Patricie Kaňok Fuxová: Díky Vesně zažívám pocit opravdového sesterství

S jakými pocity jste přijela z Eurovize?

S koktejlem emocí. Byla to nejintenzivnější hudební zkušenost, jakou jsem zatím zažila. Bylo toho moc. Začalo to, když Česká televize oznámila, že postupujeme do národního kola, na které jsme se intenzivně připravovaly.

Když jsme ho vyhrály, začaly přípravy na samotnou Eurovizi. Během dvou měsíců jsme se musely naučit tančit, pracovat na sobě ve zpěvu i v dalších věcech, abychom ustály světové pódium. Přišlo i cestování do různých destinací, kde jsme naši píseň Sisters Crown představily.

Strávily jsme čtrnáct dní i v Liverpoolu (kde se letošní Eurovize uskutečnila). Tam jsme měly od rána do večera hodinu po hodině nalajnovaný program.

Když jsem se vrátila do Čech, pořád se mi zdálo o tom, že někde musíme něco zazpívat nebo dodělat. Odjezd z Eurovize byl rychlý, ani jsem se nestihla rozloučit se všemi přáteli. Ještě dlouho potom jsem všechny dojmy zpracovávala.

Během covidu byla kulturní scéna utlumená. Byla vaše přihláška do Eurovize nadějí na vzpruhu?

Ano, přesně tak. Byly jsme s Vesnou v takové fázi, že se muzika stávala spíš naším koníčkem. Tak trochu jsme pochybovaly, jestli to vůbec má dál smysl. Jestli to třeba nepověsíme na hřebík.

Covid byl pro kulturu opravdu devastační. Nejsilnější koně, co jsou v popmusic dvacet let, to tolik nepocítili. Ale my to pocítily extrémně. Byly jsme vyčerpané vnitřně, v oblasti tvorby i finančně. Neměly jsme za sebou vydavatelství, které by nás živilo, táhly jsme to samy. Tak jsme si řekly, že zkusíme poslední šanci. A ona vyšla.

Jak byla vaše píseň o sesterství přijímaná napříč Evropou?

Velmi vřele. Když jsme byly v Polsku, což byl náš první předkoncert před Eurovizí, vyběhly jsme na pódium, zazpívaly jsme a na konci lidi dvě nebo tři minuty skandovali Vesna! Měly jsme husí kůži, protože v Čechách byly koncerty vlažnější. A najednou nás v zahraničí lidi milovali a přijali s otevřenou náručí.

Totéž se odehrálo v Izraeli nebo ve Španělsku. V Malaze jsme se vykoupaly v moři, a tak jak jsme byly, s rozmazaným mejkapem, jsme se šly projít po pláži. Lidi nás poznávali, zastavovali a chtěli se s námi vyfotit.

Když šla houslistka Bára na toaletu, i tam ji fanynka poznala a říkala, jak moc nám fandí. Pro nás to celé byl splněný sen. To se nám ani v Čechách nedělo. Eurovize nám dala zažít pět minut slávy, které trvaly tři měsíce.

V písni zazní několik jazyků, které to jsou?

Začínáme česky, pak zpíváme anglicky, v refrénu je ukrajinština a v rapové části se objeví bulharština. Zpívá jí Tanita Janková, která s námi byla ve Vesně na úplném začátku. Pak šla vlastní cestou, věnovala se rodinnému životu a má malou dcerku. Nevystupuje s námi, ale na Eurovizi jsme ji přizvaly, protože jsme chtěly světu představit slovanskou esenci v co nejbarvitější podobě. Bulharština písni dodala koření, a angličtina je tam proto, aby i západní člověk věděl, o čem písnička je.

Co choreografie?

Ta vznikla se Zuzanou Zizoe Veselou, režisérkou našeho klipu Kytička. Podílela se i na našem koncertě v Obecním domě. Věděly jsme, že díky ní tvoříme s absolutním profíkem. Spolupracovala třeba s Aurorou, světoznámou skandinávskou zpěvačkou, takže má zkušenosti i ze zahraničí. Měly jsme třikrát týdně choreografické zkoušky.

