšený, ale všichni se statečně svlíkli. A hotovínko.

Většinou píšu o tom, čeho se bojím a co by mě znervózňovalo. To jsou mé nejupřímnější inspirační zdroje. Takže když jsem přemýšlel, jaký úkol si ti kluci dají, aby zjistili, zda mají ještě koule a nekornatí, nahota jako úkol vyslovený v opilosti na flámu mi přišla dobrá.

Představa svléknout se před lidmi je mi velmi nepříjemná. Míval jsem na gymnáziu sny, že jsem vešel do třídy jako jediný zcela nahý, ostatní byli oblečení.

Pamatuji si, že jsem se v tom snu styděl a bylo mi nepříjemně. A tak jsem vymýšlel dál. Když jsem tu knížku psal, můj syn chodil do školky, kam jsem ho vodil. Takže když jsem přemýšlel o prostředí, které může být pro nahotu opravdu nevhodné a problematické, napadla mě právě školka.

Při psaní většinou do příběhu přetavím svůj vlastní svět, život a zkušenosti, a z nich rozvíjím další situace.

Když jsem skončil práci na seriálu Ulice. Měl jsem krizi středního věku. Čtyři roky jsem pracoval na Ulici, byli tam výborní lidi a bavilo mě to tam s nimi, ale nebavila mě ta látka. Pracoval jsem tam proto, abych vydělal na hypotéku a uživil rodinu.

Ale snažil jsem se to dělat co nejlíp a spolupracovníci byli fakt prima. Bylo jich tam mnoho inteligentních, co to dělali ze stejného důvodu jako já. Ale po čtyřech letech jsem už z toho měl trauma a nechtěl jsem pokračovat. Chtěl jsem dělat něco svého, cítil jsem, že takhle žít nechci.

Postava Šampóna, který bez nadšení točí seriály, mi v té době byla v tomto ohledu blízká. Vlastně každá ta postava je mi nějak blízká. Všechny postavy jsem já, jen hraju na jinou notu sama sebe.

Takže já musel platit hypotéku a byl jsem vystresovaný, že pořád dělám něco, co dělat musím, a nedělám, co chci. Když jsem odešel ze seriálu, vyčlenil jsem si tři měsíce - na víc jsem peníze neměl -, jedl jsem jen chleba se škvarkovou pomazánkou a napsal tu knížku. Pokusil jsem se osvobodit a změnit svůj život. Tím jsem tu krizi překonal.

Krize středního věku nastává v momentu, kdy člověk zjistí, že žije život v korytě, které si sice snaživě vyryl, ale ono mu nevyhovuje. Dochází k tomu ve chvíli, kdy už člověk něčeho dosáhl, ale musí se vrátit zpátky a začít jinak. Třeba i radikálně jinak.

Ano. Měl jsem ze sebe radost, že jsem se dokázal vzdát práce, která mi přinášela finanční jistotu, a šel jsem svobodně tvořit do nejistoty.

Ne, měl jsem štěstí, že knížka byla úspěšná, a pak přišla druhá, třetí, čtvrtá... Zjistil jsem, že můžu psát. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že bych se mohl živit psaním knih.

Od doby psaní Prvoka jsem šťastný, našel jsem se. Je to nejsvobodnější způsob sebevyjádření. Mně nic jiného nevadilo, svoji ženu i děti miluju. Mně jen nevyhovovala ta práce. Když jsem ji změnil, začal jsem být komplexně spokojený. Krize středního věku mě už nečeká, už bude jen krize starobní.

Už na FAMU jsem cítil, že mi filmový svět moc nevyhovuje. Vládly tam velmi ostré lokty. Všichni filmaři, co vyjdou z FAMU, jsou podrobeni velkým tlakům. Aby mohli pracovat, musí důsledně prosazovat svoje plány, a to se mi nikdy moc nechtělo.

Já jsem nechtěl někoho přesvědčovat, že můj scénář je dobrý. Sebeprosazování mě hrozně nebavilo. Proto jsem taky odstoupil od myšlenky, že Prvok, Šampón, Tečka a Karel bude film. Představil jsem si přesvědčování dramaturgů a producentů a raději se na to vykašlal.

Když mi švagr nabídl, ať napíšu knížku, bylo to pro mě lepší. Prostředí ostrých loktů, kde jen velmi odolní jedinci točí, mi nebylo nikdy blízké. To mi víc vyhovovala DAMU, kde jsem paralelně studoval. Svou komedií Hovory o štěstí mezi čtyřma očima jsem absolvoval v Disku. DAMU byla přátelštější a více komunitní. Divadlo je víc rodina, film je individualističtější.

Nerad například řvu. Při natáčení to ale někdy jinak nejde. Člověk při filmování tvaruje hmotu světa, ohýbá ji tak, aby vypadala, jak on chce, a to nejde bez síly. Přimět různé lidi, aby realizovali mou představu, často nejde bez toho, aby na ně člověk nekompromisně tlačil.

Žena těžce, ale už je dost zvyklá. Je to pro ni nepříjemné. Co se odehrává v mém pracovním světě, tedy v mé hlavě, je pro mě tak důležité, že to ovlivňuje všechny moje osobní vztahy.

Když mám dobrý den a něco dobrého vymyslím, jsem rozzářený, když jsem nespokojený s tím, co jsem vymyslel, jsem temnější. Ona velmi dobře pozná, jak se mi dařilo. Navíc chci pracovat neustále a snažím se tlačit celou rodinu od sebe, aby tomu tak bylo. To je pro ně taky nepříjemné.

Mému synovi je to už spíš jedno, je mu patnáct, jen opakovaně tvrdí, že nechce žít jako já. Připadá mu debilní tak moc pracovat. Moje dcera je ale maličká, té jsou čtyři roky, a já jí nikdy nedal možnost volby, i když ji mám moc rád.

Když s ní jsem, jsem obětavý a celý pro ni. Ale potřebuju i dost času, kdy s ní nejsem, abych vůbec mohl fungovat. Moji vnitřní stabilitu určuje spíš moje práce než mé vztahy. Což zní krutě, ale já si to nevybral. Člověk se narodí s určitou dysbalancí nebo poruchou a díky ní pořád něco vymýšlí. Taky bych byl rád, kdyby mě to přešlo a já byl víc v pohodě.

To je pravda. Může to přijít. Snad začnu vyhasínat a nakonec budu pracovat třeba jen dvě hodiny denně. Na to bych se docela těšil. Ano, těším se na důchod, protože doufám, že mě posedlost prací opustí. Aspoň trochu.

Bohužel jo. Moje vlastní tvořivé myšlenky a nápady mě vláčí. Je to až protivné. Já to neřídím. Jen chci, ať jsou z mé hlavy co nejdřív a co nejlíp vypsané ven.

Jsem podrážděný, ale snažím se, aby měli druzí radost z mé přítomnosti. Někdy se to povede, někdy ne.

Já bych si moc přál, aby diváky ten film nadchnul. Aby si Prvoka, Šampóna, Tečku a Karla zamilovali. Kdyby se to nemělo povést, moc by mě to mrzelo. Točit další film se mi teď nechce.

Píšu novou knihu, pak budu psát divadelní komedii a pak mám v hlavě další knížku. U knížky, která vyjde teď v říjnu, jsem právě na straně 426. Píšu poslední kapitolu. Na tři roky dopředu jsem opět vláčen svými nápady.

Natáčení Prvoka mě stálo mnoho energie. Je to dost odpudivá a velmi riskantní práce. Ale ten film se mi moc líbí a jsem šťastný a spokojený s výsledkem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: