Oživili faru. Teď je na řadě kostel

„Do Zdoňova jsem jezdívala za babičkou,“ vzpomíná na dětství, jež z části trávila v Broumovském výběžku. Konkrétně v obci spadající do bývalých Sudet, jíž Němci říkávali Merkelsdorf. Do konce 2. světové války jich tu žilo přes dva tisíce. Následný odsun ji zcela vylidnil. Dnes je tu trvale hlášených 160 lidí.

Denisa, její partner Petr Horký a jejich dvě děti našli před devíti lety svůj nový domov právě na faře z počátku 18. století.

„S Petrem nás svedly dohromady nedaleké skály. Oba po nich rádi lezeme,“ líčí paní Denisa, jak potkala partnera právě v kraji vyhlášeném svými přírodními krásami, kam rodina její babičky přišla v rámci dosídlování pohraničí v druhé půlce 40. let.

„Já to tu vždy milovala. Když mi táta řekl, že je zdejší fara na prodej, nezaváhala jsem ani na chvilku,“ vypráví mi v jejích útulných, staletých prostorách. Jen a jen díky nadšenému páru, který se do nich přestěhoval z Prahy, se sem zas vrátil obyčejný život...

O tom, jak bohatá musela být farnost, k níž kdysi patřila, dnes vypovídají jen střípky z její původní krásy: podlahy, některé dveře, schody a jeden malovaný strop. „Téměř nic z toho, co u nás uvidíte, tu v době, kdy jsme objekt kupovali, nebylo,“ upřesňuje pan Petr.

S partnerkou původně žil v Praze. Oba měli čerstvě po vysoké škole, rozjížděli své kariéry. Paní Denisa jako právnička, on jako stavař, zkušený horolezec. Petr chtěl spíše zůstat ve velkoměstě, kde uvažoval o koupi hezkého bytu.

„Jenže já měla po vstupu na faru jasno hned. Šla jsem do prvního patra po zašlých, staletých schodech, a věděla jsem: tady chci bydlet, chci, aby tu vyrůstaly naše děti,“ ohlíží se paní Denisa.

Oba od začátku tušili, že koupě je velmi výhodná, což nakonec asi rozhodlo. Dokázali přehlédnout „nedostatky“ jimi pořizovaného objektu. A že jich bylo. Od druhé poloviny čtyřicátých let sloužil nejdřív pro potřeby národního výboru, poté jako sklad zemědělského družstva. Vyrabován byl přitom ještě před odsunem Němců.

„Kdysi to tu vypadalo jako na zámečku. Cenné věci zmizely v době, kdy zatkli posledního faráře,“ hodnotí pan Petr věcně s tím, že partnerčino nadšení „pro věc“ se nakonec přeneslo i na něj. Jako vystudovaný stavař si sice uvědomoval, kolik tam bude práce, jenže kouzlo místa udolalo časem i jeho. Na jeho pohnutou historii tu stále narážejí.

„Poslední farář Cölestin Baier, který tu žil přes čtyřicet let, byl popraven i se svou hospodyní v červenci 1945 v Teplicích nad Metují. Odmítl udat farníky, kteří byli úřady obviněni z napomáhání nacistům. Během války se ale sám snažil národnostní konflikty mezi Čechy a Němci uhlazovat.“

Shrne, že Merkelsdorfané považují Baiera dodnes za „toho, kdo se obětoval“ a ani jejich potomci na něj nezapomněli.

Vybydlený dům získal pár do vlastnictví v roce 2009. Ještě dlouho ale jeho dveře neotvírali pravidelně, jezdili spíš jen na zahradu, na níž přespávali v obytňáku.

Netají se ani tím, že při pohledu na rozpadající se dům párkrát uvažovali, že ho prodají. Nakonec však s opravami přece jen začali. Hodně jim pomohli přátelé, dost věcí si pan Petr dělal sám, z většiny ovšem práce přenechali šikovným řemeslníkům.

Konečné rozhodnutí odejít z Prahy do Zdoňova padlo poté, co se narodila první dcera. Stěhovali se v roce 2013. „Tehdy byla obytná čtvrtina objektu, přesně tři místnosti. Mně to nevadilo. Jsem založením samotářka. Nepohodlí snáším dobře. Přírodu miluju. Odchod z města na vesnici mi dával smysl,“ hodnotí zpětně paní Denisa.