Předtím jsme na koncertech netančily, ale zjistily jsme, že když nás lidi viděli jen za nástroji, přišlo jim to fádní. Od dívčí kapely čekali víc. U holčičích uskupení v showbyznysu je publikum zvyklé i na choreografii. Na to jsme stále narážely. Takže jsme intenzivně trénovaly. Ze zkoušek holky běhaly rovnou do práce.

Byly to šílené momenty, kdy už jsme nemohly a ptaly se, čemu že jsme se to upsaly. Nakonec jsme to zvládly a i díky choreografii jsme předaly sílu ženství. Z výzvy jsme se na zadek neposadily a snad jsme ji zvládly.

Odkud je nápad s copy, které jste všechny měly?

Chtěly jsme do vystoupení přidat vizuální slovanský prvek. Kostýmy a pódium byly vytvořené spíš pro západní posluchače, tak jsme si řekly, že slovanství kromě písně ukážeme v copech, které patří k našemu folkloru.

V té době mi taky volala známá z Bulharska a vyprávěla mi legendu, ve které ženské copy hrály velkou roli. V Bulharsku je mys Kaliakra, kde ze skály do moře skočilo asi čtyřicet žen s navzájem spletenými copy. Bylo to v době invaze Otomanské říše, kdy byla spousta žen znásilňovaná, unášená a násilně konvertovaná na islám. Těch čtyřicet žen bylo zajato a uvězněno, ale rozhodly se zachovat si svou vnitřní svobodu. Upletly si dlouhé copy, kterými se spojily, a raději skočily do moře, než aby o svobodu přišly.

Copy pro nás tak znamenají soudržnost i ženskou sílu. S holkama z kapely jsme si prožily všechno společně a byly tam fakt náročné chvíle. I z řad našinců na nás lidi útočili. Ustály jsme to.

Proč na vás útočili?

Protože ta píseň vyjadřuje podporu Ukrajině. A empatii a soucit s tím, co se děje ve světě. Jako umělkyně jsme ty tři minuty na pódiu nechtěly promarnit tím, že bychom jen zpívaly o zlomeném srdci nebo že jsme se do někoho zamilovaly. Chtěly jsme předat poselství ženství.

V písni zpíváme „všechny sestry světa přicházejí k sobě a spojují se modlitbou. Pojďme si vybrat lásku nad mocí.“

Vnímám to tak, že konflikty vznikají z mocenských důvodů včetně válek. Ego chce mít moc, něco vlastnit a uzurpovat. Dost často jsou válečné výpravy vedené mužskou armádou, ženský princip chce naopak bezpečí. Je to solidarita a empatie.

Jenže kvůli našemu videoklipu vzniklo spousta nedorozumění. Přestože stojíme za Ukrajinou, mnoho lidí tvrdilo, že jsme součástí ruské propagandy, protože v kapele máme Rusku Olesju. Té chodily výhrůžky smrtí i od Čechů. Házeli nám klacky pod nohy negativními komentáři a my se k nim nemohly vyjádřit, protože Eurovize je apolitická.

Mužský i ženský princip má své klady i zápory. Mužská agrese může být i ochranitelská a žena je sice vnímaná jako ta empatičtější, ale kdyby převládl negativní ženský princip, žijeme možná ve světě intrik. Souhlasíte?

To ano. Taky se nás ptají, jak to, že jsme spolu tak dlouho, nehádáme se a neděláme si podlosti. V kapele zažíváme sesterství, ale ze showbyznysu známe hodně situací, kdy intriky roli hrají. Známe i druhou stranu ženské síly a i ta mužská má dva póly. Na Eurovizi nám obrovskou oporou byli naši partneři, díky nimž jsme to celé mohly zažít.

Dost často to bylo fakt náročné a byla to jejich náruč, která nás doma čekala. A jejich hlas, který nám řekl, nic si z toho nedělej. To zvládneš. Máme se navzájem. Drželi nás nad vodou a ochraňovali. To, co jsme zvládly ustát, bylo i o jejich mužské síle. Kdyby tam nebyla, možná bychom to nezvládly.

Líbí se mi, že jste šly na Eurovizi se slovanským motivem. Někdy to vypadá, jako bychom se za slovanství před západním světem trochu styděli. Čím myslíte, že může Evropu obohatit?

