Patrik Děrgel: Jsem rád, že mě můj syn zažije ještě v síle

Bylo mi dvacet sedm, když se Vavřinec narodil. Máme kolem sebe několik dětí podobně starých párů, jako jsme my. Donedávna jsem proto myslel, že je to běžné. Kolega, který měl první dítě v pětadvaceti, mě ale vyvedl z omylu. Jeho děti už chodí do školy a on je na třídních schůzkách suverénně nejmladší rodič. A to skoro o generaci!

Vždycky jsem chtěl mít děti brzy. Věděl jsem, že jakmile budu mít pocit, že jsem našel tu pravou, půjdu do toho. Toužím po velké rodině. Jsem rád, že mě můj syn zažije ještě v síle. Až mu bude sedmnáct, vezmu ho na lyže a on na mě nebude muset čekat.

Naplánovali jsme si surfařský kurz v Portugalsku, pak dva týdny autem přes Francii, takový trip…

Kdepak, i s ním! Jsme ten typ rodičů, co dělají s dítětem všechno. Účastní se našich životů, všech našich aktivit, nijak ho před tím nechráníme.

To my neděláme. Možná je to tím, že jsme mladí rodiče. Vávra aspoň vidí, že není pupek světa. I když pro nás samozřejmě pupek světa je. (směje se)

Ono ho to s námi ale baví. Strašně rád se mnou chodí třeba vyřizovat daně. Každý měsíc jedeme za paní účetní, vždycky ji pěkně pozdraví. Už s tím počítá a těší se, je to pro něj zpestření.

Nejsme moderní. Mám kamarády, kteří všechno donekonečna vysvětlují a dítěti nechávají absolutní volnost. Vyznávají takovou tu teorii, že si má řešit situace, do nichž se dostane, samo. Nezakročí, když začne brát v obchodě věci nebo někam utíká. Já bych na to neměl nervy.

Nejsem takový, a pokud bych podobnou výchovu praktikoval, dělal bych ze sebe někoho jiného. A to opravdu nechci. Záleží mi na tom, aby můj syn viděl tátu takového, jaký doopravdy je.

No jo, dramaturgicky mi to haprovalo. (směje se) Vždycky jsem chtěl nejdřív svatbu a potom dítě. Nakonec to vyplynulo jinak. Kolega ze Švanďáku Tomáš Pavelka mi řekl, že druhé dítě bez svatby, to už by byla ostuda. Vzal jsem si to k srdci a práskli jsme do toho.

Jsme tomu otevření.

Mám takové situace rád. Přerod je vždy bolavý, ale zajímavý. Tvoří se něco, o čem předem nevíte, jak dopadne. Daniel Špinar se musel rozloučit s několika lidmi, což není příjemné, ale jako šéf činohry na to měl právo.

Je to člověk na svém místě, který si jde tvrdošíjně za svým. Přesně takového Národní divadlo potřebuje. Jeho působení hodnotím jednoznačně kladně a je mi ctí s ním spolupracovat.

Na začátku jsem si na systém obrovského divadla těžce zvykal. Ve Švanďáku víte o lidech všechno, zatímco tady některé kolegy sotva poznáte.

Národní divadlo má jednu zásadní chybu: schází mu divadelní klub. (směje se) V něm by se vyřešily všechny nepříjemnosti a neshody. Po osmém pivu je každý komunikativnější, pavučiny se vymetou jedna dvě.

No jasně! S Hamletem jsem zažil spoustu věcí. Máme za sebou 120 repríz. Když jsem ho začínal hrát, byl jsem ještě kluk, který bydlel ve squatu na Kampě a neřešil nic než divadlo. Pak s tou samou hrou prožíváte narození syna.

V každé ze svých životních etap jsem v něm nacházel něco jiného. Skvěle napsané hry takto fungují. Kdykoli vstoupím jako Hamlet na pódium, je to pro mě jízda, bezčasí, tady a teď…

Říkám tomu squat, ale byl to vlastně spíš byt, jen trochu neobvyklý. Hledal jsem bydlení v Praze, a protože se mi líbilo centrum a zároveň jsem neměl o situaci na trhu s byty kdovíjaký přehled, zadal jsem do realitního vyhledávače odvážně: Praha 1, velikost čtyři plus jedna, balkon, cena do deseti tisíc korun.

A představte si, vyjel mi byt na Kampě, který to všechno splňoval, a ještě měl navrch krb!

No, pro společensky perspektivní lidi to nebylo. Ale pro mě? Naprostá bomba! Spousta místa pro sebe i pro kamarády. Chyběla tam elektřina, a protože bylo po Dušičkách, nakoupil jsem v akci ty větší hřbitovní svíčky, za osm korun, a těmi jsme svítili.

Vzniklo tak sice lehce depresivní, ale zároveň mimořádné prostředí. Rád na ten byt vzpomínám.

A víte, že teď už chtěl? Jsem přesně ten typ. Pocházím z vesnice od Bohumína, z baráku. Pro život s dětmi je takové bydlení lepší. Nemusíte nikam na hřiště, vypustíte je na zahradu. Žádný strach, že se jim na ulici něco stane, mohou si žít idylické dětství…

Dětství jsem měl krásné, i když jsme s mámou nějaký čas byli sami. Zhruba do mých šesti let jsme žili v bohumínském paneláku. Když mi byly tři, otec od nás odešel. Máma je logopedka, ale aby nás uživila, dělala tři práce.

