Otakar Brousek ml.: V krizi v sobě objevíme věci, které jsme dosud nevnímali

Tomu říkám posedlost prací nebo aktivní využití času! Kulturní svět se po zavedení všech možných opatření kvůli čínské pandemii prakticky zastavil. Ovšem tady pilují představení, které sice mělo mít premiéru počátkem dubna, ovšem odbude si ji kdovíkdy.

Jmenuje se Michelangelo – mramorová horečka a Viola jako malé divadlo počítající každou korunu chce mít jistotu, že jakmile to bude možné, u tradičních stolků v hledišti znovu usednou diváci.

„Současné nevýhody měníme ve své výhody. Teď zkoušíme, abychom hru jen oprášili,“ říká mi režisér a scénárista v jedné osobě Tomáš Vondrovic a pokračuje:

„Přinášíme v ní zlomky ze života geniálního Michelangela. Je mu 37 let a dnem i nocí pracuje na Sixtinské kapli. Je naprosto vyčerpán, přestává vidět a ztrácí pojem o čase. Je to jakýsi sen, mramorová horečka, v němž blouzní sám v sobě. Dění na jevišti ještě podkreslují jeho krásné verše, které psal. V záznamu je přednáší Lojza Švehlík.“

V představení jinak hrají tři známí herci: Otakar Brousek ml., Kateřina Lojdová a Tomáš Pavelka. Jejich tváře dnes ovšem vypadají jinak, než je diváci znají. Ústa i nosy jim při rozhovoru chrání nezbytné roušky. Nestěžují si.

„Asi víc mi vadí, že doma teď pořád vařím,“ směje se dotazu, jak snadno se přes kus látky artikuluje, Kateřina Lojdová.

Nejoptimističtější ze všech beze sporu vypadá Otakar Brousek ml., jenž ve hře situované do počátku 16. století zvládá hned několik rolí. Jeho nadšení pro život i divadlo je až nakažlivé. Jisté je, že ho v něm nezastaví ani rouška.

Jak vidíte, herectví je vážně dřina. Pořád. (Smích)

Dokud jste nepřišli, tak nás bylo v sále skoro akorát. (rozhovor vznikl v době, kdy nebyly roušky plošně povinné) Na jevišti jsme byli tři a na naše snažení koukal jen Tomáš, režisér. Tedy nemuseli jsme ty roušky nosit. Nemuseli jsme řešit, zda nás je přes ty hadříky, filtry v sále slyšet. I když… Viola je malá, a i s těmi rouškami byste asi tomu, co říkáme, rozuměla.

Měl jsem ji doma. Ale je úplně na prd, protože je to vlastně respirátor na prach, který běžně používají řemeslníci. Chrání je, když malují, sekají do zdí, aby u toho mohli pohodlně dýchat a aby se jim malé částečky, co se uvolňují do vzduchu, nedostávaly do plic. A kde jste sehnala vy tu svoji?

Vidíte, ukazuje se, že si nějak poradíme. Objevíme v sobě, kolem sebe věci, které jsme dosud nevnímali. Tím neříkám, že koronavirus není vážný problém. Je. Ale není fatální. Asi v tom pohledu na něj nejsem sám.

Všimněte si, že Češi nejsou většinou ani teď nijak přehnaně hysteričtí. Takže i já jsem stejně jako oni dnes šel do práce. Tedy spíše jel, autem.

I tohle k našemu povolání patří. Tedy nadšení pro věc samotnou. Hodně věcí se dělá jaksi mimochodem, aniž byste si rozumově propočítávala předem, zda se vám finančně vyplatí nebo aspoň vrátí. Patří k němu i to zkoušení zadarmo.

A za parkování dám dvě stě korun, protože zkouška trvá čtyři hodiny. My, kumštýři, jsme v tomhle takoví magoři. Tím si zase nestěžuju a přiznávám, že teď – když ty zóny dočasně vypnuli – je to skvělé.

Tam, kam to jde. Zrovna dneska jdu ještě cosi namlouvat pro Jana Lormana, zakladatele sdružení Život 90 do divadla U Valšů. Poprosil mě, zda bych nemohl lidem, co jsou starší, bojí se či nemohou jít ven, něco říct, přečíst. Že by si to doma poslouchali přes stream.

Skočím vám do řeči. Já nehraju jen papeže. Ale všechny chlapy, co se šustli kolem Michelangela. Jeho tatínka (Lodovico Di Leonardo Buonarroti Simoni) nebo Donata Bramanteho, což byl slavný výtvarník, Lorenza Medicejského…

Až v druhé půlce představení hraju hlavně papeže Julia II., mimo jiné velkého milovníka vína a bojovníka.

(Zamyslí se a začne se smát) To už je hodně dávno. Když je člověku osmnáct, dvacet, nemá rodinu, nemusí se o nic starat, tak se oprostit od všednodenních věcí dokáže. Dokáže nevnímat reálný svět kolem sebe. Chvílemi se mi to stávalo. Přenesl jsem se do světa umění, kde jsem „neviděl a neslyšel“.

Já jsem obecně šťastná povaha. Samozřejmě, že mě trápí, naštve, když se stane nějaká nehoráznost a zlo. Ale jsem vždycky přesvědčený, že se to obrátí právě v dobro. Funguje to i v matematice, v jiných exaktních vědách. Když převáží věci mínusové, samy se překlopí do plusu. Proto ani teď nevnímám, že se děje něco špatného.