O tradiční hodnoty, jimiž je rodina a otevřené srdce. O chuť sdílet. Kdykoli jsme jely na Východ, tak i když tam v porovnání se Západem podmínky byly nuznější, vždy tam host do domu znamenal bůh do domu. Hned byl plný stůl. Sdílely jsme momenty radosti a schopnost se bavit a veselit.

Žila jsem nějakou dobu v Americe a vidím, jak se tamní kultura dostává k nám. Každý jede sám na sebe, lidi upřednostňují kariéru před rodinou, nemají čas na sešlosti. Když se v manželství něco nedaří, partneři spolu hned nejsou schopní fungovat. Rodinné vazby se přetrhávají.

Lidi se neumějí bavit, ale chtějí být baveni. Někde je muzika, parket a oni nejdou tančit, raději zírají do mobilu. Když vyjedete z Prahy na Moravu, Slovensko a dál na Balkán, je to jiné. Je tam radost být spolu a je i patrná chuť otevřít se a uvolnit emoce.

Jak to s kariérou a rodinným životem vidíte vy, když jste se vloni vdala?

Eurovize mi narušila směřování. Už jsem se cítila připravená na rodinný život, což teď musím odložit či posunout. Bylo by těžké to teď skloubit a stejně to má myslím i naše bubenice a houslistka. Všechny jsme se nedávno vdaly. A těšily se na miminko. Ale teď bychom to nezvládly. Bylo by to příliš náročné a riskantní. Přijít o to ale nechci.

Necháme to doběhnout, a teprve až se všechno uklidní, vrhneme se do rodinného života. Ideálně bychom jej chtěly kombinovat s prací. Pro ženskou kapelu je to téma, klučičí skupiny to tolik neřeší.

Asi bychom si v této oblasti přály být ženami 21. století, které se nebudou muset vzdávat své profese a vášně a zároveň nebudou zanedbávat rodinu. Jsme vyloženě ženská kapela a já bych si to přála vymyslet tak, aby s námi mohly jezdit chůvy. Bude to pro nás zajímavý experiment.

Přála bych si, aby nás mateřství nezastavilo, ale dalo nám novou dimenzi. Když vidím kolegyně, jako je Ewa Farna, která dál vystupuje, přestože je maminka, mám naději, že to půjde.

Vaše svatba proběhla vloni na podzim a byla pojatá jako dobrodružství. O co šlo?

Nikdy jsem se nechtěla vdávat. Manželství jsem brala jako ztrátu svobody, ale můj manžel dokázal nemožné. S ním zažívám největší pocit svobody, jaký jsem kdy měla. I v těžkých chvílích vnímám, že pro mě chce to nejlepší. Když je láska, není to omezení, ale nový druh svobody.

Svatbu jsme měli na horách, které oba milujeme. Pojali jsme ji jako cestu dobrodruhů. Že odteď se budeme jistit až do konce života. Na konci svatby jsme nabídli lidem, že s námi mohou jet do Indie, což se přesunulo na letošní listopad. Věnuju se totiž i józe a meditacím. V Indii to mezi námi začalo, manžel mě tam požádal o ruku. Měli jsme tradiční indické zásnuby.

Které jste poznala, až když vám navlékli sárí.

Je to tak, mělo to pro mě být překvapení.

Jaké jste měla šaty na horskou svatbu?

Slovanský motiv, krajky, tradiční vzor. A věnec. Připadala jsem si jako víla.

Měli jste obřad s půlnočním rituálem důvěry. Tím vás provedla vaše kamarádka Lilia Khousnoutdinová (designérka, dula, publicistka a manželka podnikatele Karla Janečka), která vás přijela podpořit i na Eurovizi. V čem rituál spočíval?

Byl to rituál čtyř živlů a na konci jako stvrzení byl obřad důvěry. Měli jsme mezi sebou kovovou tyč s hroty zapřenými mezi klíčními kostmi na krku. Měli jsme najednou udělat krok a dojít až do objetí. Byl tam psychologický efekt strachu.

Kdyby ten krok udělal jen jeden, tyč může krk probodnout. Oba si tedy musí důvěřovat, že vykročí stejně. Pak se tyč ohne. Panovala při tom docela nervózní atmosféra. Lidi měli nervy, co se stane. Ale my jsme k sobě došli a objali se. A tu tyč máme schovanou doteď.