Pak jsme se přestěhovali k dědovi na vesnici. Máma si našla nového partnera, to je pro mě táta, vychoval mě. Mám ještě o deset let mladšího bráchu.

V kontaktu teď jsme, asi tak jednou za půl roku si zavoláme. Těžko ale navazovat na něco, co před tím dvacet let chybělo. Ani nevím, co přesně dělá. Tohle téma jsem v sobě hodně řešil v době, když jsem studoval DAMU. Jak začíná člověk koketovat s dospělostí, dohání ho to. Stále je to ve mně živé.

Hudba je pro mě ventil. Rád přepnu do jiného módu. Je to svět, v němž si všechno zařizujeme sami. Na koncertě stojím sám za sebe, nepřijímám žádnou roli, hraju to, co jsem sám vymyslel. Tím je to hodně osobní a zároveň zábavné.

Ve srovnání s tím je herectví především práce. Když večer odcházím do divadla, automaticky Vávrovi řeknu „jdu do práce“, neříkám „jdu do divadla“. I když je to samozřejmě krásná práce.

Mám roli syna doktora Máry, manželka hraje mou seriálovou partnerku, což je fajn, jsme spolu rádi.

Zvenčí vypadá Ordinace jako obrovský kolos, ale během natáčení to tak nevnímáte. Pracujete v relativně malém týmu lidí, prostředí je rodinné a příjemné, rozhodně se necítím jako v nějaké fabrice na seriál. Všichni jsou profesionální a snaží se v rámci žánru dobře odvést svou práci.

Agnieszka byla úžasná a práce s ní krásná a nezapomenutelná. Pracovali jsme neuvěřitelně poctivě, probírali motivace jednotlivých postav, jejich historii. U každé situace jsme věděli, co jí z psychologického pohledu předcházelo.

Zrovna dnes jsem na to vzpomínal, když jsem šel ze zkoušky k filmu Smečka. Režíruje ho Tomáš Polanský, mladý kluk, ale snaží se jít do hloubky, podobně jako Agnieszka.

Je to příběh z prostředí mladých hráčů hokeje, ovšem viděný z takového nelichotivého úhlu. Objevuje se tam třeba šikana nebo nezdravé ambice rodičů.

Naštěstí ne. Máma s tátou byli v tomto směru rozumní. Ale to prostředí znám a vím, jak ambiciózní dokážou někteří rodiče být. Někdy mi připadá, že to berou spíš jako investici. Chtějí mít z kluka milionáře v NHL. Ale kde je potom ten kluk? Ptá se ho někdo, jestli chce takhle trávit dětství? Nebo jestli ho na sportu baví samotná hra? Já měl to štěstí, že jsem mohl hrát pro radost.

To už je tak dávno… A opojné to nebylo vůbec! Akorát jsem si říkal, že to na mě klade zodpovědnost, nesmím ty další věci ošulit. Musím je dělat, jak nejlíp umím.

Nakonec stejně začínám s každou rolí od nuly. Jsem navíc dyslektik, takže spíš než od nuly je to v mém případě od minus sto padesáti.

Na proces učení se role vliv má, bohužel. Už jen přečíst text mi dá zabrat. Čtu teď třeba Dostojevského román Idiot, v nové sezoně budeme jeho dramatizaci zkoušet. Jsem schopný po třech stránkách nevědět, o čem to bylo.

No blbě! Když jsem přinesl trojku z diktátu, tak mě máma objala a šlo se na zmrzlinu. (směje se)

Ale dyslexie má i své výhody. Na první čtenou zkoušku nikdy nepřijdu připravený. Jsem v tu chvíli nepopsaný list papíru, otevřený všem režisérovým nápadům. Někteří herci přijdou a přečtou roli tak, že byste je mohla postavit na jeviště a nechat rovnou hrát. Ale mě právě ten proces zkoušení a objevování baví.

Nelze to brát tak, že bychom byli generace vychovávaná mimo totalitu. Že by tím revolučním rokem najednou všechno zmizelo a po totalitním myšlení nebylo ani památky. Dohání nás to všechny i dnes. Hodně sázím na generaci, která už byla vychovávaná ve svobodě.

Byl jsem vychovávaný lidmi, kteří byli vychovávaní za režimu. A je to na mně a na mých vrstevnících znát. Když jsem v kontaktu s mladými lidmi, kteří třeba ještě studují, jsem z nich nadšený. Oni jsou naprosto geniální!

Podívejte se třeba, jak probíhají castingy. Přijdu tam já, hlavu svěšenou… „Dobrý den, jsem Patrik Děrgel.“ – „A co umíte? Žonglovat?“ – „No, nevím… Asi jo…“ – „Jezdíte na koni?“ – „Tak… snad…“ – „A hrál jste někde?“ – „Ale jo…“ Zatímco ti mladší přijdou a všechny svoje zkušenosti a dovednosti okamžitě vytasí, nestydí se, umí se prodat.

Někdo to tak může brát. Ale mně je to sympatické, obdivuju je za to. Je přece správné, že člověk dokáže říct, co umí, co chce. Průbojnost mladé generace je strašně důležitá. Hezky se mi na to kouká, vždycky si říkám: To je bomba! Ti to tady konečně změní, na ty už nemůžete.

Může se vám hodit na Zboží.cz: