Patricie Strouhalová: Musím mít nad sebou bič

To vím úplně přesně: bylo to hned po mojí svatbě roku 1992 – měla jsem promoci i svatbu v jeden den. Ale vlastně už při škole jsem v rozhlase brigádničila – v Mikrofóru v šestém patře. Jako puberťačka jsem tenhle pořad ráda poslouchala a bylo bezvadné, že jsem mohla začínat právě tam. Pokračovala jsem v ranním vysílání… a pak už to šlo ráz na ráz.

Změn bylo hodně. Už vím, že se určité momenty mohou pro moderátora překlopit v naprosté peklo. Takže čím jsem starší, tím jsem pokornější a víc dbám na přípravu. Takové to: Nějak to dopadne! už neplatí. A ukazuje se, že se to vyplácí.

Mám obrovskou zkušenost z televize, kde jsem byla dvacet let, a když to srovnám, je pro mne rádio komornější, příjemnější, mám tam větší pocit zázemí. Moc ráda jsem se vrátila, jsem typ člověka, na kterého velmi působí prostředí. Když dnes procházím starou budovou na Vinohradské, napadá mě, že tudy chodily ikony naší kultury a historie – a dělá mi to dobře.

Občas mě to napadne, hlavně když dělám rozhovor potřetí se stejným člověkem. Ideální je, když sedím s mužem nebo kamarády a ptám se, co by je na něm zajímalo. To je dobré vodítko. Kolikrát mě udiví, že se ptají na momenty, o kterých myslím, že jsou notoricky známé.

Někdy je překvapivě těžké povídat si s herci. Stává se, že si mě odmítají pustit k tělu. Pak to chce mít opravdu velkou přípravu, abych věděla, co všechno mají za sebou, a rozpovídala je. Hezky to řekl nedávno Jiří Bartoška, když se ho ptali, zda není nervózní při otvírání karlovarského festivalu. Odpověděl, že ano, protože se nemůže schovat za roli.

Výhoda je, že se s hostem vidím chvíli před vysíláním a můžu si otipnout, v jaké je náladě, zjistit, zda je mu něco nepříjemné. Ale musíte to zkusit – a on vás buď pustí, nebo nepustí. Kdysi jsem jezdila na filmové festivaly a jednou jsem dělala rozhovor s Alanem Aldou. Měla jsem čtvrt hodiny a věděla, že se ho už na všechno ptali, prostě nuda. Začala jsem tím, zda používá stále stejnou barvu zubního kartáčku a jestli třídí odpad. Což ho tak pobavilo, že jsme si povídali půl hodiny.

Nic mě nenapadá. Zjistila jsem, že je dobré ptát se na profesi, ale pak od ní úplně odstoupit a bavit se v osobní rovině, ptát se na pocity. U úspěšných lidí, kteří měli kdysi problémy v rodině, se ráda ptám, co by jim řekli dnes rodiče. Odpovědi bývají velmi otevřené a upřímné. Osvědčilo se to třeba u herce Víznera nebo režiséra Chauna. Ten použil důrazné slovo, řekl, že se na něj táta vy…al, což nepotřebovalo další komentář. Chce to nebát se dloubnout do míst, která nejsou úplně komfortní.

Nikdo se neptá na moje psy, což je mé oblíbené téma.

Jedna umřela. Dnes máme fenu a psa. Jezevčice Peggy povýšila do role starší a rozumnější a k ní jsme pořídili štěně australského ovčáka Daka. Je to obrovský rozdíl, ten skutečně poslechne a lze ho vycvičit. Zatímco jezevčice reaguje až za tři dny nebo jen naoko – a udělá si to stejně po svém. Dak ji trochu trápí, pořád ji hlídá, pase. Ale snad ho má ráda, protože mu dovolí spoustu věcí. A taky ho ledacos naučila, třeba norovat – když hrabe, vyštěká si ho a on jí běží pomáhat. Odnáší to samozřejmě zahrada… Což je druhá oblast, o které bych si chtěla povídat.

Kdepak. Pravidelnou péči dávala zahradě maminka. Jako malou mě nutila pomáhat a já to úplně nenáviděla. Stejně jako lyžování, protože jsem z hor, z Jilemnice. Ale pak se naši přestěhovali do jižních Čech do domku s velkou zahradou – a přece nenechám mámu dřít samotnou! Posléze jsme si i my pořídili dům ve Slapech… Dnes je pro mě zahradničení prima trávení volného času, neumím odpočívat s knížkou, čtu jen před spaním. Řada kamarádů mi volá o radu, protože si myslí, že všechno znám. Tak se snažím stále vzdělávat, abych je nezklamala.