Stačí se ohlédnout do minulosti. Podívejte se na povodně a Prahu. A jak jsou teď krásné čtvrti jako Holešovice a Karlín. To, co se kolem nás děje, má pokaždé nějaký hlubší smysl. Současné události zase svět pročistí.

Vracím se k tomu, že tahle událost v sobě nese určitý vyšší smysl. Naše civilizace zpohodlněla. My jsme zpohodlněli v ní. Začali jsme se babrat v pitomostech. Podívejte se na všechny ty aféry typu Čapák (Čapí hnízdo - pozn. red.), MeToo a jiné. V čem se to hrabeme?! A najednou jde o život, že? Což okamžitě přebije všechno, protože život je to nejdůležitější, co máme a co musíme chránit.

Často nedělám nic. Chodím se psem na procházky a vařím.

Hospůdka je samozřejmě zavřená. Stejně jako další dvě hospůdky, jež lemují mou obvyklou trasu. Mají ovšem povolená okénka, takže si v nich můžete přece jen nějaké to jídlo a pití koupit. I to pivo vám načepují, jen si u nich neposedíte. Odnesete si ho v kelímku nebo v PET flašce s sebou.

V parku potkávám i jiné lidi, kteří se šli projít, celé rodiny s dětmi. Můj pes mezi nimi běhá a nikomu to nevadí. Život jde dál a je stále úžasný.

Máme boxerku. Byly doby, kdy u nás doma žily dvě. Jedna fenka nám zestárla, pořídili jsme si k ní ještě štěně. Trvalo to rok, byla to s nimi velká sranda.

To víte, že jo. Šatnu, kde se sejdeme před představením Tři gentlemani s Markem Ebenem a Vaškem Koptou. Taky tady hraju s Honzou Čenským a Zuzanou Mixovou jedna třicet let pohádku Čert to nemá lehké. Takže my jsme ve Viole furt. Za ty roky jsme se s ní sžili.

Mám jich tam dokonce víc. Kromě jeviště je to určitě šatna, místo v ní, které jsem zdědil po tatínkovi. A velmi legrační je, že se na té židli střídám se synem Ondrou. Když hrajeme ve stejném představení, stále padají otázky: nevadí ti, že na ní budu dneska sedět já?

Obvykle se dohodneme, abychom byli spokojení oba. Ale ještě jsem vám neřekl všechna svá tamní oblíbená místa. Patří k nim ještě rekvizitárna, kde se všichni scházíme, je u toho legrace. Sečtu-li to, jsou Na Vinohradech celkem tři: šatna, jeviště a právě rekvizitárna.

Navíc, jak stárnu, zjišťuju jednu podstatnou věc. Čím dál tím víc mě baví lidi, s nimiž pracuju, s nimiž se stýkám. A neřeším, kde.

Ne! Já vůbec neumím tancovat. Nenaučila mě to ani moje macecha, tedy vlastně maminka (baletka Luka Rubanovičová.) Tady někde ji máme na zdi (Sál Violy zdobí portréty slavných herců a hereček, kteří tam účinkovali). I táta tady, jak už jste zjistila, visí. Pojď sem (bere do rukou portrét Otakara Brouska st.).

(Smích) Tady žádné mé geny nehledejte. Já jsem ve škole ze zpěvu prolézal s odřenýma ušima. Nikdy jsem se mu nechtěl věnovat. Ale pak jsem přišel do kladenského a hned ve své první sezóně jsem zpíval ve čtyřech inscenacích. Tak to v životě bývá.

Respektujeme vládní nařízení. Počet lidí, kteří mohou být pohromadě, je omezený, takže by to ani na tak velké scéně nemělo cenu. Hrozba nákazy je tam mnohem reálnější než v malé Viole. Víc lidí, víc kontaktů, větší možnost onemocnění...

Herectví je oproti jiným povoláním i v tomhle specifické. Neustále se sebe dotýkáme, mluvíme spolu mnohem blíž, než je teď doporučováno. Díky tomu jsme asi lecčím promoření. Zároveň si tak předáváme ochranné protilátky, což je dobře. Náš imunitní systém pracuje na plné obrátky.

Vždyť jsem vám to říkal. Já se obvykle z ničeho předem nehroutím. Naše civilizace vážně úplně zblbla. A nyní jako by k nám planeta tím, co se momentálně děje, vysílala varovné vzkazy: hele, lidi, nebudete zabíjet „milióny“ žraloků, nebudete jíst želví vejce...

Ač chceme, nebo ne, tyhle události nás spolehlivě na chvíli zastaví, abychom se zamysleli. A proto s sebou přinášejí vedle zřejmých negativ i mnohá pozitiva.

Dám jeden příklad za všechny. Najednou z Prahy zmizeli lidi. Město se skoro vyprázdnilo, čímž se přirozeně vrátilo jeho kouzlo. Říkal jsem si, že co nevidět brzy ráno vstanu a vyrazím zase fotit do jeho překrásných ulic. To jsem dělával rád, ale v posledních letech pro to přes davy turistů nebyla příležitost.

Poslední týdny mi připomínají dobu, kdy byl Ondra malý. Bylo to ještě za bolševika. Žena nás vyhodila v neděli otevírat hospody, já si zašel na pivo, Ondra si dal limču. Pak jsme se vrátili spokojení do uklizeného domova k obědu. Nádhera, řeknu vám.