Osud zvířecích hvězd nebývá vždy růžový

To je i případ medvěda Malyše. Huňáč, který nyní žije v kleci v moskevské rezervaci Losí ostrov, si v dobách své největší slávy zahrál v několika filmech, natáčel reklamy a vystupoval po celém Rusku.

Český divák jej může znát ze snímku estonského režiséra Arva Iha Medvědí srdce. Film, na němž se koprodukčně podílela i ČR, se odehrává v sibiřské pustině. Malyš natáčení v divoké tajze zvládl na jedničku, přestože byl do té doby zvyklý pohybovat se jen v prostředí cirkusu a zoo.

Hvězdné chvilky medvěda Malyše jsou ale tytam. Huňáč zestárl a má problémy se zdravím. Naživu je už jen díky Valentině Pantelejenkové, která se o něj stará více než 20 let.

Když šelma v roce 2012 utrpěla infarkt, Valentina Ivanovna odmítla návrhy veterinářů, aby svého věrného přítele nechala uspat smrtící injekcí. Krmila ho ze lžíce, napájela ho a každý den s ním cvičí, aby se opět postavil na nohy, uvedl kanál Rossija 24.

Jenže Pantelejenkové, kterou loni rovněž potkaly problémy se srdcem, na péči o třímetrového a 850 kilo těžkého Malyše nezbývají síly, a hlavně peníze. Péči o medvěda, která vyjde měsíčně na 40 tisíc rublů (17 500 korun), hradí jen ze své penze a z dobrovolných příspěvků.

V Rusku proto vznikla veřejná sbírka, která má pomoci náklady na chov slavného medvěda uhradit. O osud medvědího herce se začala hojně zajímat média a veřejné osobnosti.

K moskevskému starostovi Sergeji Sobjaninovi také putuje petice, která jej vyzývá, aby radnice Malyšovi zajistila důstojné životní podmínky. „Rozdával radost svým divákům – a teď přebývá v těžkých podmínkách, v místnosti bez elektrického osvětlení,“ píše se v dokumentu.

„Pomozte prosím Malyšovi, který své umění, krásu a dobrotu rozdával lidem,“ dodávají autoři.

Když ve Francii přede dvěma lety vznikalo nové zpracování kultovního příběhu o chlapci Sebastiánovi, který se v nedotčené alpské přírodě spřátelí s fenkou pyrenejského horského psa Bellou, byla francouzská média plná rozhovorů s tehdejším představitelem hlavní role Mehdim El Glaouim, synem autorky předlohy k filmu Cécile Aubryové.

Jeho hereckým partnerem byl při natáčení seriálu Bella a Sebastián ve druhé polovině 60. let pes Flanker, který se díky chundelatému ochlupení mohl ujmout i role fenky.

Mehdi i po padesáti letech vzpomínal, jaký byl Flanker gurmán a jak se rád nechával uplatit čokoládou.

Přestože se pes každý večer vracel ke svým pánům, s Mehdim si vytvořili blízký vztah. O to víc chlapec plakal, když Flankera našli jeho majitelé jednoho rána roku 1967 mrtvého.

Psa, kterému bylo pět let a který byl na vrcholu sil, nejspíše ze závisti otrávili sousedé, napsal Mehdi ve vzpomínkové knize La Belle histoire de Sébastien. Při natáčení jej pak nahradil další pyrenejský horský pes jménem Yalov.

Kdo by neznal smutný příběh věrného psa, který v sovětském filmu Bílý Bim, černé ucho ze stesku po nemocném páníčkovi dokáže přeběhnout půl Ruska, aby nakonec kvůli lidské lhostejnosti a krutosti krátce před vytouženým setkáním s milovaným penzistou Ivanem Ivanovičem Ivanovem zahynul.

Bima hrál ve filmu anglický setr Stiv, jehož osud se příliš nelišil od toho Bimova. Majitel psa pronajal na rok a půl filmovému studiu a o svého čtyřnohého mazlíčka se naprosto přestal zajímat, vzpomínal později režisér Stanislav Rostockij. Stivův stesk byl tak silný, že kvůli němu film málem nevznikl, napsal server sobesednik.ru.

Pes, jehož smutné oči dojímají diváky i po 40 letech od natáčení, se stal přítelem pro všechny členy štábu, nejblíže měl ale k představiteli hlavní role, legendárnímu ruskému herci Vjačeslavu Tichonovovi, který jej brával na dlouhé procházky, hrával si s ním a věnoval mu svůj čas.

„Osud ubohého Stiva skončil tragicky. Majitel jej ještě několikrát pronajal filmovým studiím a nestaral se o něj. Psí srdce to nakonec nevydrželo a zemřel,“ napsal Sobesednik.

Jen zdánlivě šťastnější osud potkal samce kosatky dravé Keiko, který se díky svému výkonu ve filmu Zachraňte Willyho! z bídných podmínek v zajetí mohl vrátit do přírody.

Keiko byl odchycen už v roce 1979 u islandských břehů a byl držen v zajetí v různých oceanáriích. V 80. letech začal v ontarijském Marinelandu poprvé předvádět své kousky na veřejnosti, jeho zdravotní stav se tam ale pomalu zhoršoval.

Po obrovském úspěchu kasovního trháku režiséra Simona Wincera z roku 1993 se studio Warner Brothers rozhodlo Keikovi zajistit lepší životní podmínky. Chovatelé se jej postupně snažili adaptovat na život v divočině. Už tehdy ale někteří odborníci varovali, že návrat kosatky, která poznala vlastně jen zajetí a navykla si na lidskou přítomnost, nemusí skončit happy endem tak jako ve filmu.

Keiko byl vypuštěn na volné moře u Islandu v roce 2002. Po šesti měsících byl ale pozorován u norských břehů, kde nejspíše hledal kontakt s lidmi.

„Je zcela krotký a zjevně touží po společnosti,“ řekl tehdy médiím Arild Birger Neshaug, který Keika zpozoroval ze své lodi. „Báli jsme se ho, pak nás ale následoval k našemu přístavišti. Nejdříve jsme k tomu byli skeptičtí, pak jsme ho ale zkusili pohladit po zádech. Nakonec si s ním šly děti zaplavat,“ popsal setkání s jinak nebezpečnou kosatkou dravou, jíž se také přezdívá velryba zabiják.

I přes počáteční naděje se ukázalo, že se Keiko nedokázal včlenit do žádné ze skupin kosatek a zůstával odkázán na krmení od svých chovatelů. V prosinci 2003 nadace Zachraňte Willyho/Keiko oznámila, že hrdina slavného filmu uhynul – bylo mu 26 let. Nejspíše u norských břehů podlehl zápalu plic.