Jsem pyšná na své hortenzie a růže, které kvetou až do listopadu. Když jdou lidi okolo a obdivují je, pokaždé hrdě vykouknu, aby viděli, že patří ke mně. Mám i zeleninovou zahrádku. Přiznám se, že nesnáším plení (jako ještě větší zlo beru žehlení), ale zahrada si to zaslouží. A člověk by se měl trochu hýbat, že? Tak se trápím nad záhony. Ale ne furt. Až když vypadají příšerně a já se rozčílím – to pak makám na jeden zátah a večer umřu.

Běžky jsem přímo nenáviděla. Táta byl velký sportovec a já měla ob rok smutné Vánoce, protože jsem dostávala nové běžky. Sjezdovky táta neuznával – co je to za sport, když vás někam vyvezou a vy jenom sjedete dolů… To přece zvládnete i s běžkami. Takže jsem se spolu s manželem naučila sjezdovat až ve dvaačtyřiceti, protože nás k tomu donutil náš syn Martin. Nechtěla jsem, aby dopadl jako já, tak jsem se překonala.

Jako dítě jsem se za to jméno styděla, přišlo mi nemoderní. Je za ním hezký rodinný příběh: když nás osvobozoval generál Patton, jeden voják se zamiloval do sestry mojí babičky Heleny, ta s ním otěhotněla, jenže on se musel vrátit. Po roce pro ni i mimino – strejdu Davida – přijel. Žijí v Kalifornii a traduje se, že když jsem se narodila, přála si teta, aby mne pojmenovali Patricie. Kdybych byla kluk, jmenovala bych se po strýčkovi David. U mladší sestry byl požadavek na Pamelu, ale to už mamka odmítla. Vyhrála Kateřina.

Jasně. Bylo úplně normální. Chodila jsem do miliónu kroužků, ale u ničeho jsem pořádně nevydržela. U Martina se teď vidím jako přes kopírák. Jediné, co mi zůstalo, je láska k volejbalu. Počítače nebyly, tak jsme pořád lítali venku. Vyrůstala jsem v klučičí partě, uměla jsem lézt po stromech, jezdit rychle na kole a motokárách, skákat ze skály do lomu, což jsme měli zakázané, lovit čolky, kouřit, nahánět krávy… No vesnice.

Škoda. Je mu třináct a půl, už mě přerostl, nohu má pětačtyřicítku. Tuhle jsme jeli po čtrnácti dnech kupovat nové boty na tělocvik, protože mu z hodiny na hodinu byly malé. Já strašně ráda jezdím autem, ale jakmile jedu novou trasu, vždycky zabloudím. Tudíž jsem na Zličín jela jako na Chomutov a zpátky na Plzeň. Jsem prostě šílená, i s GPS odbočím na druhou stranu, pokud je to možné. Potřebuju, aby vedle někdo seděl, ideálně manžel, a radil mi.

Letos slavíme s Jirkou pětadvacet let, vdávala jsem se v třiadvaceti. Poznali jsme se po listopadu 1989 ve studentských novinách Bulvár. Dělal tam grafika a já něco psala. Pochází z umělecké rodiny, otec je akademický malíř Zdeněk Strouhal. Jirka dělá televizního scénografa a zároveň je výtvarníkem na volné noze.

Vzhledem k tomu, že jsem stejně dvanáct let čekala na dítě, bylo fakt vymodlené, tak nevím. Dnes, když mají mladí možnost studovat a cestovat, je to fajn. A nemusí se hned brát. Ovšem pokud spolu chtějí opravdu být, tak by se vzít měli. Nelíbí se mi, jak se lidi pořád rozcházejí a scházejí, dávají si od sebe pauzu…, to je hrozně jednoduché.

V manželství si taková slova sakramentsky rozmyslíte, mají úplně jinou váhu pro komunikaci a vymezení si mantinelů, než když žijete na psí knížku a jen tak je plácnete. V každém vztahu se objeví zádrhely a komplikace, ale je škoda zahodit ho při první přeháňce. Vztah musíte budovat, pečovat o něj jako o kytku. Jinak uschne. V tom jsem staromilec.

Dáváme si vzájemně obrovskou svobodu, respektujeme se ve svých profesích a vycházíme si vstříc. Je tam vlídná podpora a spousta společných koníčků – v poslední době loď. Nejdřív jsme si pořídili gumák, pak pidiloď a teď máme větší motorovou. Zvládli jsme řeky i moře, kde jsme párkrát až zírali, co dokáže živel. Letos mě čekají kapitánské zkoušky, věřím technice, ale pochopila jsem, že tenhle stroj nebudu nikdy dokonale ovládat.