Díky Petrově zdatnosti, jejich trpělivosti a společné pracovitosti dům za pár let proměnili ve svůj domov. A jelikož je poměrně veliký, část z něj pronajímají výletníkům. Ti do kraje míří za tichem, památkami, a hlavně adršpašskými skálami. Na faru je lákají také zvířata.

„Jsou to moje lásky... Ve Zdoňově jsem si mohla splnit svůj dávný sen: pořídit si koně. Měli jsem tři, dnes máme v uvozovkách jen dva,“ líčí jejich majitelka a dobrá duše penzionu, která řídí jeho chod.

„Hodně věcí zůstává na Denise. Já musím vydělávat,“ podotkne k tomu pan Petr s tím, že často pracuje v cizině. V kostce shrne, že - není-li covid - technicky zajišťuje speciální výškové práce na velkých kulturních akcích, mimo jiné na koncertech.

V domácnosti ovšem není ani jeho partnerka. „Jsem zaměstnaná jako právnička na úřadě v Trutnově,“ upřesní. Oceňuje, že je-li potřeba, přijíždí za ní babička, u níž v obci trávila dětství a která jinak žije v Trutnově.

„Nemůže stále pochopit, proč jsme se tu usadili,“ směje se a dodá: „Hodně mi s dětmi pomáhá. Vypraví je, odveze do školy, uvaří. Já pak mohu jezdit do zaměstnání na šestou, abych mohla být zase brzy doma, kde je práce pořád dost.“

Partneři nepochybují ani o tom, že jejich potomci vyrůstají v malé obci šťastně. Ostatně do kraje se přistěhovalo více spřátelených rodin, jež z nejrůznějších důvodů nechtějí žít ve velkoměstech.

„Fungujeme jako komunita,“ shodují se a konstatují, že během turistické sezony za nimi rády míří četné návštěvy. Ochota přiložit ruce k dílu se ukázala jako klíčová také v záchraně zdejšího kostela Nejsvětější Trojice, na nějž se dívají majitelé fary z oken. První zmínka o něm pochází z roku 1384.

V posledních desetiletích ale chátral. Aby neutěšený stav církevního objektu alespoň nějak zlepšili, chodili nejdřív otvírat okna, sem tam umyli lavice...

Před rokem pokročili ještě dál. Pod hlavičkou spolku Trinitas začali organizovat brigády snažící se opravit nejvážnější závady plus zahájili jednání s církví o převodu majetku.

„Aktuálně musíme řešit hlavně střechu, aby dovnitř nezatékalo,“ říká pan Petr s tím, že interiéry místy chrání jen provizorní fólie. Její nová vrstva by se na objektu měla objevit do konce roku. „Pan farář, s nimž jednáme, je velmi vstřícný. Chtěl od nás jen záruky, že kostel bude sloužit pietním účelům, nestane se z něj třeba hotel... Formality se ale vlečou. Čekáme. Jisté je jedno: nezbohatneme, budou to nové starosti. Ale nám to dává smysl,“ říká paní Denisa s tím, že děravá střecha rozhodně dlouho s opravami nepočká.

Peníze na ně se snaží vybrat během charitativních akcí, na koncertech či jarmarcích. Jejich návštěvníci většinou pocházejí z okolí. Ani jim není osud místa lhostejný. Zatím se takto vybralo padesát jedna tisíc korun. Spolek je poté použil na zaměření stavby. Nyní musí získat dalších více než sedmdesát tisíc na projektovou dokumentaci oprav.

„Jsme ve fázi hledání cest, jak pro kostel získat finance,“ podotýkají partneři s tím, že si uvědomují, že bez dotací a jiných nadšenců to výhledově nepůjde.

V rámci příštího využití kostela také plánují, že zachovají možnost pořádání mší, případně svateb: „Bude sice odsvěcený, církev se ho formálně vzdá, ale pan farář nám slíbil, že v případě potřeby rád přijede.“

S výraznými změnami počítají i ve svém rodinném životě. Rádi by se jednou přestěhovali z fary do stodoly. Z jejich nynějšího domova by tak mohly vzniknout čtyři krásné apartmány. Návštěvníkům Zdoňova budou sloužit hlavně v sezoně, tedy mimo měsíce, kdy v kraji leží sníh a mrzne.

Půjde-li vše podle jejich předpokladů, budou jednou jejich hosté z oken koukat na již zachráněný, opravený kostel Nejsvětější Trojice...