Musíte si prostě hledat něco společného, potřebujete vedle dítěte něco, co vás spojuje. U nás je výhoda, že manžel má ateliér doma, takže jsme hodně spolu. Je fajn spolu snídat, obědvat, večeřet, jít se psy, na loď… Udržujeme tuhle naši partu v chodu. Stále je tam živé kamarádství.

Když tak můžeme utéct na zahradu nebo někam jinam. Jirka navíc skvěle a rád vaří, takže se střídáme. Dělá rychlovky, různá masa, já zase zeleninu, snažíme se jíst pestře. Klasiku, jako je svíčková, navařím dopředu na víkendy, kdy jsem v práci, aby kluci něco měli. Ale ne vždycky.

Oni jsou rádi. Dlouho spí, pak je vyštvou psi, kteří chtějí ven. A já jsem ve tři zpátky doma. Stejně kdybych byla dopoledne s nimi, budu se točit v kuchyni.

Začala jsem kvůli zádům poctivě s jógou, ale teď to flákám. Pořád drží prim volejbal, hrajeme i beach, klidně třikrát týdně. Ale jako čas pro sebe beru i tu zahradu a vaření. Pokud nikam nespěchám, odpočinu si u toho. Ráda peču slané i sladké koláče. Nejdřív ovšem musím mít uklizeno. Čili začínám tím, že vytřu podlahu, pak vařím a nakonec zase vytřu… A taky mám dvě tři kamarádky od školy, s kterými se občas sejdeme a bavíme se o ničem a o všem.

Strašně jsem toužila být doktorka medicíny a dodnes to beru jako svoji prohru. A pohrávám si s myšlenkou, že budu-li mít víc času, zkusím ji studovat ještě teď. Tenkrát ji dělala kamarádka, a když mi ukázala ty metry knih v prváku, vyděsila mě. Jsem totiž líná a neuvěřitelně prokrastinuju. Takže jsem tam nešla z lenosti. Musím se do všeho nutit, potřebuju mít seznam úkolů a v něm odškrtávat. Když mám vyloženě volný den, plácám se od ničeho k ničemu a pak jsem naštvaná, že jsem ho promrhala. Musím mít nad sebou bič.

Ale zpět: odjakživa jsem ráda psala, chodila na dramatické kroužky, recitace. A táta mi poradil, ať zkusím žurnalistiku.

Ne, jsem na rozhraní Vah a Štíra. O těch se říká, že celkem dobře procházejí životem. Taky si občas pomyslím, že jsem dítě štěstěny. Věřím, že mě nahoře někdo hlídá – možná táta, babička… Často tam kouknu a řeknu: Dík, to bylo dobrý. Ale někdy taky volám: Kdyby ses mohl kousnout do zadku a pomoct mi… Už párkrát se totiž stalo, že jsem se někam dohrabala a následoval šílený pád. Musela jsem znovu šplhat nahoru. Nemám to tak, že se tam udržím trvale. Třeba odchody z televize… Zatím se ale vždycky ukázalo, že to bylo pro dobro věci. Člověk se oklepal, zklidnil, ujasnil si, že v tomhle zápřahu už ne.

Pochopila jsem, že vedení chce mít ve čtyřiadvacítce v živém studiu, kde jsem dělala, nové tváře. Já už pro ně byla stará. Tak to nějak vyšlo. Nechtěla jsem čekat, až mi definitivně řeknou nazdar.

Naštěstí ne. Když jdu kolem, vždycky si na to vzpomenu. Byla to zkouška. Ale bezvadná. Zpravodajství se tvořilo z minuty na minutu, mělo drive, improvizaci, neuvěřitelný adrenalin. Byla jsem tam šest až osm hodin v kuse, zima jako blázen, ale lidi byli skvělí – nosili mi svačiny, čaj, kafe, horké kakao. Fungovala obrovská pospolitost. Hned potom jsem odjela k moři do Chorvatska, tam jsem se zase vyhřála.

Důležitá je osoba dramaturga Martina Maška, který chystá hosta pro Lucii Výbornou a pro mne. Přinese nápad…

Ani ne. Občas, když je u hosta časová vůle a může ve všední den i o víkendu, zeptám se, zda by nešel ke mně. Ale že bychom se kvůli tomu praly, to ne. Martin taky registruje, koho v tom kterém měsíci máme, aby se nepřemnožila stejná profese. A občas přinesu tip i já. Osobně mám nejblíž k výtvarnému umění, medicíně, zahradní architektuře. Pak jsou ovšem různé technické obory, nad nimiž strávím dva dny, protože je musím nejdřív sama pochopit. Když mám někoho přes počítače, jsem úplně po smrti.

Novinář Petr Třešňák, jeden ze strůjců natočení filmu Děti úplňku, což jsou rodiny s autistickými potomky. To bylo silné téma. Nebo zmíněný Igor Chaun: svého času byl brán jako nadějná nová vlna, dostal se na výsluní – a dobrovolně z něj odešel. Zajímalo mne, proč se stáhl. Otevřeně mluvil o potýkání se s alkoholem, hledání smyslu života, odjezdu za indiány do Amazonie…

Z každého člověka si něco vezmete. Třeba zahradní architektka Jitka Trevíza říká, že bychom měli ctít každý starý strom a přemýšlet, jak to naši předci dělali, že se nám tady tak líbí. Vše má nějaký smysl a cílem by nemělo být mít okolí sterilní a líbivé jako z katalogů.

Tu mám pořád. Umím ale zastírací manévr, jako že se nic neděje a jsem naprosto nad věcí. Hodně lidí si proto myslí, že jsem namyšlená a sebejistá. Já si však strašně nevěřím a jsou momenty, kdy se úplně bojím jít do studia. Potřebuju tam být před vysíláním chvíli sama a soustředit myšlenky. Když se pak stane něco nepředvídaného – nepřijde vám do studia host nebo se spletou a posadí vám tam někoho jiného, nebo mu zkomolíte jméno – to jsou vtipné okamžiky, které musíte bleskově vyřešit. Je to boj o záchranu života a já ráda překonávám životní výzvy.

Jako holka jsem si skočila na Mácháči bungee jumping, byla to pecka, bezvadný pocit. Stojí to za to, doporučuju! Ale největší výzva byla, že jsem nemohla mít dlouho dítě a řešila jsem, zda jít na umělé oplodnění, nebo dítě adoptovat. Pak to naštěstí zase někdo nahoře zařídil… Nebo jsem zažila poměrně velké komplikace s páteří – poprvé šlo o ošklivou autonehodu, trpěla jsem velkými bolestmi a zkracovali mi kostrč. Po šesti letech mě operovali znovu kvůli vyhřezlým plotýnkám.

Dnes dělám všechno, i když bych neměla. Dokonce chodím dvakrát týdně do posilovny. Lákal by mě skok padákem, ale to už nedám. Ještě potřebuju doučit Martina bruslit na kanadách, kousek od nás jsou báječné stezky podél Vltavy.

Ne. Jsem naprosto venkovský typ a už si život v Praze nedovedu představit. Vrátila bych se snad jen do vily na Ořechovce. Do paneláku, kde jsme začínali, nikdy. Cesta do práce mi trvá kolem padesáti minut. Ale pokud nás naláká nějaká kultura nebo oslava, vyrazíme bez problémů i večer, akorát losujeme, kdo bude řídit a kdo pít.

Teď je to s ním těžké, začíná puberta, období vzdoru, všichni jsme nejblbější, navíc je po mně zpupný, musí mít poslední slovo, i kdyby to mělo být jo nebo ne. Manžel vždycky říká: Martine, s maminkou se válka nevyhrává… Snažíme se ho vést, jako vedli rodiče nás, jenže technika je silnější. Lákají ho počítače, mobily. Místo aby se ve škole domluvili s kamarádem, že půjdou ven, píšou si. To mě může vzít čert. Naštěstí miluje Daka a chodí s ním často na hřiště nebo do lesa.

Je taky šprýmař a podědil můj černý humor. Tuhle jsem přišla do jeho pokojíčku a konstatovala jsem, že tam má strašný bordel, ať kouká uklidit. Za dvě hodiny se objevil v mé pracovně u počítače a říká: Mami, máš na ploše hrozný bordel, měla by sis uklidit. To mě úplně odboural.

Asi už nic. Možná abych byla na Martina vyrovnanější – někdy jsem příliš přísná, pak si to vyčítám a hodně slevím.

Ale mám sen: kamarádka se odstěhovala na ostrov Roatan, patřící k Hondurasu. Chtěla bych se za ní jet s rodinou podívat – a možná tam zkusit půl roku rok žít. Taky by mě lákalo vyrazit na nějakou opravdu dlouhou plavbu naší lodí. Ovšem s možností vrátit se, nepřestřihnout vazby… Nepotřebuju luxus, do komfortních hotelů by mě nikdo nedostal. Raději kempujeme. A na lodi si zvyknete, že máte barel vody na den, takže vydržíte tři dny v soli, fén taky nepotřebujete, necháte si akorát obarvit řasy – a je to.